Dlouho jsem přemýšlela, jaké knihy do tohohle článku vybrat, protože je jich tolik a z každé, kterou vezmete do ruky, si můžete odnést něco zajímavého. Protože ale občas slýchám, že mi v příbězích jde práce s postavami, rozhodla jsem se udělat takový výběr, který věřím, že může někomu pomoci právě třeba s tímto aspektem psaní.
Na rozdíl od Brogova a Sikarova článku vás v tom mém čekají tři drobné změny.
První – jedna z mých knih je ve skutečnosti divadelní hra.
Druhá – na rozdíl od kluků zmiňuji ty knihy jen dvě. Není to leností, ale spíše rozsahem.
A třetí – zatímco Sikar s Brogem se soustředili na žánr fantastiky, já se k němu dostanu tak oklikou přes klasiku, kterou všichni známe ze školy.
Tak snad mě neukamenujete…
William Shakespeare – Kupec benátský
Shakespeare je nejznámějším britským dramatikem, který vytvořil celkem 37 her, proslul svými sonety a zůstává do dneška zahalen tajemstvím, protože o jeho životě víme k uzoufání málo. Ať už jste od něho nebo o něm četli cokoli, faktem je, že byl mistrem svého řemesla. Jeho hry se hrají i dnes, po více než 400 letech, a to především díky nadčasovosti materiálu.
Ten zdlouhavý úvod jsem napsala především proto, že jsem do poslední chvíle přemýšlela, kterou z oněch sedmatřiceti her vypíchnout jako tu, kterou bych doporučila nejvíce. Osobně mám totiž takový dojem, že se s věkem člověku mění chuť a preference, a tak zatímco v patnácti bych z fleku vypálila Romea a Julii a ve dvaceti Macbetha, dnes, pár roků před třicítkou jsem rozvažovala nad Hamletem a Kupcem benátským. A jak jste asi pochopili, druhá zmíněná to nakonec vyhrála.
Kupec benátský je poměrně komplikovaný příběh, ve kterém najdete motivy zrady, lásky, vášně, pomsty a nesmiřitelnosti – nebudu ho rozepisovat, shrnutí si můžete přečíst na wiki.
Pro děj jsou klíčové vztahy mezi postavami, a právě práce s nimi je tady neuvěřitelně bohatá a plastická a jako autor se díky ní můžete naučit mnoho o empatii a práci s emocionálním vývojem hrdinů. Stačí jen klást správné otázky.
První z důležitých postav příběhu je titulní kupec Antonio, který se pod vlivem vlastní sebejistoty a událostí promění z úspěšného respektovaného obchodníka ve zlomeného a pokorného muže. Sledujeme ho od chvíle, kdy za ním přichází jeho přítel Bassanio s prosbou o finanční pomoc, a Antonio se proto zadluží u Žida Shylocka.
Jak jsem zmiňovala na začátku, postavu si můžete rozebrat více do hloubky, když se budete ptát a pátrat po příčinách jejích činů.
Čím je Antonio motivován – je to nezištné přátelství, patronizující vztah mentora-žáka nebo třeba nenaplněná láska? Projektuje sebe sama, staršího respektovaného obchodníka, do mladšího Bassania, který je odvážný a temperamentní tak, jak Antonio nikdy nebyl? Vidí v Bassaniovi přítele jako sobě rovného nebo někoho, o koho se chce starat? Bere ho jako mladší verzi sebe sama, nebo v něm vidí syna, kterého nikdy sám neměl? Je to touha po vyvanulém mládí, která motivuje jeho nabídku pomoci?
Shakespeare vám během celé hry nedá jasnou odpověď – jen zlehka naznačí, ale divák si může sám domyslet, a díky tomu si najít ve hře to, co je mu samotnému nejbližší. A právě díky tomu se pak dokáže s postavou maximálně ztotožnit.
