V první části článku jsem rozebírala základní pojmy a především důvody k tomu, proč byste měli nebo neměli sex psát, druhá část se soustřeďuje na přípravnou fázi psaní, takže faktory, které byste měli zvážit, náměty k zamyšlení a různé typy sexu.
Faktory ke zvážení
Sex není jen o samotném aktu, ale také o řadě faktorů kolem. Co byste tedy neměli opomenout, když se dostanete k příslušné scéně?
Žánrová omezení
Pokud píšete sex, neměli byste zapomínat na to, pro jaké publikum píšete a v jakém žánru se pohybujete.
Ve fantasy i steampunku máte celkem volnou ruku, záleží na tom, jak si definujete svět (můžete mít prostředí puritánské nebo naopak velmi frivolní). Jestliže píšete ale sci-fi a vaši hrdinové tráví čas ve stavu beztíže, bude sex problematický (byť ne nemožný). Než tedy napíšete žhavé střídání poloh a experimenty ve vzduchu, zjistěte si raději, jaké studie jsou dostupné v této oblasti.
Zvlášť opatrní buďte ale v textech určeným ne úplně dospělému publiku – ano, řeč je o young adult literatuře, tedy o knihách pro mládež. Teenageři řeší vztahy a sex jako prioritu, mají široké penzum teoretických znalostí v této oblasti, a první zkušenosti jsou tak v YA knihách logicky často naťuknutým tématem (byť se většinou jedná spíše o první platonické lásky, polibky a dotyky než přímo sex). Více než kde jinde tady ale platí, že se scénou pohlavního styku balancujete na ostří nože, proto je na místě citlivost a především domluva s vaším nakladatelem.
Kulturní omezení
Stejně jako rozdílnosti v žánru byste měli zvážit i kulturní aspekty sexu. I když samotný akt vychází stále ze stejných fyziologických základů (pokud píšete lidi), v různých částech světa najdete rozdílné zvyklosti a rituály. Chlapci z kmene Etoro v Papui Nové Guinei pijí sperma starších mužů, aby získali sílu, v Himalájích sdílejí bratři jednu ženu, v některých kulturách je běžná mužská a ženská obřízka. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku se liší země od země a třeba v Asii je průměrný věk ztráty panenství/panictví vyšší než v Evropě nebo Americe. Lišit se může průměrná doba soulože, velikost penisu nebo zkušenost s pohlavně přenosnou chorobou. Nezapomínejte tedy, že to, co je normální pro vás, nemusí být nutně stejnou normou pro vaše postavy, zvlášť pokud pokud pocházejí z jiného regionu než vy.
(A pokud by vás zajímaly nějaké statistiky o sexu po světě, můžete mrknout sem.)
Omezení prostředím
I když píšete fantastiku, je dobré držet se existujících fyzikálních zákonů, nemáte-li dobré vysvětlení k tomu je ignorovat (třeba magii). Vaši hrdinové mohou být nadlidští rekové, nicméně sex na hřbetě živého koně (a ne, nemyslím teď vycpaného jednorožce) je prakticky nemožný. Stejně tak je dobré zvážit úroveň hygieny v příslušném prostředí – může vám připadat romantické, že budou hrdinky vonět jako růže, nicméně ve středověké fantasy bude něco takového spíše nepravděpodobné. Držte se realističnosti prostředí a pracujte s ní.
Dobová omezení
Kromě současných kulturních omezení je třeba brát v potaz také ta dobová. Ve starém Egyptě faraoni veřejně masturbovali do Nilu, aby zajistili dobrou úrodu, v antickém Řecku bývala ve společnosti běžná pederastie a efebofilie. Nikdo neříká, že musíte hned psát onanisty nebo pedofily, ale pokud se chystáte na příběh ze zmiňovaného prostředí, je vhodné tyto aspekty zvážit.
Důležitá je také míra znalostí v příslušné době. Trochu se o toto téma otřu ještě kousek dál, nicméně rozvoj technologií a informační věk přinesl lidem množství vědomostí, o kterých se jim dříve ani nesnilo. A to souvisí i se sexem. I když lidé experimentovali odjakživa (lidé Sodomy a Gomory by mohli vyprávět), pohled na to, co je dráždivé se s časem mění i s dostupností erotických materiálů. V minuloti se pornografie šířila mnohem hůře, takže její účel plnily různé šikovné náznaky (schválně si někdy zkuste vyhledat Shakespeara a dvojsmyly v jeho hrách), zakázané knihy, nemravné malůvky a časem pak i fotografie.
