Jaké praktické dovednosti jsme si museli osvojit kvůli psaní? A co člověk všechno vyzkouší, aby měl text autentický? Trochu jsme se zase rozpovídali o našich praktických zkušenostech.

Míša: Tak já do toho zase pro jednou říznu a zeptám se – co všechno jste se naučili nebo si vyzkoušeli jen a čistě pro potřeby psaní?

Sikar: Herdek, to je dost na zamyšlení. Sice jsem slyšel o hercích, co se kvůli roli naučili plynně německy, šermovat nebo hrát na housle, ale u psaní přece jenom není potřeba ty věci dělat přímo před lidmi, stačí je jen popisovat. Upřímně, s mým nedostatkem času se, spíš než naučit šerm, radši nějakého šermíře optám na detaily a soubojovou scénu doladím dle jeho poznatků. V mém případě je proces spíš opačný a naopak věci, co se naučím, následně využiji v psaní.

Arenga: Řekla bych, že jsem na tom docela dost podobně.

Ekyelka: Hlásím to samé. Dřív jsem uměla stáhnout a vyvrhnout králíka, než jsem to potřebovala znát do textu, stejné to bylo se základy francouzštiny. Zkrátka jsem vždycky měla zajímavý život a nenudila jsem se, takže jsem později často psala o tom, co už jsem dávno znala.

Ovšem některé moje pozdější eskapády měly základ v potřebě pochopit a poznat mechanismus věcí. Proto jsem začala šermovat, střílet z luku, odvážila se vyškrábat na sebevyššího koně. On totiž přímý zážitek zprostředkuje mnohem víc než jen samotnou informaci „funguje to tak a takhle“. Během souboje prožijete všechno včetně únavy, bolesti, euforie, strachu (to když zakopnete o vlastní nohu a letíte nazad, nevěda, v čem přistanete), celý ten šílený mix emocí a vjemů, který z příruček nevyčtete.

Arenga: I tohle u mne šlo v opačném sledu, respektive možná trochu souběžně. Několik let jsem šermovala závodně, což není sice úplně totéž, ale všechno je skutečné až na doraz. I díky těmto zkušenostem si dokážu některé věci lépe představit.

Meridion: To já jsem se začala učit šermovat naprosto cíleně, abych věděla, o čem píšu. Ze stejného důvodu jsem si chtěla vyzkoušet i jízdu na koni (splněno zatím jen krokem).

Sikar: Od třinácti let šermuji leda tak každé léto mačetou na chalupě (náletové dřeviny tam rostou jak houby po dešti) a až se někdy divím, že jsem ještě nenapsal něco o cestovateli v džungli. Pak si ale říkám, že znalosti typu, do jaké dřeviny a větve pod jakým úhlem jak správně švihnout, abych ji usekl jedinou ranou, by asi nikoho moc nezajímaly. Na druhou stranu, jak jsem viděl v jednom dokumentu o mečích, z přírodních materiálů, které seženete raz dva, se dá vyrobit poměrně věrná napodobenina lidské ruky (pružností masa zvenčí a pevností kosti uvnitř), takže můžu říct, že vím docela dobře, jakou práci dá někomu useknout končetinu. Ve výsledku to bylo dost podobné té větvi, ale bez praxe na nebohých dřevinách bych asi netušil, jak na to. Mám pocit, že zrovna to jsem kdysi dávno v psaní využil.

Jo, a když narazíte na spleť stromků, ostružin a planých růží, které vyšplhaly po okolním porostu do čtyřmetrové výšky, mění se úprava pozemku na boj s obří chobotnicí, jejíž chapadla se chovají jako hlavy hydry.