Druhý důležitý charakter je zmiňovaný Bassanio, který se v příběhu uchází o lásku krásné a bohaté Portie. Na rozdíl od Antonia je to postava živější, lehkovážnější a dynamičtější, často s plamennými monology o citech a vášni. Antoniovu nabídku pomoci přijme s lehkým srdcem a obdobně odvážně se vrhá i do úkolu, který mu má zaručit ruku krásné Portie. O to výrazněji je pak vidět vývoj jeho postavy, když zjišťuje, že Antonia čeká z rukou Žida nelaskavý osud. Kontrast mezi ním s Antoniem je nicméně zřetelný – zatímco Antonio se smiřuje se svým trudným osudem, Bassanio je po radostném úspěchu u dámy svého srdce najednou konfrontován s důsledky svých činů, hořce jich lituje, ale odmítá se vzdát. V první scéně čtvrtého aktu tak Antonio přichází k soudu jako zlomený muž, zatímco Bassanio za něho bojuje do poslední chvíle. A i v okamžiku, kdy se s ním Antonio loučí a pokouší se ho povzbudit, Bassanio odmítá přijmout situaci a prohlašuje, že by raději obětoval svou ženu, aby Antonia zachránil.
V Anglii jsem se zastavila v divadle Globe a jako zážitek vřele doporučuji – člověk má z divadla pod širým nebem úplně jiný pocit než když jde do toho klasického uzavřeného.
Zajímavé je, že při sledování jeho chování můžete snadno vidět opakující se motiv lehkomyslnosti a nedostatku odpovědnosti – ať už ve chvíli, kdy přijme vypůjčené peníze, aby se díky nim ucházel o Portii, u soudu, kde ve skutečnosti nemůže udělat nic, když Žid odmítne jeho nabídku dluh vyplatit, a tak alespoň hodně mluví, nebo po procesu, kdy prsten od své ženy, který přísahal nikdy nesundat, nechá i přes počáteční protesty nakonec poslat právníkovi (své ženě v převlečení). Postava je uvěřitelně konzistentní a vy jako divák můžete uvažovat nad tím, do jaké míry vlastně prožité události hrdinu změnily, pokud vůbec, a jestli je možné vlastně věřit jeho závěrečným slibům o věrnosti a lásce.
Asi nejzvláštnějším hrdinou příběhu je však nicméně postava třetí, Žid Shylock. Ten celý život trpí pohrdáním křesťanů, jimiž je pro svou víru i povolání ponižován, vidí však pokrytectví v tom, že je křesťanům, konkrétně Antoniovi, dobrý k tomu, aby zapůjčil peníze, když je to třeba.
O tom, jak ho vnímat, se vedou diskuze – někdo v něm vidí oběť, někdo jiný zloducha a oba pohledy jsou snadno pochopitelné. Stačí se totiž podívat hned na úvod, kde souhlasí Antoniovi s Bassaniem pomoci. Jako pokutu za nesplacenou částku si určí libru masa vyříznutou z Antoniova těla a už v tento okamžik může divák váhat, co vlastně Shylock takovou pokutou sleduje – je to skutečně z počátku míněno jako žert, jak sám Shylock říká, nebo má Žid už od první chvíle temné a nekalé úmysly?
Tato nejistota v tom, jak Shylocka vnímat, se prohlubuje s každou další scénou.
Když jeho dcera Jessica uteče i s jeho pokladnicí a provdá se za Bassaniova a Antoniova přítele, křesťana Gratiana, nevíme jako diváci, zda je pro Shylocka bolestnější ztráta dcery nebo dukátů. Opět si můžeme domyslet, jestli je Shylock jen zlý a hrabivý člověk, který touží po pomstě kvůli penězům, nebo ho zlomila a zatvrdila léta ponižování křesťany, která vyeskalovala právě ztrátou milované dcery.
