• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Červenec 2018
Po Út St Čt Pá So Ne
« Čvn   Srp »
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Jak to vidíme

Proč být rádi za to, že nejste druzí nebo třetí

24.7.2018
-
Publikováno Brog

Název článku by mohl inklinovat k tomu, že budu zdůrazňovat, jak se má člověk cítit dobře, když vyhraje, a nepřipadat si blbě, že zabral místo jiným. (Že, Sikare?) Ale o tom to dneska vůbec nebude. K sepsání mého dnešního článku mě inspirovalo moje 4. místo v letošním Zimním spánku tady na Triumvirátu a 5. místo v loňské Ceně Karla Čapka. A proto budu mluvit trochu ze svého úhlu pohledu a z pohledu statistiky.

Nebýt na stupních vítězů totiž většinou ještě neznamená, že nepíšete dobře. To jednak. A pak je to skvělá zpětná vazba v jednom konkrétním ohledu, pokud jste třeba 4. – že stačí povídku jen nějak lehce vylepšit a už byste mohli uspět. A kdybyste ji opravili opravdu šikovně, tak nejen uspět, ale třeba i vyhrát. Člověk na 4. nebo 5. místě má zároveň ještě tu výhodu, že se jeho povídka ve sborníku nevydává. Tohle může znít trochu paradoxně, ale osobně jsem vážně rád, když se taková moje povídka nevydá. Protože mám pocit, že se ode mě jinak dostane mezi lidi něco, co nemá zas až takovou kvalitu. A tak se prezentovat nechci. Raději mám (díky nevydání a neumístění) možnost upravit (mnohdy i na základě zpětné vazby), zkusit to jinde a pak se třeba moci prezentovat lépe.

Uvedu to na příkladu. V jednom ročníku Dračího řádu jsem skončil šestý s povídkou, kterou jsem asi o půl roku později ještě zásadně upravoval, protože jsem si sám uvědomil, že úpravy potřebuje. A taky proto, že jsem to vyčetl ze zpětné vazby od Hanky Fruhwirtové z nakladatelství Gorgona. S upravenou povídkou jsem byl o tolik spokojenější, že by mě vyloženě štvalo, kdyby se někde objevila ta původní verze. Protože s tou novou už bych mohl dělat leda houby. A samozřejmě i proto, že jsem si uvědomil jak “špatná” ta původní verze byla. To vůbec neznamená, že bych nebyl spokojený s tím, že jsem v daném ročníku Dračáku byl na 6. místě. Kdepak. Toho úspěchu si vážím, být šestý z 60 je skvělý výsledek. Ale považovat něco za úspěch a chtít s tím jít na trh není totéž. Byl by velký úspěch, kdybych vytvořil robota, co umí donést, co mu přikážu. Ale na trh bych ho asi nevypustil, kdyby měl pořád ještě tu chybu, že by místo předání danou věc vždycky odhodil. (Ostatně asi proto si Tony Stark nechává Dummyho čistě pro domácí použití a nepokusil se ho tržně zpeněžit.)

Tonyho Dummy není zrovna génius.

Když už jsem se lehce dotkl statistiky tím šestým z 60… Existuje jeden jednoduchý způsob, jak si můžete říct (pokud byla soutěž vyhodnocena porotci dobře, čemuž se chci věnovat v jednom z příštích dílů “Střezte se (ne)pozornosti porotcovy“), že jste v rámci dané soutěže uspěli. Normální rozdělení. Řekněme, že je v soutěži 60 lidí. Průměrní byste podle normálního rozdělení byli, kdybyste zapadali do 68 % kolem průměru (30). Tj. 11. až 50. (+-20 míst kolem 30). Lehce nadprůměrní byste byli do 2. místa. A od 2. dál jde o nadprůměr. A protože 60 lidí není pro statistiku zrovna moc lidí, tak ani 1. místo by se celé nevlezlo do pásma enormního nadprůměru (99. percentil). Takhle jednoduché to samozřejmě ve statistice není, protože jsem zaokrouhloval, existuje něco jako chyba měření a tak dál, ale pro pochopení principu to snad stačí.