Vidět nahou ženu bývalo prostě výrazně těžší než dneska, kdy stačí jedno heslo ve vyhledávači. Zatímco v minulosti muže vzrušoval už jen odhalený ženský kotník a celá Paříž se pohoršovala nad obrazem ženy s odhalenými rameny, dnes ve venkovní reklamě běžně vidíte polonahé modelky na spodní prádlo.
Pokud tedy píšete historický nebo historizující žánr, můžete si v textu účinně vyhrát s obdobnými drobnostmi.
Znalosti hrdinů
Když už zmiňujeme znalosti, neměli byste opomenout úroveň rozhledu vašich hrdinů. Pokud je vaše hrdinka nevinná klášterní panna, asi sotva bude hned napoprvé přesně vědět, co a jak přesně dělat. Kamasutra je sice stará kniha, nicméně štípání bambusu byste ve slovníku Evropana hledali dlouho marně, protože první kompletní překlad se objevuje až v devatenáctém století. A obdobné stáří má i třeba termín homosexuál, který není v literatuře známý před rokem 1869. Dávejte si tedy pozor, abyste se nenechali příliš unést vlastní fantazií a nepřekročili nastavenou hranici znalostí vaší postavy.
Znalosti autora
V neposlední řadě byste se měli zamyslet nad tím, zda pro psaní vámi zvolené scény máte skutečně dostatek informací. Pokud se chystáte na BDSM bez vlastních zkušeností, udělejte si řádný průzkum, ať se neocitnete pod palbou kritiky jako E. L. James s Padesáti odstíny šedi. Pokud píšete scénu postav jiné orientace, než jste sami, nejprve se doptejte někoho s touto orientací na podrobnosti. Pokud nevíte, jak chutná sperma, zapátrejte na Googlu nebo Seznamu.
A úskalí číhají i u zdánlivě konvenčního heterosexuálního sexu. Pokud si říkáte, že je ho všude ve filmech a knihách plno, takže se nemůžete seknout, není to tak. Například v každém druhém romantickém filmu vidíte dvojici, která dosáhne orgasmu ve stejný okamžik, realita je ale v drtivé většině případů jiná.
Pokud tedy nemáte v této oblasti dostatek znalostí, nestyďte se dohledat si je nebo se na ně doptat. Pro začátek zkuste třeba oslovit personál v obchodech s erotickými pomůckami, jsou školeni na otevřené diskuze bez studu a mohou vám tak poradit.
Na co pozor
Před časem jsem se bavila s jedním nejmenovaným autorem o tom, jak se změnil jeho styl v posledních letech, a když jsme zabloudili k tématu sexu v jeho příbězích, řekl, že už ho příliš nepíše, protože se mu nelíbí, že mu čtenáři koukají do soukromí.
I když to může znít trochu jako stihomam, pravdou je, že knihy a povídky občas vypovídají o svých autorech víc, než by tito asi sami chtěli a to zejména tehdy, kdy nemáte se psaním erotiky příliš velké zkušenosti. Pokud tedy píšete příběh, kde má sex významnou roli, počítejte s tím, že v očích některých čtenářů budou popsané scény přehrávány s vámi v hlavní roli. A že budou někteří zvažovat, jestli jste tu či onu věc zkoušeli, případně jestli je to něco, po čem toužíte.
Typy sexu
Můžete mít scénu s jednou nebo více postavami, mezi postavami stejného nebo rozdílného pohlaví, mezi postavami lidskými a nelidskými (a nepředstavujte si hned emzácké porno, sem patří třeba upíři), drsnou, romantickou, krátkou, dlouhou, orální, anální…
O každém ze zmiňovaných bodů by se dal napsat samostatný článek, nicméně je tu jedno rozdělení, kterému bych se ráda věnovala trochu více do hloubky, a tím je sex dobrovolný a nedobrovolný.
Dobrovolný sex
V této kategorii asi není úplně o čem. Přeskočí jiskra, hrdinové se verbálně nebo neverbálně dohodnou a vznikne z toho scéna. Samotný sex může mít libovolnou podobu, ale ve své podstatě si hrdinové nedělají nějaké násilí, a pokud ano, pak na základě nějakých oboustranně schválených pravidel.
Většina sexu, se kterou se v knížkách běžně setkáte, spadá do kategorie toho dobrovolného, a i když můžeme žertovat o BDSM a role-playingu, asi všichni chápeme, o co se v tomto případě jedná a jak vypadá příslušná scéna.
