V předchozích částech jsem postupně rozebírala důvody proč sex psát, co vzít v potaz a jak na to. Jak jsem ale slibovala, při pročítání zdrojů jsem narazila i na několik zajímavých podtémat, která s tematikou sexu v literatuře souvisejí a která se mi nepodařilo vtěsnat do žádné z předchozích částí. Následující tři úterky to tedy budou takové drobky se zajímavostmi, doplňkovými informacemi a podněty pro zamyšlení.
Dnes to tedy budou témata dvě a sice ocenění pro nejhorší sex v literatuře a zamyšlení nad tím, jak autorovo pohlaví ovlivňuje jeho psaní erotických scén.
Nejhorší sex v literatuře
Bad Sex in Fiction Award, kterou od roku 1993 každoročně uděluje Literary Review v Británii, je cena určená knihám v žánru fikce.Tyto obsahují sexuální scénu, která je špatně napsaná, povrchní nebo zcela nadbytečně popisná. Knihy s cíleně pornografickou nebo expresně erotickou tematikou v ní ale nejsou zahrnuty.
Českou obdobu této ceny vyhlásil časopis Reflex v roce 2017.
Prošla jsem ukázky knih, které toto ocenění získaly jak u nás tak v Británii, a místy jsou to skutečně jobovky. Zejména doporučuji projít si ty české, v drtivé většině případů je to chladný popis bez emocí a jiskry, zato se solidní dávkou WTF faktoru.
Vliv pohlaví na psaní sexu
Ocenění Bad Sex in Fiction Award je každoročně dominováno muži. Ve výběru časopisu Reflex se v českých luzích a hájích ocitla se na seznamu deseti nominovaných jen trojice žen. Znamená to tedy, že muži píšou horší erotické scény než jejich něžné protějšky?
Ano i ne.
V první řadě je dobré pohlížet na Bad Sex in Fiction Award s rezervou. I když je toto ocenění dobrým kompasem a podává už léta určitý pohled na literaturu, ocitá se často pod palbou kritiky kvůli britské rezervovanosti a absenci veřejné debaty na téma sexu v literatuře. Sice to neznamená, že by její laureáti nebyli oceněni po zásluze, pořád je ale dobré si uvědomit, že se jedná o věc vkusu.
A právě vkus je to, kde se mezi muži se ženami často rozcházejí.
Při psaní o lásce píší muži častěji o sexu a akci, zatímco ženy o manželství a citech. Než mě ukamenujete za genderovou generalizaci, není to z mojí hlavy. Tvrdí to hned několik studií a zrovna toto mám z The New York Times*. Pokud byste měli otevřít alespoň jeden odkaz z mého článku, je to rozhodně tento – histogramy v něm obsažené jsou všeříkající. Jediná škoda je, že jsem nebyla schopná zjistit přesnou metodologii této studie, takže nevím, jak velkému vzorku se zde věnují.
Klikněte si, já počkám.
Už jste to prošli? Výborně. Takže teď o tom budu chvilku mluvit.
The New York Times citoval celkem zajímavou, byť starší studii, která naznačuje, že rozdíl ve vyjadřování mužů a žen může být způsobem přístupem k pocitům. Zatímco ženy o nich častěji mluví už od dětství a je to bráno jako společensky přijatelné a v normě, chlapci jsou častěji vychováváni k tomu, aby neplakali a o svých citech nemluvili. Jejich slovník je tak v této oblasti omezenější. Ženy jsou také empatičtější než muži, což se pak odráží i v psaní, kde ženy dokáží vytvořit komplexnější charaktery po citové stránce. Poměrně zajímavý (byť v rámci tématu okrajový) je i rozdíl přístupu k hněvu – chlapci a muži bývají podporováni k jeho vyjádření, dívky jsou mnohem častěji nabádány, aby ho neprojevovaly, protože je považován za neženský.
Jak tedy tento rozdílný přístup zapadá do psaní sexu a do toho, že muži dominují Bad Sex in Fiction Award?
Zase budu trochu generalizovat.
U mužů převažuje při psaní častěji analytický přístup, u žen emoční.
