Mnohokrát bylo na Triumvirátu napsáno a připomenuto, že chceme-li sami dobře psát (nebo se aspoň průběžně zlepšovat), je potřeba číst. Hodně číst.

A jelikož nám skončily prázdniny, obrátila bych se nyní ráda s připomenutím této rady zejména k našim mladším čtenářům, kteří ještě usedají do školních lavic. Ale nakonec vlastně nejen k nim.

Jak již název článku napovídá, půjde dnes o skupinu literatury, která většinou není příliš oblíbená: povinnou či doporučenou četbu, z níž je ovšem třeba si povinně vybrat. Nad seznamem povinné četby žáci a studenti často obrací oči v sloup, nezřídka i ti, kteří jinak čtou rádi (ověřeno před několika dny na vlastní dceři). Protože nechat si diktovat, co máme číst, většina z nás příliš nemiluje (ani já, nebudu to pokrytecky popírat). Chceme číst knihy podle vlastního výběru. Chceme číst to, co nás baví, u čeho si odpočineme, s čím se můžeme nějakým způsobem ztotožnit, zkrátka to, co je naším šálkem čaje.

Sama jsem si ovšem před několika měsíci položila otázku, zda je nutné na tom skutečně tak moc lpět. A myslím, že ne.

Jelikož předpokládám, že povinnou četbu má doopravdy rád málokdo – proto také název článku v té podobě, v jaké je – rozhodla jsem se zamyslet nad tím, proč nevnímat povinnou četbu jako nutné zlo, opruz a ztrátu času, ale naopak ji pojmout jako šanci a nabídnutý prostor k vlastnímu zlepšení se ve tvůrčím psaní.

 

Za mých studentských let vypadala situace tak, že jsme na začátku školního roku dostali seznam titulů, někdy rozdělený do skupin, a požadovaný počet knih, které máme přečíst – případně si vybrat alespoň jednu knihu z každé skupiny.

Osobně jsem tyto seznamy očekávala částečně se zvědavostí, částečně s obavami. Některé knihy jsem si přečetla ráda, jiné s pomyslným skřípáním zubů, některé jsem předem číst odmítla (přiznám se, byl to zejména Jiráskův F. L. Věk, jehož jsem nikdy neotevřela ani přes laskavou pobídku naší skvělé češtinářky, zda to nechci aspoň zkusit).

Nutnost knihy skutečně přečíst nebo aspoň velmi podrobně prolistovat byla ovšem umocněna i tím, že jsem na základní i střední školu chodila v době předinternetové, tudíž jsem si obsahy jednotlivých děl nemohla obstarat někde na webu – protože samozřejmě nestačilo jen číst, ale byl nutný i zápis do čtenářského deníku.

Tento článek ovšem nepíši proto, abych si nostalgicky zavzpomínala na svá školní a studentská léta.

Tedy: máte před sebou seznam povinné četby na tento školní rok?

Výborně!

Povinná četba jako výzva a šance

 

Proč ty knihy skutečně číst?

Dostáváte seznam knih, o kterých sice víte, že existují, ale ze své vlastní vůle byste si je ke čtení asi nevzali. Možná jste dosud nevěděli, že takové knihy existují, ale číst je stejně nechcete, odrazuje vás už jen název a třeba i to, že autor je dávno mrtvý a co tedy může nabídnout mladému člověku narozenému v 21. století. Předem předpokládáte, že to bude nuda (moje dcera se například se vším pohrdáním počínající puberty vyjádřila, že to jsou knihy pro mrňata). Číst to prostě nebudete! Nemáte na to čas. Nebaví vás to a bavit vás to rozhodně nebude, to je vám předem jasné. Čtěte jenom fantastiku (nebo jiný žánr), kterou i sami píšete.

Začnu od konce a budu opět opakovat mnohokrát řečené:

Když čtete jiné autory, zároveň se sami učíte, jak lépe psát.

