Pokračování minulého článku. 

Co kulturní rozdíly? Nebo rozdílná technologie?

Bylo zmíněno, že se nemusí jednat nutně o mimozemšťany, cizinci taky mají problém. Pojďme to vzít do extrému. Podobně by mohl dopadnout jihoamerický indián, který by se zčistajasna objevil uprostřed velkého města. A abychom byli spravedliví, kdyby vás někdo hodil do pralesa, byli byste na tom stejně. Dítě, které jde dejme tomu poprvé v životě na nové místo, se chová podobně. Překvapení, úžas, strach, nejistota, zvědavost. To je jen základní výčet emocí, které v tváři prcka rozpoznáte. Často se dočkáte všech. Frustrace z nové situace tam bývá také…

Myslím, že tohle může být také hodně o povaze. Na našich třech dětech je sice poznat, že jsou “z jednoho hnízda”, nicméně zároveň jsou každé jiné a jinak i reagují. Prostřední má třeba vyloženě potřebu nové věci nejdříve pozorovat a pořádně je okouknout, než se je odhodlá vyzkoušet. Někdy mu to trvá i docela dlouho. Například když narodil jeho malý bratr, pořídili jsme za kočárek tzv. skateboard, aby se na něm ten tehdy tříletý mohl vozit. Trvalo ovšem dva měsíce, než se odhodlal nastoupit a skutečně na skateboardu jezdil (a odhodlat se chodit čůrat do velkého záchodu – to trvalo ještě déle). Dcera to takhle jako malá neměla a nejmladší je spíš hr-chlapeček a malý objevitel. Nedávno neměl problém chytit za ruku sousedku a skoro s ní odešel z domu. To by jeho starší bratr nikdy neudělal! Tím se dostávám k tomu, že je dobré mít na paměti, že ani mimozemšťané by patrně nereagovali na stejný podnět jednotně – pokud by samozřejmě měli své individuality a ne nějaké kolektivní vědomí.

Co se ovšem týče emocí, děti a zvlášť malé děti je prožívají hodně naplno a hodně viditelně – způsobem, který u běžného dospělého zpravidla neuvidíte, zvlášť u těch negativních emocí. Hlasitě a jásavě se totiž někdy radují i dospělí, ovšem hysterický pláč, když není zrovna po jejich, případně vzdorné vyválení se po zemi – lhostejno, zda má událost několik přihlížejících – by byla v případě dospělého docela silná káva. Dokud jsem sama neměla děti, považovala jsem ony kresby batolat se slzami stříkajícími proudem za velmi nadsazené. V reálu zase tak moc nejsou.

Tím nechci říct, že by mimozemšťané prožívali své emoce právě takhle – jen naznačit, že by jejich prožívání a ventilování navenek mohlo být o dost jiné, než je zvykem v našich končinách. Projevování emocí je samozřejmě hodně vázané na konkrétní společenské zvyklosti. I na Zemi najdeme rozdíly. Jsou národy, které se projevují velmi zdrženlivě, a naopak naopak národy, které si s ventilováním emocí na veřejnosti zase tak moc hlavu nelámou. Čímž se pomalu ale jistě dostáváme ke kulturním rozdílům, které by téměř jistě byly mezi lidmi a mimozemšťany nemalé.

Věří mimozemšťané na duchy? A na Mikuláše?

Ano, ano, kulturní rozdíly. V jaké byl dejme tomu vychováván mimozemšťan víře? Synátorovi jsem už párkrát řekl, že duchové neexistují (zná je rozhodně z dětského komiksu Na hradě Bradě od Kláry Smolíkové), ale přesto jakmile se řekne duch, tak na něm sleduji, že na jednu stranu je to pro něj zábavná pohádková postavička z knížky, ale na druhou zase něco, čeho se asi trošku bojí. Ačkoliv nevím, zda chápe mé argumenty, že duchové nežijí, neotřásl jsem jeho vírou, že by se jich bál, ať už jsou skuteční nebo ne. (Mimochodem, pokud věříte na duchy a chcete mi tu argumentovat, že doopravdy existují, tak pamatujte, že někdy se dětem milosrdně lže, jo? Duchové prostě nejsou a basta, a nemá se jich bát!)