Jeho monolog o nespravedlnosti a pomstě je jednou z nejkrásnějších scén, kterou můžete v této hře najít. Když mluví o tom, že Židé jsou stejní lidé jako křesťané, protože je otráví stejný jed a zahřívá stejné léto, divákovi nezbývá, než s ním soucítit, protože cítíte léta bezpráví a utrpení, které mu křesťané způsobili. A přesto pak po této scéně následuje další, v níž se Shylock potkává se svým druhem Tubalem, který mu přináší zprávy o jeho dceři a penězích, které utratila – a Shylock reaguje slovy: “I would my daughter were dead at my foot, and the jewels in her ear!” (“Chtěl bych, aby má dcera ležela mi mrtva u nohou a měla ty klenoty v uších!”).
Vytvořit postavu s takovou hloubkou a konfliktem, kterou můžete snadno nenávidět i litovat, je těžké, proto vřele doporučuji zkusit Shylocka prozkoumat a poučit se z něj, až budete tvořit vlastní záporné postavy.
Pokud jste tedy Kupce benátského neviděli nebo nečetli, vřele doporučuji vyhledat inscenaci z roku 2004 s úžasným Jeremy Ironsem a skvostným Al Pacinem v hlavních rolích nebo záznam představení s úchvatným Johnatanem Prycem z divadla Globe.
David Gemmell – trilogie Troja
Asi jste pochopili, že by mi Shakespeare vydal na celý článek, takže se raději přesunu k druhé slibované knize a tou je, ehm, ve skutečnosti trojice knih Pán se stříbrným lukem, Štít hromu a Pád králů tvořící dohromady cyklus trilogie Troja.
O tom, že Gemmell psal výborné knihy jsem se rozepsala už v samostatném článku, takže se pokusím neopakovat již jednou řečení a opět se soustředím hlavně na postavy.
Troja je komplikovanou mozaikou, která čtenáře provede událostmi před trojskou válkou až po její konec, přičemž autor vypráví události očima více než desítky hrdinů. V knihách si každý čtenář najde hrdinu, který mu bude sympatický, nicméně já bych tady zmínila dva a to opět kvůli principům, které můžete v generalizované podobě aplikovat i na vlastní tvorbu.
Nejdůležitější postavou, kterou od počátku sledujeme, je Helikáón. Od počátku působí uzavřeně a nepřístupně a odhalování jeho životních osudů je pomalé a pozvolné, avšak o to účinnější. Trvá prakticky celou knihu, než se člověk dozví, kdo a co Helikáón ve skutečnosti je, a velkou část informací získáváme napřed zprostředkovaně jako útržky rozhovorů mezi jinými postavami, než nám autor odhalí události tak, jak se skutečně odehrály, přímo očima Helikáóna.
Tento způsob klamání tělem, kdy autor předkládá čtenáři střípky a nepřesné zprávy očima jiných postav, je technika mimořádně účinná, protože dodává postavě plasticitu – příběh pak není jen o tom, jak postavu vnímá autor, ale jak ji vnímají i další hrdinové v příběhu, což může být někdy zajímavý kontrast – např. Helikáón je z královského rodu a jako takový je hrdý, na řadu postav ale působí krutě a arogantně.
Druhá z postav, kterou bych ráda zmínila, je Andromacha. Gemmell uměl psát silné ženské hrdinky i bez toho, aby z nich dělal chlapožroutky nebo mužatky, a právě Andromacha je přesně to, co si pod pojmem silná ženská hrdinka představíte – zdravě svobodomyslná, sebevědomá, chytrá, bojeschopná i bez toho, aby působila jako Xena, a zároveň křehká a láskyplná a pro mě jakožto čtenářku-ženu velmi přirozená. Gemmell její přítomností vyvažuje silně mužský princip, který v knihách převládá, a dělá to citlivě a bez toho, aby měl čtenář pocit jakékoli úlitby nebo povrchnosti.
