Slýcháte a čtete to od nás pravidelně: nejjednodušší je psát o tom, co známe, co jsme zažili na vlastní kůži. Jenže co dělat, když se vám postava v příběhu těžce zraní a vy jste se přitom v dosavadním životě maximálně tak říznuli o papír? Nebo sice už nějaké zkušenosti máte, ale nejste si jisti, kolik toho popisovat a jakým způsobem. Jít až na dřeň, nebo spíš decentně tancovat mezi vejci za použití opisů? Zkrátka a dobře: kolik tělních tekutin snese papír a čtenář?

Můj letošní rok byl značně bohatý, co se týče ověřování některých teorií a vyvrácení určitých klišé. Ve zkratce: potkaly mě těsně za sebou dvě operace a následná chemoterapie, spousta doktorů a testů, ještě víc vyhledávání informací a samozřejmě jsem získala veškerý čas všech těch dnů a nocí k přemýšlení. Můj autorský mozek zpracovával tuny vjemů, ukládal bizarní i zajímavé detaily a chtěl toho vědět stále víc. Zní to možná trochu drsně, ale než obavy o vlastní život a zdraví jsem pociťovala zvědavost a touhu zjistit další zdánlivě nesouvisející věci (však jsem z toho všeho také vytěžila podklady pro některé situace v románu plus příslib spolupráce přímo s jedním z chirurgů). Zkrátka jsem využila situace, kdy jsem byla přímo u zdroje.

Předchozím odstavcem se nechci chlubit, ale poukázat na prostý fakt, že vážnou nemoc či zranění (a případnou smrt) můžete podat různými způsoby. Třeba takto jednoduše, bez závanu tragédie či strachu, věcně a téměř jako pozitivní věc. Vše závisí pouze na tom, jaký chcete, aby měla informace dopad na čtenáře. Co tímto sdělením sledujete? Chcete šokovat, znechutit, případně naopak varovat, že bude hůř? Udržet čtenáře u příběhu (přežijí jeho oblíbené postavy nebo ne?), vyjádřit nevyhnutelnost běhu života či jiné filozofií zavánějící postuláty?

Pojďme se na to podívat trochu blíže a zároveň z větší dálky. Předně: téměř nezáleží na žánrovém zařazení vašeho příběhu. Ano, jsou tu jisté výjimky v hororové sekci, především splatter vyžaduje odlišný přístup, ovšem v drtivé většině případů je jedno, zda píšete SF, fantasy nebo třeba hudební komedii s prvky absurdna. Účinek vyjádření včetně míry explicitnosti je totiž vždy stejný bez ohledu na použité kulisy, to je třeba mít na paměti. Proto je důležité si položit některou z těch otravných otázek (a většinou tak nějak všechny):

• Jak moc se chci zašpinit?
• Kolik toho snese čtenář?
• Je ta scéna vůbec zapotřebí?

S vlastní kůží na trh

Jak jsem zmínila v úvodu, občas je složité o některých věcech psát, protože chybí osobní zkušenost. Jenže zatímco třeba v případě mnohadenní jízdy na koni mávnu v dál otevřenou dlaní a se slovy „Upaluj si to vyzkoušet, autore!“ vás vyšlu za nejbližším koňákem, abyste si to zažili aspoň v malém měřítku nebo dotyčného vyzpovídali, některé věci zkrátka zažít nechcete. A přitom nemusí jít hned o život: stačí jen psát z pozice opačného pohlaví o věcech, které mu jsou vlastní (a tedy autorovi naprosto cizí), aby vás z toho rozbolela hlava.

Pokud si však myslíte, že psát postavy jen ve „svém“ pohlaví je tedy jednodušší, dostaneme se zpět k první odrážce: do jak velkých detailů chceme jít? Jak moc jsme ochotni si zašpinit prstíčky?

Umění je odrazem skutečnosti a literární fikce, jak ji tvoříme, je chtě nechtě částečným odrazem i nás samých. Jistě, můžete si odfrkávat a kasat se, že vy do svých postav žádné bolístky ani nesplněné sny nepromítáte, protože jste nad věcí a nežerete to, ovšem pravdou je, že vás zrazuje vaše vlastní podvědomí, ve větší či menší míře. Proto se ptám, jak moc jste ochotni jít s vlastní kůží na trh, ať už se to týká prožitků běžných (třeba vnímání vzrušení, emocí, únavy a reakcí těla) nebo těch extrémních.