Pokud čtete jen žánr, který sami píšete a nikdy nic jiného, je to rozhodně lepší než nečíst vůbec, ale není to ideální stav. Je přínosné podívat se alespoň někdy i do jiných vod, číst mimo své bubliny.

Pokud je čeština vaším mateřským jazykem, nepodléhejte iluzi, že všechno už dávno umíte a nemusíte se zlepšovat. Že si slovní zásobu v mateřském jazyce nemusíte rozšiřovat (malá slovní zásoba je na textech vidět, nemyslete si). Že se nemusíte učit, jak s jazykem pracovat, jak správně napsat větu, souvětí celé sdělení?

Zkrátka, co dostatečně nepoužíváme a netrénujeme, zleniví a zakrní. Pro mateřský jazyk to bohužel platí taktéž. I když s ním denně mluvíme, i když ho pravidelně používáme. Četba je zkrátka nenahraditelná.

Stejně tak není optimální číst knihy jen několika málo oblíbených autorů. Třeba zjistíte, že můžete mít rádi i jiné autory a jiné žánry – a třeba to zjistíte právě díky povinné četbě.

Nebaví vás to? Nečtete jen pro zábavu, ale také  proto, abyste se něco naučili. Ostatně jste ve škole, ne v lunaparku ;-). Pokud vás to zároveň i baví, je to samozřejmě vítaný bonus, ale nic, na co byste měli nějaký nárok. Čtení vám rozšíří obzory, naučíte se něco o literatuře, respektive učiníte s literaturou primární, nezprostředkovanou zkušenost. Je velký rozdíl knihu si skutečně přečíst a jen si ji zběžně prolistovat, či si dokonce jen najít shrnutí, co je jejím obsahem. Nehledě na to, že mít určité povědomí o literatuře a učinit s ní nějakou osobní zkušenost, patří více méně k základnímu vzdělání a všeobecnému rozhledu.

Navíc třeba v průběhu četby zjistíte, že vás to oproti původnímu očekávání doopravdy baví.

Čtěte a učte se z toho

Pokud se chcete naučit něco, co vám bude užitečné i při vašem vlastním psaní, nezůstávejte na povrchu. Přemýšlejte o tom, co čtete. Například moje chyba v mladých letech byla, že jsem knihy, které jsem četla, brala příliš doslovně a uvažovala o nich pouze v tzv. prvním plánu.

Přemýšlejte o tom, proč to ten či onen autor napsal právě takto, co tím chtěl sdělit – a nezapomeňte, že je důležité uvažovat o knihách a textech i v kontextu doby, v níž vznikly, že svou dobu určitým způsobem ilustrují a podávají o ní svědectví, přímo či nepřímo.

Přemýšlejte o tom, proč se právě tato kniha stala „klasikou“, reprezentantem své doby, literárního směru či žánru, čím si zasloužila tu čest, že vám byla doporučena ke čtení a to dokonce povinnému. Sledujete autorovo řemeslo, jeho techniku, jak pracuje s jazykem, jeho slovní zásobu, jak vytváří příběh, konstruuje dějový oblouk, jak pracuje s postavami, jak píše dialogy atd. Pokud se totiž o té knize učíte ve škole a byla zařazena na seznam povinné četby, můžete si být jistí (a to i když vás osobně příběh třeba moc nechytil), že řemeslo má autor zvládnuté perfektně. Že když budete všímaví, můžete se od něj leccos naučit.

