Knihomol to má v životě těžké – dívají se na něj jak na blázna, když vpadne do knihkupectví a začne si s hlasitým jucháním vybírat, neustále musí vyvracet mylné informace, že “těch knížek už má dost” a podobně. Nu a teď knihomola postavte před úkol vybrat pouze tři (!!!) knihy, které má doporučit. Z celé knihovny, co mne z fleku napadla, jsem tedy po složitém přemýšlení a spoustě vzpomínání vytáhla oblíbený komiks, jednu beletristickou knihu a jednu SF sérii, které na mne v počátku mého psaní měly nějakým způsobem vliv (a to nejen jako na autora).

Ondřej Neff, Kája Saudek: Arnal a dva dračí zuby

Přesněji tehdy se mi dostalo do tlapek vydání z roku 1988 od České speleologické společnosti. Ano, jde o ten komiks. Ano, byla jsem pískle, když jsem do jeho stránek poprvé strčila čumáček, ale tenhle divoký, fantastický příběh, naprosto odlišný od všech ostatních příběhů a komiksů, co jsem dosud četla (vzpomínáte třeba na ABC Speciály?), mne naprosto uchvátil. Jinakostí Arnala, podlostí záporáků, rozmanitostí forem života, které tak úžasně ztvárnila Saudkova kresba, otevřenou sexualitou bez hranic.

Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale právě tenhle příběh mi do hlavy uložil zásadní informaci: nikdo není jen dobrý nebo zlý. Později přišly další romány a ságy, které to potvrzovaly, ale Arnalův svět byl prvním navštíveným, kde jste si sakra museli hlídat záda. Vzpomínám si, že mi bylo kolem deseti let, když jsem takhle tvrdě přistála v realitě, ale hej, navzdory ostatním dětským bolístkám jsem se díky Arnalovi už tehdy snažila (napůl nevědomky) nacpat do svých prvních pokusů tenhle reálný rys. Nejtemnější hvozd nemusel nutně patřit nejzlejšímu zlounovi a dokonce i spojenci občas byli “ne až tak spojenečtí a spolehliví”. Jistě, první texty byly tvořené čistě živelně a instinktivně, jenže pokud máte v podvědomí uloženo pár takových informací, je mnohem těžší vytvořit čistě černobílé postavy.

Navíc Arnal měl ještě jeden zásadní přínos pro mé pozdější přemýšlení nad postavami. Kresbu Káji Saudka dozajista nemusím představovat (a pokud netušíte, o kom mluvím, běžte se stydět do kouta a vezměte si tam s sebou kterýkoliv jím ilustrovaný komiks!) a asi každému z nás se v hlavě ihned objeví obrázek lepé, patřičně vyvinuté děvy s rozevlátou hřívou, plnými rty, rozzářenýma očima… Ok, dámy, resuscitovaného Arnala jsem schválně nezmiňovala, ale když už jste ho vytáhly (a neříkejte, že ne, já vám do těch hlaviček vidím až odtud!), budiž.

Zkrátka a dobře: krasavice a krasavci k pohledání, že? A vedle nich zlouni přímo ohyzdní a všelijak pokroucení, ať už se jednalo o kanibaly, mutanty nebo dokonce i hampejznice, jakmile je ovládl chtíč. Rozdíl mezi dobrem a zlem okamžitě viditelný – a také viditelně nepatřičný. Stačí trocha soudnosti a hned je jasné, že co projde Kájovi v komiksu, to neprojde nikomu jinému a nikde jinde (protože Saudek je Saudek a vztekejte se, jak chcete). Zatímco u hlavních postav se moje dívčí poblouznění určitým fenotypem dokázalo udržet poměrně dlouho, protože jsem sama před sebou jejich podobu omlouvala jejich jedinečností, vedlejší postavy a “kanonenfutter” velice rychle zlidštěly a získaly rysy veskrze běžné, okořeněné drobnými vadami na kráse, pihami, křivým či dávno zlomeným nosem.

Nejspíš by mne to samé naučil kterýkoliv jiný fantastický komiks, ilustrovaný Kájou Saudkem (protože ty o Koněpruských jeskyních nebo o výpravě do And jsou zase jinou kapitolou), ale já zkrátka narazila v dětství na Arnala a už se ho nepustila.

 

Stuart Cohen: Neviditelný svět

Beletrie, mně neznámý autor, úplně mimo můj žánr (i když to vlastně nebyla tak docela pravda, jak se nakonec ukázalo). Po hromadě SF/F věcí jsem se tehdy náhodou zahryzla i do tohoto příběhu a už ho nepustila. Protože jsem vypůjčený výtisk musela vrátit do knihovny, pořídila jsem si jiný domů, jakmile jsem na něj narazila. Proč? Poprvé jsem se setkala s tím, jak se dá i vcelku “nefantastické” téma, jako jsou starověké tapiserie a vůbec znalosti o látkách, zapracovat do poutavého příběhu. Že i mrtvá postava může být zásadním hybatelem děje. A že úplně obyčejný, zcela průměrný člověk vlastně neexistuje. V součtu mi to v necelých osmnácti konečně otevřelo oči: všechno je propojené, stačí se dívat.

