Sikar
Knihy jsem teď žádné nekupoval, ale ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, patrně pleníme s rodinou knihkupectví, takže příště sdělím, co vše jsme si donesli domů.
Ani s čtením to nebylo zrovna slavné. Rodinná dovolená se většinou nese ve znamení usínání brzy večer. Povedlo se mi dočíst minule zmíněného Boha v zahradě. Posléze jsem opět minule zmíněné Zlaté podsvětí povýšil z knihy po uspávání dítěte na knihu do metra.
Po uspávání jsem přečetl (a dočetl ve stejný den jako Zlaté podsvětí) Gaimanovu Severskou mytologii, a ač většinu příběhů znám (kdysi jsme s jistou skupinkou lidí chodili do čajovny nahlas předčítat Eddu), ke knize se musím vyjádřit pozitivně. Pověsti jsou v ní převyprávěné lehce a čtivě. Akorát kniha trochu mate tělem v pevné vazbě, protože ve výsledku to je docela jednohubka, kterou jsem ve svitu mobilu přečetl po uspání prcka během chvilky. Vliv na to asi má i fakt, že starší synátor teď vyžaduje, aby mu četla máma, takže mívám večer na čtení třeba hodinu a půl.
Nic dalšího teď načínat radši nebudu, protože předně mě čeká naše Prázdninové psaní a pak taky jsem se upsal do letošního ročníku Zpívajících věží. Což mi připomíná, že už brzy má uzávěrku New Weird.
Ekyelka
Vzpomínáte si ještě na magickou větičku agenta Brenta „Bez souhlasu tajemníka nesmím potvrdit ani popřít detaily jakékoliv operace“? Moje knihovnička se momentálně tváří stejně netečně (jen nemá tak pěkný zadek jako Jeremy Renner). Už je to tak, na stole mi přistálo pár rukopisů a bez souhlasu tajemníka… Abych ale nevězela až po uši jen v barvičkách, vlnovkách a papírech, občas si odskočím k už vydané knížce. Na střídačku beru fantasy (F. Leiber: Meče a čertoviny, Klenoty české fantasy, kterými se ještě prokousávám), scifárnami a trillery (Childova Hlubinná bouře, Wendigovy Nuly) a detektivkami (ještě stále trčím v Irsku s Kenem Bruenem).
Nu a když zatoužím po něčem ještě zvláštnějším, vracím se do Domu za zdí a snažím se odhalit jeho tajemství. David Mitchell opět stvořil zajímavý svět v záhybu naší reality, natolik vrstevnatý, že dokonce i moje obvyklá hltací technika čtení tady selhává a nezbývá mi, než si příběh pomalu vychutnávat. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až se proctu k Hodinám z kostí (autorův momentálně poslední román přeložený do češtiny).
Cirrat
Fotku, co tu proběhne, jste už viděli. Dokonce zase v Knihovničce. Vytahuju ji proto, že se sice pořád ještě prokousávám novými médii, ale v tuhle chvíli je na menu spíš Projekt Kronos Pavla Bareše. A to proto, že byl vybrán v našem mini knižním kroužku, který nemá s Triumvirátem nic společného a ani se nám nedaří sejít každý měsíc, ale je docela fajn, číst s někým najednou to samé. Snad ho stihnu natlačit do hlavy, než bude čas se sejít…
Proč toho není víc? Protože jsem pekelně, na smrt unavená. Dlouhodobé vyčerpání není ok, pokud vám někdo říká, že je ve vaší práci normální být neustále unavený a vyšťavený, pak se kouká na svět přes rozbitý kaleidoskop. Dávejte na sebe pozor, jinak nebudete mít sílu ani psát, ani číst – a to by byla škoda. Já se svým chronickým vyčerpáním začínám zítra něco dělat, tak by se to mohlo odrazit i tady!
Míša
Já jsem díky dovolené ve Finsku pár knížek nejen přečetla, ale také objevila. Protože by měl člověk v cizích krajích poznávat i cizí kultury, zamířila jsem hned první den do knihkupectví, kde jsem si vybílila účet. Kromě téměř povinných mumínků jsem si tak přivezla i dvě knížky fantastické (Rajaniemi a Sinisalo) a dvě beletrické knihy (Kyrö a Paasilinna).
Teď ale k tomu, co jsem opravdu dočetla.
Ještě před dovolenou jsem přelouskala pár skvělých zapůjčených komiksů, jmenovitě Wolverine – Starej dobrej Logan, Wolverine – Zrození a Daredevil – Zmrtvýchvstání. Nejsem komiksový znalec, takže k tomu mohu říct jen tolik, že se mi líbily a že u Zrození mě nadchla kresba Andyho Kuberta.