Alternativou dobrovolného sexu je však…
Nedobrovolný/násilný sex
Podle některých studií je násilný sex častou sexuální fantazií – představy jsou ale od reality většinou hodně vzdálené. Možná proto řada autorů ve svých textech nadužívá znásilnění a zlehčuje jeho důsledky, ať už kvůli své pohodlnosti, lenosti nebo prosté neznalosti.
Znásilnění nicméně není žádná sranda a rozhodně to není něco vzrušujícího minimálně pro jednu ze zúčastněných stran. Stejně jako další násilné činy zanechá člověku jizvy po fyzické i psychické stránce a to na dlouhou dobu.
Důvod, proč to rozebírám, je ten, že jsem se se znásilněním, a to dost explicitním, setkala opakovaně v různých textech především začínajících autorů, a nikdo, opravdu nikdo, nedokázal obhájit jeho použití. Pokud tedy hodláte nedobrovolný sex do textu zařadit, buďte opatrní, abyste nepoužili následující fauly.
Znásilnění jako způsob posílení hrdin(k)y
Tohle je technika sloužící primárně k tomu, aby autor dal své postavě motiv pomsty nebo posílil její sebevědomí, nejčastěji v příběhu typu „hrdinka je pasivní kráva, pak se na ní ale vyřádí tlupa chlapů, ona vše přežije a stane se z ní ocelově tvrdá chlapožroutka, která trhá ptáky na potkání a triumfuje nad muži využitím své nespoutané sexuality“.
Ano, znásilnění může mít na oběť v konečném důsledku posilující vliv, nicméně tento motiv je líné klišé, takový ekvivalent pomsty za vyvraždění rodiny. Pokud se vám v textu vyskytuje, zkuste se zamyslet, zda by to nešlo jinak a lépe.
Znásilnění jako žhavá erotická scéna
Přidáváte do textu znásilnění jen proto, že potřebujete žhavou erotickou scénu a klasický sex vám přijde málo provokativní? Mám chuť napsat: „Pak jste kreténi“, ale trochu to rozvedu. Pokud totiž nedokážete napsat žhavě dobrovolný sex, nebude problém ve zvoleném způsobu sexu, ale ve vašem psaní, a ani znásilnění vám tedy nepomůže. Zkuste proto napřed zapracovat na psaní dobrovolného sexu a teprve pak experimentujte.
Znásilnění bez důsledků
Tohle jsem zmiňovala už na začátku. Znásilnění má na člověka vliv. Bezprostřední reakce jsou pláč, nevolnost, zmatení, v krátkodobém horizontu se jedná primárně o fyzickou bolest a diskomfort, pocity hnusu, odporu, šoku, hanby, ponížení, viny (ano, viny – byť něco takového většinou není chybou oběti, pocit vlastní viny je velmi mocný faktor), frustrace, vzteku, necitlivosti, slabosti. Dlouhodobě je to pak nedůvěra, strach, emocionální distanc, izolace, deprese, zranitelnost, opatrnost, pokles sebevědomí, v některých případech noční můry, fobie a další fyzické manifestace posttraumatického syndromu.
To, čím si člověk v takovém případě prochází, se odvíjí hodně od konkrétní situace, věku, zkušeností, prostředí, lidí v okolí, typu útoku (blízká osoba vs. cizinec, pokus o znásilnění vs. dokončený akt apod.), takže zatímco někdo může něco takového polknout a pohřbít hluboko v sobě, jiný se složí jako domeček z karet. V každém případě je ale násilný sex vždy následován reakcí.
A právě to je často prvek, který v příbězích po takové scéně chybí.
V jedné povídce jsem se setkala s tím, že si hrdinka zapnula košili, odkráčela z místa a kromě mírného štípání slané vody v příslušných partiích se chovala jako každý jiný den – netřeba dodávat, že jsem u toho skákala metr dvacet (pokud si autor právě tento článek čte, tak vás zdravím a budu se těšit, že to příště napíšete lépe 🙂 ).
Pokud už napíšete znásilnění, přemýšlejte nad možnými důsledky. Jestliže jste takovou situaci nezažili, promluvte si s někým, kdo bude ochotný s vámi takový zážitek sdílet, najděte si informace (stačí zapátrat na internetu a najdete zpovědi lidí, kteří si něčím takovým prošli) a vytěžte je na maximum. Neříkám, že je třeba, aby se vaši hrdinové, zvlášť ve fantastických příbězích, hned hroutili, ale pokud je ponecháte roboticky bez reakce, nebudou působit uvěřitelně.
„Jakoby“ znásilnění
To nejhorší na konec.
