Nedávno měl po dlouhé době zasedání KVVS. Že nevíte, co to je? To nevadí, hlavní je, že jedním z členů je Dan Tučka, kterého jsem viděl po delší době a hned na něj skočil, zda by pro nás nenapsal článek. Ani jsem se nenadál a na mailu mi přistál následující text. Račte se začíst.

Sikar

Nejprve bych rád podotknul, že neexistuje jeden steampunk, právě jako není jedno sci-fi, jedno fantasy et cetera.

Každý autor k žánru, natož k jeho odnožím, přistupuje po svém. Všichni se shodnou, že steampunk je založen na fabulaci toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby základem lidské technologie zůstal parní stroj a na rozdíl od kyberpunku se obrací do minulosti, často charakterizované jako viktoriánská Anglie nebo obecně devatenácté století. Samozřejmě existují i světy zcela původní, alternativní historie či orient zkřížený s párou.

Mně se líbí definice steampunku jako “temná, pseudoviktoriánská zábava”. Pochází od spisovatele Jeffa VanderMeera, editora steampunkové antologie z roku 2008.

Naproti tomu “román” je z podstaty toho výrazu jenom jeden.  Prozaický epický literární žánr, smyšlené vyprávění,  rozvíjí příběh několika směry, nebo zachycuje více hlavních postav a někdy i těch vedlejších, vedle příběhu obsahuje popisy a úvahové pasáže a hlavně je obvykle rozsáhlejší než novela.

Pokud jste se tedy rozhodli něco podobného vytvořit, nezbývá, než popřát upřímnou soustrast. Je to běh na dlouhou trať, která nemusí být vždy korunována vavřínem vítězů, i známí spisovatelé by o tom mohli obšírně pohovořit.

Dobrá zpráva je, že dále uvedené poznámky jsou platné i pro novelu, dlouhou povídku, tedy méně komplikované literární útvary.

První rada zní – nečtěte steampunk. Obzvlášť pokud tento žánr zkoušíte psát poprvé. Zjistíte, jak snadné je podlehnout efektu – je to cool, musím to mít taky. Všechny vaše postavy budou mít mechanické implantáty a parní automata zkonstruovaná šílenými vynálezci v sobě zčistajasna objeví vědomí, duši apod.

Pokud chcete z něčeho čerpat, vraťte se ke kořenům. K vizionářským románům J. Verna, H. G. Wellse, jakkoli obtížné a občas špatně čitelné dnes jsou. K dobrodružným příběhům H. R. Haggarda, R. L. Stevensona, E. A. Poea, J. Londona. E.R. Burroughse nebo českého O. Batličky, kde voní dálky a exotika. K dobovým freskám V. Huga, A. Dumase, Ch. Dickense, P. Févala, L. N. Tolstého, v nichž načerpáte atmosféru tehdejší Paříže, Londýna či Moskvy. A navíc odtud můžete pohodlně a naprosto beztrestně krást.

Jejich díla jsou příliš složitá, aby byla loupež rozpoznána. A jestli – udělejme z toho přednost!Steampunk předpokládá, ba dokonce vyžaduje napodobování dávných předobrazů! Je záměrně pseudohistorický, pseudoviktoriánský, pseudovědecký, hraje si s fakty, objevy a vynálezy, experimentuje s módou, s genderovými stereotypy, s řádem světa. Jako správný punker pohrdá autoritami, které mu tvrdí – tohle by nefungovalo, tohle by nelétalo, tohle se nenosilo a tohle by si mladá dáma v žádném případě nedovolila!

Současný steampunk žije z toho, co již vytěžil někdo před vámi. Nemůžete najít zlaté nugety na přebraném písečku, zbude vám stokrát využitá hlušina.

Rada druhá – přečtěte si své konkurenty. Možná vám přijde, že se tohle s první radou vylučuje. Život je plný podivných paradoxů a dobrá literatura zvlášť. Nicméně, pokud nechcete slyšet, že váš geniální nápad ohledně parních tanků už někdo zpracoval před vámi. Zkuste zapátrat v literatuře soudobé na internetu, jako když chcete najít originální název pro novou povídku. Ano, Cesta tam a zase zpátky, Vynález zkázy ani Plnou parou nejsou příliš vhodné.

