Kolikrát v životě jste měli pocit, že nevěříte vlastním očím? Co mám děti, tak někdy žasnu, jaké koniny jsou schopné vymýšlet, ale na druhou stranu si říkám, že jsem nebyl o moc lepší. Stejně tak občas zírám do něčí povídky a přemýšlím, kde na tohle autor u všech plchů přišel. Jenže tahle nevíra v to, na co hledíme, je zcela v pořádku. Dokonce i postava ve vašem příběhu to může říct. Problém nastane, když různé variace na toto prohlášení autor používá jako výmluvu, proč nám něco nepopsal.

Už několikrát na těchto stránkách padla klasická poučka „nemluv o tom, ukaž to“. Zkrátka, myslíte si, že čtenář ocení spíš strohé sdělení, že váš hrdina je statečný, nebo pasáž, v níž svoji statečnost prokáže tím, že bez váhání skočí do vody, aby zachránil tonoucího před blížícím se krokodýlem?

Představte si ale, že by někdo dokonce ani nemluvil. Neukázal by nám, jak hrdina zachraňuje kamaráda. Dokonce by nám ani nenapsal, že je velmi statečný, protože to učinil v minulosti. Najdou se autoři schopní nám sdělit, že hrdina je statečný, ale odmítnou sdělit důvod, proč tomu tak je. Nejen, že ho nenapíší, rovnou to smetou ze stolu sdělením, že nám to neřeknou.

Ano, tady jsem to pojal už poněkud absurdně, ale naštěstí mám dost příkladů z praxe. Představte si, ono to lze udělat i dobře. Příklady máme třeba z filmů. Jedna postava druhé něco zašeptá, ale divák to neslyší. Nebo otevře kufřík, usměje se nad jeho obsahem a zase jej zavře. Případně ve filmu Vše, co jste kdy chtěli vědět o cestování v čase se celou dobu mluví o nějakém nápadu, který když si postavy konečně přečtou napsaný na kusu papíru, okomentují jej, že to je opravdu skvělá věc, ale neodhalí, oč jde. Zrovna tam to bylo ale součástí vtipu, který procházel celým filmem. Kapitolou sama pro sebe je příšera v temnotách z komiksu Hůlkový řád. Víme o ní, že má být údajně strašlivá, ale padouch si její odhalení šetří na nejdramatičtější možnou chvíli. Ta však nepřichází, takže monstrum zůstává skryté a víme o něm jen to, že je to docela zábavná a milá bytost.

Ano, někdy to diváka/čtenáře naštve, ponechá v nejistotě, vzbudí to v něm zvědavost, atd. Jenže když se tohle udělá s grácií, proč ne. Bohužel se dá tento postup použít k tomu, jak psát co nejlíněji. Je libo příklady?

Rodina jede autem na dovolenou a zabloudí. Během cesty projíždí městem, které není na mapě, takže řidič chvíli zvažuje, že zastaví a optá se místních, kudy dál. Obyvatelé města však na ně vrhají takové pohledy, že mu to manželka rozmluví, protože má strach. Nakonec dojedou do jiného města, kde se všichni tváří lépe, tak se optají na cestu. Zmíní mimo jiné sousední obec a místní hned začnou povídat, jak je dobře, že tam nezastavili, protože „pak nám řekli, co by nám ti lidé udělali a nás to velmi vylekalo.“

Konec. Jednalo se o poslední větu. Patrně se mělo jednat o horor, ale místo hrůzy to vzbuzovalo spíš rozpaky. Co by jim udělali? Tak velký zmrzlinový pohár, že by ho nebyli schopní sníst? Vytrhali chlupy z nosu rezavou pinzetou?

Dalším příkladem může být „Ta příšera byla tak strašlivě ošklivá, že jsem raději zavřel oči, abych se na ni nemusel dívat“, případně podobné variace jako „Byl to to nejstrašnější, co jsem v životě viděl. Radši to ani nechci popisovat“.

Fajn, nepopisuj. Nemusíš nám v textu rozebírat jednotlivé detaily, ale stačil by alespoň nějaký náznak. Spoléhat v takovém momentu jen na čtenářovu fantazii je hodně špatné. Dodnes si pamatuji na větu, která nic nepopsala, ale v náznacích sdělila vše. Víceméně nám bylo řečeno, že šlechtic s oblibou mučí otroky a věta „Odhodil otroka, či spíš to, co z něj zbylo, na zem“ nám řekla opravdu hodně. Žádný explicitní popis, ale současně naprosto jasný šťouchanec do čtenáře, že hezké to asi vážně nebylo. Tady fantazie začala pracovat na plné obrátky, mnohem lépe, než kdybychom si přečetli, že „Šlechtic dělal něco tak hrozného, že o tom nemůžu ani mluvit“.

Občas, nejspíš pod dojmem výše zmíněného obsahu kufru, který nebyl divákovi odhalen, také někteří autoři tato „tajemství“ rádi omlacují čtenáři o hlavu ve stylu „já to vím a ty ne!“

Příkladem budiž příběh, v němž hrdina hledá klíč od kouzelné truhličky, o jejímž obsahu nemá ponětí, ale ví, že to bude něco extra. Klíč najde, truhličku otevře, ale následně nám oznámí, že co v ní je, to nám neřekne.

Musím říct, že pocit vztyčeného prostředníčku, který mi právě někdo vrazil do oka, nebyl příjemný. Mělo to být vtipné? Nevím, já bych spíš řekl, že to zklamalo čtenářovo očekávání. Kdyby hrdina otevřel truhlu, užasle vyvalil oči a prohlásil něco ve smyslu „No to je paráda!“, načež by následoval konec, asi bych se zlobil méně, než když mě autor profackoval tím, že prostě nic neřekne.

Protože upřímně, když už si hrajete na příliš tajemné, dávejte si pozor na jedno. Vždy se najde čtenář, který když nějaký podobný popis takto obejdete, vás nařkne z jednoho.

Že to sami nevíte, protože se vám to nechtělo vymýšlet.

Sikar