Článek naprosto výjimečně mimo pořadí, takový malý dárek zapáleným autorům ke státnímu svátku. Rozhodli jsme se vás trochu zchladit a vydeptat, protože domácí ani světové události na to nestačí, proto jsme do soutěže vybrali noir. Jenže v češtině ho zatím nikdo moc nevysvětlil, tak jsem se do toho poněkud nouzově pustila já, abyste měli po ruce pár vodítek pro své psaní. Zkusíme to dát dohromady a třeba z toho vypadne něco obecně použitelného. Jako obvykle vezměte prosím na vědomí, že nemám patent na rozum a že ve všem existují výjimky, když jsou dobře podané (stejně ale tak vezměte na vědomí, že jsem jeden z porotců; cože? Nátlak? Kde?).

Většinou s u nás pod pojmem noir rozumí takový ten drsný detektiv schovaný pod kloboukem, kterému teče dešťová voda z louží do bot a z okapu za límec, který řeší něco strašně beznadějného, někdo se mu v tom snaží překážet, někdo pomáhat, až se to celé nějak vyřeší, ať už dobrým, špatným nebo prostě nějakým koncem. Ve skutečnosti jsou tahle soukromá očka předchůdci noiru. Ten totiž podle všeho vyextrahoval jen ten pocit beznaděje a sestupnou spirálu postav, která končí bolestným a nevratným rozplesknutím lidského hmyzu na čelním skle života.

Slovy kreslíře a scénáristy Eda Brubakera v překladu Štěpána Kopřivy:

Někteří lidé, tedy alespoň někteří komiksoví čtenáři, občas zapomínají na to, že nejdůležitější součástí noiru není zápletka. Jistě, dobrý noir má často úžasně komplikované a spletité zápletky, ale je to jen poleva na tom černém, černém dortu. V noiru jde především o postavy, které se touto zápletkou pohybují, které se odrážejí od zvratů jako v otřískaném pinballovém stroji, který všechno posílá jen DOLŮ, DOLŮ, DOLŮ.

Dokud není konec hry. Bez bonusu, bez další hry zdarma.

A jak pozorujete pohyb těchto postav, zjišťujete, že vlastně víte, kde skončí, že tu cílovou stanici poznáváte… protože to všechno působí nevyhnutelně. A tam podle mě leží samotné srdce noiru – v nevyhnutelnosti. Noir je samou entropií sociálního řádu, nevyhnutelným rozkladem nás všech.

Když čtete dobrý noir, všechny šoky a zvraty mají příchuť déjà vu, jako kdybyste věděli, že přijdou, doufali jste, že se jim postavy vyhnou… […]

Ty nejlepší noirové příběhy vás donutí zapomenout na zápletku, protože vám předhodí tak skutečné postavy, že nedokážete odvrátit zrak, když PADAJÍ, PADAJÍ, PADAJÍ.

Slova Eda Brubakera najdete v předmluvě ke komiksu Skalpy 4: Hryzání ve vnitřnostech, kdybyste si chtěli přečíst všechno, co k tomu všechno napsal. Ostatně tamtéž řekl ještě tohle:

Tady tedy máme jeden z důležitých bodů noiru:

Je založený na postavách, které dost drsným způsobem směřují ke svému neodvratnému konci.

Tady by měli zbystřit ti, kdo se specializují na trápení postav. Konečně si budou moci užít, aniž bychom po nich tentokrát štěkali, že mají předvídatelný konec, pokud k němu jejich postavy dospějí nějakým fascinujícím a dostatečně depresivním způsobem… Ale trápení lidí nám stačit nebude.

Nicholas Seeley ve svém článku Noir je protestní literatura, a proto zažívá renesanci píše, že klasická angloamerická detektivka řeší „whodunit“, tedy „kdo to spáchal“ v jinak uspořádaném světě, kde je zločin nebezpečnou anomálií. Detektiv je v případě Sherlocka Holmese i Hercula Poirota hrdina, který svým pátráním dopadne zloducha a ochrání nevinné. Svět noiru posílá takové uspořádání, kdy se můžeme spolehnout na nějaký řád a spravedlnost, doslova k čertu.

Batman podle Nolana je v podstatě noirovým příběhem. Joker Heatha Ledgera byl typický noirový padouch a Batman dostával po papuli natolik intenzivně a na tolik způsobů, že jeho rozplesknutí o chodník bylo nevyhnutelné… Ostatě Seeley označuje za novodobý noir například nejnovější film Batman vs Superman. Seeley také argumentuje, že vyčlenění soukromých oček Philipa Marlowa, Sama Spadea nebo Mika Hammera do říše hardboiled detektivů, protože jsou v zásadě dobráci, moc nefunguje. Veškeré dobro totiž podle něj páchají proto, že za to dostávají peníze nebo je k tomu někdo donutil, nerozhodli se, že ho budou konat z jakési morální pohnutky nebo superhrdinské povinnosti. A, jak Seeley uvádí, mají sami problém s morálkou, pokusy o gentlemanství jsou z jejich strany neochotné, pokrytecké nebo něco za něco. Ale nejdůležitější je jejich bezmocnost – mohou vyřešit případ, ale narazí na velké nespravedlnosti, které sami vyřešit nemohou. Pokud byste chtěli modernější příklad, může posloužit třeba Netflixový seriál DareDevil nebo Harry Dresden Jima Butchera (mimochodem skvělá série, vřele doporučuji).

V noiru nejsou problémem lidi, ale pokrytecký zkorumpovaný svět, se kterým se stejně nedá nic dělat. A z toho kolotoče se nedá vystoupit.