Hrdinka říká opakovaně hrdinovi, že sex nechce, on ji ale přitlačí k posteli, ona po prvních přírazech zjihne, podlehne jeho kouzlu a konečně zahodí svou masku odporu, protože si přece uvědomí, že po hrdinovi vlastně toužila. Scéna je podána jako hrdinská a romantická*.
Zní to povědomě? Ano, protože jste podobnou scénu mohli vidět a číst už mnohokrát.
Zní to děsivě? Mělo by. Je to znásilnění.
Proč to tak ale někomu nepřipadá?
Existuje pro to termín, tzv. kultura znásilnění (angl. rape culture), což je prostředí, v němž je znásilnění všudypřítomné a normalizované na základě společenských přístupů k pohlaví a sexualitě. V praxi to znamená mimo jiné i to, že místo toho, aby se násilnické chování odsuzovalo, hledají se pro něj omluvy (je to hrdinské, romantické, ona to přece chtěla, říkala si o to, kdyby to nechtěla, tak neprovokuje apod.). Na to, abych problematiku rozebrala do hloubky nemám dost prostoru, takže více na anglické wiki, česky tady, tady, tady, anglicky tady, případně zalovte na internetu**. Hodně doporučuji tohle zamyšlení, které celou kulturu znásilnění dává do mnohem širšího a skutečně zajímavého kontextu***.
V anglické literatuře se kultura znásilnění skloňuje v souvislosti se sériemi jako jsou např. Anita Blake (od Laury Hamilton) nebo Cizinka (od Diany Gabaldon). A to obvykle ne v pozitivním slova smyslu.
Co si z toho ale odnést z hlediska psaní?
Nahoře popsaná situace je znásilnění. Neexistuje žádné „jakoby“. Neexistuje magický penis, jehož použitím se změní „ne“ v „ano“. Neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že se to nepočítá, pokud se to tomu druhému nakonec líbí. Pokud obě strany nedají souhlas, jedná se o znásilnění. A pokud to takto napíšete, měli byste si být plně vědomi toho, co tvoříte.
Protože to není hrdinské a rozhodně to není romantické.
Onen často zaklínaný argument „ale ona to přece chtěla“ můžete použít jen a pouze tehdy, pokud to tak zřetelně napíšete.
Máte-li tedy takovou scénu v textu, zamyslete se nad ní a jejím aktivním protagonistou zcela osobní optikou. Cítili byste sympatie k člověku, který by to udělal vám? Kdyby se tak zachoval k vaší dceři, říkali byste pak, že to chtěla, že je to romantické? Nehledáte jen výmluvy, jak své duševní dítko omluvit?
Protože zatímco vy můžete vnímat hrdinu jako beznadějného romantika, který balancuje takovou scénou na ostří nože, pro spoustu čtenářů to bude násilník, který ztratil jakékoli sympatie. Postava může být zamilovaný romantik, který se snaží získat dívku svého srdce, ale jakmile ho necháte použít na ni násilí, přestane být v očích čtenářů kladným hrdinou. Pokud jste na to připraveni a počítáte s tím, že vám to možná dají čtenáři sežrat, v pořádku. Pokud ne, vyhněte se tomu. Znásilnění je hodně o dominanci a tu můžete akcentovat i u dobrovolného sexu bez zbytečné kontroverze.
Shrnutí problematiky znásilnění
Znásilnění bylo, je a zřejmě bohužel i bude. Přístup k němu se ve společnosti mění. Pokud tedy píšete historickou nebo historizující literaturu, budou na něj vaši hrdinové nahlížet trochu jinak než u městské fantasy ze současnosti. Vaši čtenáři na něj nicméně budou reagovat optikou dnešní doby.
Jestliže ho tedy píšete, snažte se mu porozumět v celé šíři a neberte ho jako jednoduchý prostředek k vyvolání čtenářské reakce. Zamyslete se, jestli nemáte vlivem „romantických“ filmů posunuté vnímání souhlasu (a když už jsme u toho, zničte si iluze o Hanu Solovi). Zapřemýšlejte, jestli váš hrdina nezachází příliš daleko. Jestli nezacházíte příliš daleko vy sami.
Protože napsat znásilnění tak, abyste nebyli obviněni ze samoúčelné snahy šokovat, není snadné a vyžaduje značnou míru zručnosti a citlivosti. A jestliže si tedy nejste jistí, že něco takového zvládnete, zkuste raději pracovat s variantami dobrovolného sexu.
Incest, pedofilie, bestialita, nekrofilie…
Další trend, který se vyskytuje v textech fantastického žánru, jsou různé formy úchylek a netradičního styku. Vzhledem k tomu, že jsem se s tímto, tak jako se znásilněním, opět setkala opakovaně, bych ráda upozornila na to, jak na to jít a nejít.
