Mnohokrát bylo na Triumvirátu napsáno a připomenuto, že chceme-li sami dobře psát (nebo se aspoň průběžně zlepšovat), je potřeba číst. Hodně číst.
A jelikož nám skončily prázdniny, obrátila bych se nyní ráda s připomenutím této rady zejména k našim mladším čtenářům, kteří ještě usedají do školních lavic. Ale nakonec vlastně nejen k nim.

Někteří by možná raději, aby to vypadalo takhle…
Jak již název článku napovídá, půjde dnes o skupinu literatury, která většinou není příliš oblíbená: povinnou či doporučenou četbu, z níž je ovšem třeba si povinně vybrat. Nad seznamem povinné četby žáci a studenti často obrací oči v sloup, nezřídka i ti, kteří jinak čtou rádi (ověřeno před několika dny na vlastní dceři). Protože nechat si diktovat, co máme číst, většina z nás příliš nemiluje (ani já, nebudu to pokrytecky popírat). Chceme číst knihy podle vlastního výběru. Chceme číst to, co nás baví, u čeho si odpočineme, s čím se můžeme nějakým způsobem ztotožnit, zkrátka to, co je naším šálkem čaje.
Sama jsem si ovšem před několika měsíci položila otázku, zda je nutné na tom skutečně tak moc lpět. A myslím, že ne.
Jelikož předpokládám, že povinnou četbu má doopravdy rád málokdo – proto také název článku v té podobě, v jaké je – rozhodla jsem se zamyslet nad tím, proč nevnímat povinnou četbu jako nutné zlo, opruz a ztrátu času, ale naopak ji pojmout jako šanci a nabídnutý prostor k vlastnímu zlepšení se ve tvůrčím psaní.
Za mých studentských let vypadala situace tak, že jsme na začátku školního roku dostali seznam titulů, někdy rozdělený do skupin, a požadovaný počet knih, které máme přečíst – případně si vybrat alespoň jednu knihu z každé skupiny.
Osobně jsem tyto seznamy očekávala částečně se zvědavostí, částečně s obavami. Některé knihy jsem si přečetla ráda, jiné s pomyslným skřípáním zubů, některé jsem předem číst odmítla (přiznám se, byl to zejména Jiráskův F. L. Věk, jehož jsem nikdy neotevřela ani přes laskavou pobídku naší skvělé češtinářky, zda to nechci aspoň zkusit).
Nutnost knihy skutečně přečíst nebo aspoň velmi podrobně prolistovat byla ovšem umocněna i tím, že jsem na základní i střední školu chodila v době předinternetové, tudíž jsem si obsahy jednotlivých děl nemohla obstarat někde na webu – protože samozřejmě nestačilo jen číst, ale byl nutný i zápis do čtenářského deníku.
Tento článek ovšem nepíši proto, abych si nostalgicky zavzpomínala na svá školní a studentská léta.
Tedy: máte před sebou seznam povinné četby na tento školní rok?
Výborně!
Povinná četba jako výzva a šance
Proč ty knihy skutečně číst?
Dostáváte seznam knih, o kterých sice víte, že existují, ale ze své vlastní vůle byste si je ke čtení asi nevzali. Možná jste dosud nevěděli, že takové knihy existují, ale číst je stejně nechcete, odrazuje vás už jen název a třeba i to, že autor je dávno mrtvý a co tedy může nabídnout mladému člověku narozenému v 21. století. Předem předpokládáte, že to bude nuda (moje dcera se například se vším pohrdáním počínající puberty vyjádřila, že to jsou knihy pro mrňata). Číst to prostě nebudete! Nemáte na to čas. Nebaví vás to a bavit vás to rozhodně nebude, to je vám předem jasné. Čtěte jenom fantastiku (nebo jiný žánr), kterou i sami píšete.
Začnu od konce a budu opět opakovat mnohokrát řečené:
Když čtete jiné autory, zároveň se sami učíte, jak lépe psát.