Jak jsem zmiňovala už v onom výše odkazovaném článku, Gemmell čerpal inspiraci pro své hrdiny v reálném životě a přetavoval své okolí v jednotlivé postavy. Pokud byste si z jeho knih tedy neměli vzít nic jiného, pak alespoň tento princip – zkuste se rozhlédnout a vepsat do příběhu své přátele, kolegy nebo známé a ptejte se jich, jak by na nějakou situaci reagovali. Pomůže vám to vytvořit mnohovrstevné charaktery, které budou jednat jako lidé a ne jako šablonovité loutky – a něco takového je nakonec cíl každého autora, ne? 🙂
Míša
Související příspěvky
Zase pro vás jednou máme pravidelný zpravodaj z našich knihovniček. Co čteme, co se nám líbí, co ne, …
Nové příběhy! Novější knihy! Nejčerstvější úlovky! A když ne tisíc slonů, tak aspoň dvě kavky! Aneb pravidelné …
Tak, teď všichni klekněte na kolena, uctívejte mocný Triumvirát a na CONiáš koukejte přinést pivo, víno a kafe… …
Hm. Vždycky jsem se domníval, že ten titulní “kupec” je Shylock… (A docela by mne zajímal i rozbor Portie.)
Hmm, to je zajímavé. Já jsem vždycky jsem narážela na výklad, který bral jako kupce Antonia – i z toho, že je ve hře označován opakovaně jako “merchant”, zatímco Shylock je označován jako “Jew”, ale na zamyšlení dobré, zkusím si k tomu dohledat víc.
Portii jsem nezmiňovala hlavně proto, že prochází nejmenším emocinálním vývojem. Je to zástupkyně Shakespearových heroin, které jsou chytré, zvídavé, znalé, aktivní a mají trochu navrch oproti mužům, které konfrontují – tím, že vědí něco, co oni ne, je obehrají nebo podvedou, v tomhle případě celá situace s prstenem. Portia působí od začátku hodně racionálně a ví, jak věci řešit s rozvahou, což je vidět hlavně v té druhé půlce hry. Bassaniovi přijde dopis se zprávou o tom, co se děje Antoniovi, a zatímco Bassanio se snaží strávit novinky a je spíš emocionální, Portia situaci rovnou řeší – vezmi si mě, jeď do Benátek, zaplať Židovi šest tisíc, aby byl dluh srovnán, já tu na tebe počkám… A jakmile za ním zaklapnou dveře, posílá dopis Bellariovi, svému příbuznému, aby s ním diskutovala Antoniův případ a sama se chopila iniciativy.
Obvykle bývají jako řešitelé zobrazováni muži, ale u Shakespeara jsou to častěji ženy, které jsou aktivní hybatelky děje – Portia, Olivia, Rosalinda, Kateřina, obě ženy z Veselých paniček Windsorských… A projevuje se to i dramatech – lady Macbeth se chápe iniciativy a jde krále zabít, zatímco Romeo fňuká, Julie jde prosit o pomoc otce Lorenza…
Abych to shrnula – ano, Portia je zajímavá postava a rozhodně stojí za zmínku, asi jsem ji měla trochu víc rozebrat. Já bych zvládla o Shakespearovi diskutovat hodiny, potíž je v tom, že se trochu bojím, že by to nikoho nezajímalo 🙂
Nojo, já zrovna Kupce benátského jako takového přímo nečetl (jen nějaké převyprávění), takže se s tím Shylockem můžu celoživotně plést, neříkám, že ne. Co se týče těch hybatelek – mno, Kateřinu (pakliže oba myslíme tu ze Zkrocení) bych označil spíš za katalyzátor než za činnou postavu… A někdy tam Shakespeare má ženskou postavu vyloženě jen, aby tam nějaká byla, jako třeba tu holku v Bouři (zapomněl jsem, jak se jmenovala, jenže oni jsou v té hře vůbec všichni jenom proto, aby měl Prospero ke komu vést monolog). O vzoru pasivity Ofélii ani nemluvě…
Jinak ovšem ano, stařík William byl skvělý, po mnoha stránkách. A čert vem, že své nejlepší zápletky převzal odjinud, protože nebýt jeho zpracování, znalo by ty příběhy dneska sotva pár desítek odborníků na renesanční literaturu.