Dá se tedy říct, že když skončíte v takové soutěži se 60 lidmi 10. až 3., můžete si myslet, že na vaší povídce už bylo něco jedinečného. A čím blíž jste tomu 3. místu, tím spíš byste si tu myšlenku měli hýčkat. (Logicky.) A to ani nemluvíme o prestiži soutěže. Když skončíte 10. ze 60 v CKČ, tak je to sakra úspěch. Znamená to, že s danou povídkou má smysl dál pracovat a že v jiné soutěži byste s úpravou mohli dojít i na stupně vítězů.

68, 97,5 a 99 procent v normálním rozložení

Přesně k tomu jsem se chystal s onou mikropovídkou, která skončila v CKČ pátá. Na základě Sikarových doporučení jsem ji trochu učesal a připravil k odeslání do jiné soutěže. No, a nakonec to neudělám. Právě proto, že nebýt na stupních vítězů ještě neznamená, že nepíšete dobře. Zrovna v den, kdy jsem si povídku vytiskl a kdy jsem se chystal jít na poštu, se mi totiž ozvala Jiřina Vorlová z CKČ. Napsala mi, že ji povídka zaujala, i když se do prvních 3. mikropovídek (a tím pádem ani do Mloka) nevešla, a proto by ji ráda dala do Kočasu. Dohodli jsme se, že jí pošlu vyšperkovanou verzi, a že se tedy v Kočase objeví ta upravená. Což se u sborníků s vítěznými povídkami moc nedělá. Většinou se vydávají, jak leží a běží. (Případně někdo z pořadatelů udělá pravopisnou a stylistickou korekturu a šmitec.)

V tomhle se mi hodně líbí přístup nakladatelství Gorgona, které při své soutěži Tovaryši kalamáře s uspěvšími účastníky provádí i editorskou práci. Autorům to jednak přiblíží, jak to vypadá, když píšete na zakázku, a ne do soutěže. Zadruhé jim (nám) to může pomoct pochopit, jak přesně se ty spisovatelské postupy dají vylepšit. V čem pravidelně chybujeme a proč je to důležité. A zatřetí je mnohem smysluplnější takový sborník prezentovat.

Ale to jsem zase trochu odbočil do kritiky literárních soutěží… Zpět k tématu. Skončit v nadprůměru, ale přitom mimo stupně vítězů podle mě tedy může být výhoda. Myslím si, že takový člověk má i bez pomoci pořadatele/nakladatele vysokou motivaci povídku doladit. Vyšperkovat. Aby mohl vyhrát jinde. Protože ví, že bez toho se ve sborníku neobjeví. A pak je tu taky psychologická stránka věci. Věděli jste, že člověk na druhém místě má ze svého úspěchu často horší pocit, než lidi za ním? Protože mu to první místo uteklo jen o fous. Způsobuje to takzvané “kontrafaktuální myšlení” („Kdybych udělal něco jinak, tak…“).

Buďte rádi i za místa kousek za stupni vítězů. Mají svoje výhody.

Brog

Brog
detaily
literární soutěž
makat - makat - makat
soutěž
zimní spánek
24.7.2018
Email
10 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Jak to vidíme

Knihy, které vás naučí psát – část 1: Sikarova doporučení

6.5.2018
-
Publikováno sikar

Vážení a drazí, vítejte u série článků, v níž vám tu postupně několik z nás doporučí vždy tři knihy, o …

Číst více
6.5.2018
Publikováno sikar
Jak to vidíme

Z knihovničky Triumvirátu | leden 2018

14.1.2018
-
Publikováno Míša

Vánoce jsou za námi, a tak je čas trochu zrekapitulovat, co jsme během svátků přečetli a dostali za …

Číst více
14.1.2018
Publikováno Míša
Jak to vidíme

Z knihovničky Triumvirátu | duben 2019

14.4.2019
-
Publikováno sikar

Je tu další měsíc a další knihovnička. Četli jsme knihy české i zahraniční, fantastické i klasiku a …