Pokud čtete jen žánr, který sami píšete a nikdy nic jiného, je to rozhodně lepší než nečíst vůbec, ale není to ideální stav. Je přínosné podívat se alespoň někdy i do jiných vod, číst mimo své bubliny.
Pokud je čeština vaším mateřským jazykem, nepodléhejte iluzi, že všechno už dávno umíte a nemusíte se zlepšovat. Že si slovní zásobu v mateřském jazyce nemusíte rozšiřovat (malá slovní zásoba je na textech vidět, nemyslete si). Že se nemusíte učit, jak s jazykem pracovat, jak správně napsat větu, souvětí celé sdělení?

Příklad špatně poskládané věty – z plakátu bohužel není jasné, zda se jedná o mistrovství Moravskoslezského kraje v orbě nebo o mistrovství v orbě Moravskoslezského kraje. Bohužel jsem se s takovými špatnými slovosledy setkala v poslední době vícekrát. Plakát převzat ze stránek Masarykovy střední školy zemědělské a Vyšší odborné školy Opava (na vlastní oči jsem ho viděla na ulici, ale neměla jsem foťák – a navíc by to z trolejbusu stejně nestálo za nic).
Zkrátka, co dostatečně nepoužíváme a netrénujeme, zleniví a zakrní. Pro mateřský jazyk to bohužel platí taktéž. I když s ním denně mluvíme, i když ho pravidelně používáme. Četba je zkrátka nenahraditelná.
Stejně tak není optimální číst knihy jen několika málo oblíbených autorů. Třeba zjistíte, že můžete mít rádi i jiné autory a jiné žánry – a třeba to zjistíte právě díky povinné četbě.
Nebaví vás to? Nečtete jen pro zábavu, ale také proto, abyste se něco naučili. Ostatně jste ve škole, ne v lunaparku ;-). Pokud vás to zároveň i baví, je to samozřejmě vítaný bonus, ale nic, na co byste měli nějaký nárok. Čtení vám rozšíří obzory, naučíte se něco o literatuře, respektive učiníte s literaturou primární, nezprostředkovanou zkušenost. Je velký rozdíl knihu si skutečně přečíst a jen si ji zběžně prolistovat, či si dokonce jen najít shrnutí, co je jejím obsahem. Nehledě na to, že mít určité povědomí o literatuře a učinit s ní nějakou osobní zkušenost, patří více méně k základnímu vzdělání a všeobecnému rozhledu.
Navíc třeba v průběhu četby zjistíte, že vás to oproti původnímu očekávání doopravdy baví.
Čtěte a učte se z toho
Pokud se chcete naučit něco, co vám bude užitečné i při vašem vlastním psaní, nezůstávejte na povrchu. Přemýšlejte o tom, co čtete. Například moje chyba v mladých letech byla, že jsem knihy, které jsem četla, brala příliš doslovně a uvažovala o nich pouze v tzv. prvním plánu.
Přemýšlejte o tom, proč to ten či onen autor napsal právě takto, co tím chtěl sdělit – a nezapomeňte, že je důležité uvažovat o knihách a textech i v kontextu doby, v níž vznikly, že svou dobu určitým způsobem ilustrují a podávají o ní svědectví, přímo či nepřímo.
Přemýšlejte o tom, proč se právě tato kniha stala „klasikou“, reprezentantem své doby, literárního směru či žánru, čím si zasloužila tu čest, že vám byla doporučena ke čtení a to dokonce povinnému. Sledujete autorovo řemeslo, jeho techniku, jak pracuje s jazykem, jeho slovní zásobu, jak vytváří příběh, konstruuje dějový oblouk, jak pracuje s postavami, jak píše dialogy atd. Pokud se totiž o té knize učíte ve škole a byla zařazena na seznam povinné četby, můžete si být jistí (a to i když vás osobně příběh třeba moc nechytil), že řemeslo má autor zvládnuté perfektně. Že když budete všímaví, můžete se od něj leccos naučit.
