„Recenzi umí napsat každý“ vs. „Většina lidí nepíše recenze“. Protichůdná tvrzení, ale obě do určité míry pravdivá. V češtině jsou totiž na recenze kladeny nároky, které, s prominutím, prosté anglické review může s ledovým klidem ignorovat. A lidé si tyto dva pojmy vesele pletou, motají je dohromady, takže vzniká taková hezká česká psočka „recenzoreview“, kterou skutečně může napsat každý, kdo umí nějak vyjádřit svůj názor.  Pokud vám nestačí sdělování vlastních dojmů a chtěli byste se zaměřit na recenze, pak samozřejmě tenhle článek nebude jedinou a výsostnou autoritou, zdrojů existuje spousta, ale pokusím se vám tu v jazyce neakademickém minimálně nastínit, co si taková recenze žádá.

Krásné shrnutí pro psaní recenzí akademických spáchal doc. PhDr. Vladimír Spousta, veterán pedagogické fakulty MUNI (doslova; v roce 2015 oslavil osmdesátiny) pod názvem Jak psát recenze v periodiku Pedagogická orientace 1, 2003. Pokud zagooglujete, naleznete celý devítistránkový elaborát, který si tady přetvářím do rad pro recenze na literární díla (recenze se samozřejmě dají udělat na cokoli, včetně politického působení, ale tím se Triumvirát přece jen nezabývá).

Na úplný začátek se sluší tak čtyřikrát zdůraznit, že recenze je kritika. Říkáme také, že je to publicistický žánr, takže druh novinařiny. No a teď z toho uděláme hybridka a vyjde nám, že nejdůležitějším úkolem recenze je kriticky informovat o nějakém díle. Tečka. Ještě jednou:

Hlavním úkolem recenze je kriticky informovat o díle.

Recenze je kritika.

Na poskytování recenzí se vztahují pravidla pro kritiku.

Musím říct, že já jsem ani nevěděla, že úplně prvním účelem pojmu recenze bylo prohnat něco ve starém Římě přes censory (hodnotitele!) a jsem docela ráda, že dnes to znamená spíš poskytnout zájemci dost informací, aby se sám mohl rozhodnout, jestli mu to bude stát za to, než rozhodovat za něj, jestli se to k němu vůbec smí dostat…

Než se vůbec do psaní recenze pustíme, měli bychom mít jasno v následujících bodech:

Někdo se teď může ohradit, proč takové zasahování do autonomie, každý si prostě píše, co se mu zlíbí.

Ale jistě, řeklo kouzelné sluchátko, jak si račte přát. Je samozřejmě jen a jen na vás, o čem píšete na své stránky, blog nebo sociální síť, jenže pokud se chcete zapsat jako kvalitní recenzent, chce to trochu strategie.

Má cenu psát sto padesátou osmou recenzi na tu samou knihu? Není lepší udělat „kritickou studii na základě dostupných materiálů“, jinými slovy zhodnotit těch sto padesát sedm recenzí přede mnou? Najít společné rysy nejen těch recenzí, ale třeba i recenzentů samotných? Porovnat, v čem se liší a předložit čtenáři celkový obrázek, jak se kniha odráží napříč médii? Pro lidi, kteří se o dílo zajímají, bude zajímavější si přečíst takový komprimát, než další „na můj vkus autorka nadužívá sexuální scény“ u červené knihovny.

S tím je i spojen jeden z důvodů, proč jsou recenze považovány za tak náročné: na poli literatury má spisovatel většinou daleko větší zkušenost se psaním svého žánru než recenzent, protože ti jsou zpravidla kovaní čtenáři a na autorských pažbách mají spíš zářezy z publicistiky a sociálních sítí než z vydávání knih. To ale neznamená, že by odteď měli knihy hodnotit pouze vydávaní autoři; znamená to, že recenzent, ať už akademický, literární nebo z jiné umělecké oblasti, by měl být schopný poznat, když se ho někdo snaží opít rohlíkem, nebo když skutečně třímá v rukou vzácný drahokam. Nebo alespoň pěkně naleštěný polodrahokam.