Ať už se jedná o sourozenecký vztah nebo lásku postavy ke zvířeti, vždy je potřeba si před napsáním explicitní scény z této oblasti položit otázku – je to opravdu nutné? Řada autorů je totiž používá pouze k pohoršení čtenáře, ne k tomu, aby jejich prostřednictvím rozvíjela postavy nebo děj, což je chyba.
Jako dobré příklady, které s touto tematikou umějí pracovat, lze jmenovat třeba Hru o trůny George R. R. Martina (incest) nebo Rudou chryzantému Laury Joh Rowlandové (pedofilie). V obou knihách jsou sexuální úchylky zasazeny v historickém nebo historizujícím kontextu a v obou slouží k rozvinutí zápletky, nikoli jako samoúčelná vsuvka. Jako dobrý příklad se často uvádí i Nabokovova Lolita, která ve své podstatě není ničím jiným, než svědectvím nadrženého pedofila.
S nekrofilií se můžete setkat třeba u Stephena Kinga v knize Geraldova hra nebo u Sikarovy povídky Popelák v Kladivu na čaroděje.
Když se tedy rozhodnete napsat postavu s nějakou úchylkou, perverzí nebo netradiční preferencí, zvažte, zda vám stačí náznaky, nebo je pro děj nutná explicitní scéna – a pokud ano, pište ji s maximálním citem. U sexu, který se pohybuje za hranicí toho, co je společensky přijímáno jako normální, se můžete velice snadno dostat za hranici čtenářova vkusu (mě osobně stačilo číst tu Lolitu, abych se cítila naprosto odporně).
A když už jsme u čtenářova vkusu, ještě je tu jedno tabu a sice…
Masturbace
Když jsem si dělala pro tento článek rešerši, narazila jsem v Guardianu na článek z roku 2010, kde je masturbace označována za poslední tabu dnešní literatury. Jakmile člověk zapátrá, zjistí, že zatímco klasický pohlavní styk (ať už homosexuální nebo heterosexuální) je zastoupen v knihách vcelku hojně, sebelásce se autoři často vyhýbají.
Důvodů k tomu může být celá řada.
Pohlavní styk mezi dvěma partnery je společensky přijímaný i mezi konzervativními lidmi kvůli své reprodukční funkci, masturbace ale spadá do kategorie čirého potěšení, a nese tak stigma něčeho špatného a zakázaného. V minulosti byla považována za zdroj šílenství a nemocí a tato tabuizovanost přetrvala do dneška. Masturbující hrdina je často považován za podivína, někdy až úchyla. A protože se při orgasmu člověk dostává se do pozice zranitelnosti, může masturbace hrdinu v očích čtenáře degradovat do škatulky slabocha.
Vybavuji si celkem tři příklady masturbace v textech, co mi v poslední době prošly rukama. První z nich byla povídka Jana Hamouze Štětec z velbloudí srsti ve sborníku Žoldnéři fantasie: Odvrácená strana světa (mimochodem ve sbírce najdete i povídky od Sikara, mé skvělé ségry Lindy, mě…), která v podstatě jen potvrzuje tu zmiňovanou škatulku úchyla. Postava, která se této činnosti věnuje, je celkově zlá a lidsky odporná.
Druhý byl Michael Viewegh, jehož sloupek v Lidových novinách rovnou zněl jako od úchyla.
A třetí instance pak byla povídka Míly Lince Šilhavá láska v knize Legendy: Prokleté knihovny, kde je masturbace krátce v jedné scéně. V povídce dokreslila prostředí a samotného hrdinu, byla podána neutrálním jazykem bez přehnané popisnosti nebo důrazu na detail a díky tomu působila přirozeně. Autor nesoudil, jen předestřel a zhodnocení už nechal na čtenáři.
Obdobně taková scéna působí třeba i v pornograficky laděné povídce Jak myslíš, že mi je? Neila Gaimana, kde je velmi realisticky doprovozena pocitem hanby a viny. Ani tady autor příliš nezabíhá do popisů, celou scénu shrne v jedné dvou větách.
V rámci rešerše ke článku jsem prošla celou řadu erotických scén v knížkách (a ne, není to taková zábava, jak to možná zní), a došla jsem k následujícímu zjištění: u sexu dvou a více lidí se autoři často košatě rozepisují (a to i u orálního nebo análního sexu, které se řadí do stejné škatulky čirého potěšení), u masturbace pak platí pravý opak – když už ji zahrnou, většinou jen v několika krátkých větách, které vyznívají stydlivě, stroze a občas až klinicky.