Nespočítám, kolikrát jsem byla svědkem přemítání čtenáře nad nejen sexuálními chutěmi autora či autorky. I to je jedno z úskalí, na které můžete narazit: že si vás věci neznalý člověk zaškatulkuje podle toho, o čem a jak píšete. Tenhle nešvar rychlých, zaslepených a zcestných soudů je mezi určitou sortou komentujících čtenářů dost rozšířený a nám nezbývá než si povzdechnout, mávnout nad tím rukou a věnovat se něčemu užitečnějšímu, nicméně to dokládá potřebu zodpovědět si předem, jak daleko zajdeme ve zpracování.

Cirrat mi už před lety prozradila, že se mohu maskovat sebelíp, schválně ponechat v anonymním soutěžním textu jednu nebo dvě hrubky a stejně můj text rozpozná s téměř stoprocentní jistotou – podle chování a charakteru postav, především těch ženských. S nadsázkou mohu napsat, že jsem do nich mimoděk natolik promítla vlastní rysy, že jsem se málem ani nemusela snažit o anonymitu; kdo mě znal, zkrátka moje autorství určil přesně.

Stejné to je i s osobitými zážitky a koníčky, popsanými do detailů, jaké člověka neznalého věci ani nenapadnou. Proto je vždy na zvážení autora, kolik toho do textu vloží. Jak moc má být popisovaná situace, zážitek nebo vjem reálný: zdravý člověk například ví, že při chemoterapii „bolí kosti“, zatímco autor, který si ji zažil, vám do detailů popíše typ, stupeň a barvu ohně v každé jednotlivé dlouhé kosti v závislosti na povětrnostních podmínkách.

Už vidím, jak se vám zvedají ruce a jak lapáte po dechu, protože máte připomínky. Výborně! Uschovejte na později, ještě se k tomuto bodu vrátíme! Prozatím však přesuneme pozornost na opačnou stranu scény aneb

Aby čtenář nezavíral oči

Před časem jsem se bavila s přáteli a v jednu chvíli se rozhovor stočil na bolavé zuby. Naráz bylo zvlášť na jednom kamarádovi vidět, jak moc je mu nepříjemná už jen samotná poznámka. Věřím, že pokud někdy nechám některou svou postavu mučit vytrháváním zubů, tenhle kamarád danou část textu rovnou přeskočí a ještě na mě bude naštvaný, že jsem příliš krvelačná a krutá. A to prosím ani nebudu muset zacházet do detailů, bude mu stačit pouhá zmínka.

Jsou čtenáři otužilí a čtenáři jemnocitní. Každým otřese něco jiného, ať už se to týká provedení nebo intenzity, to je zkrátka třeba mít na paměti při volbě obsahu i zpracování detailů.

Chápu, že při samotném psaní podobné otázky valná část autorů vůbec neřeší, ovšem někteří udělají tu chybu, že je neřeší ani po dopsání a publikování. V lepším případě jsou škody minimalizované první betou, která je varuje, že to může pro někoho být už „příliš silná káva“. Text pak projde úpravou, případně je publikován s předběžným varováním (které může mít podobu komentáře u odkazu, předmluvy, společnosti dalších podobných povídek v tématickém sborníku atp.). V horším případě, zvlášť je-li text příliš naturalistický, pak dochází k několika možným situacím:

• autor dostane určitou nálepku, především pokud určité motivy užívá opakovaně, a stává se známějším, ale ne nutně v tom chtěném slova smyslu;
• je-li čtenář prvním takovým textem vyděšen či znechucen, bude se víc rozmýšlet, zda si přečte další autorův počin (a to může jít klidně o zcela jiný příběh a formát). Jakmile je jméno jednou spojeno s nepříjemnou zkušeností, je větší pravděpodobnost, že k dalším textům bude čtenář přistupovat mnohem opatrněji i kritičtěji (pokud se k nim vůbec přiblíží);
• čtenář sice prokáže značnou tloušťku své hroší kůže, nicméně také vytáhne vlastní zkušenosti a snadno se může stát, že poukáže na všechny chyby a díry v popisovaných dějích a jediným cvrnknutím vám složí příběh do úhledného balíčku karet. Především u popisovaných zabití a vůbec u všeho, co je zjištěné „z doslechu“ a z neověřených zdrojů, to tak může dopadnout (a často také dopadá).

Důsledky pro autora a jeho texty bývají různé. Nálepky se zbavujete hůře než zelektrizovaných polystyrenových kuliček ve vlasech, tedy velmi těžko, pokud si jich vůbec všimnete. Nespokojený čtenář je jako nespokojený zákazník: s největší pravděpodobností si to nenechá pro sebe a třeba průzkumy trhu naznačují, že špatná recenze se šíří až 7x rychleji než ta kladná. Převedeno z obchodu zpátky k literatuře: opět získáte minimálně u daného čtenáře určitou nálepku a to nejmenší, co se vám může stát, je, že si váš další text nebude chtít přečíst. V horším případě se o svou nechuť podělí s přáteli ve stylu „nenadchlo mě to / nepříjemné / to nečti“.

