Míla Linc nám už pár článků napsal, naposledy skvělé pojednání o designovém myšlení, a tak jsme ho požádali o další. Představovat ho dnes nebudu a nechám ho, aby to udělal sám…
Míša
Míla Linc – spisovatel, knihovník, porotce literárních soutěží
Jsem Míla Linc, do soutěží jsem posílal povídky asi deset let, a za tu dobu jsem vyhrál jen jednou v drtivé konkurenci dalších tří prací. Organizoval jsem tři ročníky literární soutěže Troll, hodnotil Fantastickou povídku, a stále ještě jsem porotcem Žoldnéřů fantazie, Rokle šeré smrti a dětské soutěže Staň se spisovatelem. A teď vám odpovím na otázky, na které jste se nikdy nezeptali.
Život porotce není snadný. Párkrát za rok vám přistane na stole balík pár desítek povídek a vy víte, že víc než polovina z nich nebude dobrá. Není to žádný předsudek – ti dobří autoři věci neposílají do soutěží, ale rovnou redaktorům.
Také víte, že na přečtení máte šibeničně krátkou dobu. Víte, že musíte přečíst i tu špatnou věc, i tu nejhorší věc. A nějakou dobu si ji pamatovat. Víte, že na autora musíte být hodní…
Přesto do toho jdete zas a znovu. Bez nároku na odměnu. Ano, z některých soutěží dostanete knihu vítězných povídek, ale vždyť to už stejně máte přečtené. Někteří z autorů vás nemají rádi, protože jste je neohodnotili. Jiní vás nemají rádi, protože si jejich dílo nepamatujete. A ti, kteří by vás mohli mít rádi, stejně mají většinou radši toho druhého porotce a ne vás.
Takže proč?
Ta základní odpověď zní, že každý nějak začíná. My, co se snažíme začínajícím autorům nějak pomáhat, víme, že prorazit není snadné. Většina nakladatelů vám napíše, že mají plný ediční plán a že máte zkusit štěstí v soutěži. Pokud jste neznámý nováček, nemáte mnoho jiných možností. Můžete zkusit někoho uplatit (nefunguje to), někoho okouzlit (nefunguje to), někoho opít (nefunguje to); jediné, co vás jako autora posune nahoru, je text.
Jako bez legrace.
Když se pohne les – Mílův poslední vydaný román
I když budete s redaktory souložit jako divoké kočky (nebo kocouři), tak v okamžiku, kdy dojde na váš text, může všechno hezky zvadnout, pokud nebudete čitelní. Jakmile začnete psát dobře, umisťovat se v soutěžích, vyhrávat je – pak s redaktory můžete spát i nadále, ale už to bude z lásky a ne z kalkulu, protože vaše povídky otiskne, i když by na vás jinak nesáhl ani chlorovanou tyčí.
Soutěže jsou tedy důležitým zdrojem nových autorů. Mnohem zásadnějším zdrojem než všechny startovače plné „originálních a genyjálních knih, které nikdo předtím nikdy nenapsal“. Dovolím si teď upřímnost: když píšete debilně, tak v soutěži vám to řeknou. Objektivně, anonymně, byť to bude bolet, aspoň budete vědět, na čem jste – a začnete se třeba zlepšovat. Protože když se zlepšovat nebudete chtít, nebudete nikdy spisovatelé, jen zoufalí grafomani. Můžete si vybrat, čím chcete být.
A že to není snadné? Nikdo na světě netvrdí, že psaní je snadné.
Z porotcování to dělá velmi odpovědnou práci. Většina lidí do soutěže posílá něco poprvé. Jsou naprosto nepoznamenaní, nebyli na žádném workshopu, nikdo jim neřekl nic o stylistice nebo formátování nebo o tom, jak postavit děj, psát postavy… zkouší to z voleje a následné reakce ze soutěže jsou většinou první zpětnou vaznou, kterou dostanou.
Ze všech těchto důvodů je porotcování důležité. Je potřebné. Pomáháme tím začínajícím autorům, protože díky soutěžím může vyrůst nová spisovatelská krev. Probrat se hromadou povídek a vytáhnout tu jednu perlu, jejíž autor pak napíše úspěšnou knihu, která udělá radost hromadě dalších lidí – to je ten pravý důvod.