To bychom měli první bod těch tří základních otázek výše. Pojďme se podívat na ten druhý, totiž o cílové skupině. Na rozdíl od tvůrčího psaní fantastiky, kde mám častěji tu zkušenost, že si autor píše podle svého a cílová skupina se postupně vytvaruje sama, je dobré vědět, na co se při psaní recenze budete zaměřovat, totiž co ty „vaše“ lidi zajímá. Možná už máte svůj vlastní styl, který se ubírá konkrétním směrem, ale pokud teprve krystalizujete, tady jsou základní zájmové oblasti čtenáře:

Pan docent moc dobře ví, že zájem čtenářů nekončí u „mám si to přečíst nebo ne“, i když i tohle rozhodnutí je komplexní a každý má své parametry nastavené trochu jinak, ale že je taky zajímá, co ten jejich recenzent bude vyvádět s nově vyšlým počinem, popřípadě jestli se náhodou nedozví pár drbů o autorovi…

Možná vám zní moc učeně a suše ten první bod, zájem o problematiku díla, ale to je trochu formálnější vyjádření „o čem to vlastně je“. Pokud jste někdy poslali povídku do některé z našich velkých soutěží, jako je Prázdninové psaní nebo Zimní spánek, pak víte, že hodnotíme zvlášť nápad povídky, zvlášť to, jak se s ním autor popasoval, a ještě zvlášť práci s jazykem. Jsou to totiž různé kategorie. No a problematika díla je ten nápad, zatímco způsob zpracování je to, jak se ho autorovi povedlo uchopit.

Dílo může mít sebeprovařenější námět, ale autor ho mohl podat tak, že nám uvízne za nehty a už nikdy na něj nezapomeneme. William Shakespeare nebyl první, kdo napsal příběh tragické lásky (pokud v jeho tragédiích tápete, mám na mysli Romea a Julii), těch je v nejrůznějších mytologiích mraky, ale zrovna ten jeho je legendární a v naší společnosti je jen málokdo, kdo o něm alespoň neslyšel. A pak máme West Side Story. Stejný námět, jiné kulisy, jiná forma zpracování. Další legenda.

Netřeba říkat, že kolikrát brečíme nad naprosto skvělým námětem, u kterého snaha autora skončila a naservíroval nám ho v podání špatně vystřižených papírových pimprlat na pozadí blikajícího monitoru s krajinkou neuměle nakreslenou v malování…

Tady musím přidat jedno caveat, neboli upozornění: pokud se někdo pustí cestou založení své recenze na hodnocení osobnosti autora, měl by se vyvarovat osobních útoků, ale především veškeré získané informace o autorovi pečlivě ověřit. A také dnes respektovat ochranu osobních údajů, takže nezveřejňovat autorovo jméno, pokud píše pod pseudonymem, nebo nedejte bohové jeho adresu a/nebo kontakt! Na druhou stranu pečlivé zapátrání může taky odhalit leccos, nezapomínejte na Bílej kůň, žlutej drak, která před devíti lety vzbudila velký poprask jako údajná biografie Vietnamky žijící v Česku, aby se pak provalilo, že ji napsal Jan Cempírek, který v té době nebyl ani dospívající, ani Vietnamec, ani dívka. Nechci ani trochu kopat do celé té problematiky (ale podotknu, že kniha vyhrála Cenu Knižního klubu anonymně), používám tuto situaci jako ilustraci toho, kam až se může pečlivý recenzent-detektiv znalý prostředí při důkladném pátrání dohrabat.

Teď jsem vás už stihla informovat pomocí tří obrázků, že je to těžké a co všechno byste měli vědět předtím, než se do takové recenze pustíte. Ale nevěšte hlavu, teď už to půjde rychle: tři základní aspekty recenzí, jak je vidíte na výše uvedeném obrázku, jsou jednoduché: identifikace je, říct o čem konkrétně vlastně píšete, v podstatě úvod. Stať, to hlavní maso, je analýza a kritika. No a na závěr to celé, co jste napsali, shrnete a dáte tomu finální hodnotící razítko. Pojďme se na to podívat:

Vo co go. Hlavně u překladové literatury a u editovaných vydání je dobré identifikovat nejen dílo a autora, ale právě i o jakou úpravu se vlastně jedná a v jakém překladu. (Tady si neodpustím rýpnutí do nakladatelství Omega, které se v kruzích literárních překladatelů stalo hybatelem velkého znechucení.) Pokud se vám to na obrázku špatně čte, pak:

• co jste to vlastně četli
• kdo to (spolu)spáchal
• jak je to spáchané (forma: je to příběh, je to deníkový styl, je to velká epická sága…)
• jak je to dělené (třeba je to série několika knih, která tak byla zamýšlena od začátku, aby někdo nečekal rozuzlení příběhu od první knihy Trhlinové války; třeba nemá kapitoly a začne na začátku a skončí na konci; třeba je to série krátkých povídek a la jednohubky)
• jak to vypadá zevnitř i zvenku
• pro koho to asi tak je (zde možno rozdělit i „podle nakladatele“ a „podle autora“ a někdy i „podle obsahu/stylu“)
• kolik toho je a kde to je (kniha vyšla jen v zahraničí a k nám se nedováží; není přeložená a originál je v mongolštině; je to luxusní sběratelská edice; mají to na každém rohu)