Míša: Tak než se posuneme dál, přidám i trochu za sebe – já jsem zkoušela kvůli psaní poměrně hodně věcí, od jízdy na koni a na slonech, přes lukostřelbu až po spaní v džungli. Celkově se ale spíš snažím zkoušet nové věci, které mě ke psaní pak inspirují než naopak. A často si zapisuju dojmy z různých workshopů a zážitků, abych věděla, jak jsem se cítila a jak jsem věci vnímala. Na což trochu navážu. Jak potom pracujete s nově nabytými dovednostmi? Protože přece jen, když člověk něco nedělá nebo nepoužívá, rychle zapomíná…

Arenga: Některé věci se nezapomínají – třeba taková jízda na kole, nicméně to jsem se samozřejmě kvůli psaní neučila 😉 Obecně ale myslím, že pokud člověk ovládne nějakou fyzickou dovednost, zapomíná se hůř než něco, co natlačí do hlavy teoreticky (Třeba cizí jazyky, že? Kdo to nezná…). Dokonce ani ten šerm se tak úplně nezapomíná, já jsem třeba nešermovala několik let, ale když jsem pak vzala zbraň do ruky, pořád to tam bylo – fyzička kulhala, ale technika ani ne, stačilo oprášit. Z teorie, kterou jsem občas trochu nastudovávala, je to v mém případě asi zejména první pomoc, jak zastavit masivní krvácení, jak vypadají omrzliny, jak si poradit s těžce podchlazeným člověkem (zahřát od tělesného jádra a hlavně ne alkohol!) a tak podobně. V praxi jsem tohle (naštěstí!) nikdy nepotřebovala a doufám, že ani nebudu. Ale teoreticky nezaškodí takovéhle znalosti občas oprášit a zopakovat – protože člověk nikdy neví, kdy se skutečně mohou hodit.

Sikar: Vinen v plném rozsahu. Fyzické věci nezapomínám, ale hlavně jde o znalosti. Dřív jsem uměl jakž takž německy, ale bude to deset let, co jsem ten jazyk neviděl, takže mluvenému slovu ještě sem tam rozumím, ale nedostanu ze sebe ani žble. Obecně jsem se dřív zabýval vším možným, jen abych k danému tématu přičichl po letech a zjistil, že si pamatuji jen letmé základy. Bohužel s mojí současnou životní situací mám jen velmi málo času se věnovat všemu, co mě kdy bavilo. Děsím se dne, kdy zase budu chtít něco naprogramovat.

Ekyelka: To máte pravdu, nabiflované znalosti vyvanou, ale svaly si to pamatují. Když jsem tak před rokem vzala do ruky flétnu a zkusila pár stupnic, mozek neuvažoval ve smyslu „teď následuje ten a ten tón, křížek nebo béčko“, ale „teď to má znít takhle“ a prsty samy mačkaly správné klapky. Což mne mimo jiné přivedlo k nápadu na text, kde právě zpracovávám i myšlenku svalové paměti. Ještě mne čeká spousta teoretického studia, abych nepsala úplné bláboly, ale zatím to vypadá docela životaschopně. Když k tomu přihodím své praktické zkušenosti coby šperkařky a nastuduji si ještě něco málo z anorganické chemie (což je právě ta část vědomostí, která se snadno zapomíná a proto se musí znovu pracně dohledávat), doufám v zajímavý a čtivý text.

Proč o tom ale píšu: záleží, jak moc žijete v „zajetí“ své záliby. Já jsem poměrně zručná a především hodně zvědavá. Ptám se, jak co funguje a proč, jak se zpracovává jaká látka či substance, tuhle neocenitelnou vlastnost jsem si přinesla z dětství a pěstuju si ji. Kurz zpracování lnu od rostliny ke košili včetně workshopu? Sem s ním! Přednáška o vltavínech? No hurá! Hele a mohu si zkusit podržet tu píšťalu a vyfouknout sklenici? Zkrátka se nebojím zkoušet stále nové věci. Co mne zaujme a spadá aspoň trochu do kategorie „možno provozovat doma“, má velkou šanci, že mi to přinejmenším po pár dalších měsíců bude krást aspoň několik hodin týdně. Ovšem při každé z těch činností mi někde vzadu v hlavě visí poznámkový lístek: tohle by se hodilo použít do příběhu! Píšu sice hodně pomalu, zato zkušeností nabírám hodně a především tak činím neustále. Co kdybych v některé povídce potřebovala vědět, jaké to je, narazit si koleno o kolovrat?