Zároveň se nebojte pohlížet na „klasiku“ kritickýma očima – jak jsem ovšem zmínila výše, je třeba brát v úvahu dobový kontext, proč dílo vzniklo, jaký byl autorův záměr atd. Nedávno jsem například četla povídku Boženy Němcové Chyže pod horami. Po dočtení jsem byla chvíli v pokušení text naskenovat, a tak, jak je, jej pod jménem „Barbora Němcová“ (Barbora Panklová by bylo příliš okaté) poslat do nějaké soutěže, která poskytuje zpětnou vazbu. Myslím totiž, že povídka by propadla a kritika by byla asi celkem zdrcující. Proč ve své době uspěla a z jakého důvodu by dnes nejspíš neměla šanci? Přečtěte si ji a můžeme se o tom pobavit v komentářích. (Nechci říct, že by se mi povídka vůbec nelíbila, jazykově jsem si četbu vychutnávala, ale zkrátka to bylo něco, co mne poměrně překvapilo.)

Krásná čeština

U některých děl vám možná bude jejich jazyk připadat zastaralý (což bude nepochybně tím, že z dnešního pohledu více či méně archaický je), ale všeobecně platí, že výběr povinné četby je napsaný kvalitně, že se zde setkáte s krásnou češtinou bez autorských nešvarů. A nebudou tam pravopisné ani stylistické chyby! Platí to pro knihy originální i překlady, protože ty jsou u tohoto druhu literatury většinou dost kvalitní. Nebojte se sáhnout ani po knihách vydaných mnoho let před vaším narozením. Víte například, že nemálo děl klasické světové literatury přeložil Jaroslav Vrchlický?

Máte na to čas

Dokud studujete, máte na čtení relativně hodně času. Možná mi teď nevěříte, nepřipadá vám to tak, ale během školních let máte čas na věci a činnosti, na které je později, jakožto lidé vydělávající si na chlebíček a starající se o vlastní rodinu, mít nebudete. Využijte čas, který máte teď, a čtěte. A pokud je to „do školy“, tak vás nikdo nemůže obviňovat, že se flákate nebo jen zabíjíte čas nějakou knihou a „neděláte nic užitečného“, ne?

Čtenářský deník

I nutnost zapsat o přečtených knihách něco do čtenářského deníku, může být výzvou a určitým způsobem i tréninkem vlastního psaní. Naučit se shrnout obsah díla do několika vět je docela užitečná dovednost. Psaní čtenářského deníku můžete pojmout jako procvičení se v psaní anotací. Pokud půjdeme ještě dál, proč nezkusit napsat tento povinný zápis rovnou jako recenzi? Naučte se to, v životě se vám to možná bude docela hodit a čtenářský deník je hřiště, kde si to můžete bez obav vyzkoušet (většina češtinářů by vaši snahu o recenzi měla uvítat, případně vám dokonce pomoci, jak to příště udělat lépe).

Nebojte se vlastního názoru. Berte psaní čtenářského deníku jako literární cvičení. A schovejte si ho. Třeba se k němu po letech rádi vrátíte.

Hlavně ale neopisujte, ano? Víme přece všichni, že opisovat se nemá. Koneckonců, třeba byste se jednoho dne mohli stát ministrem či ministryní, a pak by se vám takové opisování mohlo škaredě vymstít – bez ohledu na to, jak tvrdě jste na své četbě dřeli.

Na závěr malý tip pro ty, kteří už do školy nechodí

Byť máte školní léta i s jejich povinnou četbou již za sebou, přesto není špatné se občas k této dříve povinné četbě vrátit. Kromě výše zmíněných důvodů je tu ještě jeden: jste starší a zkušenější, mnoho věcí vidíte a vnímáte jinak. Rovněž mnohé texty, které jste četli jako děti a dospívající, budete patrně vnímat jinak. Některé bohužel ztratí svoje kouzlo. V jiných ovšem můžete najít poklad. Já jsem se takhle před pár měsíci vrátila k Povídkám malostranským od Jana Nerudy. Četbu jsem si užila náramně a najednou jsem viděla vtip tam, kde jsem ho v oněch třinácti či čtrnácti letech prostě nechápala (pro zvědavé: jsou to snahy mladé konduktérky a nedovtipnost podnájemníkova).

Některé knihy zkrátka člověk docení až později.

I proto je dobré se k „povinné četbě“ vracet.

Arenga