Sem obvykle píšeme nějakou předmluvu, ale tentokrát jsem se rozhodl se s vámi podělit o historku, která tento článek doprovází. Když jsem do našeho redakčního chatu napsal „Leonard nám poslal další článek.“, ihned na to reagovala Míša slovy: „Co jsem zase napsala, na co reaguje?“.

Mohl jsem ji uklidnit, že nic. Protože tentokrát Leonard reaguje na mě. A to hned dvojnásobně!

Sikar

 

Sikar nedávno napsal článek o rádoby vtipných, dosti často mluvících jménech. (Včetně toho, že někdy ta přízviska vypovídají něco o postavě, která je nosí, a jindy – možná častěji – prozrazují leccos na toho, kdo jim je dal.) A ještě předtím jinde hovořil o magickém významu tzv. „pravého“ jména. V obou případech mi kápl do noty, protože coby autor – nejspíš až nezdravě mnoho – holduji obojímu. Rád svým postavám dávám jména, která jsou tak či onak vtipem (namnoze srozumitelným jen mně samému), a stejně rád si hraji i s předurčením, které jméno nese.

Čili tenhle článek můžete brát všelijak. Jako přehlídku konců, k nimž takové sklony vedou. Jako drzé popuštění otěží ega někoho, kdo se chce vytahovat, jak byl chytrý. Jako samožernou reklamu pisálka na vlastní spisky. Jako (ne)kajícné přiznání. Jako dějepisný přehled toho, jak se přístup jednoho autora k jistému aspektu jeho tvorby za čtvrt století změní. Anebo jako nahlédnutí pod pokličku někomu, kdo si o sobě namlouvá, že mu ty žertíky dlouhodobě procházejí… Račte si vybrat, všechny možnosti jsou správně. Možná se o něčem poučíte – nebo taky ne. To už nechám na  vás.

 

* * *

 

První knížkou (no, spíš knížečkou, mělo to dohromady něco přes sto čtyřicet normostran), která mi vyšla, byl kdysi dávno Půlnoční jezdec. Tam měli mluvící jména skoro všichni, rozhodně všichni, kdo byli nějak spjati s magií, a právě ti, kdo s ní byli spjati, se je zároveň snažili tajit. Ovšem byl jsem tenkrát ještě začátečník, takže jsem na to občas šel dost humpolácky… Pročež tu byla divoženka Bolehlava, která se ale představovala Conia (conium je latinsky bolehlav; kde ale přišla lesní žínka kdesi ve východní Evropě k znalosti latiny, jsem neřešil), byl tu zaklínačovský temný hlavní hrdina, jenž si říkal Kosťa, aby ho všichni považovali za Konstantina, ač doopravdy se jmenoval Kostislav (tušíte správně, je to odvozeno z Rostislava), a taky jeho dvojče léčitel Kosťa, který pro změnu nezkráceně byl Kostival. No a taky družka prvého Kosti vikomtesa Sekiria, předurčená, aby se rovněž dala na dráhu Půlnočních jezdců; pro ni jsem potřeboval něco břitkého, tož jsem to zcela tupě odvodil od české sekyry. Což ale možná bylo dobře, protože kdybych vzal za základ polštinu nebo ruštinu, musela by se jmenovat nějak jako Pantoka nebo Topora; tudíž z toho vyklouzla ještě dobře, chudinka.

Další na řadě byla epická fantasy Stříbrný šíp; k vydání sice dospěla až po dvojím přepsání a   po mnoha letech, ale původní versi jsem spáchal hned ten první rok, co Půlnoční jezdec ležel u nakladatele. (První ze tří, to vím, ale co jsem sakra dělal ty druhé dva? Už si nevzpomenu…) Tady šlo o svět, kde všichni měli jména buď stromová (ti hodní), nebo rybí (to byli námořníci) případně všeliké obojživelné žoužele (ti zlí, příslušníci močálového pronároda). Takže co myslíte? Když  se všichni nazývají nějak jako Habr a Klen, případně Mlok nebo Ropucha, už pro hloupé vtípky se jmény nezbývá místo? Omyl, vážení. Se jmény osob to nešlo, ale byly tu názvy států. Tirsta, kde žili  Tirové, Talsta, domovina Talů. A bažinná země těch nazelenalých zlých, kteří navíc měli problémy s vyslovováním sykavek. Ke kterýmžto charakteristikám přišli, protože… Teď prozradím něco, co ti zkušenější mezi vámi vytušili: dřív než příběh jsem měl mapu. A jak jsem tak do ní kreslil královstí, jejichž jména všechna končila -ta, čert mi nedal dobře dělat a na oblast močálů jsem plácl Fanta a ještě se potutelně radoval, že padouši tím pádem budou Fanové. (Když pak kniha vyšla, čekal jsem, kdo z recensentů mi to omlátí o hlavu. Vyčetli mi všelicos, ale tohle kupodivu ne; přesto jsem další říši zla už nepojmenoval ani Mirinda, ani Cocacola, a vám to taky neradím, ano?)