Nemusí jít jen o duchy. Ona třeba i hrůza z mikulášského průvodu může udělat svoje a člověk před tím dítě raději preventivně chrání. Když tak o tom přemýšlím, pokud by tady nějací mimozemšťané přistáli právě třeba na Mikuláše, mohli by se docela divit a možná by jim to také nahánělo strach. Zkrátka kulturní rozdíly a různé tradice mohou neznalého někdy nejen zmást, ale i pořádně vyděsit.
Děti ovšem mohou mít strach i z docela běžných věcí, jako je třeba tma nebo bouřka. Takhle jsem oběma svým starším dětem v docela útlém věku vysvětlovala Faradayovu klec, protože se oba nezávisle na sobě potřebovali napevno ujistit, že v autě nebo autobuse se bouřky bát nemusí, přestože tam není hromosvod. Jestliže si to člověk promítne do pohledu mimozemšťana, který přiletí z planety, kde panují jiné klimatické podmínky a bouřky tam neznají – nebo aspoň ne takové jaké bývají u nás -, může se zamyslet nad tím, jak na tento pozemský jev bude reagovat? Bude mít strach jako děti? Dost možná ano. Místo bouřky lze samozřejmě dosadit i jiný u nás celkem běžný přírodní jev. Mohla by mimozemšťana vyděsit duha? Nebo kroupy? Sníh?

Jo sníh. Pamatuji si na román o mimozemšťanech z pouštní planety, kde bylo strašně málo vody. Ti, kteří Zemi ještě nenavštívili, nevěřili svým navrátivším se kolegům, že něco jako sníh existuje.
Dalším zábavným faktem například je, že děti občas nechápou odlišnosti mezi podobnými věcmi. Dost času mi například zabralo vysvětlit rozdíl mezi lepidlem a magnetem. Jak synek prohlásil, jde ten papír na lednici přilepit.

Ano, to se u nás stalo taky…

Já jsem se už k němu hnal, aby lednici neopatlal, načež jsem sledoval, jak obrázek zcela nevinně přicvakl magnetem. Vysvětlete tříletému magnetismus (musím říct, že jaderná reakce mi nedala tolik práce. Ano, probíráme i takové věci, zajímají ho). Výzva, co? Že na dřevo magnet “nepřilepí” pochopil brzy, ale nač dělat rozdíl mezi dvěma věcmi, jejichž účel je pro něj stejný. Jaké další dvě věci by takhle mohly zmást někoho, kdo s nimi pracuje teprve krátce? Málo jich asi nebude.

A co prašule?

Taky je dobré zmínit peníze a ekonomiku obecně. A tím nemyslím fakt, že dítě netuší, kolik jeho rodiče vydělávají a co si tím pádem může rodina dovolit, spíš ještě základnější věci. Starší synek vysvětlení “táta chodí do práce a za to dostává peníze, za které kupujeme jídlo, oblečení, atd.” pochopil snadno. Jenže si třeba špatně vyložil vracení drobných. Když si chce hrát na obchod, tak já si od něj něco koupím, načež dostanu chtěné zboží a peníze. Stručně, tam bych chodil nakupovat častěji.

Podobný obchod u nás v dětském pokojíčku také občas funguje (pokud je prodavačem syn, dcera už ví, jak to chodí) – aneb zaplatíš tisícovku a dostaneš zpátky pětitisícovku. To bych brala všema deseti.

Hned se mi vybavil jeden díl Star Trek: Enterprise, v němž je skupina Vulkánců, kteří havarovali na Zemi v padesátých letech dvacátého století, šokovaná faktem, že lidé dosud používají měnu.

Základem je vnímání reality

Abychom se s mimozemšťany domluvili, je potřeba, abychom vnímali podobně jako oni. Obvykle se uvádí, že naším společným jazykem bude matematika. Nechci tuhle teorii nijak zpochybňovat, ale poněkud důležitější by bylo, abychom měli aspoň trochu podobné vnímání času. Obecnou teorii už jsme tu měli před lety, prosím, tady máte odkaz. Věřte tomu nebo ne, ale i děti vnímají čas jinak, než my.

Ano, v jistém věku je “později” rovno “nikdy”.

Hmm, u nás to bylo svého času “v pondělí”. Také vám všem ale jako mladším přišlo, že den trvá strašně dlouho? Že se Vánoc nedočkáte?

A prázdnin! To teď zažívám z druhé strany, mám pocit, že je to za chvíli a dcera naopak, že za strašlivě dlouho (15. června, podotýkám).

Zajímavé, že s postupujícím věkem se to změnilo, že ano? Najednou se divíme, že už zase budou Vánoce, i když ty minulé skončily tak před týdnem. Souvisí to totiž s tím, jak velkým dílem našeho života je daný časový úsek. Ve třiceti je pro nás jeden rok už jen zlomkem, zatímco pro tříletého je to třetina života. Proto, když jsem si nedávno vyslechl o pětiletém dítěti, že přece není o moc starší, než mé tříleté, hned jsem zasáhl, že z pohledu těch prcků to tak jistě není. Pro ně je ten rozdíl dvou let téměř polovina a více než polovina jejich životů. Srovnávat děti v tomhle věku moc nejde, tam je každý rok znát. Mnohonásobně víc, než když porovnáme třicetiletého a osmadvacetiletého.