Poznejte svého soupeře, ale buďte o krok před ním. Zde spíše o několik kroků hlouběji v dějinách.

Rada třetí – pracujte s jazykem. Jako je vizuálním projevem steampunku cylindr a korzet, měl by být v literární rovině kladen důraz na historizující sloh a výrazy. Samozřejmě – postavy nemusí mluvit jako z Boženy Němcové. Ovšem současný styl vyjadřování, nebo co hůř, moderní výrazy rozhodně k budování atmosféry příběhu nepřispějí. Pokud chcete vrstvu patiny silnější, nastudujte si větnou stavbu sto let starých knih. Je barvitější, členitější, než ta současná, plná nezvyklých obratů, odboček, kudrlinek. Je podobná krasopisnému psacímu fontu; každý tah je proveden pečlivě, s citem a hlavně nikam nespěchá. Jestliže některé dnešní knihy připomínají scénář, steampunk, jako správný retrofuturismus, by měl naopak staromilství ctít.

Každá stylistika má několik úrovní. Můžete přidávat na důrazu i tlumit její účinek, pokud vám bude text připadat až příliš nestravitelný. Toto řemeslo se dá naučit jen zkoušením.

Příklad – do své povídky, která zatím tiskem nevyšla, jsem zčásti okopíroval/ukradl větu z předmluvy knihy o hašiši. Zní takto: “Domnívám se, že by bylo zcela zbytečné pokoušet se před čtenářem zastírat skutečnost, že totiž v závěru našeho vyprávění se beze vší pochybnosti setká s Velkým bohem Propasti.”

Hledisko vševědoucího vypravěče se dnes moc nepoužívá, obracení se ke čtenáři už vůbec ne, nadbytečná slova by vyškrtal každý průměrný redaktor, podivně šroubovaný slovosled s dvojí spojkou je nám cizí. A přece je v tom určitá poezie, kterou se steampunk snaží zpřítomnit.

Když si to rozebereme podrobněji: domnívám se je archaičtější forma obyčejného myslím, podmiňovací způsob minulý lze efektivně nahradit přítomným časem, zastírat je starší synonymum pro skrývat, vazbu beze vší pochybnosti lze nahradit slovem bezpochyby/nepochybně.

Rázem tu máme mladší a čitelnější text: “Myslím, že je zbytečné skrývat, že se čtenář v závěru vyprávění nepochybně setká s Velkým bohem Propasti.”

A nejmodernější sloh: “Proč skrývat, že se na konci příběhu setkáme s Velkým bohem Propasti?”

Otázkou je, kam se pak podělo kouzlo starých časů.

Někdo omlazování starých knih akceptuje, někomu jsou nové překlady/přepisy protivné. Předpokládám, že další verze bestseleru Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa námořníka z Yorku, kterou vykastroval J. V. Pleva a převyprávělo několik dalších autorů, se bude jmenovat jen RobC & FreeD, a bude padesátistránková.

Rada čtvrtá – objevujte historii. Platí, že často ty nejneuvěřitelnější události se skutečně staly, nejpodivnější vynálezy si někdo nechal patentovat. Příklad – každý předpokládá, že vzducholoď po zásahu vybuchne a shoří, takže katastrofu nikdo nemůže přežít. Přesto se dochovalo svědectví o muži, který byl v inkriminované době uvnitř sestřelené lodi, a přežil bez větší úhony. Ostatně, i katastrofu Hindeburgu přežily dvě třetiny účastníků.

Dobový tisk a seznam duševního vlastnictví je úžasným zdrojem inspirace. Máme online archivy zdarma, proč chodit do knihovny. Zajímavé jsou zejména ty skutečnosti,  které z dnešního pohledu vidíme střízlivěji, např. věčné úvahy na téma “svět za sto let.” Opět platí, že cizí fantazie může být motorem té vaší.

Jak by se vám líbil třeba stroj na výměnu žárovky? Klobouk pro kuřáky?