Všimněte si, co tu není:

• co se v příběhu odehraje
• jak to dopadne

Studijní odbočka: v rámci dějin kultury médií jsme měli zpracovat do seminárky historický (i pseudohistorický a la 300) film nebo seriál a srovnat, jak se v něm objevují prvky současné kultury a kultury, kterou se snaží zobrazovat. Kantor div neplakal, že v pojetí mnoha studentů vysoké školy to vypadá jako „převyprávět všechno, co se tam stalo“ a „moc se mi to líbilo“.

Rozhořčená odbočka: kdo proboha přišel s tou formulací, „moc se mi to líbilo“? Je to nešvar, je to mor, objevuje se jak houby po dešti a má nulovou vypovídající hodnotu. To fakt mocinky lovískuju, muck!

Poučná kritická odbočka: správná formulace je „líbilo se mi [něco konkrétního], protože [autor s tím něco udělal konkrétním způsobem], což je [proč je to vlastně dobře]“. Například „autor má velmi dobře zpracované postavy, které nepůsobí dojmem chodících a mluvících klišé, což v tomto žánru nebývá zvykem – většinou zde hrají prim akční scény“.

A jsme u toho nejdůležitějšího, totiž u analýzy a kritiky samotné. Právě o kritice jsme toho napsali tolik, že má svůj vlastní štítek, takže neváhejte, klikejte a zkoumejte. Pokud chcete můj oblíbený článek na tohle téma, je to Kritika není jen negativní, který už tu taky visí pár let. Takže se na mě nezlobte, ale prostě tu nebudu pitvat, jak se taková kritika vlastně dává dohromady. Na konci listopadu pořádám v lužinské pobočce knihovny kritizovací miniworkshop, pokud si to chcete zkusit naživo.

Asi nejdůležitější pro prevenci věty „moc se mi to líbilo“ (je mi jasné, že teď ji chvíli budu vídat pravidelně, že) je ten (s)prostý fakt, že recenzent musí mít načteno. Žijeme ve světě, kde se nejlíp věci definují tím, že se poměří s něčím jiným. Ale proto, aby takové srovnání mělo nějakou použitelnou hodnotu, musí se srovnávat věci, které jsou si alespoň v něčem alespoň trochu podobné. Nechcete dopadnout jako v tom ruském vtipu:

Čukča jel za hlubokého míru na jih a pak se vrátil do rodné vesnice. Vyprávěl, že ochutnal ananas, takže všichni chtěli vědět, jak takový plod chutná. Milý Čukča chvíli přemýšlel, jak to popsat, až dostal nápad: „Hele, okurku znáš? Znáš. No tak to nechutná ani trochu podobně.“

Mimochodem, tenhle vtip asi oceníte víc, pokud budete vědět, že Čukčové jsou etnikum žijící v Rusku na poloostrově Čukotka v subpolárním klimatu, kde zima klidně trvá i 10 měsíců…

Strašně často vytahuju svou oblíbenou historku, jak mi jedna paní řekla, že vzala děti na Pána prstenů do kina, ale že museli odejít, protože to přece není žádná pohádka a děti se bály! Paní čekala okurku a dostala bez varování ananas. Ananas sám o sobě není nic špatného, ale člověk by měl aspoň vědět, že to není okurka. Ještě lepší je, pokud čekáte chleba s máslem a dostanete kočku. Asi jediné, co v takové situaci můžete udělat, je hodit je na zem a čekat, kterou stranou dopadne, ale pokud jste odborník, který má posuzovat jemnou chuť másla a drobivost chleba, asi se párkrát zamyslíte, než kousnete do kočky.

Pokud vám něco nesedlo a nebudete kvůli tomu schopni zachovat alespoň nějaký objektivní odstup, což prostě u umění vždycky nejde, přiznejte to na rovinu. Můj muž by asi v životě nepsal recenzi na Morgana (na motivy jeho knihy Altered Carbon Netflix nedávno vydal stejnojmenný seriál; česky jako Půjčovna masa), protože na jeho vkus se autor vyjadřuje natolik vulgárně, že mu to překáželo ve čtení. Oproti tomu, já na něj jednou recenzi klidně napíšu, protože mně použitý jazyk ani trochu nevadil…

A samozřejmě, když chcete dělat závěry o tom, jakou pozici dílo zaujímá v autorově tvorbě (vybočil? je to po stomiliónté to samé? je to prvotina?), měli byste znát i ten zbytek tvorby. Jinak tenhle krok prosím přeskočte. To samé platí, pokud chcete říct, jestli se náhodou nejedná o něco převratného v rámci žánru.