Otto Penzler, se kterým Seeley polemizuje, to shrnuje v článku Noirová fikce je o loserech, ne o soukromých očkách:

Hele, noir je o loserech. Postavy v těchto existenčních, nihilistických příbězích jsou odsouzeny k záhubě. Možná nezemřou, ale asi by měly, protože život, který je čeká bude jistojistě tak hnusný, tak ztracený a osamělý, že by pro ně bylo lepší se prostě schoulit do klubíčka a vzdát to. A buďme upřímní, oni si to zaslouží.

Další zajímavý článek je na webu Writers Anon, 11 prvků psaní noiru, ze kterého jsem vytáhla ony body s vlastním vysvětlením:

1. Hrdina je outsider, vyvrženec, nepatří do svého okolí.
2. V noiru nejsou hrdinové. Respektive, protagonista noiru není žádný hrdina, ti mu můžou zkřížit sem tam cestu, ale moc ho svou moralitou nenakazí. Protagonistu noiru pohání sobecké zájmy. Hledají odpovědi na dně lahve a otázky kladou pistolí (bohužel, tahle fráze není moje, tu jsem vám z toho článku přeložila).
3. V noiru není naděje. A když je, tak jen proto, aby byla zle zklamána.
4. Femme nebo Homme Fatale – tady je ten chtíč. Tyto postavy často končí buď velmi zle, nebo s protagonistou velmi zle zametou.
5. Noc. Noir je původně filmový žánr, který vytvořili evropští režiséři prchající před nacismem. Byl to jejich temný expresionismus, který k noiru přiřadil noční ulice, často lesknoucí se deštěm, ve kterých se plíží za svými nekalými cíli děti noci. Nicméně, i když jsou takové kulisy pro noir typické, nejsou pro vytvoření atmosféry důležité – jak vám řekne kdokoli, kdo trpí depresemi, můžete být sami uprostřed davu, může vám být na chcípnutí, když se smějete s přáteli, a můžete si nosit s sebou svůj vlastní VIP bouřkový mrak pro jednoho i v tropickém slunci.
6. Ich-forma. Opět, je to něco, na co jsme si zvykli. Institut nespolehlivého vypravěče umožňuje krásné dějové zvraty – opravdu se to tak stalo, nebo si to postava jen myslela? Nebo si to celé vymyslela? A proč? Jenže, opět: protože je něco zvykem, neznamená to, že se to nedá udělat jinak.
7. Záhada. Nemusíte mít zrovna detektiva, ať už soukromého nebo policejního, který pátrá po vrahovi nebo ztracené osobě, ale nějaké to tajemno, kterému je potřeba přijít na kloub, by to chtělo. Nejraději nějaké z donucení. Memento, ne to české, ale to filmové, kde má protagonista poruchu krátkodobé paměti a ve filmu vidíme celý příběh pozpátku, je další takovou ukázkou.
8. Město. Opět, je to kulisa. Můžete, nemusíte. Stejně tak vůbec nejste omezeni na Ameriku. Stieg Larsson noir úspěšně představil ve skandinávské verzi, Fargo vytáhlo noir na procházku na venkov – a pátračem je těhotná žena.
9. Násilí. Zrovna násilí je jedním z důležitých prvků noiru. Je to značná součást toho, že je svět prohnilej a noir o něm jen mluví tak, jak to ve skutečnosti je…
10. Žádný happy end v dohledu. Nevyhnutelnost, beznaděj, zatracenej svět. A vy chcete happy end? Ne tady, ne teď.
11. Osekaná próza. I když jsme si všichni představili nějaké své oblíbené klišé výrazy a přirovnání („tohle město je jako děvka na kokainu“ nebo něco podobného), noirový styl na květnaté fráze netrpí. Řekněte to tvrdě, řekněte to drsně, ale řekněte to na rovinu a rychle. Bez zbytečných okolků.

Noirová próza se vyjadřuje stručně a jasně, drsně a tvrdě, bez zbytečných příkras a okolků.

Ještě se vrátím k těm detektivkám. Pokud máte konec, kde detektiv dopadne padoucha, zločin je vyřešen a padouch je po zásluze potrestán, není to noirový konec, to je šťastný konec. Pokud něco takového na konec své povídky napíšete, měl by tam následovat nějaký zvrat, alespoň drobný, který způsobí, že celé štěstí postavám krutě zhořkne v ústech. Rozumíme si?

Noir nezná happy end.

Celou dobu tady mluvíme o různých znacích noiru, ale pevnou definici ze mě ne a ne vydolovat. Já mám totiž sto chutí říci, že i přes to, že má jasné znaky a vymezuje se oproti ostatním, noir není žánr, ale příchuť. A tak pokud mi naservírujete černou fantasy, černou space operu, černou pohádku, černý steampunk, všechno beru. Jen mi tam prosím nedělejte z protagonisty morálního hrdinu, necpěte tam happy end nebo nějakou naději.

Zbývá probrat poslední věc, totiž jak napsat noir a nezbláznit se z toho. Nebo alespoň neupadnout do deprese. Je v tom trik, jak si zachovat odstup. Vyberete si totiž svůj „oblíbený“ problém a tím, že ho nalakujete načerno, použijete noir jako temné zrcadlo, které tento reálný problém odráží.

Svět noiru, i přes jeho název, který ve francouzštině znamená „černý“, není černobílý, ale v odstínech šedi, které jsou si navzájem tak blízko, že těžko někde nakreslíte čáru a řeknete „tady už to není morální“. Zároveň je vynikající platformou, na které lze zobrazit všechna možná příkoří, a nemusí to zůstat jen mezi hladovými soukromými očky a zkorumpovanými policajty.

No a teď, když jsem vás úspěšně uvrhla do deprese, vás už jen pozdravím. V době, kdy tento článek vyleze na stránky, se už budu potulovat po pražském letišti a hledat odbavovací přepážku… Hezké svátky všem. A hlavně pište!