Nelekejte se jídla v záhlaví, Leonard nám, ani tentokrát nenapsal o stravovacích návycích literárních postav, ale stejně jako minule se pustil do nešvaru špatně zvolených písmen. Někomu by to mohlo přijít jako prkotina, ale račte se začíst a poznat, že i na detailech mnohdy záleží.

Sikar

 

Ne, ani tentokrát to nebude o nadávkách a kletbách. Jenom o jednom nenápadném, o to však hojnějším nešvaru.

* * *

Tohle téma na mne vyskočilo samo. To si tak v klidu dělám korektury povídek pro sborník ze soutěže (nebudu uvádět které, kdo se vyzná, ví, že to mohla být jen jedna) a najednou narazím na povídku – orientální kulisy, arabská (nebo pseudoarabská, to nepoznám) přízviska, a ejhle: hned tři postavy mají ve jméně dvojhlásku „sh“. Asi by mne to netrklo, kdyby jedno z v téže povídce zmíněných měst nemělo v názvu poctivé české „š“; to je nedůslednost, která by se vyskytnout neměla. Rovnou pravím, zůstalo to tak: autorka svoje hrdiny přejmenovávat nechtěla. Je to její rozhodnutí, budiž. Jenže… Jenže hned další povídka byla taky zasazená do arabského prostředí, a  koukám, jedno z měst začíná na „Sh-“… Tady už se žádná nedůslednost nevyskytla, nerušilo to, nicméně v tu chvíli mi došlo, že je vlastně něco pořádně špatně. A že mám o čem psát.

Abych jen neremcal, přiznávám, že jsem tímhle hříchem vinen taky. První příspěvky, které jsem kdysi poslal do soutěže O nejlepší fantasy, se odehrávaly ve zcela fiktivním světě, s jazyky nepodobnými těm našim, nicméně přepisovanými důsledně anglickou fonetikou. Proč? Z podvědomé touhy po světovosti, mám ten dojem. A protože to tak bylo ve všech fantasy knihách (no dobře, kromě Tolkiena; ten je svébytný případ), které jsem v té době četl… Že to byly téměř vesměs dosti odbyté překlady, to mi jaksi ušlo. A že v česky psaném textu k tomu není sebemenší důvod, ba co hůř, že je to chyba, jakbysmet…

Jenomže pravopisná Pravidla to říkají jasně. Samozřejmě, je to v té části, kterou skoro nikdo nečte, ale je to tam. Jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, píší se zásadně pravopisem původním. Jména pocházející z jazyka, který užívá abecedy jiné než latinské, přepisují se podle zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel. Jde-li o jazyky, které užívají písma zcela jiného typu (čínština, japonština, hindština apod.), přepisují se jména tak, že se znaky české abecedy přibližně vystihuje jejich původní výslovnost… (Má to jisté výjimky, jako třeba povolení určitých zjednodušení tam, kde by byly sazečské problémy, nebo celý soubor zvláštních pravidel pro jména latinská a řecká, ale základ je nepochybný.)

Ano, základ je jednoznačný. Tak proč to skoro nikdo nedodržuje, sakra?

* * *

Že přeháním? Ale kdepak, jen se podívejte kolem sebe: setkáváme se s tím dnes a denně. Kupříkladu všichni prodejci suši – ani jeden to nenapíše česky. Zde je ovšem důvod jasný, jeden každý, na kterého jsem zatím natrefil, byl buď Číňan nebo Vietnamec, a je celkem zřejmé, že ti o českém pravopisu nemohou mít ponětí. Chápal bych to dokonce i u českého podnikatele, tam by v tomto konkrétním případě mohla za anglickou transkripcí stát úvaha, že žádný tuzemec ten blaf žrát stejně nebude a cizinci by se „-š-“ nepoznali, co je jim nabízeno. Dobrá, čert to vem.

Další hezký příklad jsou pokladní v hyper-, super-, ultra- a nevímjakých ještě -marketech. Půlku z nich tvoří Ukrajinci s prapodivně přepsanými jmény na ceduličkách (mimochodem, docela by mne zajímalo, jak se tohle masivní používání jmenovek snáší se současnou hysterií okolo ochrany osobních dat; prostý selský rozum mi říká, že vůbec). I tady je to pochopitelné, ti chudáci to takhle mají v pasech a proto i na všech pracovních smlouvách a dalších úředních papírech…

Pak tu máme specifické případy, kdy člověk tuší, že registrovaná značka je registrovaná značka a Pravidla zkrátka musela jít stranou. První, který mne napadá, je komiks Usagi Yojimbo – měl by to být ovšemže Usagi Jodžimbo, jenže co s tím, když originální titul má anglickou transkripci a americký vlastník práv si svou marku chrání? Chápu, že s tímhle zkrátka ani český vydavatel, ani překladatel hnout nemohli. (Z čeho se mi ale pokaždé otevírá kudla v kapse, je skutečnost, že ponechali anglický přepis i japonským slovům ve vlastním textu v bublinách. Kdykoli při čtení narazím na daisho nebo podobnou zhůvěřilost, mám chuť skučet a mlátit hlavou o zeď – nejlépe hlavou odpovědného redaktora, pochopitelně.)