Příběh ve zkratce (a vzatý tak trochu z anotace): jednoho dne dostane chicagský instalatér Andrew pozvánku od svého dlouholetého (a dlouhé roky neviděného) přítele Claytona, aby za ním přijel na Dálný východ. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby Clayton nebyl tou dobou už mrtvý a pozvání neznělo na “cestu do sjednocené Říše”. Příběh o putování a nalézání i ztrátách, výprava do světa umělců i pašeráků, nebezpečných přátel a krásně svůdných nepřátel, cesta nezmapovaným územím mimo mapy i realitu každodenního života, to všechno je Neviditelný svět.

A proč právě tuhle knihu považuji i po všech letech za důležitou pro mne jako autora? Cohen krásně vybalancoval fantaskní a reálné nejen v ději a lokacích, ale také v postavách a to nejen hlavních. Andrew je naprosto obyčejný muž kolem třiceti. Nikdy nebyl mimo Státy, nepodniká šílené výpravy ani do sousedních států, naopak vede vcelku usedlý život instalatéra ve firmě svého otce. Prototyp “obyčejného” člověka. Ovšem Andrew má kamaráda Claytona, který je jeho přesným opakem: snílek, podnikavec, umělec, kterého roztěkaný život zavane tu do Šanghaje, jindy do Japonska nebo Tibetu. Střídá zaměstnání a známé, ale svému nejstaršímu příteli Andymu neustále posílá pohlednice a dopisy, v nichž se neustále zmiňuje o sjednocení Říše.

Řeknete si: usedlý a střelený, to je toho! Takových dvojic je plno! Jenže vtip není v prostém ohraničení obou osobností, naopak. Cohen nechává zcela na čtenáři, jestli Claytona považuje za neschopného snílka, ženoucího se v jednom kuse za svou chimérou a opouštějícího vše, co dosud vybudoval, nebo za filozofa a věčného hledače vesmírné pravdy. Zda je Andy jen slaboch vláčený duchem a odkazem svého ztřeštěného kamaráda ze střední, nebo naopak “skutečný panovník, který sjednotí Říši”, putující k vlastnímu probuzení. Přestože má Andy šanci kdykoliv se otočit, nasednout na první letadlo a vrátit se ke svému starému životu, neudělá to. Na pozadí příběhu o cestě za snem, zhmotnělým v tkanivu, se setkává a zase loučí s jednotlivými Claytonovými přáteli a čtenář spolu s ním sleduje proměny obyčejných lidí v neobyčejné. Stará čínská herečka se pouhým gestem mění v mladou a půvabnou princeznu z dávné divadelní hry. Podání vizitky mění odměřeného obchodníka v úslužného a vše zařizujícího dobrého ducha, provázejícího našeho poutníka skrz úřednickou pustinu zákazů a příkazů. Lidé se před očima mění stejně, jak jsem tomu až mnohem později byla svědkem i v realitě (ostatně dodnes je to trochu jako kouzlo).

V tomhle vidím hlavní sílu Neviditelného světa: že žádná postava není jen shluk nálepek a kategorií, naopak že teprve přesáhnutí a narušení jednotlivých hranic z nich dělá žijící osoby. Je jednoduché vytvořit siluetu a ověsit ji cedulkami, co je zač. Jenže tyhle ploché figurky jen posouváte svým příběhem. Cohen v Neviditelném světě mnohokrát provedl kouzlo, které se odehrává přímo před očima čtenáře. Proto je tahle kniha pro mne něco víc než příběh o bláznivém putování obyčejného muže po Dálném východě: v naprosto reálných kulisách se dotýká něčeho magického, neuchopitelného.

Plus samozřejmě to byla první kniha, ve které jsem potkala tak detailní popisy starobylých tkanin a oděvů, což mne později inspirovalo k využívání všemožných znalostí pro vlastní psaní, ale o tom jindy (už brzy!).