Muži tak spíš budou přistupovat k sexu jako k akční scéně – sundal toto, udělal tohle, zasunul sem, chytil tady… Soustředí se na samotný akt, na jeho fyzickou stránku, na popis jednotlivých úkonů a aktérů, na bod samotného vyvrcholení. Byť je taková scéna třeba i přesná, po přečtení je vzrušivá asi jako nákupní seznam.
Ženy zase snáz a otevřeněji napíší pocit a to třeba i bez konkretizace aktu, věnují se hodně stavům před a po, důsledkům aktu. A protože jsou emoce na intimní úrovni, vyzní špatná scéna možná sentimentálně, ale v porovnání s anatomickým popisem muže-autora méně hrubě.
Samozřejmě neříkám, že ženy píší jen citečky a muži pouze otrocky popisují, oba popsané přístupy se hodně mísí a každý dobrý spisovatel se časem naučí využívat všech prostředků, které má k dispozici i s ohledem na své publikum. Pro vás jako autory je ale dobré si uvědomit, jestli vlivem vašeho pohlaví nepřistupujete k erotickým scénám stereotypně a případně s tím zkusit pracovat.
Samotný anatomický popis nicméně ve většině případů nestačí k tomu, aby byl autor nominován na Bad Sex in Fiction Award. V nominovaných textech se opakovaně objevuje ještě jeden faktor, který je u mužů silnější než u žen, a tím je vlastní ego.
Frank Brinkley, pomocný redaktor Literary Review, shrnul Bad Sex in Fiction Awards pro The New York Times celkem zajímavě: „Muži mají často potřebu být větší, širší, popsat nejlepší sex na světě nebo alespoň lepší než kdy předtím, dávají v textech znát, že mužův penis je úžasný, ženy ho milují a je to to nejlepší, co kdy viděly.“
Když projdete texty nominované na Bad Sex in Fiction Awards, uvědomíte si, že až příliš často čtete stále stejnou variaci macho-popisu, který ženu pasuje je do role sténající nadržené matrace, zatímco muže oslavuje za jeho schopnosti milence. Obecně řečeno tedy, muži-autoři tohoto typu si popisem erotické scény mnohdy zvyšují své sebevědomí, kompenzují frustrace, ujišťují se o vlastních schopnostech, dokazují si svou maskulinitu, nadřazenost, sílu.
Opět netvrdím, že je to případ všech mužů-autorů. Nicméně je to pro vás podnět k zamyšlení, jak scénu psát a jak ne. Někdy je v pořádku napsat „píchačku“, protože to text vyžaduje, nicméně pokud jsou všechny vaše erotické scény tohoto ražení, měli byste to zvážit. A stejně tak byste měli rozmyslet, jestli se nenimráte v každém pohledu a záchvěvu, který hrdina nebo hrdinka cítí.
A než se na mě v diskuzi snese hněv, zkuste si v Guardianu otestovat, jestli uhodnete pohlaví autora podle napsané scény 🙂
Míša
* Pro zájemce ještě navíc jeden článek o rozdílech psaní žen a mužů
Moje angličtina není taková, abych ty odkazy zkoumal, takže třeba to tam někde je, nicméně jeden rozdíl v mužském a ženském psaní (a nejen psaní) mi tu chybí. Totiž, říká se, že ženská vnímá anatomicky samu sebe jako celek, zatímco pro chlapa je jeho pohlavní orgán samostatnou součástí (obecně ne vždy spolehlivým “kamarádem”)… Od doby, kdy jsem tohle tvrzení kdesi zaslechl, jsem si toho začal při čtení pornografie (do níž počítám i vložené sexuální scény) všímat – a ano, je to tam. Takže snadno zjistíte, že třeba “Lady Fuckingham/Pokingham” napsal chlap (ač to nebyl Oscar Wilde, jak tvrdí český překladatel), zatímco autorky “Příběhu O.” a “Emanuely” jsou nepochybně ženy – přičemž v “Emanuele” to jde tak daleko, že pochva a ústa jsou občas hrdinkou pociťovány (z mého – mužského – čtenářského hlediska poněkud nepochopitelně) spojitě, jako dva konce téže trubice… Někdy si říkám, že chytrý autor/autorka může tenhle psychologický rozpor – je-li si ho vědom a pracuje-li s ním – využít k úspěšnému ošálení čtenáře. Ale já to nebudu, neb porno nepíšu… (Mimochodem, tohle je taky jedna věc, v níž se projevuje moje staromilství. Dneska pojmy “pornografie” a “erotika” v podstatě splynuly, ale přinejmenším ještě před druhou světovou válkou mezi nimi byl významový rozdíl. “Erotika” byla literatura o zdivočelých citech, “pornografie” o divočení v posteli. Dělím to tak taky.)