Jsou pak i další důvody (mnohé jste už mohli slyšet buď v článku od Míši nebo od Sikara – očíhnutí konkurence, trocha zábavy nad černými perlami, u mě třeba ještě pocit „splacení dluhu společnosti“ – za pomoc, kterou jsem v začátcích při psaní dostal já…), tenhle je nejzásadnější.
MRtví muži netančí – Mílova kniha z prostředí Černého hvozdu
Z toho důvodu v drtivé většině případů soutěží povídky veřejně nekomentuju, jsem suchar a veřejné nářky nad špatnou kvalitou povídek mě občas iritují. Stejně tak mě nebetyčně rozčilují porotci, kteří soutěžní práce nedočítají, když se jim na první dobrou nelíbí. Být autor, kvůli tomu bych povídku do soutěže neposílal. Je to asi ekvivalent toho, když jsem kdysi poslal za drahé poštovné povídku do literárního workshopu (ano, tehdy se povídka poslala poštou a přeposílala se sem a tam a po půl roce vám přišel balík s osmi komentáři) – a já se na jednom papíru dočetl krátkou větu „tohle je fantasy, já jsem scifista, mě se to nelíbilo“. Sami asi cítíte, jak moc přínosná ta informace je. Jak moc mi pomohla… A stejné je to se soutěžemi. Proto jsem a budu vždycky hroznej suchar, protože nikdy jako porotce nevíte, jestli máte v ruce text začínajícího děcka, které potřebuje pomoct, anebo kreténa, pro kterého je každá pomoc marná.
Mojí nadějí je, že začínající děcka na sobě pracují a kreténi se stahují na startovače, takže alespoň nějaká filtrace tam je. A pak můžete být svědky, třeba na světě knihy, kdy za jistu autorkou přijde renomovaný nakladatel a řekne: „Tys vyhrála soutěž, že? A nemáš třeba knihu?“
Pak víte, že soutěže smysl mají a svůj účel plní a česká fantastika díky nim, snad, úplně nezakrní. Sláva vítězům, čest poraženým a nové koníčky kreténům!
Míla Linc
Související příspěvky
Nasedla na klisnu bílou jak sníh, on na černém hřebci jel, a jeli tak dlouho, až pohasl den …
Oskara Fuchse, zvaného Lišák, jsme jako Triumvirát poznali před pár lety. Poslal nám tři povídky, k nimž jsme …
Dnešní článek napsala Arenga dle svých slov už o něco dříve. To ovšem neznamená, že by text nebyl …
To je hrozný nemrav, tohleto nahrazování písmen hvězdičkami. Našinec pak tápe, co za sloveso tam vlastně doopravdy je. “Nevyspat”? To je blbost, jak přispěvatelé, tak porotící by se na svou činnost naopak vyspat měli. “Nevyslat”? Tomu bych rozuměl, v každé soutěži se najdou účastníci, kteří by se – respektive svá dílka – raději nikam vysílat neměli; jenže o tom ten článek taky moc není. Mílo, Mílo… (A to pomíjím možnost, že ona hvězda nahrazuje písmen dvě či víc. Protože pak už na mne vykukují slova jako “nevystlat”, “nevysrkat” atd…)
Literární soutěže jsou fajn. Jen ještě vyprodukovat něco, za co by se člověk nemusel stydět (a samozřejmě ještě stihnout ‚mrtvou čáru‘).
Pokud jde o mrtvou čáru, dá se postupovat čistě pragmaticky tak, že si člověk uvědomí, že CKČ a Žoldnéři mají uzávěrky cca na opačných stranách roku a Žoldnéři mají rozsah, který bere i CKČ (naopak to neplatí), a tudíž je možno psát univerzální fantastiku s rozsahem max. 36 tis. NS a poslat ji do té soutěže, k jejíž uzávěrce ji dokončím.