 

Lois McMaster Bujold a Dobrodružství Milese Vorkosigana

Děti narozené po roce 1990 měly svého Harryho Pottera, já však autorsky vyrůstala s tímhle šíleným mutantem. Ano, je to ta hromada knížek pod mou bradou na fotce nahoře (a to mi jich pár ještě chybí). Zjednodušeně řečeno Miles mne naučil přemýšlet za šestý roh třetí uličky. Trochu space opera, trochu military SF, monarchistické SF, politické… záleží na tom, po které knize zrovna sáhnete. Ústřední postavou je však téměř vždy Miles Vorkosigan: potomek staré vorské (šlechtické) rodiny z Barrayaru, který se vinou dávného atentátu na jeho matku narodil zakrslý, s křehkými kostmi a o to tvrdohlavější. V prostředí, kde dokonce i vlastní prarodiče chtěli Milese zabít jako “mutanta”, aby udrželi genofond rodu čistý, se musí potýkat nejen s předsudky a pověrčivostí, ale také s omezeními vlastního těla i celého systému. Už je to tak, Miles chce sloužit svému Císaři a trochu se i vymanit ze stínu svého otce, skvělého admirála Arala Vorkosigana, takže neváhá přepínat své síly, trochu podvádět a především rozehrávat často zoufalé akce, vedoucí ke katastrofám a mnohem zoufalejším protiakcím. Hned v první knize se tak shodou náhod dostane k velení vlastní žoldnéřské flotily, přičemž původně se jen chtěl stát kadetem Císařské vojenské akademie (a tak trochu mu to nevyšlo).

Už z načrtnutí prvního příběhu je jasné, že o nečekané zvraty není v Milesově životě nouze. Přidejte pořádnou dávku politikaření, vojenské strategie a znalosti lidského charakteru a vášní – a máte studijní materiál na pořádnou řádku večerů. Pročítat se jednotlivými knihami je samozřejmě zábava, ovšem pokud tak činíte už po několikáté jako já, začnete spíš přemýšlet nad mechanismem fungování tohoto typu příběhu. Skutečně je Miles takový šílenec, jak ho někteří jeho odpůrci i přátelé líčí? Nebo tak geniální, že mu skutečně všechno vychází? Jak moc si autorka přizpůsobuje děj, aby vytyčená strategie fungovala? A jak vyprávěla příběh, aby to nebylo poznat? Všechny tyhle otázky se vynoří a otravují, dokud nenajdete odpověď – a tu pak můžete použít pro vlastní psaní.

Je to trochu jako plánování vesmírné bitvy. Podíváte se, co všechno máte k dispozici, pokusíte se odhadnout síly a směřování protivníka, vytvoříte možné varianty postupu – a pak už se jen modlíte, aby to vyšlo (abych parafrázovala Milese). Ve skutečnosti jsou však Milesovy eskapády studií o příčině a důsledku. Autorka využívá naplno Milesovy zvědavosti, postavení i touhy po “normálnosti” (v mladších letech, později ho naučí svůj handicap využívat) a všechny tyto jeho charakterové rysy staví do konfrontace se základními problémy. Nevíte, jak své postavy “hodit” do hluboké vody a uvést je do děje? Miles má celou škálu od “náhodného setkání”, přes “hele, tam se něco děje, pojďme se podívat” až po “bratranec Císař mi nařídil” (ano, to je to specifikum Milesova postavení). Tahle sága je zkrátka skvělým materiálem nejen pro studium megalomanů a šílenců, ale také jejich okolí.

Dalším přínosem celé ságy je pak samotná realita daného vesmíru. Vezměte si jen ta různá politická uskupení: od starobylého císařství, které ještě před sto lety málem ani nelétalo do vesmíru, přes formy demokratických zřízení až k k anarchisticky rozbujelým vesmírným stanicím. Přidejte problémy a otázky suverenity a právních nároků klonovaných osob. Formy otroctví a útlaku, případně násilných převzetí celých hvězdných systémů. Zkrátka a dobře příčiny a důsledky ve velkém i malém měřítku, fungující a zapadající do sebe jako kolečka hodinového stroje. Pročítáním jednotlivých knih jsem se naučila promýšlet daleko dopředu nejen jednotlivé kroky svých postav, ale směřování celého děje (vztaženo spíš na novely a romány, ale týká se to i delších povídek).

Samozřejmě jsem se seznámila i s Weberovým vesmírem Honor Harringtonové, ovšem to bylo až o celé roky později. V době, kdy jsem hlouběji pronikala do psaní, jsem zkrátka potkala Milese, zamilovala se a vydrželo mi to dodnes, protože stejně jako já i Miles roste, vyvíjí se a stárne. Nutí k přemýšlení nad možnostmi každé z postav i nad mechanismem, jak na pozadí příběhu řešit složitější etické či politické otázky. Pokud chcete vytvořit postavu geniálního stratéga a nevíte, jak na to, tohle je jedna z cest, jak se s jeho fungováním seznámit. Včetně všech možností, jak se mohou věci pokazit, plány zhroutit a život obrátit vzhůru nohama, což z dané ságy dělá o chlup reálnější vyprávění.