Lehký posun je ale v poslední dekádě vidět v anglicky psané literatuře, kde zvolna mizí stigmatizace sexu sama se sebou, samozřejmě vlivem internetu.
Pokud by vás toto téma zajímalo a chtěli jste si přečíst nějaké konkrétní scény, kde se autoři rozepisují ve větší šíři, můžete mrknout sem – článek obsahuje ukázky příslušných scén z různé angloamerické literatury. Mimochodem, jedna z nich je i Portnoy Complaint (v češtině Portnoyův komplex) oceňovaného autora Philipa Rotha, vcelku zábavná kniha, která se zabývá sexem a v roce 1969, kdy vyšla, vyvolala pozdvižení. Dlužno podotknout, že zcela pochopitelně, protože hrdina v ní například popisuje masturbaci do syrových jater…
I když tedy scéna masturbace může ve čtenáři vyvolat smíšené nebo negativní pocity kvůli tabuizovanosti celého tématu, ve své podstatě se stavbou neliší od samotného sexu. Chcete-li ji tedy zahrnout, směle do toho. Jen si buďte opět vědomi toho, že má masturbace v literatuře lehce negativní konotaci a můžete tak svého hrdinu nechtěně v očích čtenáře shodit.
Pro dnešek jsme opět dospěli ke konci. Vím, že to bylo dlouhé, ale slibuji, že příští části už budou výrazně kratší. A v neděli se konečně budu věnovat titulu článku, a sice tomu, jak ten sex tedy psát a jak ne.
Míša
*I když jsem všude v tomto oddílu použila příklady on vs. ona (nejčastější), platí to samozřejmě i vice versa, resp. doplňte si do příkladů příslušníky libovolného pohlaví na kteroukoli stranu.
** Prošla jsem těch zdrojů hodně, takže tady přidávám výběr těch, které měly zajímavou myšlenku, bez výjimky v angličtině:
Three YA Novelists Discuss Rape Culture in Teen Fiction: A Chat: diskuze mezi autorkami YA literatury o rape culture
Why do many sf authors feature rape as a plot device in their novels? dotaz na Quora s velmi pěkně shrnující odpovědí
Rape culture in Crime Fiction: hodně zajímavý článek zkoumající do hloubky problematiku kultury znásilnění v detektivní literatuře
Dear Man, It’s You Too: názor v The New York Times na základě hnutí MeToo
The Right way to Write About Rape: rady z pohledu novináře
The Problem with Rape’s Portrayal in Fiction: zajímavý sloupek se zamyšlením
Rape in Contemporary American Literature: Writing Women as Rapeable: PDF vysokoškolské práce z r. 2007, stále aktuální
Portrayals of Rape in Fiction: An Exploration of Where It’s Done Wrong or Right and Why: článek rozebírající konkrétní knihy včetně příkladů
*** Opravdu si to zamyšlení o kultuře dobyvatelů přečtěte, protože ve fantastických textech se znásilnění vyskytuje občas ještě v jedné konotaci, a sice jako projev maskulinity a mužnosti. Získání ženy, byť třeba násilným způsobem, je v některých textech znakem vítěze – stačí si vzpomenout na Conana. Nemám dost prostoru to v tomhle článku rozebrat, ale v onom odkazovaném zamyšlení se autor pozastavuje přesně nad tímhle fenoménem.
Jen dvě zbytečná doplnění:
1) P. Neomillnerová sama říkala, že její cílovou skupinou jsou čtrnáctileté holčičky; to by znamenalo, že její knihy vlastně patří do YA. Při vší úctě k Petře, takový přístup nemůžu označit jinak než jako “komerční autorský cynismus”… (Ale vy to můžete vidět jinak; a koneckonců jí to fungovalo.)
