Články složené z drobností, které by na samostatný článek nevydaly, jsme tu už dříve dva měli. Teď jsme se rozhodli systém jejich tvorby trochu lépe organizovat, jinými slovy očekávejte, že by jich mohlo být časem víc. Takže, co nás pálí tentokrát, ale na článek to nestačí?

Účesy pilotek (Cirrat)

V lednu se ozval Sikar s tím, jestli může mít holka-pilotka pod helmou dlouhej cop. Po konzultaci s armádními zdroji (pěstujte si kamarády ze všech oblastí života) jsme hromadně došli k názoru, že nemůže. Pro info, v tuhle chvíli víme o pilotkách v naší armádě, které ovládají podzvukovou Alku, transportní letouny nebo vrtulník Mi-24. Například v USA ale ženy na nadzvukových letounech létají.

Pomineme-li armádní regule (například v Americe vlasy musí jít upravit tak, aby končily nad límcem uniformy), pak dlouhý cop může mít pilotka právě transportního letounu. Jak vidíte, má pilotní sluchátka a žádnou helmu.

 

 

Podzvukové letouny si už žádají sofistikovanější vybavení. Tady vidíte Kateřinu Hlavsovou, pilotku Alky, ze které, až spustí hledí přilby, moc neuvidíte. I ona má ovšem bohatý culík na ramena.)

 

 

 

 

Ale u nadzvukových letounů je situace jiná, tady hraje roli ještě těsnost helmy, která musí

sedět těsně a přiléhat, aby vyrovnávala tlaky. V takovém případě je helma propojena s overalem a tvoří jeden hermeticky uzavřený systém. Aby takové propojení fungovalo, musí mít pilot holý krk – například první americká pilotka F35, Christine Mau, má mikádo pod uši.

Dlouhatánský cop, který se vyroluje po sundání z helmy, by tedy takové vyrovnání tlaku narušil, protože je to ekvivalent hrbu na páteři, popřípadě neforemné boule na hlavě.

 

 

Ne, vážně. Když se podíváte na fotky mladých, dlouhovlasých holek v šátcích, jejich hlavy mají takovýdivně šišatý tvar, protože často vlasy vyvazují nahoru, aby se pod nimi neupekly, a pak je zakryjí šátkem. Pokud má vaše protagonistka dlouhou hustou hřívu, pak by to pod její helmou vypadalo zrovna tak. A helmy na nepravidelné šišatosti se nedělají.

Dlouhé vlasy, i když jsou krásné, prostě nemají vlastní dimenzionální kapsu, kam se dají schovat, když to autor zrovna potřebuje. Jak to vyřešit?

 

Dlouhovlasá hrdinka může létat s dopravním nebo menším, civilním letounem. Nebo s vrtulníkem. Nebo má supr-dupr sci-fi skafandr, který si s podobnými neforemnostmi poradí bez ztráty bezpečnostní funkce. Nebo její vlasy vlastně nejsou tak kvalitní a od hlavy jí visí místo copu takový krysí ocásek o tloušťce tužky.

Anebo se vykašlete na dlouhé vlasy jako jediný znak ženské krásy a udělejte své hrdince čupr účes, který ráno po sprše učeše ručníkem během několika málo minut a může se jít věnovat důležitějším věcem, třeba pilotování nadzvukové stíhačky proti emzákům, nebo tak něco.

 

Pravá jména (Sikar)

Pravé jméno má být naším skutečným, tajným jménem, které vyjadřuje, čím doopravdy jsme, naši podstatu a přirozenost. Podle různých zpracování jej dokonce často ani sami neznáme, pokud nám není vyjeveno. Co je však hlavní, má s sebou nést velkou moc, často magickou, a když už jej známe, neměli bychom jej nikomu jinému říkat. Ne vždy se však nutně musí jednat o jméno tajné a magické, jež neznáme, jak uvidíte v následujících příkladech.

Princip je to opravdu prastarý, už v mytologii starověkého Egypta se dá najít příběh, podle něhož bohyně Eset zjistí Reovo tajné jméno, čímž nad ním získá moc a zajistí tak, aby na božský trůn usedl místo něj Hor. Nebo například v řecké mytologii jistě znáte pověst, v níž Odysseus lže již notně opilému kyklopovi Polyfémovi a řekne mu, že se jmenuje Nikdo. Zde sice chybí nadpřirozený prvek moci, ale hrdina tím získá neuvěřitelnou výhodu nad větším a silnějším protivníkem, když ten volá na pomoc své přátelé a křičí, že ho oslepil Nikdo. Díky tomu se ostatní kyklopové na pomoc zrovna nehrnou. Po odhalení skutečného Odysseova jména už Polyfémovi ale nic nebrání v tom poprosit svého otce Poseidóna, aby námořníkům cestu co nejvíc znepříjemnil. Stejně tak jste jistě už někdy zaznamenali, že pravé boží (myšlen Bůh s velkým B) jméno je tabu a nemělo by se vyslovovat, protože s sebou nese velkou moc. (V tento moment se mi, nutno poznamenat, vybavily filmy Indiana Jones a poslední křížová výprava a Život Briana.)

