Název článku by mohl inklinovat k tomu, že budu zdůrazňovat, jak se má člověk cítit dobře, když vyhraje, a nepřipadat si blbě, že zabral místo jiným. (Že, Sikare?) Ale o tom to dneska vůbec nebude. K sepsání mého dnešního článku mě inspirovalo moje 4. místo v letošním Zimním spánku tady na Triumvirátu a 5. místo v loňské Ceně Karla Čapka. A proto budu mluvit trochu ze svého úhlu pohledu a z pohledu statistiky.

Nebýt na stupních vítězů totiž většinou ještě neznamená, že nepíšete dobře. To jednak. A pak je to skvělá zpětná vazba v jednom konkrétním ohledu, pokud jste třeba 4. – že stačí povídku jen nějak lehce vylepšit a už byste mohli uspět. A kdybyste ji opravili opravdu šikovně, tak nejen uspět, ale třeba i vyhrát. Člověk na 4. nebo 5. místě má zároveň ještě tu výhodu, že se jeho povídka ve sborníku nevydává. Tohle může znít trochu paradoxně, ale osobně jsem vážně rád, když se taková moje povídka nevydá. Protože mám pocit, že se ode mě jinak dostane mezi lidi něco, co nemá zas až takovou kvalitu. A tak se prezentovat nechci. Raději mám (díky nevydání a neumístění) možnost upravit (mnohdy i na základě zpětné vazby), zkusit to jinde a pak se třeba moci prezentovat lépe.

Uvedu to na příkladu. V jednom ročníku Dračího řádu jsem skončil šestý s povídkou, kterou jsem asi o půl roku později ještě zásadně upravoval, protože jsem si sám uvědomil, že úpravy potřebuje. A taky proto, že jsem to vyčetl ze zpětné vazby od Hanky Fruhwirtové z nakladatelství Gorgona. S upravenou povídkou jsem byl o tolik spokojenější, že by mě vyloženě štvalo, kdyby se někde objevila ta původní verze. Protože s tou novou už bych mohl dělat leda houby. A samozřejmě i proto, že jsem si uvědomil jak “špatná” ta původní verze byla. To vůbec neznamená, že bych nebyl spokojený s tím, že jsem v daném ročníku Dračáku byl na 6. místě. Kdepak. Toho úspěchu si vážím, být šestý z 60 je skvělý výsledek. Ale považovat něco za úspěch a chtít s tím jít na trh není totéž. Byl by velký úspěch, kdybych vytvořil robota, co umí donést, co mu přikážu. Ale na trh bych ho asi nevypustil, kdyby měl pořád ještě tu chybu, že by místo předání danou věc vždycky odhodil. (Ostatně asi proto si Tony Stark nechává Dummyho čistě pro domácí použití a nepokusil se ho tržně zpeněžit.)

Když už jsem se lehce dotkl statistiky tím šestým z 60… Existuje jeden jednoduchý způsob, jak si můžete říct (pokud byla soutěž vyhodnocena porotci dobře, čemuž se chci věnovat v jednom z příštích dílů “Střezte se (ne)pozornosti porotcovy“), že jste v rámci dané soutěže uspěli. Normální rozdělení. Řekněme, že je v soutěži 60 lidí. Průměrní byste podle normálního rozdělení byli, kdybyste zapadali do 68 % kolem průměru (30). Tj. 11. až 50. (+-20 míst kolem 30). Lehce nadprůměrní byste byli do 2. místa. A od 2. dál jde o nadprůměr. A protože 60 lidí není pro statistiku zrovna moc lidí, tak ani 1. místo by se celé nevlezlo do pásma enormního nadprůměru (99. percentil). Takhle jednoduché to samozřejmě ve statistice není, protože jsem zaokrouhloval, existuje něco jako chyba měření a tak dál, ale pro pochopení principu to snad stačí.

Dá se tedy říct, že když skončíte v takové soutěži se 60 lidmi 10. až 3., můžete si myslet, že na vaší povídce už bylo něco jedinečného. A čím blíž jste tomu 3. místu, tím spíš byste si tu myšlenku měli hýčkat. (Logicky.) A to ani nemluvíme o prestiži soutěže. Když skončíte 10. ze 60 v CKČ, tak je to sakra úspěch. Znamená to, že s danou povídkou má smysl dál pracovat a že v jiné soutěži byste s úpravou mohli dojít i na stupně vítězů.

Přesně k tomu jsem se chystal s onou mikropovídkou, která skončila v CKČ pátá. Na základě Sikarových doporučení jsem ji trochu učesal a připravil k odeslání do jiné soutěže. No, a nakonec to neudělám. Právě proto, že nebýt na stupních vítězů ještě neznamená, že nepíšete dobře. Zrovna v den, kdy jsem si povídku vytiskl a kdy jsem se chystal jít na poštu, se mi totiž ozvala Jiřina Vorlová z CKČ. Napsala mi, že ji povídka zaujala, i když se do prvních 3. mikropovídek (a tím pádem ani do Mloka) nevešla, a proto by ji ráda dala do Kočasu. Dohodli jsme se, že jí pošlu vyšperkovanou verzi, a že se tedy v Kočase objeví ta upravená. Což se u sborníků s vítěznými povídkami moc nedělá. Většinou se vydávají, jak leží a běží. (Případně někdo z pořadatelů udělá pravopisnou a stylistickou korekturu a šmitec.)

V tomhle se mi hodně líbí přístup nakladatelství Gorgona, které při své soutěži Tovaryši kalamáře s uspěvšími účastníky provádí i editorskou práci. Autorům to jednak přiblíží, jak to vypadá, když píšete na zakázku, a ne do soutěže. Zadruhé jim (nám) to může pomoct pochopit, jak přesně se ty spisovatelské postupy dají vylepšit. V čem pravidelně chybujeme a proč je to důležité. A zatřetí je mnohem smysluplnější takový sborník prezentovat.

Ale to jsem zase trochu odbočil do kritiky literárních soutěží… Zpět k tématu. Skončit v nadprůměru, ale přitom mimo stupně vítězů podle mě tedy může být výhoda. Myslím si, že takový člověk má i bez pomoci pořadatele/nakladatele vysokou motivaci povídku doladit. Vyšperkovat. Aby mohl vyhrát jinde. Protože ví, že bez toho se ve sborníku neobjeví. A pak je tu taky psychologická stránka věci. Věděli jste, že člověk na druhém místě má ze svého úspěchu často horší pocit, než lidi za ním? Protože mu to první místo uteklo jen o fous. Způsobuje to takzvané “kontrafaktuální myšlení” („Kdybych udělal něco jinak, tak…“).

Buďte rádi i za místa kousek za stupni vítězů. Mají svoje výhody.

Brog