Doklepla jsem také dlouho odkládanou dvojku Daemonicy od Martina D. Antonína. Knížka je oproti prvnímu dílu hutnější a má spoustu dějových odboček, které se drolí občas do ztracena, nicméně člověk je promine díky vtipnému stylu a svižnému tempu, které člověku nenechá vydechnout. Už jednička připomínala slovními obraty a humorem Pratchetta a dvojka tento dojem jen potvrzuje. Samotný příběh Kariela s Rosem v první polovině knihy překvapivě absentoval, zatímco se draly do popředí jiné postavy, ve druhé polovině se ale jejich dějová linka rozjede s plnou parádou a závěr už je bugr, který mi dával vzpomenout na druhého filmového Hellboye a dvojku Vetřelců.
Za zmínku stojí i linka s dobýváním hradu Houska, která na mě stylisticky, atmosférou i stavbou působila skoro jako z jiné, mnohem vážnější knížky. Zatímco u jiných pasáží se člověk bavil a místy i smál, při čtení zoufalé obrany brány jsem byla napnutá jako kšandy. V drobných dialozích a hrdinských momentech se ukazoval krásně Darionův cit pro detail, práce s charaktery a škola klasického fantasy. Celkově je knížka parádní a ten třetí díl by to prostě už zatraceně chtělo.
Druhá knížka, kterou jsem si ukracovala dovolenou, byla The Year of the Hare, v češtině Zajícův rok od zmiňovaného Arto Paasilinna. Protože jsem chtěla trochu víc poznat lokální literární kruhy, zkusila jsem začít u tohohle románu, který byl vydaný prvně v roce 1975. Nejedná se o fantastiku, ale o knížku humoristickou a lehce absurdní. Sledují se zde osudy novináře Vatanena, který jednoho dne málem přejel zajíce, rozhodl se zvíře zachránit, a tak opustil svou příšernou ženu a nudnou práci a začal se zajícem v košíku cestovat po Finsku a zažívat různé méně či více zábavné historky. Knížka měla zajímavou premisu, ale úplně nedostála svému příslibu zajímavého čtení. I když jsme se místy během dovolené pohybovali na místech, kde se román odehrával, nikdy jsem lokality z knihy úplně nepoznávala (což je dost pravděpodobně dáno časovým odstupem). Stylově byl Zajíc strohý, odlehčenost a absurdnost situací místy příliš tlačila na pilu a chyběla mi celkově větší vypointovanost. Trochu jsem u toho vzpomínala na Stoletého staříka, který vyšel o pětatřicet let později a nudil mě obdobným způsobem. Pokud se vám Jonasson líbil, asi vás neurazí ani Paasilinna, mě nicméně nenadchnul.
Toť vše. Není toho moc, mám jako tradičně asi milion věcí rozečtených, ale do příště snad doklepnu toho povídkového Rajaniemiho (který je zatím výborný), takže vám povyprávím trošičku víc o finské literární scéně.
Související příspěvky
Aneb co nám padlo pod ruku a do čtečky za uplynulý měsíc.
Zatímco psaní se jako koníčku věnuji již několik let (ehm, dobře, desetiletí…), se zahradničením jsem se začala více …
Březen je u nás tradičně spojován s knihami: dlouhá desetiletí coby „měsíc knihy“ se v roce 2009 …
Jé, Finsko! 🙂
Rok zajíce mě bavil, ale on se ten styl brzy přejí (četla jsem pak od Paasilinny postupně další tři knihy a bavily mě čím dál tím míň, ale nemyslím si, že by to bylo nutně klesající kvalitou).
Jádro slunce vyšlo taky česky a rozhodně doporučuju. Kyröa jsem nečetla (i když první Mrzout tu už vyšel taky, ale nějak mě to dle popisu nenalákalo). Ten Rajaniemi jsou počítám povídky?
Ahoj, no, to je právě to – mě ten styl začal nudit už během čtení téhle knížky 🙁 Ono je otázkou, co s tím udělal anglický překlad, ale fakt mě to nebavilo.
Rajaniemi jsou povídky, zatím hodně zajímavé, takové atmosferické 🙂
Já jsem si říkala, že obecně čtu hlavně české autory a moc nejdu většinou ven hledat něco nového a tohle mě donutilo hrábnout i po jiných knihách, než jsem zvyklá. A zatím dobrý 🙂
Zajímalo by mne, jestli sis ty muminky pořídila finsky 😉
Hele, měla jsem cukání, ale nakonec jsem si je vzala anglicky, abych si je opravdu přečetla. Sice by to byla dobrá výzva, ale finština je fakt těžká a už před lety jsem skončila u toho, že mi stačí pár nadávek, protože to skloňování jsem nedávala… 😀
A vždyť je většina toho skloňování krásně pravidelná. 🙂 (Nepočítám partitiv, to je svinstvo ohavný. :))
Nemám dojem, že by finština byla těžší než jiné jazyky, ale zadarmo teda není. (Po třech letech něco přečtu, ale ostatní stránky jazyka zas tak moc neovládám.)