Číst více
14.4.2019
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Sex a jak ho (ne)psat | část 1/6
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Knihy, které vás naučí psát 5: Meridionina doporučení

10 Komentářů

Proč být rádi za to, že nejste druzí nebo třetí.
  1. Zlý strýc Leonard
    24.7.2018 @ 11:53
    -
    Odpovědět

    Ten “statistický” odstavec není úplně nejsrozumitelnější (spíš jen tuším, co znamená, a to se považuji za osobu matematice vstřícnou), nicméně způsobil, že k té vědě nabírám respekt. Ta čísla totiž odpovídají realitě, jak ji znám: do “Žoldnéřů fantasie” přicházívá 50 až 80 soutěžních povídek, nejčastěji právě okolo těch šedesáti. Z nich pravidelně (ne zcela v závislosti na celkovém počtu, v onom rozptylu padesát až osmdesát to vychází pořád zhruba stejně, ale nešť) skutečně bývá okolo deseti přímo publikovatelných (to jsou ty, které se dostanou do sborníku, a “přímo” v tomto případě znamená s minimálními redakčními zásahy). Pro útěchu těch, kdož skončí “za čárou”, ještě dodávám, že dalších pět až deset kousků (tohle už je proměnlivé), mívá to, co soukromě označuji za “časopiseckou kvalitu” – to znamená, že do knihy už ne, ale Pevnost nebo Ixbéčko by je unesly celkem v pohodě.
    V čem už ta statistika trošku skřípe, jsou vnitřní kvalitativní poměry oné první desítky. Jakožto jeden ze zhruba šestnácti porotců můžu po přečtení své složky téměř s jistotou říct, které povídky v ní budou, nikoli ale jejich konečné pořadí (no dobře, někdy člověk vytipuje i první trojku, ne však pokaždé). Tady totiž už hraje velkou roli i osobní vkus jednotlivých porotců, tudíž jak se to nakonec zamíchá, bývá překvapení i pro každého z nás… (Tolik k větě “A čím blíž jste k tomu 3. místu atd.”. Jinak ale naprostý souhlas, víceméně takhle – tedy jak je výše psáno – to skutečně je.)

    • Brog
      24.7.2018 @ 12:16
      -
      Odpovědět

      Děkuji za potvrzení 🙂

      Co se týče toho, proč ta věta o blížení se prvenství skřípe, má to jednoduchý důvod. Tu statistiku jsem brutálně zjednodušil a vynechal jsem náročnější statistické věci, jako je třeba chyba měření. (Zjednodušeně řečeno, existuje něco jako náhodná chyba, která způsobí, že člověk nemá konkrétní počet bodů, ale spíš jakýsi interval, ve kterém se spolehlivě pohybuje.)

      Navíc 60 lidí je opravdu poměrně málo na to, abychom mohli mluvit o až tak silné stratifikaci, co se kvality týče. 2,1 % a 0,1% je u 60 málo. Takže s tím blížením se je to vážně jen přibližné z mnoha různých statistických důvodů, které ale kdybych vysvětloval, tak už to pravděpodobně bude úplně nesrozumitelné.

      • Zlý strýc Leonard
        24.7.2018 @ 12:58
        -
        Odpovědět

        Hlavně je tu, mním, ve hře spousta faktorů, z nichž některé jsou příliš proměnlivé (např. poměr ostřílených veteránů vůči naprostým začátečníkům) a jiné zase matematicky neměřitelné (např. již zmíněný osobní vkus porotců – porota se občas taky mírně obměňuje, tudíž ho nelze brát jako konstantu)… Jinak jasně, čím vyšší čísla se podaří kamkoli dosadit (tím myslím jak počet soutěžících, tak počet porotců), tím to bude fungovat líp nejen statisticky, ale i objektivně. (Aniž bych chtěl nějak nasazovat na “konkurenci”, jistá žánrová soutěž, kde už léta první kolo hodnotí jeden člověk a druhé tentýž plus dva další, mi nikdy jako výsledkově směrodatná zrovna nepřipadala.)