Zároveň se nebojte pohlížet na „klasiku“ kritickýma očima – jak jsem ovšem zmínila výše, je třeba brát v úvahu dobový kontext, proč dílo vzniklo, jaký byl autorův záměr atd. Nedávno jsem například četla povídku Boženy Němcové Chyže pod horami. Po dočtení jsem byla chvíli v pokušení text naskenovat, a tak, jak je, jej pod jménem „Barbora Němcová“ (Barbora Panklová by bylo příliš okaté) poslat do nějaké soutěže, která poskytuje zpětnou vazbu. Myslím totiž, že povídka by propadla a kritika by byla asi celkem zdrcující. Proč ve své době uspěla a z jakého důvodu by dnes nejspíš neměla šanci? Přečtěte si ji a můžeme se o tom pobavit v komentářích. (Nechci říct, že by se mi povídka vůbec nelíbila, jazykově jsem si četbu vychutnávala, ale zkrátka to bylo něco, co mne poměrně překvapilo.)
Krásná čeština
U některých děl vám možná bude jejich jazyk připadat zastaralý (což bude nepochybně tím, že z dnešního pohledu více či méně archaický je), ale všeobecně platí, že výběr povinné četby je napsaný kvalitně, že se zde setkáte s krásnou češtinou bez autorských nešvarů. A nebudou tam pravopisné ani stylistické chyby! Platí to pro knihy originální i překlady, protože ty jsou u tohoto druhu literatury většinou dost kvalitní. Nebojte se sáhnout ani po knihách vydaných mnoho let před vaším narozením. Víte například, že nemálo děl klasické světové literatury přeložil Jaroslav Vrchlický?
Máte na to čas
Dokud studujete, máte na čtení relativně hodně času. Možná mi teď nevěříte, nepřipadá vám to tak, ale během školních let máte čas na věci a činnosti, na které je později, jakožto lidé vydělávající si na chlebíček a starající se o vlastní rodinu, mít nebudete. Využijte čas, který máte teď, a čtěte. A pokud je to „do školy“, tak vás nikdo nemůže obviňovat, že se flákate nebo jen zabíjíte čas nějakou knihou a „neděláte nic užitečného“, ne?
Čtenářský deník
I nutnost zapsat o přečtených knihách něco do čtenářského deníku, může být výzvou a určitým způsobem i tréninkem vlastního psaní. Naučit se shrnout obsah díla do několika vět je docela užitečná dovednost. Psaní čtenářského deníku můžete pojmout jako procvičení se v psaní anotací. Pokud půjdeme ještě dál, proč nezkusit napsat tento povinný zápis rovnou jako recenzi? Naučte se to, v životě se vám to možná bude docela hodit a čtenářský deník je hřiště, kde si to můžete bez obav vyzkoušet (většina češtinářů by vaši snahu o recenzi měla uvítat, případně vám dokonce pomoci, jak to příště udělat lépe).
Nebojte se vlastního názoru. Berte psaní čtenářského deníku jako literární cvičení. A schovejte si ho. Třeba se k němu po letech rádi vrátíte.
Hlavně ale neopisujte, ano? Víme přece všichni, že opisovat se nemá. Koneckonců, třeba byste se jednoho dne mohli stát ministrem či ministryní, a pak by se vám takové opisování mohlo škaredě vymstít – bez ohledu na to, jak tvrdě jste na své četbě dřeli.
Na závěr malý tip pro ty, kteří už do školy nechodí
Byť máte školní léta i s jejich povinnou četbou již za sebou, přesto není špatné se občas k této dříve povinné četbě vrátit. Kromě výše zmíněných důvodů je tu ještě jeden: jste starší a zkušenější, mnoho věcí vidíte a vnímáte jinak. Rovněž mnohé texty, které jste četli jako děti a dospívající, budete patrně vnímat jinak. Některé bohužel ztratí svoje kouzlo. V jiných ovšem můžete najít poklad. Já jsem se takhle před pár měsíci vrátila k Povídkám malostranským od Jana Nerudy. Četbu jsem si užila náramně a najednou jsem viděla vtip tam, kde jsem ho v oněch třinácti či čtrnácti letech prostě nechápala (pro zvědavé: jsou to snahy mladé konduktérky a nedovtipnost podnájemníkova).