Míša: A stalo se ti někdy, že jsi psala nějakou scénu a řekla sis třeba: „Áha! Teď se mi hodí oprášit ty poznámky z kurzu pletení košíků?“

Ekyelka: No jéje! Ono to začalo už jednou nevinnou otravou. Vesele jsem oprášila organickou chemii a biologii ze střední a děkovala své sysloidní nátuře, že jsem svoje tehdejší poznámky nevyhodila. Během psaní Šperku pro princeznu (k přečtení v Žoldnéřích fantazie: Myslící ledovce a jiné zrůdy – a je tam i Sikarova povídka!) jsem testovala, nakolik je tvorba podobného šperku reálná, i když přímo v textu jsem to ve skutečnosti nepoužila. Jeden souboj jsem si prošla doslova krok za krokem s dopomocí kamaráda, kterému nevadilo, že po něm opakovaně hážu „nože“ (dřevěné kolíky, nebojte se).

No a časem jsem se posunula spíš do fáze, že se učím nějakou novou techniku a při té mne najednou napadne, že by to mohla být skvělá zápletka příběhu, nebo by se to dalo využít v ději, případně by se tím mohla zabývat některá moje postava. O jazycích se říká, že čím víc jich umíš, tolika se stáváš lidmi. V případě činností bych to parafrázovala: čím víc toho umíš, tím rozličnějšími způsoby můžeš někoho zabít. Nebo vytvořit.

Míša: Ehm… v těch Žoldnéřích je i moje ségra. To jen tak na okraj, trochu Lindě přihřát polívčičku 🙂

Ekyelka: Ach! To mi do téhle chvíle unikalo! O důvod víc si sborník pořídit! Nebo aspoň přečíst!

Arenga: Ano, mít laskavého dobrovolníka, na kom či s kým si člověk může v praxi něco vyzkoušet, je neocenitelné. Můj manžel mi taky už několikrát sloužil jako figurant – navíc schopný i teoreticky poradit, jestli to či ono je reálné. Ještě kdysi za svobodna jsme takhle třeba řešili spadnutí jedné postavy ze srázu (bez srázu, ten nahrazoval okraj gauče).

Sikar: Jak tu tak čtu, co vy všechno děláte kvůli reáliím, jdu zalézt do kouta a předstírat, že neexistuji. I když, zrovna včera jsem debatoval s Ekyelkou, která na druhou stranu prohlásila něco o tom, že obdivuje, z jakých všech zdrojů čerpám materiály do příběhu, zatímco ona si úplně vše do nejmenší molekuly vymýšlí sama. Každý máme holt nějaké silnější stránky.

Ekyelka: Ne „prohlásila něco jako“, já řekla přesně tohle. To máme leckdy obskurní muziku, reálné lokality, žijící postavy, urban legendy lokálního i všeobecného rázu… Mám pokračovat? Schopnost kombinovat zdánlivě nesouvisející věci, aby dávaly smysl, je také velmi užitečná a klobouk dolů před každým, kdo ji rozvíjí do stále šílenějších spirál (ano, Sikare, to je fakt kompliment). A navíc nemáš nejmenší důvod někam zalézat. Vždyť ty si lokace svých příběhů i fotíš a opakovaně navštěvuješ! Na to já jsem už krapet líná, lítat po celém světě ve snaze zažít na vlastní kůži poušť, velehory nebo třeba úpatí probouzející se sopky – proto se spoléhám ohledně lokací spíš na zprostředkované zážitky.

Sikar: Vylézám z kouta a jdu se červenat.

Míša: Ty návštěvy lokací jsou pro mě trochu záhada. Já třeba občas přidám nějaké místo, které jsem navštívila, ale to, co Sikar dělá, bych asi nedokázala.

Říkali jsme, co jsme se naučili pro psaní, tak bych se teď zeptala opačně. Je něco, co jste si nevyzkoušeli, ale při psaní jste měli pocit, že by se taková zkušenost opravdu hodila?

Sikar: Asi té práci se skutečnými lokacemi věnuji ještě nějaký článek, jak tak koukám. Hmm, tak mě napadá, že bych si měl někdy zajít na bývalé libeňské dolní nádraží…

Co se týká dalšího dotazu, právě marně pátrám v paměti. Mám takový pocit, že tohle se mi opravdu nestalo. Já jsem zkrátka takový nenáročný.