2) Koukal jsem, ta “ženská s nahými rameny” je z roku 1884. Je to hezký příklad toho, jak se časy mění (občas i v horizontu několika let), a taky, že v přístupu k sexu ve společnosti vždycky existovala (a pořád existuje) jistá podvojnost. Slavná Manetova “Snídaně v trávě” pochází už z roku 1863, taky vyvolala skandál, a ne malý, ale na druhou stranu souběžně malíři vždycky malovali akty a všichni to brali za naprosto normální… A ještě na třetí stranu (musel bych najít knihu, o které nevím, kde je založená, ale myslím, že si to pamatuju správně) nějak okolo roku 1890, když se nově štafírovalo kasino v Monte Carlu, dvé známých dam z vyšší společnosti se nechalo vymalovat na strop vstupního vestibulu, obě po pás nahé, any kouří tlusté doutníky. Což už bylo tak dokonale za čárou, že z toho nebyl ani tak skandál, jako spíš potutelné pochichtávání…
No, jestli Neomillnerovou čtou čtrnáctileté holčičky, tak potěš koště teda…
Ale díky za doplnění k těm obrazům – výtvarné umění šlo vždycky trochu mimo mě, takže je to zase zajímavý střípek, třeba o skandálu kolem “Snídaně v trávě” jsem vůbec nevěděla 🙂
Jestli ji čtou, nevím (asi jo, hádám). Ale že je to pro ně PSÁNO, s tím jsem se ani po deseti letech nesrovnal…
To chápu 🙁
Myslíte, Že znásilnění ženy ve fantasy světě podobném našemu starověku či středověku bude mít na tu ženu stejný psychicky dopad jak v příběhu ze současnosti? Protože Misi rozbor důsledku znásilnění se týká podle mého názoru zejména dnešní doby, kdy lidé žijí jinak, mají jiná práva, jinak přemýšlí a v podstatě mají víc času se tím zabývat než v dávné minulosti, kde měli starost aby vůbec přežili…
Ještě bych mel na autorku článku jeden dotaz , pokud zná třeba Rudou Sonju. Jak by se vheroic fantasy příběhu vyrovnala ona se znasilnenim?
Zdravím, nejsem historik ale znásilnění je pořád znásilnění. Pořád to ženu představuje bolest, ponížení a všechny ty bezprostřední věci, které jsem popsala ve článku. A je jedno, jestli to byl středověk nebo současnost. Možná to bylo běžnější, protože doba byla drsnější, ale pořád se za to trestalo – a to mnohem přísněji než dneska -, takže to v pořádku rozhodně nebylo.
Ad reakce, myslím si, že více či méně na to ženy reagovaly stejně – některá pláčem, některá to polkla a dělala, že se nic nestalo (protože hanba, rodina, společenost a tak), některá byla agresivní, vzteklá a třeba i hledala pomstu. To poslední by podle mě byl i případ Rudé Sonji, věřím, že pro ni by něco takového byla prohra a tudíž by hledala pomstu a reagovala vztekem, hněvem, agresí.
Lidé v takovém prostředí sice museli vydržet víc a měli zřejmě výrazně větší odolnost než my dneska, nicméně neznamená to, že by ženy nad znásilněním prostě jen pokrčily rameny.
Když muže v boji někdo ošklivě zranil, taky ho to bolelo, musel se zahojit a nikomu v knize nepřijde divné, když pak takový muž musí třeba překonat strach z toho vzít meč znovu do ruky. Proč se tedy u něčeho takového pozastavujeme u znásilnění? 🙂
Většinu podstatných věcí už napsala Míša, ale já bych ještě dodala, že ve starověku a středověku znásilnění mělo dost zásadní vliv na ženinu starost o to, aby vůbec přežila. Předčasné ukončení těhotenství, ale i porod samotný byly z čistě zdravotního hlediska výrazně rizikovější než dnes. O sociálních rizicích nemluvě.
Mám pocit, že muži opravdu vidí znásilnění výrazně jinak, čímž jste to tak trochu potvrdil. Každá žena vám řekne, že když na sex není dobře připravena, může značně bolet i ten dobrovolný a chtěný. Ženské pohlavní orgány, to není jenom díra. Naše rodidla, jak se tomu říká slovem, které naznačuje, že jsou oproti mužským orgánům určena ještě k něčemu navíc, co není sranda v žádném případě, jsou nejen extrémně citlivá po fyzické stránce, ale jsme na ně silně napojeny i psychicky. Pro nás je znásilnění doslova invaze našeho těla a to těch nejintimnějších partií spojených právě s rozením a dětmi, partijí, které nesymbolizují jen děti, které máme nebo budeme mít, ale i naše vlastní dětství a nevinnost, naši zranitelnou duši. Trauma u znásilněné ženy existuje VŽDY, ať už žije na planetě Alfa Omega, nebo má srst a špičaté zuby; nezáleží na tom, jestli zbytek “společnosti” (všimněte si, že po většinu lidské historie byly názory “společnosti” udávány muži) znásilnění považuje za normální, nebo ne. Pokud je žena cítící bytost, takovýto akt ji nemůže v žádném případe nechat chladnou, naopak v naprosté většině případů je to nejhorší zážitek, jaký může žena mít. Blížit se tomu může leda ošklivý, zdlouhavý porod, který provádí necitliví a bezohlední porodníci s nešikovnýma rukama a špatnými nápady.
