Já tu neurvale naskočím do rozjetého Míšina vlaku na téma literárního sexu a na chvíli ho vykolejím. Ale nebojte, má pro vás v záloze pokračování…

Možná jste zaslechli něco o Krimyš. Je to zkratka pro kritické myšlení. Na konci července proběhla v pořadí už čtvrtá konference na toto téma, opět v kině Lucerna, a já jsem se podruhé urvala z řetězu a přišla se podívat. Kritické myšlení jako takové je v dnešní době, spolu s mediální gramotností, nezbytný nástroj – minimálně proto, abyste si byli vědomi, kdy s vámi někdo manipuluje, když už ne, co tím sleduje. Pro autory je to ovšem také velmi dobrá pomůcka, a to nejen pro literaturu faktu. Pojďme kriticky myslet ve fantastice…Předem mého dopisu (prý se to nemá psát, protože pak bychom měli psát „zadem mého dopisu“, což nikdo nedělá, ale vy mi odpustíte v tom hicu, že), nebudu se tady ani trochu snažit přežvýkávat, co bylo řečeno na přednáškách. Když si kliknete na odkaz na krimyš v perexu, najdete tam záložku Záznamy, kde jsou nahrané přednášky z let minulých s doprovodnými prezentacemi. Ta letošní také brzy přibude, a to i s titulky anglicky mluvícího řečníka, takže pokud se chcete vzdělat v této otázce, vůbec nemusíte váhat (bonznu, že je tam i přednáška Leoše Kyši Novináři vs. kritické myšlení z roku 2015). Já chci nástroje kritického myšlení fakt vztáhnout na psaní fantastiky, protože mi při čtení soutěžních i nesoutěžních povídek často připadá, že je to něco, co mnoha autorům chybí.

Vsuvka: Mimochodem, soutěž – dovolím si připomenout, že do konce srpna můžete sepsat a poslat noirovku na téma Krajina, v níž se setkávají kyborgové a duchové./vsuvka

Samozřejmě, že vás ihned napadnou žánry, kdy musíte prověřovat, ověřovat a kontrolovat, abyste nebyli za blbce. Příkladem budiž alternativní historie nebo military. Kromě toho, že obé má své zákonitosti, aby vůbec mohlo fungovat, jsou to také oblíbená témata pro spoustu lidí, a pokud v nich uděláte nevysvětlenou botu, dostanete ji zpátky sežrat i s pomazánkovým máslem tak rychle, že se vám o tom nesnilo.

Co to heslo na obrázku vlevo ale znamená, to zpochybněte, zvažte, zodpovězte?

V podstatě základní kámen kritického myšlení. Pokud narazíte na nějaké tvrzení, nejdřív zapochybujte, jestli je to vůbec pravda. Spoustu jich tak budete moci vytřídit hned na začátku a jedním z velmi důležitých nástrojů přitom je tzv. Popperova břitva: Vědecké teorie jsou ověřitelné. Ověřitelné teorie je možné na základě ověřovacího procesu zamítnout (a nahradit teoriemi jinými). Tohle ovšem neplatí „jen“ v běžném životě a vědeckém světě, ale právě při vymýšlení světů, zápletek a postav.

Máte hrdinu, který je strašně statečný, ale vlastně přede všemi neustále utíká? Pak není statečný. Máte hrdinku, která je strašně dobrosrdečná, ale vlastně se se všemi neustále hádá, pere a kde může, myslí jen na sebe? Pak není dobrosrdečná. Tyhle příklady jsou hodně přehnané, ale ve chvíli, kdy vás napadne, že váš hrdina bude takový a makový, vezmete do pomyslné ruky pomyslnou Popperovu břitvu a zeptáte se:

A kde je to vidět?

Na našem Facebooku proběhla debata o znásilněních, která mimo jiné zahrnovala problematiku, zda jsou Rudá Sonja nebo Barbar Conan sociopati. No, já si myslím, že ano. Z hlediska naší dnešní společnosti (protože všechny poruchy osobnosti jsou kulturně podmíněny), každý, kdo dokáže hrubě a opakovaně zabít člověka, aniž by s tím měl větší potíž a projevoval nějakou účinnou lítost, má nějaký typ poruchy osobnosti. Protože naše společnost je založená na tom, že lidský život je velmi důležitý a je potřeba ho zachovávat.

Ale protože my se nezabýváme vědeckými teoriemi planety Země, můžeme se zeptat taky:

A když je to pravda, proč to není vidět?

Tady zvažujeme. Pro autora je otázka. co se muselo stát, že to převrátilo charakteristiku té postavy, nedocenitelná. Jednak to dodá na hloubce postavě samotné, jednak vám to pomůže rozvinout příběh, možná vám to rovnou předznamená i potřebný konflikt. Ale i tahle otázka má své meze…

Carl Sagan tuhle prohlásil, že tvrzení, která nelze ověřit, výroky, které nelze zpochybnit, jsou z hlediska pravdivosti bezcenné, ať už mají jakoukoli hodnotu v tom, že nás inspirují nebo podněcují náš smysl pro zázraky.