Arenga: Střílet! Kdysi na táboře jsem střílela ze vzduchovky /byla jsem už dospělá, jako vedoucí, takže to nebylo tři rány na vyzkoušení a konec, ale prostě jsme s dalšíma dospělýma vzali vzduchovky a šli si zastřílet do lesa, bylo to perfektní/. Co bych ale chtěla zkusit, je střílení z pistole. Taky bych, až děti krapet odrostou a budu časově flexibilnější, chtěla na nějaký pořádný kurz první pomoci, možná i zážitkovou formou. Myslím, že to člověku může hodně dát a je to užitečné nejen pro spisovatelský život.

Ekyelka: Takhle z patra mne napadá jen jediné: plachtění! Ne na Mácháči nebo nějaké přehradě, ale vypadnout ven, na moře. Už roky koketuji s myšlenkou, že si zaplatím dovolenou jako kadet na palubě La Grace, což je jediná česká plachetnice, která brázdí moře a oceány. Ovšem skutečně se to naučit, nejen mít z první ruky to, co teď musím pracně dohledávat v knihách a příručkách a pak nechávat číst povolanější a zkušenější námořníky (a vždycky při tom trnout, jestli jsem tam já suchozemská krysa nenapsala nějakou hovadinu). Jenže to bych musela na moře vypadnout aspoň na měsíc a ne na jednu krátkou plavbu. Vlastně jsem si něco takového přála zažít už jako pískle, povědomí o existenci La Grace mi jen vytyčila směr, kterým to půjde velice snadno, až se rozhoupu.

Samozřejmě během psaní mne pak napadají podobné otázky desetkrát za měsíc. Většinou to však jde vyřešit právě dohledáním informací nebo zeptáním se lidí, kteří se dané dovednosti věnují, či si ji aspoň vyzkoušeli.

Meridion: Ano, plavba na plachetnici! To mi připomnělo, jak jsem se kdysi při plavbě na trajektu (ubohá náhrada, ale co člověk nadělá) snažila celým tělem vnímat houpání lodi a zkoušela, jestli náhodou nedostanu mořskou nemoc. Běžný člověk by jí snažil vyhnout, spisovatel sbírající zkušenosti právě naopak. 🙂

Sikar: Odvolávám! Vlastně vím, co bych chtěl zkusit. Souvisí to s těmi skutečnými lokacemi. Když je někde nějaká ruina, hned ji musím prolézt. V Dalejském údolí takhle máme například trosky starého mlýna a vápenky (která je ale věčně plná airsofťáků). To platí i pro jeskyně, hřbitovy, lesy a vůbec podobná místa, která slibují, že skrývají nějaké tajemství. Jinými slovy, osobně bych si někdy chtěl projít Pripjať, nakouknout do nějakých katakomb (ne nutně v Paříži, stačila by mi Jihlava), a vůbec navštívit místa, která jsou buď z dosahu nebo prostě nemám čas je navštívit. Jsem aspoň rád aspoň za to něco málo ve svém okolí.

Meridion: Zatím byla řeč o zkušenostech sbíraných přímo za účelem psaní nebo s výhledem, že by se jednou mohly do psaní hodit. Ale co naopak? Stalo se vám někdy, že jste se něco učili (třeba ve škole nebo v práci nebo jako koníček) a ono vám to bezprostředně vlezlo do psaní?

Já jsem pár lety psala a překládala články o historii skotských palíren whisky, z nichž velká část vznikla legalizací původního pálení načerno – a najednou se mi černá palírna neplánovaně zhmotnila v rozepsaném románu.

Ekyelka: Sím, Plha se hlásí! Jak se teď plíživě přehrabuju v jednom svém románu, s překvapením zjišťuju, kolik vědomostí ze středoškolské biologie a anatomie mi uvízlo v hlavě, co se teď hodí jako odrazový můstek pro další dohledávání. Vždycky si při tom vděčně vzpomenu na profesorku Klotzmannovou, která nás naučila celý systém a díky tomu jsem si aspoň já z jejích hodin odnesla mnohem víc, než jsem sama tušila. To samé v osobním životě, jakmile jsem začala mít kvůli léčbě menší potíže s krví – opět mi znalosti pomohly se odpíchnout, abych se mohla správně zeptat vyhledávače na další informace.