Některé knihy zkrátka člověk docení až později.
I proto je dobré se k „povinné četbě“ vracet.
Arenga
Čtenářský deník… To po mně chtěli naštěstí jen na základní škole, na učňovské už ne. Poprvé, v šesté třídě (nebo to byla sedmá?) jsem ho i založil – a nikdy do něj nenapsal víc než titul první knížky (jo, a pak ještě zápis o povinné “Babičce”, ale tu jsem nečetl, to jsem opsal jako všichni ostatní). V dalších letech už jsem na něj resignoval úplně, paradoxně právě proto, že jsem hodně četl. Na psaní nějakých canců několikrát týdně jsem prostě neměl čas: vždycky bylo mnohem zajímavější sáhnout po další knize než přeřazovat do jiného režimu se sešitem a perem.
U toho zemědělského plakátu si nejsem jist, jestli je to chyba nebo zlomyslný záměr. Povšimněte si, prosím, že i pořádající spolek se označuje jako “Společnost pro orbu České republiky”. Vzbuzuje to dojem, že se snaží konkurovat presidentovi, parlamentu i vládě…
Já si myslím, že velký problém je často i v přístupu učitelů. Prakticky vám vůbec neřeknou, proč danou knihu či autora máte číst a sami to snad ani neví. Berou čtenářské deníky jako zavedenou tradici a neřeší její význam (který samozřejmě má, jen by bylo fajn to studentům vysvětlit). Jsou samozřejmě i češtináři, kteří dokáží motivovat i ke čtení klasiky a nakonec si s nimi o daných dílech i rádi popovídáte 🙂
Kdyby byla nuda a pruda to nejhorší, co jsem s povinnou četbou zažila, to bych si ještě výskala. Když jsme na gymplu dělali literaturu 20. století asi tak od první války po 50. léta, ten neustálý přísun zoufalé bezútěšnosti významně přispěl k tomu, že jsem tehdy měla každou noc fakt hnusné noční můry, a z 1984 mi zůstaly regulérní flashbacky. Já vám nevím, ale myslela bych, že povinná četba by neměla být traumatizující…
Na druhé straně je taky fakt, že mě povinná četba občas seznámila s něčím, co bylo zajímavé si přečíst, a párkrát i s knihami, které mě vyloženě nadchly a dokonce nasměrovaly. Ve třetí třídě to byla (stydím se to dneska přiznat, ale je to bohužel tak) Narnie* – a v primě potom Pán prstenů. Ano prosím, moje cesta k fantasy vedla z nezanedbatelné části i přes povinnou četbu.
Za mě už se Jirásek neprotlačoval tolik, ale několik jeho věcí jsme na nižším gymplu zařazených měli, hádám hlavně z bezradnosti nad tím, že probíráme dějiny literatury chronologicky a přitom nejsme zralí skutečnou starou literaturu moc pobrat, tak nám místo toho cpali historické romány o příslušné době pojednávající. (Které jsem stejně měla potíže získat, protože v dospělácké knihovně mi nebyli moc ochotní něco půjčovat na průkazku z dětského oddělení, ale zaregistrovat mě tam už vůbec ne. Teprve když jsem je přesvědčila, že to potřebuju do školy, tak mi to milostivě do té knížečky odvedle zapsali.) Upřímně, u Jiráska bych se nebála, že mě bude nudit, to myslím nehrozí, ale mám za to, že hrozí, že by mi místo ponětí o historii nastrkal do hlavy tvrdou národní mytologii.