Mohlo by se zdát, že kritika, analýza a zhodnocení jsou jedno a to samé. Jsou tam ovšem takové možná ne úplně velké, zato však důležité rozdíly. V recenzi je hodnocení závěr. Teď je čas, abyste shrnuli vámi podané důkazy a řekli, jestli to stojí za to nebo ne, a pro koho. Tady je prostor pro krátké vyjádření subjektivních pocitů, pro vygradování pointy, tohle je okamžik následující po TL;DR (příliš dlouhé, nečetl jsem).

Mimochodem, ještě k tomu srovnání: nejedná se o srovnání „lepší/horší než“, jedná se o srovnání „podobné tomu a tomu v tom a tom“. Pokud nepíšete vysloveně pro úzkoprofilové nadšence, o kterých to víte, je tady dobré použít přirovnání spíše ke známějším dílům, aby si čtenář mohl představit, co ho asi tak čeká.

Shrnutí je prosimvás důležité. Je to uzavření celé vaší snahy. Je to dokončení toho, co jste rozepsali a dotažení do finálního stavu. Neodbývejte ho jen proto, že už je pozdě a vy chcete jít spát, není to fér. Někdy vám může dát víc mentální práce než celá analýza, protože ne a ne vymyslet, jak to završit.

No, jako recenzenti nejste v pozici, kdy můžete zavřít obě oči a doufat, že to nějak dopadne i bez vás. Koukejte hezky dodělat, co jste začali.

Pojďme ještě v krátkosti probrat, co nedělat. Ani to totiž není mezi internetovými (ani mezi tištěnými) recenzenty tak samozřejmé, jak by bylo potřeba.

Já nevím, jestli má cenu se snažit jednotlivé body víc rozepisovat. Snad ten o zavděčení se. Je jasné, že dostat recenzák zadarmiko, je pro spoustu vášnivých knihomolů výhoda. Stejně tak to, že se na ně někdo vůbec obrátil, je často vnímáno jako lichotka. Ostatní si všimli, že někoho můžete ovlivnit. Je to fajn pocit. To ale neznamená, že na oplátku necháte bez povšimnutí něco, co byste u knihy, kterou si koupíte sami, rozcupovali jako pes polobotky. Pokud máte s někým dohodu, že dílo budete doporučovat, patří se uvést hned na začátek, že to není recenze, ale reklama.

Odbočka protestní: nedej bože, aby si autoři jakéhokoli díla dovolili změnit něco na tom, co máme rádi! Od herních systémů, přes jiné styly ovládání přístrojů, trochu jiné terminátory nebo zabití oblíbeného protagonisty. Pamatujete to obrovské haló ohledně konce Mass Effectu III? Nebo Terminátor Salvation (ten se Samem Worthingtonem, Antonem Yelchinem, Christianem Balem a Helenou Bonham Carter), o kterém někdo napsal něco, jako že narušuje ducha a podstatu celé série Terminátorů? Nebo když Tarja Turunen opustila Nightwish? Ostatně, když Sir Doyle zabil ve Švýcarsku Sherlocka Holmese, byl fanoušky doslova přinucen ho zase vzkřísit! Pokud chcete protestovat, nepište recenzi, napište komentář, tam bude vaše (možná) spravedlivé rozhořčení naprosto na místě a nebudete se blamovat.

A s tím jdou ruku v ruce jednotlivé prvky, které by se v profesionální recenzi neměly objevovat:

Sikar občas zmiňuje, jak o něm v komentáři na jednom serveru někdo, kdo ho absolutně neznal, prohlásil, že na základě povídky soudí, že je autor alkoholik a děvkař… Na základě jedné jediné povídky. Diabol alebo veštec, abych citovala další starý fór.

Samozřejmě, pokud se chcete dál věnovat čisté dojmologii, jen do toho. Je to jen a jen vaše věc. Ale recenze z toho nikdy nebude…

PS: Nejbližší čtvrtek, 27. 9., bude mít Sikar svou první přednášku na Lužinách. Bude to opáčko z PragoFFestu, takže pokud jste ho nestihli na začátku roku, máte možnost!