Meridion: Takové situace, že se vám hodí něco, co jste se naučili kdysi dávno, jsou poměrně běžné. Já se ptala na okamžité využití nově nabytých znalostí, jako kdyby si mozek sám bez přičinění majitele přizpůsobil příběh na základě toho, čeho byl zrovna plný.

Ekyelka: Jo ták! Stejně jsem vinna, chopte se mne, pochopové! Jedna ze vznikajících kapitol prudce a brutálním způsobem změnila směr i charakter, když jsem se tak placatila na lůžku po poslední operaci. Než jsem se stačila nadechnout a zabrzdit svůj zvrácený mozek, už bylo pozdě – kdo by taky těch šest stránek mazal, že.

Sikar: Tohle se mi nestává tak často u čerpaných vědomostí, jako spíš věcí, které zrovna prožívám. Do textů se mi tak dostávají drobné anekdoty nebo útržky dialogů, které jsem sám vedl nebo zaslechl jejich zajímavé střípky. Než ukazovat vědomosti, radši ukazuji život. I když to by asi taky vydalo na samostatný článek.

Arenga: Ano, i u mně jsou to spíš zkušenosti a zážitky než přímo vědomosti. Ale neuvědomuji si, že by to bylo bezprostředně, spíš si někdy říkám, že to či ono si musím zapamatovat a někdy vhodně použít. Třeba při poslední návštěvě zubaře jsem přišla na docela originální a účinný způsob mučení… Ale to už se dostáváme opravdu někam trochu jinam.

Ekyelka: Brr, co máte všichni s tím zubařem? Vždyť jsou to přece normální doktoři, ne Lízinka Tachecí!

Arenga: Nic. Já jsem teď spokojená. Tenhle zážitek totiž vlastně ani se zuby nesouvisel. Ale o tom někdy příště.

Sikar: Hmm, asi jsem už někdy psal o tom, jak jsem v čekárně u doktora četl lékařské časopisy a odpoledne napsal povídku, co? Podíváme se na to i z druhé strany, ne? Stalo se vám naopak, že jste něco něco za každou cenu studovali, připravení podle toho napsat úžasný příběh, jen aby se nakonec ukázalo, že to vůbec nepoužijete? Za sebe mohu uvést, že jednou jsem chtěl napsat příběh jako parafrázi jednoho známého díla nahlíženou modernějším okem a v úplně jiném žánru, přičemž po seznámení s tím dílem jsem rozepsal asi dvě stránky povídky a uložil ji k ledu. Dokud jsem ten příběh znal jen z útržků a vyprávění, byl jsem plný nápadů, ale s podrobnějšími znalostmi a snahou ho citovat co nejlépe, jsem se prostě zasekl, protože jsem zjistil, že jakýkoliv jiný náhled té věci prostě nemá šanci nic přidat.

Ekyelka: Hm, ne. Taková věc se mi zatím nestala. Nápady u ledu a hromadění informací s cílem vybudovat si slušnou představu, než se pustím do psaní především SF povídek – to je zkrátka sběr materiálu a nepatří to do téhle kategorie. Asi mám štěstí na synchronicitu toho, co se učím, a že se to dřív či později objeví i v textu. A navíc mám tolik všemožných zálib a strkám čumák do tolika různých odvětví lidské činnosti, že na cílené studium podobné tomu Sikarovu mi zkrátka nezbývá čas. Skoro si říkám, jak je fajn nemít v tomhle ohledu dost času: asi by mne mrzelo, kdybych si pracně něco zjistila a naučila jen pro účely psaní, a pak se ukázalo, že zbytečně.

Meridion: U praktických dovedností se mi to nestalo, u teoretického studia dvakrát: Poprvé jsem dostala nápad na příběh z Atlantidy, podruhé mě zaujal „milostný trojúhelník“ v Shakespearových Sonetech. Po nějaké době studia historických podkladů (přečtení všech dostupných knih, odborných i beletristických) a zjištění, kolik už toho bylo napsáno, ztratila v obou případech témata na přitažlivosti. (Ale žádná škoda. Jednalo se o „náctiletou“ tvorbu.)

Arenga: Přemýšlím, ale nic takového si nevybavuji. Ani u praktických dovedností ani u něčeho, co jsem si teoreticky nastudovávala. Nějaké drobnosti možná, ale zásadnějšího nic.