A ještě jeden nejapný vtípek jsem si tehdy dovolil. Kromě lidí se tam vyskytovala i rasa skalních skřítků (všechny atributy trpaslíků, ale jsou fakt mrňaví), přičemž tomu prvnímu a pro děj hlavnímu jsem přisoudil kromě „lidského“ jména Měděnec taky „skřítčí“ Rek-li. Jenom tak, prostě mi to hezky znělo. Ovšem když se pak vynořili jeho příbuzní a já musel pojmenovávat a pojmenovávat, kdo ví, jak se stalo, že se v tom davu mihl i skřítek Pak-li a moc bych za to nedal, že i Zda-li a Než-li… (Hledat to nebudu, na to jsem moc líný. „Než-li“ asi ne, to by bylo příliš očividné, ale určitě jich tam bylo  takových povícero. A taky mi to doteď nikdo nevyčetl…)

 

* * *

 

Potom přišly na tapetu conanovky. Mám na triku čtyři, z toho jednu takřka bez Conana (jak k tomuhle došlo, to je na jiné povídání), a potřeboval jsem do nich spóóóustu nejrůznějších jmen pro všeliké postavy a postavičky… Tady je to zdánlivě jednoduché, už otcové zakladatelé s R. E. Howardem v čele nastolili pravidlo, že příslušníci jednotlivých národností nosí jména odpovídající národům, jež jsou jejich předobrazem. Hybořané latinská, řecká a starogermánská (případně, občas, taky středověká románská), Cimmeřani keltská, Hyrkánci arabská, turecká a perská… Nebo jejich napodobeniny, to se taky smí. Což jsem svědomitě dodržoval, až na to, že…

Že občas přišla nouze, taková či onaká. Třeba že našinec potřebuje další jménečko a ono nějak ne a ne přijít… Tudíž jedna hodně okrajová postava nese znělé jméno Probotas. Asi bych je dokázal zdůvodnit, kdybych musel (latinskořecká zpatlanina, pro začátek, a má to něco společného se zkouškou), leč skutečnost je prostičká. To jsem tak jel metrem, lámal si hlavu, jak ho pokřtít, a do oka mi padla reklama se stupidním veršem „Už je čas – pro Botas“…

A někdy zase bylo zapotřebí něco, o čem nic nevím. V Conanovi a Velké hře proti sobě stojí dva mocní mágové, jedn vendhyjský (indický) a druhý khitájský (čínský). Copak já umím sanskrt? A mandarínsky? A nechtěl jsem je odbýt, oni by se mi za to určitě mstili… Tady přišly na řadu odvážné – a opět poněkud poťouchlé –  konstrukce. Vendhyjec dostal jméno Vastjáráma („Ráma“ je jasný, a co se zbytku týče, Vastjájána byl ten, co sepsal Kámasútru), Khitájeci bylo určeno slout Liu T’cung. Což sice nevím, jestli by v libovolném čínském dialektu něco znamenalo, ale ochotně povím, jak to vzniklo.  Nejslavnějším Číňanem posledních sta let byl jistý Mao-ce-tung, někdy psáno rovněž Mao C’tung – takže jsem mu v křestním prohodil dvě písmena a profláknuté příjmení vyměnil za jiné, sebrané z důvěryhodného zdroje (ten prozradím za chvíli, až dojdeme k Dobrodruhům).

Nu a ještě někdy jindy jsem si přece jen dovolil soukromý žertík. V témže románu po Conanově boku bojuje nesmrtelný rytíř Roxor, vlastně jen duše vkletá do oživlého brnění; najdete tam i vysvětlení, že původně býval Rosario da něco a na Roxora že se to zkomolilo během stovek let, ale pravda je opět jiná. Tu postavu jsem nosil v hlavě léta, včetně jména, než jsem pro ni našel uplatnění, a proč zrovna Roxor? Dobře to zní, to za prvé, a za druhé – jak jinak by se měl jmenovat někdo, kdo není než kusem železa? (Pro ty, kdo neví: „roxor“ je běžné označení takových těch vroubkovaných ocelových prutů, co se dávají jako výztuž do betonu. Takže proto.)