Nemůžu úplně souhlasit s tvrzením, že pokud se něco dostalo mezi povinnou četbu, je to zaručeně napsané dobře (chcete protipříklady? Tyl, Wolker…). Jestli to chápu správně, jsou to především věci, které byly ve své době populární šlágr, o kterých se mluvilo a které měly společenský dopad. K čemuž tedy dobré řemeslo jistě přispívá, ale nutnou podmínkou není, a tou hlavní je asi určitá resonance s něčím, po čem publikum, ve svojí životní a společenské situaci, právě baží. (A co se tím přístupem ,,tohle je klasika, musíme to povinně obdivovat” bohužel zastírá – často byly taky dost kontroverzní.) Za pár desítek let budou možná studenti povinně číst nějaké ty odstíny stmívání…
* To samozřejmě ještě nebyla klasická povinná četba, ale čtení ve škole, při kterém jsem pravidelně dostávala sprďung, že ,,nedávám pozor”, protože jsem místo naslouchání nejistým hlasům spolužáků a fixování očí přesně na tom slově, o které právě klopýtají, byla vždycky o dvě stránky dál a dávno zapomněla, co se kolem mě děje.
PS. Ten plakát jsem nejdřív přeskočila jako vloženou reklamu. Teprv když jsem dorolovala dál a viděla, že má popisek, došlo mi, že patří k článku.
myslím, že je to dost trefný postřeh, že některou literaturu člověk v tom mladším věku není moc schopný pobrat – taky si to myslím, proto píšu, že je fajn se k tomu vrátit po letech nebo i po mnoha letech – na druhou stranu je smutný fakt, že když je člověk dospělý, vydělávající a starající se o rodinu, už prostě nemá tolik času na čtení, jako když byl ve škole – s výjimkou nemocenských samozřejmě, ale to si radši nikdo nepřeje. Mateřská je taky někdy fajn, pokud dítě spolupracuje – nikdy jsem toho nepřečetla víc, než na své druhé mateřské, kojila jsem s knihou, jezdila jsem s kočárem s knihou… akorát jsem teda měla náladu na opravdu jen lehčí literaturu, u níž si dáchnu a vypláchnu mozek, na nic, co mi udělá díru do hlavy…
A naopak některou literaturu člověk vstřebá líp jako mladý… Typický příklad jsou ransomovky a foglarovky (u obojích víceméně platí, že kdo jim propadl kolem devíti desíti let, zůstane jim věrný celý život, ale kdo se k nim dostane až v dospělém věku, toho už neosloví), leč nejde jen o knihy pro děti. Za mne to byla například Kerouacova “Na cestě”: když jsem ji četl v sedmnácti, říkal jsem si “Žjó, to je skvělý!!!”, ale v sedmadvaceti už to bylo “Hm, zajímavej literární experiment, na to, že se tam vlastně nic neděje, docela čtivej…” – a tušení, že za dalších deset let už se k ní nejspíš vracet nebudu…
Já jsem takhle četla až v “pokročilém věku” (po třicítce) Kdo chytá v žitě, a měla jsem chuť tomu spratkovi zakroutit krkem. Počítám, že v pubertě bych s ním soucítila víc.
No tak zrovna Salingera považuju za typického představitele literatury, u které nechápu, proč je vůbec tak slavná. Já “Žito” četl na vojně, v devatenácti nebo dvaceti, v době, kdy jsem byl ještě vůči lecčemu otevřený a vstřícný, a jediné, co ve mně ta knížka od začátku až do konce budila, byla naprostá nuda. Vypravěč nedělal ani neříkal nic, co by mne nějak zajímalo. Nicméně jak pravím, byl jsem ještě otevřený a vstřícný, takže jsem to nezahodil po dvaceti stránkách, ale dočetl. A díky tomu se přesvědčil, že se mu ani NESTANE nic, co by mne zajímalo… Obávám se, že i kdybych se k tomu dostal o pár let dřív, lepší by to nebylo. A ten pocit všeobecného otrávení se mi natolik vtiskl do paměti, že už jsem pak nikdy neměl odvahu dát tomu druhou šanci.
