Ačkoliv obrázek v záhlaví je poněkud doslovný, tak docela hezky vyjadřuje, co bych někdy nejradši udělal, když vidím povídku, v níž je následující problém. Určitě to znáte. Rozečtete povídku a po maličké ukázce děje následuje téměř nekonečné seznámení s postavami, světem a dalšími reáliemi. Zkrátka a prostě, autor nepokračuje v příběhu, ale zaválí vás informacemi. Abych rozebral tento nešvar, je třeba na něj pohlédnout z několika úhlů.

 

Jak se psalo dříve, jak se píše dnes?

Vzpomínám si na jednoho autora, který hodně četl ideálně sto a více let staré romány a bral je jako vzor, jak psát. Jeho text měl následující strukturu:
– Úvodní odstavec, v němž shrnul, o čem bude pojednávat tento příběh, kdo je jeho hrdinou, a jaký má hrdina cíl a sny.
– Popis prostředí, konkrétně hrdinova rodného města, zhruba třetina stránky.
– Půlstránkový vnější a vnitřní popis hrdiny.
– Na další stránce popisy dalších dvou postav, s nimiž budeme brzy seznámeni.

Až poté se konečně rozjel příběh, který už měl slušné tempo a byl poměrně čtivý. Problém nastal snad jen ve chvíli, kdy se do děje dostaly další tři postavy a následovaly dvě stránky jejich popisu.

Vážení, tak se psalo dřív, a jestli vám ve škole na hodinách češtiny říkali, že to máte takhle dělat, koukejte na to zapomenout. Začátek knihy mnohdy rozhoduje o tom, zda jí čtenář vůbec věnuje svůj čas. Suché popisy města a jeho obyvatel nikoho moc neuchvátí. Než začít od prvního písmene několika stránkami popisů, to radši čtenáře vrhněte přímo do děje. Docela dobrá metoda je začít jako kdyby uprostřed nějaké scény, aby čtenáře hned zajímalo, jak k téhle situaci došlo. Váš text může začínat uprostřed dialogu, rvačky, útěku před strážnými, atd. Prostě váš hrdina utíká před skupinkou ozbrojenců a hned vyskakují otázky, proč tomu tak je. Protagonista něco ukradl? Je to jen nedorozumění? Jedná se o špiona, kterému bouchlo krytí? Než se čtenář dostane k vysvětlení, už jste ho donutili přečíst pár stránek, aniž by se nudil, jak by se mohlo stát, kdybyste popisovali město.

Moderní čtenář zkrátka ocení, když se od začátku hned něco děje.

 

Hlavně pozor na poměr!

Vysvětlovacím a popisným pasážím se občas prostě nevyhnete. Ale když už je píšete, dávejte si pozor, aby nezabíraly až moc místa. Dvě stránky někomu nemusí přijít moc, ale pokud tohle uděláte v desetistránkové povídce, popisy zabraly dobrých dvacet procent prostoru. Jednu pětinu. Je to víc, než se může zdát.

V takové chvíli se optejte sami sebe, zda jsou tam potřeba všechny obsažené informace. Někteří autoři jsou přesvědčení, že když vymyslí nějaký zajímavý vynález, zvíře nebo cokoliv jiného, tak nás s tím musí za každou cenu seznámit, i když je souvislost s dějem minimální. Máte vynález? Ať ho hrdina použije. Vymysleli jste zvíře? Ať ho hrdina loví, podojí, projede se na něm, utíká před ním nebo mu jde vybrat z hnízda vejce. (Nebo vše dohromady! Kdo přijmete výzvu, no?) Zkrátka, když už něco vymyslíte, využijte to plnohodnotně, ne že nám to jen popíšete a necháte to ležet ladem. Ano, chápu, že jste na svůj nápad pyšní, ale pokud do textu nepatří, vymažte všechny zmínky o něm a schovejte si ho do jiného příběhu.

Taky byste nevěřili, jak dobře funguje i obyčejné proškrtání slov navíc. Někdy stačí o tématu psát méně obšírně, abyste se zbavili klidně i třetiny textu. Zkuste si po sobě něco přečíst a vymazat například všechna nadbytečná přivlastňovací zájmena a „jsem“, bez nichž by věta neztratila jasný význam. Možná vás výsledek překvapí.