No a nakonec jsou nevysvětlitelné podivnosti. Všimli jste si třeba, jací soudobí ruští spisovatelé u nás vycházejí? Noční hlídku a hromadu dalších knih napsal Sergej Lukjaněnko. To je v pořádku. Ale  Metro 2033 stvořil jakýsi „Dmitry Glukhovsky“ – a to už rozum nebere. Proč? Doufá snad nakladatel, že se najde Američan, který si bude chtít ruský mezinárodní bestseller přečíst v českém překladu? Anebo autor chtěl být ještě světovější, než je, a trval na tomhle pravopisu? Každopádně našinec musí ve výsledku sbírat všechny své lingvistické znalosti, aby se dopátral, že správně se ten pán jmenuje Dmitrij Gluchovskij… Nebo jiná záležitost: Terry Brooks a jeho série Shannara. Proč to není Šannara? Odehrává se ve fiktivním světě, kde sotva budou latinku používat, a že by to – jako u Usagiho – byla registrovaná obchodní značka, o tom hluboce pochybuji… (Jinak je to s E. R. Burroughsem a jeho Barsoomem – tam o ostře hlídaný copyright skutečně jde, stejně jako u Tarzana. Takže kdyby vás napadlo připisovat nová dobrodružství Johna Cartera či lorda Greystoka, bacha na věc.)

* * *

Leč dosti filipiky, vraťme se k tomu, co je důležité pro nás, pachatele beletristické fikce. Jak jsem se zmínil už výše, píšete-li příběh, který se odehrává někde, kde se používá latinka, závazná podoba jmen je taková, jaká přísluší danému jazyku – s výjimkou míst, která mají dávno zažitou českou podobu. To znamená, že dějištěm vašeho románu či povídky musí být Paříž, nikoli Paris, a Berlín, ne Berlin… Ovšem samozřejmě Manhattan, žádný „Menhetn“ (a pak jsou ještě místa, kde si můžete vybrat – kromě obvyklého New Yorku je možný i Nový York, to ale pouze tehdy, chcete-li být záměrně archaičtí; moderní čeština tuhle podobu už hezkých pár desítek let nepoužívá). A naopak, sáhnete-li po prostředí, které latinku nezná (včetně zcela vymyšlených světů), použijte český fonetický přepis. Tak praví Pravidla, a Pravidla, jak známo, nechť jsou pro vás božstvem! Basta.

Ledaže… Ledaže byste narazili na některou ze dvou zřídkavých výjimek. První z nich je situace, kde navazujete na jiné autory a jejich omylem již vznikl nepřekročitelný kánon. Konkrétně se to týká conanovského světa, kde se první překladatelé v tomto směru dopustili několika chyb a už to tak zůstalo (ano, hlavním z nich byl Jan Kantůrek; budiž mu omluvou, že i on se tehdy řemeslo teprve učil), takže tam potkáte např. město Shadizar (viz výše) a orientální meče nazývané scimitar (ten je sice v češtině přípustný, ale správnější tvar je šamšír) a tulvar (který se česky správně jmenuje talvár). Všechno to najdete i v mých vlastních conanovkách, ač v době, kdy jsem je psal, už jsem si byl vědom, že je to špatně; jenže mantinely již zkrátka byly nastaveny. A ta druhá…

 

 

 

Tou druhou může být perfidní autorský záměr. Pozor ovšem, abyste to nepřehnali… Posloužím příkladem z vlastní praxe. Jistý věhlasný jazykotepec se kdysi někde zmínil, že když v prvním dílu mého Dobrodruha narazil hned na druhé stránce na jméno „Kairo“ (ač se jedná o Káhiru), vzalo mu to chuť číst dál… (Nebo tak nějak, za přesnost citace neručím.) Nuže, skutečnost je taková, že od samého začátku jsem si nastavil vnitřní pravidlo, že zeměpisné názvy uvádím tak, jak by je znal hlavní hrdina. Jeho eskapády se odehrávají na úplném začátku dvacátého století a on sám je rakousko-uherský Čech – a v tom tkví ten kámen úrazu. Pravopis „Káhira“ tenkrát sice už existoval, jenže se (s kolísáním „Kahira“) teprve pozvolna prosazoval proti starší podobě „Kahýra“… A vedle toho se běžně používala i německá podoba „Kairo“. Zvolil jsem tudíž tu, neb „Kahýra“ byla příliš i na mne; z mého hlediska tedy bylo všechno v pořádku. (Aspoň původně jsem si to myslel. Později mi začalo vrtat hlavou, jestli jsem neměl použít spíš anglický tvar „Cairo“, protože s tím by se můj hrdina setkával zaručeně nejčastěji…) Od té doby ale dbám, aby, když už někde musím uplatnit například právě anglický přepis orientálního jazyka, bylo výslovně uvedeno, že takhle to Franta Franta prostě přečetl na mapě.

Neboť opatrnosti není nikdy dost. A to je zhruba to, co jsem vám chtěl dneska říci.

Leonard Medek