jo, s tím se nedá nesouhlasit
stejné je to podle mne i u Mayovek – před jedenácti lety, to jsem byla už dávno dospělá a matka čerstvého miminka, jsem si znovu přečetla Vinetoua – a sice mi došly některé věci, které jsem v těch deseti či jedenácti letech, kdy jsem ho četla poprvé, úplně nepobírala, ale na druhou stranu už to prostě nemělo takové to kouzlo, co tehdy, už to člověka tak nepohltilo, nechtěl tam “být taky” – nedávno jsem si pak otevřela znovu Ducha Llana Estacada – a zjistila jsem, že to kouzlo je pryč úplně a některé věci mi přijdou až spíš úsměvné
takže možná je to tak, že k některým knihám by se člověk vracet měl – a k jiným by se naopak vracet neměl, aby si na ně uchoval ty správné vzpomínky
taky se mi vybavilo, jak mi můj táta někdy kolem mých třinácti říkal, že pokud si nepřečtu některé knihy teď, nepřečtu si je už nikdy – samozřejmě jsem mu nevěřila – ale měla jsem
Člověk v letech školou povinných strašně naráží na nedostatečný rozhled, ať už kulturní, historický, politický, společenský, ale i sexuální a jsou věci, které ve čtrnácti/patnácti člověk prostě nemůže vstřebat v plné šíři. Ale jak jsem to tak četla, napadlo mě, jestli se vlastně někdo vrací zpětně k poezii. Zatímco k próze/dramatu se člověk často vrací i po letech (s větším či menším úspěchem), pořádně nikdo, s kým jsem kdy mluvila, se nevracel k poezii. A přitom právě v té je často používaný hodně pěkný jazyk, kde si člověk může češtinsky rochnit…
Stejně jako u všeho, tohle bude různé člověk od člověka. Někoho poesie chytne v mládí a nepustí celý život, někdo naopak o ni nikdy ani neškobrtne a někdo z ní časem vyroste… Já ji pilně čítal ještě někdy po třicítce, pak mne to pomalu pustilo. Pravda, zabírá mi v knihovně asi tři metry polic (ale je to zkreslený údaj, neb ji mám pohromadě s dramaty, začasté taky veršovanými), avšak posledních dvacet let už do toho regálu moc nepřidávám – a jednou za čas do něj sice sáhnu, ale to bývá obvykle, když si z toho či onoho důvodu chci připomenout přesné znění nějaké konkrétní pasáže. (Že když už člověk tu knihu vytáhne a otevře, stráví pak půl večera tím, že v ní listuje i jinde, než původně potřeboval, je ovšem nabíledni.) Co už ale na postarší kolena nečtu vůbec, neb mne to příliš nebavilo ani v mládí, to je poesie páchaná volným veršem. Takže třeba od Nezvala mnohem víc ocením jeho překlady než původní tvorbu a pochopitelně vždycky radši ty pány o generaci dřív, Gelnera a hlavně Dyka.
Já měla vždycky docela ráda Kytici, občas se k ní ráda vrátím. S výjimkou Vodníka, toho nemůžu, prostě nemůžu, od dětství (velký vliv měla nepochybně hlasitá recitace mým otcem, ne že by to bylo špatné, právě naopak, bylo to až moc sugestivní). Mimochodem, málokdo ví, ze svého Vodníka ve verších má i Němcová – není tak drsný jako ten Erbenův – taky jsem to neznala, dokud to dcera minulý školní rok neměla do recitační soutěže.
Veršující Němcová? To jsem nevěděl, to by mohlo být zajímavé… A připomnělo mi to jednu knihu, co jsem kdysi měl a někdy nějak o ni přišel. Autor byl Karel Dewetter (občas, mám dojem, že zrovna v tomhle případě, psáno i “de Wetter”), rodák z Týna nad Vltavou, dneska už nepříliš známý jenom díky několika dětským knížkám; titul, pamatuji-li se správně, “Ballady” (i s tím dvojitým L). A obsah? Vpodstatě převzatá témata z “Kytice”, leč zpracována možno-li ještě drastičtěji… (Musím se příležitostně pozeptat v knihovně, jestli ji náhodou nemají.)