Jeho oblíbený příklad je drak v garáži. Možná ho znáte, ale pokud ne, tak já mám v garáži draka. Nevěříte? Ale on tam je. Já ho vidím. Cože? Chcete se kouknout? Ale to nepůjde, on je pro všechny kromě mě neviditelný. Sáhnout? To nepůjde, on nejde nahmatat. Rozsypat něco na podlahu, aby byly vidět stopy? On je to ale levitující drak! Postříkat barvou? Vždyť vám říkám, že je nehmotný, to se nechytí. A tak dále, a tak dále. Na každou metodu, která by vám mohla ukázat, jestli ten drak v garáži vlastně je nebo není, vám dám důvod, proč to nejde.

Takže pozor, abyste ze své postavy, co je statečná, i když to není vidět, nebo dobrosrdečná, i když se tak zatím nestalo, neudělali draka v garáži. Nebo kdekoli jinde…

Drak v garáži je ovšem taky dobrý způsob, jak dohnat své hrdiny (a čtenáře) k šílenství a nechat je pátrat po uvěřitelných falešných stopách. Svědek, který vám určitě řekne, jak to bylo, jen se s vámi asi bude muset setkat někdy jindy, tedy vlastně ještě jindy, tedy vlastně asi nikdy. Obhájce, který se snaží zvrátit zjevně křivou přísahu někoho, kdo lže, a zachránit tak svého klienta: „No, já jsem ho vlastně neviděl, ona byla velká tma, ale určitě to musel být on!“ – a pokud váš soudní systém nepraktikuje presumpci neviny, jste v pytli. Protože nemůžete dokázat, že to nebyl on; kdybyste mohli, kdyby měl alibi, tak už ho dávno použijete.

Smysl pro zázraky a inspirace jsou pro nás jako psavce nesmírně důležité. Ať už se bavíme o zázraku technologickém, magickém, nadpřirozeném nebo ještě nějakém jiném, občas prostě potřebujeme v něco věřit. Občas prostě musíme zamávat rukama a říct „Protože magie!“ Ale i ta magie by měla mít své zákonitosti a prostředky, jak draka v garáži objevit, ne že to prostě autor řekl, tak to tak bude…

Další příklad zvažování je otázka:

A jestli to není takhle, jak to tedy může být?

Můžete zkusit nadhodit různé scénáře. Sloní hřbitovy vznikají proto, že sami sloni chodí někam tiše chcípnout, nebo proto, že pytláci otrávili zdroje vody, aby se dostali ke slonovině? Ještě v roce 2012 súdánští pytláci a pašeráci v Kamerunu zabili během jediného měsíce 300 slonů. Nebo je nemuseli otrávit pytláci, mohli se napít slané vody. Nebo se zestárlí sloni neschopní migrace usadili někde, kde byl dostatek potravy a vody, jako takový sloní domov důchodců, a čekali na smrt, zatímco zbytek jejich stáda pokračoval po ustálených trasách. Ale i tak to není, že by šli vysloveně chcípnout na jedno jediné místo.

Nechte své čtenáře, ať si zkusí najít možné vysvětlení sami, to vytvoří napětí, které je udrží u příběhu. A vy je chcete udržet u příběhu s tím, že budou přemýšlet co se stalo, kdo to udělal, nebo jak se mu to povedlo. Rozhodně nechcete vytvářet napětí typu „A může to být ještě nudnější? Nebo předvídatelnější?“

Pokud píšete detektivku, můžete nechat své protagonisty zvažovat a prověřovat různé scénáře. A opět, podvrhovat je Popperově břitvě – je to ověřitelné? Dají se najít prostředky, kterými lze takové věci potvrdit nebo vyvrátit? Pokud budete mít milion Saganových draků v garáži, ale nebudete k nim mít aspoň pár set prostředků pro jejich objevení, pak své čtenáře akorát znechutíte. Drak a břitva, vážení, drak a břitva (hele, to zní jako fajn název pro kapelu)…

Jestli jste někdy narazili na někoho z nás nebo na Mílu Lince v terénu, kdy sedíme u stolu nebo stojíme u tabule a něco se snažíme říkat, pak jste nás určitě slyšeli zmiňovat tzv. autorský trojúhelník. Povídka, aby fungovala, stojí na třech základních pilířích, které tady máme jako vrcholy trojúhelníka: postavy, svět, příběh. Aby fungovala dobře, stačí, když budete mít promakané dva vrcholy ze tří. To ale neznamená, že můžete nechat ten třetí bod jen tak zmizet do neznáma! Aby fungovala povídka skvěle, musíte zapracovat na všech třech.

