Dnes jsem se rozhodl s vámi podělit o reálie, které jsou pěkné ošklivé, mám je z první ruky, a nejhorší na nich je, že se opakují. Tímto vás vítám ve světě spánkových poruch, kterých jsem si během života zažil několik, ale jedna nad nimi sedí na pomyslném trůnu. Kdysi mě trápila nespavost, vyzkoušel jsem si párkrát náměsíčnost, ale co se mě drží celé roky jako klíště? Spánková paralýza.

Pro začátek se hodí hned zmínit rozdíl mezi náměsíčností a paralýzou. Spousta lidí si myslí, že se jedná o to samé, ale ve skutečnosti jsou to úplné opaky. Při náměsíčnosti vaše mysl spí, ale tělo je vzhůru. Nejedná se jen o chůzi po bytě, osobně jsem se jednou ráno probudil nahý a vedle postele leželo dokonale složené pyžamo, o kterém jsem věděl, že jsem si ho večer oblékl. Moje matka, také náměsíčná, si je zase ve spánku bez problémů sundá náušnice. Slyšel jsem dokonce o lidech schopných v tomto stavu řídit auto. Spánková paralýza je prohozený stav. Tělo spí, zatímco mysl je vzhůru. A když říkám, že tělo spí, tak tím myslím, že je, jak napovídá název, zcela paralyzované.

 

Kdy a proč k ní dochází? A co se při ní děje?

Lékařská věda prohlašuje, že se to asi nedá léčit a můžeme jen hádat, co paralýzu způsobuje. Prý možná stres, ale z mých zkušeností mnohdy stačí jít spát hned po jídle. Nebo ležet na zádech. Ano, když se na chvilku natáhnu po obědě na gauč, šance na slabší paralýzu je značná. Večer radši usínám na břiše nebo boku. Nejčastěji jsem paralyzovaný hned po usnutí nebo spíš „usnutí“ (těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nepoznal) nebo naopak při probouzení, které, jak už asi chápete, probíhá postupně nejprve mysl a poté tělo.

Na paralýze je nejhorší, že si obvykle uvědomím, co se děje, ale to nijak nezabrání dřív nebo později panice. Celkem brzy přichází pocity, že mám slepená ústa a pouze nos k dýchání nestačí. Určitě se začnu brzy dusit. Snažím se kňučet a chrápat v touze, aby mě někdo probudil (ženu jsem instruoval, že má povoleno mě klidně fackovat). Pokouším se škubat a házet sebou, ale je to marné. Dojmy, že mohu hýbat hlavou a rozhlížím se kolem sebe, jsou opravdu jen a pouze halucinací. Oči mám ve skutečnosti zavřené.

Halucinace přichází i jiné. Z postele mám výhled na zrcadlo, ve kterém se dost často odráží nějaký nejasný obrys lidských tvarů. Nejen ten, během těchto polospánkových halucinací jsem se seznámil s víc nepříjemnými návštěvníky. Naštěstí to už jsou extrémní případy, které přichází jen málokdy.

Tenká linie mezi sny a halucinacemi

Velkým problémem spánkové paralýzy je, že hlava v tom stavu ještě zcela neuvažuje, jak by měla. I když je mysl vzhůru a já si racionálně vysvětluji, co se děje, je jen otázkou času, kdy se vše zvrtne. Osobně mám i zkušenosti s lucidním sněním, jinými slovy sny, v nichž si uvědomíme, že se jedná o sen, a díky tomu jej můžeme ovlivňovat. Bohužel, těch pár krátkých epizod lucidního snění netrvalo moc dlouho, mysl obvykle velmi brzy upadla do hlubšího spánku. Přesto jsem si stihl například vyzkoušet chvíli létat jako Superman.

Lucidní snění v mělčím spánku ale může vést k většímu probuzení a paralýze. Takže si Superman poletuje, jen aby si uvědomil, že se možná začíná bát udušení. Vytrhnutí z lucidního snu do spánkové paralýzy bylo zvláště bizarní, protože jsem opravdu náhle ze svého pohledu spadl z nebe na postel.

Někteří z vás si teď možná říkají, proč jsou ty halucinace, když na ně dojde, vždy ošklivé? Někdo je má možná hezké, ale upřímně, představte si, v jakém stavu se nacházím. Nemůžu se pohnout, začínám mít problémy s dýcháním. Ani jedno z toho pěkné není, takže kdyby na mě v ten moment vyskočil huňatý králíček a zval mě na čajový dýchánek… Já tu větu možná ani nechci dokončovat, on by mě ten azuriťák stejně asi chtěl umlátit cukřenkou, co já vím.

 

A co vy? Stalo se vám to?

Prostě a jednoduše, jsem uvězněný ve vlastním těle a nemohu se ani pohnout. Znáte tenhle stav? Jednou za život se to prý stane snad každému, ale jsou mezi námi tací jako já, kteří si jej užívají třeba dvakrát do měsíce.

Se strýcem jsme porovnali své zážitky (on navíc slyší neskutečný rachot, kterým je ovšem jen a pouze tlukot jeho vlastního srdce a další životní pochody) a shodujeme se, že je to sice nepříjemné, mnohdy lehce traumatizující, ale tím to naštěstí končí.

Teď bych rád upozornil všechny ezoteriky, aby se mě neptali, zda si nemyslím, že tohle vše nějak souvisí s minulými životy nebo něčím podobným. Tento konkrétní dotaz jsem si vyslechl a odsekl, že netuším, jakou by to mělo mít jako spojitost. (Opravdu nevím, logika toho tvrzení mi uniká.) Stejně tak vím od jiného člověka, že když se se svou ojedinělou zkušeností s paralýzou svěřil doktorce, ta málem začala mluvit o tom, že jim doma straší. 

 

Jak toho využít, když už se mi to děje?

Osobně podporuji teorii, že paralýza má spojitost s mimozemšťany, ale ne skutečnými, pouze halucinacemi o jejich přítomnosti. Zcela upřímně, jsem paralyzovaný a někdo se nade mnou sklání? Nezní vám to jako typický únos mimozemšťany? Já to zažil a za probuzení byl vážně rád.

Nemůžu říct, že bych byl rád za tuto spánkovou poruchu, ale svým způsobem je inspirativní. Vím, jak se cítí oběť únosu na palubu létajícího talíře. Mám představu, jaké to je být vězněm ve vlastním nehybném těle jako hrdina románu/filmu Johnny si vzal pušku (který oproti mně ale navíc přišel o smysly). Paralýza za mnou přichází často, tak kdo ví, co díky ní ještě zjistím.

Doufám, že i kdyby vám článek nepomohl s psaním, tak vám třeba vysvětlil ten divný zážitek před lety, když jste se nemohli pohnout v posteli…

Sikar

 

Mimochodem, listopad je za dveřmi, tak nezapomínejte, že si nás můžete přijít poslechnout do knihovny na Lužinách. Během následujícího měsíce tam očekávejte osmého Míšu a její workshop o využití dialogů, a dvaadvacátého Cirrat s kritizovacím miniworkshopem.