Pravá jména se pochopitelně dostala i do pohádek a populární kultury. Proč například Rumplcimprcampr ztrácí moc nad královskou rodinou, když vyřknou jeho jméno? Dalším příklad může být z Hobita Bilbův rozhovor se Šmakem, při kterém také hobit mlží ohledně toho, jak se jmenuje. Z modernějších děl můžu jmenovat film Cesta do fantazie, v němž je dokonce nadneseno riziko zapomenutí vlastního jména a nahrazení jménem jiným, což se rovná zotročení tím, kdo nám nové jméno udělil. Dál hned na začátku komiksu xxxHolic je rozhovor dvou hlavních postav, v němž jedna řekne druhé, že se pochopitelně představila falešným jménem a druhá postava je hloupá, když použila jméno skutečné. Ovládání pomocí pravého jména se vyskytlo také v sérii Dobrodruh od Leonarda Medka, v níž jedna z postav má to štěstí, že jako své pravé jméno bere jiné, než které používá veřejně, takže padouch je na ni krátký.

Pokud bychom zabrousili do interaktivní zábavy, výbornou ukázkou byl závěr počítačové hry Neverwinter Nights: Hordes of the Underdark, kde si se znalostí pravých jmen několika postav můžete za prvé užít spoustu zábavy (lze třeba donutit tyranského majitele lomu, aby přestal tak dřít dělníky, přičemž on sám pak začne navrhovat další a další benefity, které jim poskytne) a za druhé dokonce i jedním jediným slovem (Chcípni!) porazit padoucha. Příkladů, ať už starých nebo moderních, by se našlo víc, zde jsem vám shrnul pár, jež znám důvěrněji.

Jak vidíte, pravá jména mají velký, mnohdy magický význam, ať už se jedná o tisíciletí staré mýty nebo moderní kulturu. V každém případě ale platí jedno – nikomu je neprozrazujte. Z tohoto důvodu je poněkud zarážející, když postava ve vaší povídce pouze na chviličku zaváhá a poté prozradí své pravé jméno. To zaváhání nebylo z důvodu, že by mohlo být jméno zneužito, ale že tím jiné postavě prý předává břímě jeho znalosti. Je to pak trochu naruby a celý princip tak drobátko ztrácí smysl.

Pokud samozřejmě tuto výjimku nějak nevysvětlíte po svém. Ale jako vždy, když už porušujete pravidlo, rádi bychom znali důvod.

 

Jak psal školák Pratchett sloh (Cirrat)

Dočetla jsem právě Pratchettovu knížku A Slip of the Keyboard. Je to sbírka zamyšlení, záznamů proslovů nebo článků, které někdy někam napsal. Při jejím čtení jsem si uvědomila, že milý Sir Pterry byl prakticky věčně naštvaný, třísknul se školou v 17 (ale pozor, složil ekvivalent maturitních zkoušek) a šel do učení do místní redakce novin, a taky že byl strašlivý sysel. Jak jinak by se do knihy vydané v roce 2014 dostal přepis dopisu patnáctiletého Terryho redakci časopisu Vector (letos již 60 let nepravidelně vydávaného Britskou asociací Science Fiction), a to včetně krátké noticky o odpovědi redaktora…

Evidentně ve 20. čísle časopisu Vector (pro zajímavost, momentálně chystají číslo 288) vyšel článek o tom, jak jistý učitel nebo možná ředitel zadává svým žákům Sci-Fi témata. Terry si stěžoval, že oni se potýkají s takovými opelichanými vykopávkami jako “můj domácí mazlíček” a “den na nádraží”. I když Sci-Fi není pro každého, píše Terry, psát pošesté dokola “den na nádraží” taky ne.

Dostalo se mu odpovědi, že zrovna tato dvě témata jsou snadno upravitelná pro SF účely: domácí mazlíček může být například thoat (podle Edgara Rice Burroughse v jeho klasickém Sci-Fi románu Princezna z Marsu z roku 1912 to bylo oblíbené jízdní zvíře jednoho kmene Marťanů) nebo banth (desetinohý „lev“ s několika řadami zubů ze stejné série), zatímco den na nádraží mohou strávit archeologové v době, kdy je běžné cestování teleportem.

Přiznám se, že jsem ani nepátrala po tom, jak byla tato úžasná zvířátka přeložena do češtiny, a že jsem Burroughse znala pouze jako autora Tarzana. Mimochodem, právě poučení ze ztráty práv k Princezně z Marsu a následující série prý vedlo Burroughse k tomu, že je Tarzan zaregistrovaný jako obchodní známka, kterou odkázal svým potomkům. Je to pro mě neověřená pověst, ale rozhodně stojí za další prozkoumání.

Co z toho plyne? Prakticky cokoli se dá při dostatečném úsilí napsat v libovolném žánru (tuto hypotézu na vás s radostí budeme dál testovat v našich soutěžích, těšte se). I ten věčně si stěžující puberťák nebo puberťačka od sousedů / ve třídě / z rodiny má šanci stát se vydávaným autorem či autorkou. Jen by měli mít to štěstí a potkat tak rozumného redaktora, jako se to povedlo Terrymu.

Nicméně právě Terry v tomto roce poslal svou první povídku do časopisu a dostal za ni peníze. Takže zatímco si stěžoval na školní slohové práce, seděl a co? A psal.