Taktéž jde postupovat pragmaticky tak, že si člověk vezme, že CKČ umožňuje větší rozsah textu než Žoldnéři, a tudíž když mi povídka původně plánovaná pro Žoldnéře přeleze hranici znaků o tolik, že by to nemělo smysl proškrtávat, pošlu ji do CKČ.
Ohledně stesků na kvalitu textu lze poradit jen tolik, že pokud se člověk za ty roky, co si takhle stýská, opravdu v ničem nezlepšil, přestože se poctivě snaží, asi by si měl najít jiný způsob kreativního vyjádření. A na druhou stranu, pokud člověk očekává, že jeho první poslaná věc musí být pecka, se kterou okamžitě vyhraje, tak žije v děsném sebeklamu. V CKČ novelách se sice vyskytuje jistý počet z ničehožvypučevších zázraků, ale většinou jsou to zázraky typu zazářit a zhasnout (i když jsem zatím nerozklíčovala proč). Pokud to člověk s psaním myslí vážně, tak zazářit a zhasnout není nic, oč by měl stát. Postupné zlepšování je sice obtížnější a míň jednorázově uspokojivá, ale trvalejší cesta.
A jakákoli zpětná vazba (včetně “je to naprostý shit na chvostu tabulky”) je lepší než sebeužírání se nad plným šuplíkem neposlaných věcí. Se zpětnou vazbou se dá pracovat. S šuplíkem neposlaností ne.
Hm, tak tomu už se říká systém 🙂
Popravdě já ani moc vyhrát nechci. Jo, bylo by to sice pěkný, ale to, co já potřebuju, je být spokojen se svojí prací, a to jaksi nejsem. Až něco budu mít dopsaný a budu s tím spokojen a bude se to hodit v rámci žánru, tématu a rozsahu do nějaké soutěže, tak to pošlu. Dřív nikoliv. Takže počítám, že do svý smrti se minimálně jednou bude muset nějaký porotce v literární soutěži prokousávat mojí povídkou. toť mé celoživotní ultimátum. (Jako kdybych to stihnul dřív než pozdějc, vůbec by mi to nevadilo).
Ono jde víc o zpětnou vazbu. Ale jak koukám, ty o ni vlastně ani nestojíš, páč chceš být svým vlastním kritikem. OK. Jenom to tím způsobem půjde o hodně pomaleji než s dalšíma očima. A mnohem snáz se tak taky padá do různých pastí nastražených vlastním egem – ať ve smyslu nadhodnocení, nebo podhodnocení reality.
Ale tvůj boj.
Jestli to tak vyznělo, tak to se omlouvám. Já stojím o zpětnou vazbu, ale až potom, co sám budu s daným textem spokojen. Proč bych dával někomu přečíst něco, kde by mě upozorňoval na to, že “tady ta část je nudná, tady bych dal jinačí popis, tady nevím, kdo zrovna mluví”, když tyhle věci ještě sám vidím. Já chci zpětnou vazbu, ale chci ji dostat až potom, co budu považovat svůj text přinejmenším za dostačující.
Copak je něco špatného na tom, když chce autor být v první řadě spokojen se svým vlastním výtvorem?
Navíc tvoje zpětná vazba mi před pár lety dost pomohla.
Ne, není na tom nic špatnýho. :-)) Takhle pojatý to naprosto chápu. Asi jsem tvůj předchozí příspěvek četla s nějakým divným cedníkem na očích.
Tak ať se co nejdřív dobereš textu, který bude ukázatelný.
Mmch -teď Parcon, Aquila tam má workshop naživo, nemusíš tam posílat vlastní text, i rozebírání textů cizích člověka dovede posunout. Kdybys chtěl.
Dík, už se na tom pracuje (pomalu, ale rozhodně ne jistě).
Bohužel, zamítli mi dovolenou, už zase, takže na Parcon se nedostanu.
Jo, to je trefné s tím rozsahem, to se mi stalo už fakticky třikrát, že jsem místo do Žoldnéřů posílala (respektive budu posílat) do CKČ, protože by to nebylo proškrtávání ale preparace 😀
V kontextu s tímto článkem si připadám jako znevažovač soutěží.