        • Brog
          24.7.2018 @ 13:38
          -
          Odpovědět

          Vkus porotce by správně neměl hrát žádnou zvláštní roli, pokud jsou pravidla hodnocení nastavená dobře. Ale to je téma, kterému se chci věnovat v jiném článku.

          Jestli se nepletu a opravdu vím, o jaké soutěži je řeč, tak tam je toho po stránce systemiky špatně mnohem víc. Už jsem o té soutěži, tuším, i prohodil pár vět ve svých článcích s titulem “Střezte se (ne)pozornosti porotcovy”.

          • Zlý strýc Leonard
            24.7.2018 @ 13:54
            -

            Má takové mytologické jméno… (Už druhé, ale za to úplně nemůže.) Kromě ní je tu ještě – nebo byla, nejsem si jist, jak je to teď – “O nejlepší fantasy”, kde, nakolik je mi známo, dlouhá léta byli porotci jen dva, tam ale námitky nemám, ti si byli aspoň rovnocenní.
            Vkus porotce – tedy je-li či snaží-li se být dotyčný na výši svého úkolu – roli nehraje v první fázi, ale když dojde na finální výběr mezi kvalitativně stejnými texty, poslední kritérium je “co mne oslovilo víc”, tomu se prostě vyhnout nedá…

  2. Kaloňka
    24.7.2018 @ 13:14
    -
    Odpovědět

    Je to pěkné čtení. Avšak znala jsem jednu autorku, která byla už dvacátý ročník autorské soutěže čtvrtá, tohle by jí asi neuchlácholilo…

    • Brog
      24.7.2018 @ 13:17
      -
      Odpovědět

      Nabízí se otázka, jestli někdy někde zkoušela dělat něco s tím textem, se kterým skončila čtvrtá. Anebo jestli vždycky skončila čtvrtá s novým textem v jedné soutěži. Protože jestli to druhé, tak to tenhle článek vůbec nevylučuje. Naopak by to byl argument pro to, že v té soutěži panují poměrně konzistentní pravidla hodnocení pro porotce (opět zjednodušeně).

      • Kaloňka
        25.7.2018 @ 12:30
        -
        Odpovědět

        Asi čekala cenu za vytrvalost. Nebylo to anonymní…

  3. Jergon
    24.7.2018 @ 23:01
    -
    Odpovědět

    Ježiši, proč tohle vůbec řešíte? Já jako porotce CKČ dělím povídky jen na dobré a nedobré – jasně, že úplně nahoru dám ty nejbrilantnější (nebo takové, co mi jako nejbrilantnější přijdou) , ale všecky, co hodím na žebříček, byť třeba na šesté místo, musejí být kvalitní a publikovatelné úplně stejnou měrou. O pořadí u mě rozhodují leckdy detaily, které bych jako čtenář sborníku mezi jednotlivými povídkami možná ani nevnímal – marná sláva, podle něčeho prostě pořadí určit musím a v některých letech mi třeba i láme srdce, že je žebříček míst tak krátký a nevejde se mi do něj všechno, co bych tam chtěl dát – případně se mi všechno nevejde dost vysoko, protože úroveň je tam fakt hodně slušná… A jako autor – no, před lety jsem vyhrál Ikara s povídkou, která si to nezasloužila a nestála za to, dnes se objevuju “jen” ve finálovce, ale zato s věcmi, které jsou (jak doufám) daleko víc ke čtení. Takže jako porotce i jako autor už vím, že pořadí jsou nesmysly, které fakt nemá cenu řešit. Povídky jsou jen dobré a špatné, pišme všichni tak, aby byly podle našeho svědomí co nejlepší a ony už si svoje čtenáře najdou. Jak kdysi řekl jeden finalista Superstar, bohužel už nevím, který: hlavní je být dobrý a dostat se do finále, to ostatní už jsou jen dostihy…

  4. Kaloňka
    31.7.2018 @ 12:47
    -
    Odpovědět

    Ježiši, proč tohle vůbec řešíte? ???? Protože tohle je instituce určená k řešení !! 😀

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Proč být rádi za to, že nejste druzí nebo třetí | Triumvirát