Jasně. A čím mladší, tím kratší časový úsek dělá velké rozdíly. U dětí do roku věku hraje roli každý měsíc, u těch nejmladších pouhé týdny.

Ano, taky se mě švagr ptal, proč říkáme, že je prckovi devatenáct měsíců a ne dva roky. No, protože mu dva roky nejsou zdaleka. Za těch pár měsíců bude vývojově zase o kus dál. Trochu bokem, ale teď si vzpomínám, že když mi bylo asi osm let, tak mi jedna čtyřletá holčička říkala “dědku”, protože jsem přece byl o tolik starší, než ona!

Vnímání času je ale relativní třeba i v tom, že když malému dítěti řekneme, že někdo je o tři roky starší než on, tak moc nechápe, jak přesně to myslíme – dcera ano, ale ona už je velká a v čase se orientuje. Staršímu synovi to musíme nějak přiblížit – třeba “když ses narodil, on už začal chodit do školky” – a nejmladší to ještě vůbec neřeší. Tomu je čas asi docela šumák. Prostě ráno se probudí, a hurá, je nový den! Co na tom, že je teprve pět ráno! Vlastně je to krásné, jak ty nejmenší děti žijí v přítomnosti a všechno prožívají naplno. Ruku v ruce s tím jde ovšem i skutečnost, že některé věci – například, že sušenka bude až po obědě – prostě nevysvětlíte (a kdybych řekla nějaký konkrétní časový údaj, třeba za deset minut nebo ve tři odpoledne, tak to už by vůbec nechápal, co myslím, bylo by to pro něj příliš abstraktní a nepředstavitelné). Chce tu sušenku TEĎ! A pokud koláček nedostane, hroutí se mu celý svět. A pak přicházejí ty vypjaté emoce, o nichž jsem psala o něco výš. Nebo když mu vykládáme, že něco bude, často to chce hned a nechápe nebo nechce chápat, že to hned není. Proč mu říkáme, že pojede vlakem, když nepojede tím vlakem teď hned? (Ovšem v tom, že si po sdělení, že zítra pojedeme na výlet vláčkem, šel okamžitě botičky, patrně hrálo velkou roli i to, že vlaky miluje, takže zkrátka chtěl, abychom jeli ihned).

Hmm, jo, znám. Řekneme “pak půjdeme ven” a mladšího najdu za minutu sedícího v kočárku. Vnímáme však nejen čas, ale také prostor. Dejme tomu pochopitelně rozdílně vidí věci, které jsou malé a velké. Vraťte se schválně na nějaké místo, kde jste byli naposledy jako děti. Ve čtyřech letech mi skály kolem jednoho kempu u Sázavy přišly neuvěřitelně obrovské. O co, že dnes by mi přišly jako trochu větší kameny. Pojmy menší a větší děti naučíte celkem snadno, ale přece jen se na to dívají jiným pohledem, než my. To snad ale není potřeba moc vysvětlovat. Když měříte ani ne metr, na vše pohlížíte zespodu a pomyslně se to sklání nad vámi. Povšimněte si, že tohoto faktu často využívají filmaři. Pokud má padouch působit hrozivě, kamera ho zabírá zespodu, aby působil větší. Tak vás vidí dítě, jste pro něj obrem. Tohle si mrňaví šedí mimozemšťané pochopitelně kompenzují tím, že vás položí na velmi nízký operační stůl.

Ti emzáci vidí neviditelné!

Menší děti také zpravidla chápou všechno doslovně – nemají ještě zkušenost s tím, co znamená přirovnání nebo přenesený význam, natož ironie nebo sarkasmus. Pamatuji se, když byl náš starší synek menší, šla jsem si jednou večer posedět s kamarádkami a vysvětlovala jsem mu, že nebudu doma, protože si jdu s ostatníma maminkama sednout na skleničku. Jeho nevěřícný výraz, co to jako budeme tropit za hlouposti, stál za to, a já okamžitě pochopila, že musím vysvětlit, že na skleničce sedět nebudeme a on ať to taky rozhodně nezkouší.

Sice trochu mimo, ale vybavil se mi jeden nedávný rozhovor u nás doma.
Synek: “Co to piješ?”
Já: “Vodu.”
Synek: “Proč nepiješ pivo?”
Já (k ženě): “Vidíš, jak chytrý máme dítě?”
Nutno říct, že “pivo” je pro něj asi vše, co se nachází ve skleněné láhvi a/nebo má pěnu.

Doslovné chápání je někdy sranda. Synátor si stavěl kostky a zrovna měl v ruce ty ve tvaru květin, z nichž sázel zahradu. Žena šla vyklidit myčku a řekla mu, ať hezky sází kytičky. Za chvilku zjistila, že z balkonu (máme velký a kompletně uzavřený, takže ve výsledku takové in/outdoor hřiště) do obýváku nanosil několik lopatiček substrátu pro rajčata, která sázeli spolu den předtím.