Páni, ale to je hodně zajímavý poznatek. A když se nad tím zamýšlím zpětně, tak je to pravda, i když samotnou by mě to nenapadlo… :-O
Ono to, mním, příčinně (či polopříčinně) souvisí i s tím, co zmiňuješ v článku, s tím o mužských “technických” a ženských “pocitových” popisech. Ne že by – jak se sakra jmenovala ta holka, co napsala “Příběh O.”? Pauline Něco-od-R… – no tak ta a Emmanuele Arsanová (ta vzlášť) nebyly místy taky hodně technicky konkrétní, ale vždycky to jde souběžně s vnitřním děním (jak drobnosti jako sucho v krku, tak myšlenky, občas i docela vzdálené od současně prováděné činnosti; chlap, i když píše ženskou (viz “Lady Fuckingham” a pár dalších) se soustředí jen na vnější fysiologické projevy. Atd.
Pardon, ale onen “rozdíl” v psaní mužů a žen o sexu je dán tím, že když o sexu napíše žena, nikdo jí to nevydá. A pokud vydá, čtenářská veřejnost ji roztrhá za živa.
V prostředí tohohle literárního žánru se nepohybuju, existuje k tomu nějaká statistika? Nezní mi to totiž moc pravděpodobně, s tím, jak strašný hype provázel Padesát odstínů XY.
Uznávám, že v tomhle případě to asi spadá do kategorie “roztrhání zaživa”, ale za to zrovna u téhle knížky může těžko to, že je autorka žena.
“Padesátiodstínovky” jsem nečetl, ale co jsem tak pozoroval, zlolajné jazyky tvrdily, že celý malér je v tom, že autorka je nejen žena, ale navrch nejspíš frustrovaná panna (což jest pro psaní tvrdé erotiky dost nevýhodná startovací pozice)…
Jinak samozřejmě ten názor o “roztrhání zaživa” je poněkud zpozdilý – v kontextu světové literatury přinejmenším o šedesát let, u nás skoro o třicet. Statistikou neposloužím, ale:
Někdy kolem roku 1880 vyšel francouzsky – tehdy ještě anonymně – pornografický román “Neteře paní plukovníkové”, u nás (a nejen u nás) přičítaný Maupassantovi. Skutečný autor: hraběnka de Coeur-Brulant…
1954: “Příběh O.” – Pauline Réageová (patrně pseudonym, ale určitě ženská)
1967: “Emmanuelle” – Emmanuelle Arsanová (pseudonym, skutečné jméno se dá dohledat; autorka byla francouzsky píšící Siamka, provdaná za francouzského diplomata)
Nebyly určitě jediné, tyhle jsou nejslavnější. A když opustím kalné vody čirého porna a sáhnu jen po “erotice”, máme tu už 1928 velice otevřeně lesbickou “Studnu osamění” Radclyffe Hallové a 1952 stejně zaměřenou “Cenu soli” Patricie Highsmithové (byť ta, v té době už proslulá coby spisovatelka psychologických krimi románů, tohle radši původně vydala pod pseudonymem)…
Čili na pohlaví pachatele skutečně už dávno nezáleží, podstatná je kvalita produktu. Což platí obecně, nejen v tomhle výlučném žánru; že si některé autorky vyloženě libují v genderově (nemám to slovo rád, ale tady je na místě) podmíněném ublíženectví, je jiná věc.