Pochopitelně existují výjimky. Já například napsal povídku, ve které úvod do světa a vysvětlování jeho zákonitostí zabralo dobře polovinu prostoru. Jenže tam to byl účel, vysvětlovací části se pravidelně střídaly s dějovými a hlavně se nejednalo o strohé popisy, ale drobné anekdoty o tom, jak tenhle svět funguje. Samy o sobě vyprávěly příběh na pozadí příběhu a dokonce čtenáře bavily víc, než dějové části, které je spojovaly. (Dosud nebyla otištěna a o detaily se nepodělím, aby mě Darion nezakousl.)

Tak, co ale dělat, když máte ve vysvětlovacích částech opravdu důležité informace?

 

Rozházejte je!

Ano, takhle jednoduché to je. Víte, jak to dokonce můžete dělat? Prostě ty své vysvětlovací dvě stránky napište, aspoň shrnete své myšlenky a máte je pěkně po ruce pro další práci. Jenže opovažte se je tam nechat jen tak! Pište dál a přemýšlejte, kdy se který daný popis dá použít jinde.

Potřebujete popsat trochu město? Fajn, tak nechte hrdinu nasednout do autobusu a ať nám těch pár důležitých bodů popíše tak, že kolem nich jede a ke každé doplní nějakou část svého osobního příběhu. Tady je ta pošta, kde mu ztratili důležitý balíček, samoobsluha, v níž uklouzl po kaluži limonády a spadl do regálu s hořčicemi, park, kam chodil do křoví jako náctiletý potají kouřit (ano, za mých mladých let se s tím chodilo mimo dohled, ne jako dnes, kdy si mládežníci zapalují přímo před školou. Ach jo, připadám si starý). Obecně, když se popisy tváří, že jsou ve skutečnosti příběhem, máte vyhráno. Tak, máte to napsané? Fajn, můžete smazat ze začátku popis města.

Chcete popsat příšery, které v noci vylézají z kanálů? No, a nestačila by na začátek informace, že se tu něco takového děje, a samotné příšery si nechat až na chvíli, kdy je hrdina potká? K čemu je nám jejich popis, když se ještě pět stránek neobjeví?

A co samotný hrdina? Je nutné, aby na začátku povídky pohlédl do zrcadla a popsal nám sebe sama? A co třeba ho popsat postupně? Pohlédne na svou sousedku a její krásné modré oči, ještě o trošku světlejší, než ty jeho, už šednoucí. Prohrábne si rukou vlasy a smutně se zadívá na jeden šedivý, který mu zůstal za nehtem. Jo, kde jsou časy, kdy byly všechny tmavě hnědé (opět si připadám starý). Výška, hmotnost, tvar postavy, to vše můžete klidně popsat tak, že hrdinu porovnáte s něčím/někým. Například ho může v obchodě drobná stařenka požádat, jestli jí podá něco z nejvyšší police, protože ona tam nedosáhne, ale pro něj to přece nebude problém. Hle, víme, že je vysoký i bez popisu!

 

Chcete shrnout nějaký kousek hrdinovy minulosti? No, a co takhle to pojmout jako dialog? Může to říct novému kamarádovi, doktorovi, přítelkyni, zkrátka komukoliv, pro koho by to mohlo mít nějaký význam.

Vše, co takhle popíšete elegantněji, než jako prosté sdělení na začátku, hned mažte. Dál se zamyslete nad tím, kolik z těch informací potřebuje čtenář doopravdy ze začátku. Nešlo by další kousky sice ponechat popisné, ale přesunout je jinam? Každý odstavec, kterého se na začátku zbavíte, může pomoct.

Nakonec budete možná překvapení, že z vašich dvou stránek vysvětlování a popisů jste polovinu zasadili vhodně do děje, čtvrtinu nechali v povídce na později, a hle, máte z toho půl stránky. A to už se dá překousnout. Nebo ne. Pokud máte příběh z pohledu první osoby, zkuste to ještě přikořenit, aby to nevyznívalo jako vysvětlování, ale hrdinovy osobní postřehy, povzdechy nad situací nebo sarkastické poznámky. To už je na vás.

Ideální stav je, když výsledný produkt vypadá tak, že v něm žádné vysvětlování vlastně není. My totiž chceme příběh, takže pište hlavně ten, jo?

Sikar