Z hlediska doslovného chápání a zároveň ponětí o čase a prostoru mám ještě jednu docela kouzelnou historku, opět s naším starším synkem. Když mu byly asi dva a půl roku, říkala jsem mu, že na kočičku se volá “čiči”. Se zaujetím na mne pohlédl. “Žeknu čiči a kočička pide?” ujistil se. Já na to, že často ano, že ji tak může přivolat. Zatvářil se nadšeně: “Kočička pide tady?” Začalo mi docházet, že se asi trochu míjíme. Pochopil to totiž tak, že když zavolá čiči, v místnosti se najednou objeví kočka.  

Ehm, ale to je dobrý námět na humornou fantasy o čaroději, co má slabé nervy, a tak si vždy přivolá kočku, aby se s ní na klíně uklidnil.

Podobně také děti někdy nechápou, že něco, o čem se mluví, ve skutečnosti neexistuje. Příkladem budiž dialog respektive spíš dohadování se, mých starších potomků (batole ještě neumí natolik mluvit, aby se mohlo taky zapojit) – jako jeli nějakými dopravními prostředky (ve skutečnosti seděli u oběda) a trumfovali se, kdo jede rychleji. Po chvíli dcera pravila, že jede rychle jako blesk, načež syn opáčil, že on jede jako namydlený blesk. Dcera s převahou šesti let navíc odvětila, že namydlený blesk neexistuje, syn ovšem oponoval, že rozhodně existuje. Argument své sestry, že blesk nemůže namydlit, nebral jako validní. Prostě namydlený blesk je rychlejší než obyčejný blesk. Tečka.

Hmm, neexistující věci. Pamatuji si, jak náš starší skládal dohromady kousky stavebnice-silnice a prababičce řekl, že tady vede silnice a vedle vedou koleje. Na to mu ona odpověděla, že tam žádné koleje nejsou, protože je tam nevidí. Tvrdil opak. Než se s ním začala o tom dohadovat, zarazil jsem ji. Ano, koleje tam nejsou, ale on si je představuje a fantazie je pro děti opravdu silná. Když jsme si kopali míčem, začal říkat, že já mám na zádech číslo deset, mladší bráška devět a on jedenáct. Žádné dresy jsme neměli, ale on je viděl. Osobně naštěstí tuhle hru hrát umím, takže otevřu prázdnou krabici od bot a s úžasem suverénně prohlásím, že je plná zlata a drahokamů. Znáte to. Jak se zpívá o dítěti školou povinném, jak loví lvice v elektrice. (Což jsem já jako malý nechápal, protože v mém rodném městě tramvaje nejezdí. Stejně tak mi nebyl jasný čert, který vyletěl z elektriky. Vždy jsem myslel, že se vynořil ze zásuvky.)

Tohle jsem chápala, protože jsem vyrůstala s prababičkou, která tramvaji běžně říkala “eletrika” (opravdu eletrika, nejedná se o překlep). S tou fantazií máš ale úplnou pravdu, ono stačí říct, že je něco “jako” a dítě se okamžitě chytí. A s velkým nadšením.

Opět se na to podívejme z mimozemského pohledu. Co když mají návštěvníci z jiného světa nějaké smysly navíc, díky nimž vidí věci, o kterých nemáme tušení? Schválně poslouchejte, co vám občas děti řeknou, že se s vámi nachází v místnosti. Tím pochopitelně narážím i na děsivé imaginární kamarády (bydlí tu paní, co je úplně modrá v obličeji a má kolem krku uvázané lano), případně situace, když děcko prohlásí, že pod stromem sedí takový usměvavý pán, načež popíše svého dědečka, který umřel ještě před jeho narozením. Sice se mi nic podobného nestalo, ale zažil jsem, jak v té době dvouletá sestřenka šla po zahradě a absolutně bez jakéhokoliv podnětu si náhle zakryla oči, řekla “Bojím se” a sedla si.

Nám se před lety stalo, dceři bylo sedm nebo osm měsíců, že se nám na výletě na jednom místě z ničeho nic úplně hystericky rozeřvala (předtím byla naprosto spokojené miminko). Bylo to u takového kříže na louce a teprve pak jsme zjistili, že tam skončil život nějaký sebevrah…

Fujho, tak s tímhle naštěstí zkušenost ještě nemám. Myslím. Doufám. Na chalupě se nám prý na půdě schovávali partyzáni, a dodnes jsme neodklidili ty hromady otrub, do kterých by šla klidně schovat mrtvola… Ehm. No, tím se dostáváme od úsměvných nechápajících mimozemšťanů k hororu, takže myslím, že by bylo nejlepší článek ukončit a jít dál za našimi ratolestmi čerpat inspiraci.

Sikar & Arenga