Být vámi si pozorně prostuduji alespoň Wikipedii a načtu si o ženských pohlavních orgánech. Ačkoli i mužské samozřejmě bolí, když se s nimi nezachází, jak má, je rozdíl, když vás bolí něco, co je zvenčí, a když se vám to samé děje uvnitř. Nicméně v obou případech, pokud jde o násilný čin, se kterým jedna strana nesouhlasí (a to ani “potom”, jak se zmiňuje u “Jako” znásilnění), je něco, co vás poznamená hrubým způsobem. Když na ulici dostanete přes pusu, oklepete se z toho. I žena by se oklepala, i když mnohým by to jistě trvalo déle, protože jsme od přírody citlivější a emotivnější (i když se vyskytují případy žen, které se to snaží vyvrátit). Když vám ale intimní (pro koho není sex intimní?) pozornosti nutí někdo, kdo absolutně nerespektuje vaše právo odmítnout a navíc nad vámi má silovou převahu a vy jste naprosto bezbranný a bezmocný, odhalený na dřeň a zneužívaný, stává se styk něčím neskutečně odporným, děsivým a zraňujícím, i kdyby se snad dotyčnému násilníkovi zázrakem podařilo vás nezranit fyzicky.
Nemusíte to ani zažít, stačí si to dost barvitě představit. Jestli to nedovedete, pak bych hluboce zapřemýšlela nad tím, zda vám vaše obrazotvornost opravdu stačí k psaní autentických scén, ať už sexuálních, či jiných.
A teď už raději toto téma na dlouhou dobu opustím, protože i uvažování nad tím ve mně vyvolává touhu zvracet a kuchat…
Velmi povedené články, mimochodem. Všechna čest, Míšo :).
K tomu nedobrovolnému sexu mne napadá ještě jedna skupina případů, která nebyla zmíněna, a to jsou smluvené sňatky (v minulosti běžné, v jistých častech světa běžné ještě dnes) – nevěsta v podstatě treba ani nechce (anebo moc ani neví, co má čekat), ženich si nárokuje svá práva a ona nemá možnost říct ne – nicméně je otázka, zda se dá v konkrétním prostředí mluvit o znásilnění nebo ne – dnešní optikou ano, nicméně i náš právní řád, pokud vím, zná znásilnění v manželství teprve docela od nedávna. V minulosti a analogicky i v historizujících fantasy světech se ale takový akt jako znásilnění nebral a je otázka, zda by to tak brala i hrdinka – v některých případech nepochybně ano, v jiných by to vnímala jako nutné zlo a v dalších by si dříve či později zvykla či by záhy zjistila, že domluvený sňatek z rozumu vlastně vůbec není tak špatný, jak si myslela, že bude. Ostatně mnohé domluvené sňatky skončily vzájemnou náklonností – a jiné byl velký průšvih.
Jo, já tuhle skupinu nezmiňovala, protože to většinou autoři zvládají a nepoužívají tam znásilnění jako zástěrku pro “žhavou erotickou scénu”. Ale máš pravdu, že by to sem taky patřilo spolu s různými právy první noci a tak. Ona je to celkově fakt široká tematika, vzala jsem to letem světem, ale dalo by se k tomu napsat mnohem víc, jenže to bych těch článků měla deset pak a nikdo by to nečetl už 😀
K domluveným sňatkům mě napadá jedna věc – je to znásilnění, když ani jedna strana neví, že lze říci ne? Když mají oba pocit, že je to jejich povinnost, i když třeba nechtějí (nebo vzhledem k dobové kultuře netuší, že ten druhý má právo nechtít)?
Jestliže definice znásilnění je sex bez souhlasu, pak ano, je to znásilnění.
Ale kdo je pachatel?
Jo, to je trefná připomínka. Navíc nelze brát ani jako automatické schéma, že nebohá nevinná dívenka nechce a muž si vynucuje svá práva – třeba o prvním manželství Jana Jindřicha, bratra Karla IV. se traduje leccos a v Kosmově Kronice je velice zajímavý popis svatební noci Matyldy Toskánské 😉
[…] tři články rozebíralý důvody proč sex psát, co vzít v potaz a jak na to. Minulé drobky o sexu doplnily vliv pohlaví na psaní erotických scén a také […]
[…] až k poslední části eseje o sexu! Pro připomenutí, už jsme prošli tím proč sex psát, co vzít v potaz a jak na to, jaký vliv má autorovo pohlaví na psaní erotiky a proč číst fanfikce. Dnešek […]