Zkusím najít odkaz, stahovali jsme to tehdy z netu jako volné dílo a dcera to recitovala ve škole. Dlouhodobě chce Zlatý kolovrat, ale úryvek by asi neměl moc smysl a celý je na prvním stupni moc dlouhý. Tak uvidíme, co bude recitovat letos.
Jinak copak versujici Němcová, ale versujici Němcová v němčině… Na to jsem koukala skoro s otevřenou pusou. Až později jsem se dozvěděla, že jeho rané práce jsou fakt německy, že český začala psát až potom.
Němcová taky? Jak je o generaci mladší než Jungman, Mácha a spol., kteří všichni psali německy běžně, tak by mne to nenapadlo, ale vlastně to není až tak divné. Patřila k venkovské honoraci (jakžtakž), takže němčina jí musela být rodnější a hlavně, než se dostala do větších měst, jí musela připadat jako jediný jazyk, který má rozumnou šanci na publikaci. Pořádný rozmach česky tištěných časopisů začal až okolo roku 1850, a to už jí bylo třicet.
A když už jsme u tohohle, copak že všichni psali i německy, to je v danou dobu pochopitelné. Ale že Máchův “Máj”, Čelakovského “Ohlasy” a zhruba půlka Erbenovy “Kytice” vznikaly souběžně, to mne nepřestává fascinovat od chvíle, kdy jsem to zjistil. Všechno začátek třicátých let devatenáctého století, a každé úplně jiný jazyk… Což lze taky brát jako poučení (dobře vybrané) povinné četby: “Žádná doba není tak plochá a nerozmanitá, jak by se podle omezených učebnicových informací mohlo zdát.”
Tak Vodník je třeba tady: https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/61/basne_a_jine_prace.pdf
Vodník je tam hned jako druhá báseň, na str. 30 báseň v němčině, další hned na s. 31 – dokonce synovi Karlovi
Arenze (nejsem si jistý, kde přesně se to zobrazí): Díky. A po nahlédnutí už se nedivím, že se veršující Němcová do čítanek jaksi nedostala; próza jí šla rozhodně líp…
Tak zrovna specificky žitný chytač se dost proslavil tím, že ho měl v kapse Oswald při zastřelení Kennedyho, a navrch ještě (možná z cílené nápodoby) ten magor, co oddělal Lennona. (Což na mě vždycky působilo jako silné antidoporučení, jakkoliv to vůči knize asi není úplně fér, ale číst ji prostě nebudu.)
Foglar mě teda i v desíti letech odpuzoval – možná je to spíš klukovská záležitost? Místo toho jsem v tom věku silně ujížděla na Knihách džunglí.
Několik mayovek mi přišlo znova pod ruku kolem třicítky a líbily se mi hodně (to dvanáctileté nadšení s propadnutím v tom přece jenom nebylo, jenže když to už nezažívám ani nikde jinde – podezírám endokrinní soustavu). Ale já mám obecně dobrodružnou literaturu pro mládež ráda celoživotně.
Zato na Kerouaca se mi už někdy od konce gymplu jenom práší v knihovničce a nějak mě ani neláká se do něj zase pustit. Jo, to když mi bylo čtrnáct… copak Na cestě, ale Dharmový tuláky, ty jsem milovala.
Poezie… hm, to je zajímavý podotek. Poezii klidně můžu, ale určitě je rozdíl v tom, že ji do sebe nenasoukám po velkých dávkách. V šestnácti jsem byla schopná přelouskat celou sbírku. To už ne. Takže si kdyžtak vyhledám jednu báseň, kterou mi něco připomnělo (většinou ji najdu na netu), tu mám přečtenou za pár okamžiků, a to moc nezakládá na tvrzení, že jako čtu poezii. Takže tak.
Já si občas v antiku koupí starou knížku z dob C.K. Rakouska-Uherska jenom kvůli přechodníkům a větné stavbě.