A čtenář otrlý a poučený? Opět zcela závisí jen na jeho přístupu k věci, zda nad textem (i vámi) mávne rukou jako nad „snůškou pomýleností a nesmyslů“, nebo – a pozor, to bývá někdy výhra! – si třeba dá tu práci a napíše vám konstruktivní kritiku. Ovšem spoléhat na to nemůžete.

Zkrátka a dobře vždycky zvažte, komu je váš text určen, a podle toho se dále zařiďte. Anebo tomuhle všemu předejděte položením jiné otázky:

A fakt to tam musí být?

V jednom společném článku zmiňuji text, který jsem pracovně nazvala eklhaft – a věřte, že v tomto případě skutečně platí nomen omen. Není to snadné čtení a nebylo to ani snadné psaní, protože se v líčení života podzemních živočichů rozhodně nevyžívám. Jak jste se však možná už dovtípili, ano, sleduji tím určitý cíl a každá hrudka slizu má své místo. Onu otázku jsem si totiž položila hned, jak v textu praskla první kost. Explicitně vyjádřené obrazy mají své opodstatnění a funkci, proto vznikly a jsou napsané právě takto. Nakolik se mi podařilo tohle všechno využít se dozvím až po dopsání a prvním kole mezi betami, ovšem pracuji na textu s určitým záměrem a podle toho ho utvářím.

Samozřejmě ne každý přistupuje ke svému psaní podobně systematicky; většinou zkrátka sednete a píšete. Příběh si ubíhá, postavy se nějak chovají a dochází k nehodám a příhodám. Někdo zakopne, jiný omylem upadne třeba na nůž (osmkrát, pane soudce, no není to nemehlo?), vůle bohů a počasí bývají také značně vrtkavé… Zkrátka a dobře fantastika nabízí nepřeberné možnosti, jak zužitkovat veškeré zkušenosti s osobní nešikovností. Přihoďte k tomu žánrové nálepky a zažité stereotypy, které přímo ponoukají ke zneužívání určitých scén – a může se stát, že sklouznete do klišé. Ano, máte prožito nebo nastudováno všechno, co je třeba, ověřili jste si u odborníků detaily, ale tahle mohutná zátěž vědomostí může svádět k nadužití detailů. A k čemu to pak vede, jsem už zmínila.

Jak to tedy je? Použít nebo ne? Neuslyšíte to rádi, ale: ano i ne. Je na každém autorovi, kde si stanoví hranici, za niž se nechce vydat, jakým způsobem chce či nechce psát. Stejně tak je ale potřeba si uvědomit, že čtenáři mají své vlastní hranice – a nedivit se, když dojde ke kolizi různých světů.

Jakmile se jednou rozhodnete využít jakýkoliv silný prvek (zranění, vážná nemoc atd.), stále je potřeba mít na paměti, proč jste se tak rozhodli. Je to kvůli vytvoření konfliktu nebo kontrastu? Jde o výchozí stav a vytvoření pohnutek dalšího chování postav, nastolení etických a mravních otázek? Pokud není využití takového prvku jen na efekt, pak ano, rozhodně má v textu své místo. Míru jeho vyjádření si však už musíte zvážit sami s přihlédnutím k cílovému čtenáři (třeba vzhledem k věku) i vlastním schopnostem a zkušenostem (praktickým i autorským).

Pár poznámek závěrem

Letošní rok mi dal skutečně hodně, mimo jiné právě důkaz předchozích řádků: zatímco já celou léčbou proplouvala vesměs v klidu, s občasnou výpomocí černého humoru, mým okolím to přinejmenším na začátku značně zamávalo a sem tam docházelo i na slzy, opakovaně. Každý jsme nastaveni jinak a při psaní je zapotřebí na to nezapomínat.

Také se mi potvrdilo pravidlo války: žádný plán nepřežije střet s realitou. Víte třeba, že celková anestezie ne vždy znamená „okamžité vypnutí všech systémů“, jak se často objevuje v různých textech, ale může jít i o postupné „zhasínání v domě“ v závislosti na šikovnosti a potřebách anesteziologa? Proto je fajn – pokud nemůžete nebo nechcete zažívat určité věci na vlastní kůži – se vyptávat a dohledávat si informace, kombinovat různé zdroje a přemýšlet kriticky o všem, co se vám dosud zdálo „jasné a samozřejmé“. Že nemáte zdroje, natož odvahu oslovovat cizí lidi s obskurními otázkami? Pak je schůdnější cestou naopak nezacházet příliš do detailů, ovšem stále se nevyhnete potřebě přemýšlet o zažitých „toznákaždý“ obratech.

Psaní zdar!

Ekyelka