Součástí světa je, že má svoje zákonitosti. Pokud řeknete, že něco nejde, ale vaše postavy to přesto dělají, pak buď strašně kecáte a jste jako autor nedůvěryhodný, nebo musíte zjistit, tedy ověřit, jak to ty vaše postavy dělají – a přitom odhalit další, doposud skryté zákonitosti. A to je ta Popperova břitva v akci.

Okay, tak máte protagonistu, ze kterého se stane superhrdina. Může dělat něco, co normální smrtelník nedokáže. Super. Ale někde musí mít limity schopností, aby nedokázal udělat něco, co moc chce, a někde musí mít morální limity, aby něco sice udělat mohl, ale fakt nechtěl. Pokud narazí na jeden nebo druhý scénář, musí ho to jako postavu někam posunout, i kdyby třeba do deprese. Říká se tomu vývoj postavy. Říká se tomu vývoj zápletky. Říká se tomu popis světa.

Pokud vaše postava může létat, jak létá? Popírá gravitaci? Mává křídly? Musí se na to soustředit? Jak dýchá ve velkých výškách a je jí tam zima? Proč?

Vaši postavu stvořili bohové. Okay, proč? Chtěli si jen hrát? Dobře. Povedlo se jim to bez problémů? Nebo má někde nějaké nedodělky, se kterými se musí porvat? Dávají její schopnosti smysl, nebo se stvořitelé trochu moc ožrali a splácali na jednu hromadu nekompatibilní prvky? Co teď s tím?

Vaši postavu stvořili vědci v laboratoři. Okay, ale proč? Laborky jsou drahé, šílení vědci a jejich materiály taky. Kde na to vzali prachy? Kdo jim je poskytl? A proč? Co se tím sledovalo? Jaké schopnosti chtěli postavě dát a co se jim ve skutečnosti povedlo? Jak si postava uvědomuje sebe sama?

Tyhle otázky byste měli zodpovědět, než se do psaní něčeho většího pustíte. Nemusíte je ani všechny zodpovědět čtenáři, ale když se pouštíte do většího formátu, jako je např. novela, měli byste mít zákonitosti vlastního světa a postav v malíku. Aby se vám nestalo omylem, že dáte postavě možnost všechno vyřešit už na začátku, a ona tak mohla sedět doma a nemusela se vzrušovat celou tu dobu, kdyby nebyla dost blbá, že na to zapomněla.

(Nebo pokud byla tak blbá, že na to zapomněla – proč? Teda kromě toho, že to autor řekl?)

Jasně, když píšete něco miniaturního, co není součástí ustáleného světa, můžete si zakouzlit a nemusíte se na tyhle zákonitosti až tolik ohlížet, protože na ně nemáte prostor. Ale na to autoři zapomínají, a i ve velmi stísněném znakovém limitu začínají povídku pomalu jako ságu, aby pak zjistili, že na děj už nemají prostor, a čaj, rum, bum, konec! To je taky součást kritického myšlení, tohlento, vědět, kolik mám na co času/prostoru.

Jak si asi všimnete, tenhle článek není ani tak o psaní samotném, ani o přípravě na psaní, ale o procesech někde mezi tím. Je to schválně. Každý má svůj styl psaní a přípravy. My vám můžeme říct, co funguje nám, možná zmínit něco, o čem jsme slyšeli, že funguje někomu jinému, ale nemůžeme vás přinutit, abyste používali nějaký konkrétní nástroj. Znám lidi, co ze zásady píší rukou do sešitu a pak přepisují napsané do počítače. Někdo si tu může ťukat na čelo, jim to vyhovuje. Znám lidi, co pečlivě plánují každý krok, aby si pak sedli na zadek a nezvedli se, dokud to nemají dopsané. Znám lidi, co si prostě sednou a píšou, a zákonitosti svého světa nosí v hlavě, nehážou je ani na poznámkový papír (diabol alebo veštec, fakt, tohle nepochopím, ale vím, že to existuje). Každý jsme jiný.

Ale naše světy, které vytváříme, mají své kultury a své přírodní zákony, které nemusí být totožné s těmi pozemskými. A jakmile si pro sebe stanovíme jasná pravidla hry, je potřeba se jich držet – nebo mít sakra dobrý důvod, proč tomu tak není. A tak při psaní zpochybňujte, zvažujte a zodpovídejte.

Loučím se s vámi jedním z citátů, které provázely konferenci Krimyš 2018. Myslím, že je to vhodný nástroj na rozsévání chaosu do povídek – ale i když G. B. Shaw praví, že falešné vědomosti jsou nebezpečnější než neznalost, vy jako autoři byste měli sakra dobře vědět, co je skutečná stopa a co je pro vaše postavy jen další slepá ulička.