Rada pátá souvisí s předchozí a týká se postav – dopřejte svým hrdinům pestrou a obsáhlou minulost. Opravdu nestačí vykreslit vynálezce přívlastkem “bláznivý” a nasadit mu letecké brýle. Objevte a prozkoumejte osobnosti na internetu a máte celou sbírku renesančních gentlemanů, vynálezců, vědců, revolucionářů a básníků v jedné osobě. Několik odkazů: Emanuel Swedenborg, Eadweard Muybridge, Charles Cros, Petr Kropotkin…

Pokud má být obraz nějaké epochy kompletní, přestože obsahuje “punkový” prvek chaosu, musí být věrohodné i postavy. Možná proto odmítl jeden z hrdinů Mašiny zázraků při návštěvě prostitutky orální sex, společnost svázaná přísnou morálkou takové představy nepodporovala. Vaše “historické”, či spíše historizující postavy se musí vyrovnat s náboženstvím, nacionalismem, otrokářstvím, kolonialismem, nevzdělaností, zažitými omyly, nemocemi a válkami, aniž by porušily věrohodnost příběhu jeho zpochybněním.

Na druhou stranu, nikdo vám nemůže bránit, abyste si z daných témat nedělali trochu legraci a postavili je do světla současné perspektivy.

Rada šestá – přehánějte. Steampunk je trochu kýč. Přiznaný kýč. Muži jsou stateční a ženy krásné. Zlo je ošklivé a bída ctnostná. Výborně je to vidět na scénářích Jiřího Brdečky k filmům, které právem patří do světového fondu steampunku Adéla ještě nevečeřela či Tajemství hradu v Karpatech. Vynálezce je šílenec. Hlavní hrdina neohrožený za všech okolností. Zloduch je zlý tak, že by jeho temná síla mohla pohánět peklo. Gentleman musí zůstat gentlemanem a pomoci dámě v nesnázích.

Pokud zachováte archetyp (např. mladý revolucionář) a zároveň steampunkový atribut (letec s koženou kuklou a brýlemi), vypíchnete jeho charakteristický povahový rys (věčný oponent) osobnostní rys (vyznává Matematickou církev Svatého integrálu) plus nějakou zvláštnost (kulhá, což kompenzuje mechanickou pomůckou), navíc přidáte stylistickou odlišnost (většinu rozhovorů končí otazníkem a zvoláním Nuže?), právě jste pochopili, jak dát postavě divadelní výraz a zároveň ji nesnížit na pouhou parodii. Čtenáři, kteří se bavit nechtějí, sáhnou raději po Jiráskovi nebo dvousvazkové učebnici Stavba strojů v praxi (+ popis 6 rozkládacích modelů).

Rada sedmá – naplánujte si příběh.

Zatímco mikropovídku napíšete z čistého listu za dvě hodiny, u románu se vám pečlivá příprava vyplatí. J. R. R. Tolkien tvrdil, že pokud si během tvorby příběhu nenakreslíte mapu, bude se vám těžko tvořit zpětně. Stejně to platí o časové ose. Hodí se i hrubý rejstřík jmen a pojmů, které budete používat opakovaně. Pečlivější tvůrci si vytvoří i charakteristiky postav a prostředí.

Třetina času vlastní tvorby by měla být příprava. Shánění podkladů, rešerše, čtení tlustých a nezáživných knih, skenování částí těch, které jste nestihli dočíst po třetí upomínce, tvorby výpisků, návrhy dějových linií, zápletek, okamžité nápady (zapisovat hned, jinak je zapomenete), zajímavá slovní spojení a úryvky z jiných děl.

Osobně doporučuji nějaký ze softwarů určených spisovatelům, například Scrivener. Poznámkový aparát je lepší mít pohromadě v digitální formě, než ho lovit z malých papírků nalepených na stole. I když… kde je pak kouzlo starých časů, kde se psalo plnícím perem na papír vyráběný v manufakturách, že?

Rada poslední – přečtěte si Pelyněk. A nebo vlastně ne. Viz rada č. 1.