 

* * *

 

Někdy mezi conanovkami vznikla Runeround a její pokračování Archimagos. Obyvatelé těchle dvou knih mají jména vzniklá podobně, jako je tomu v conanovkách – buď odpovídající jejich původu, nebo to aspoň předstírající. Hlavní hrdina je Čech jménem Karel Kamil – nikoli proto, že mám zálibu v aliteracích, ba ani proto, že mám zálibu v příjmeních, jež jsou zároveň křestními jmény (opět viz Dobrodruh, viz níž), protože ji kupodivu nemám, ale prostě proto, že křestní jsem pro něj chtěl co nejobyčejnější a to příjmení dostal jen z toho důvodu, aby posléze jiná postava mohla prskat, že jí to zní jako kerl a kamel (obojí je německy, ani jedno zrovna lichotivé). Dál je tu Bubastamon (pseudoegyptské, složeno z Bubastis – můj úlet, měla to být Bastet – a Amon), Marinneaux (pseudofrancouzské, s odkazem na moře), Olaf Trollson (nomen omen, pravdivější, než sám chudák nositel tuší), a pár dalších… Za výslovnou zmínku ovšem stojí kapitán lodi lord Baconsham (to byl velmi drzý vtip, protože koncovku -ham jsem v tomto případě bral nikoli ve významu anglického home či německého heim, jež jí přísluší, nýbrž opravdu jako současné ham coby pěkný doplněk k bacon, a ještě k tomu tvrdil, že ten pán je příbuzný s Bacony Rogerem i Francisem).

Že hlavní hrdinka nese jméno Vayolé, žádný význam nemá; to jsem si vymyslel pouze proto, že se mi to hodilo do veršovánky, kterou Karel na jednom místě skládá. Ta scéna na konci, kdy ji pak tentýž hoch vydává za portugalskou šlechtičnu jménem Viola da Gamba (nevíte-li, co to znamená, najděte si to), ta mne opravdu napadla až ex post, v tom jsem nevinně.

 

* * *

 

Jen o málo později, než jsem konečně uplacíroval Roxora, jsme s Františkou Vrbenskou přivedli na svět Stín modrého býka. Tady vás zklamu, tuhle knihu jsem bral opravdu vážně a držel se zpátky. Jména a názvy, jak lidí, tak lokalit, jsou buďto historická, anebo odvozená z novodobých tak, jak kdysi mohla znít („Beruthz“ z Peruce a „Sathawa“ ze Sázavy, co si tak vzpomínám). Jediné, co se tam objevilo a co trochu spadá do tohohle výčtu, je „Mara“ coby jméno pro jednu ženskou hrdinku – ani to jsme si nevymysleli (nebo si na to už nepamatuji), nicméně vybráno bylo proto, aby slovanskému otrokovi znělo jako  mara (velmi případně, vzhledem k tomu, o jakou postavu jde). Takže zase hrátka s nomen omen, nic víc…

 

* * *

A jsme u Dobrodruha a jeho pokračování, skoro na konci, můžete se radovat. Že jméno hlavního hrdiny, Franta Franta, vzniklo jako vtip, už jsem opakoval mockrát, jenže lidi mají tendenci zapomínat, v čem spočíval, takže ještě jednou… V úplně první povídce, Pozůstatcích Impéria, byl tenhle chasník bezejmenný, pouze na jednom místě dostal vzkaz, adresovaný monsieur Franta; bylo to míněno tak, že francouzsky píšící odesílatelka omylem považovala české „Franta“ za příjmení. Až v druhém příběhu, kde už jsem ho pojmenovat musel, jsem si řekl „proč ne“ a ten původní vtip zabil. Od té doby mi to bylo nejednou různými kritiky více či méně vyčteno, což by mohlo znamenat, že tentokrát jsem to opravdu přehnal… „Franta“ ale skutečně je české příjmení, byť ne úplně běžné (pamětníci si možná vzpomenou na malíře Karla Frantu a jeho Malého Vinnetoua), a žádného z oněch kritiků zřejmě nenapadlo zadat „František Franta“ do Googlu. Já to asi před čtvrt rokem udělal, a ejhle – vyskočily na mne neméně než čtyři různé (!) živnostenské listy, vystavené nositelům téhle kombinace. Takže jsem v klidu a kritici si můžou… cokoli je napadne.

Většina řadových postav této série má jména skutečná, kradená z nejrůznějších zdrojů. Kníže Gizikis nese příjmení jednoho dávného řeckého ministra; pro francouzská jména chodím nejčastěji do Maupassantových povídek, pro čínská do Pchu Sung Lingových Zkazek o šesteru cest osudu (to je ten důvěryhodný zdroj, a neznáte-li, doporučuju), pro ostatní tak všelijak… Výjimkou je lord Brasscomble (můj renonc, mělo to být -combe, v anglických místních názvech celkem běžné, jenže jsem to kdysi plácl z hlavy a neověřil si to, leč nevadí, -comble může mít původ ve starofrancouzštině, a pak by to bylo „bronzové návrší“), lady Chickenfordová (odvozeno od Oxfordu a podobných míst; žádný „Kuřecí Brod“ samozřejmě neexistuje, ovšem v tomhle případě jsem neodolal)…

…a záporáci. Čarodějové. U toho prvního, vystupujícího pod jménem Čchö Xmung Hü, jsem se o nic závratného nepokoušel; korejsky neumím, nicméně věděl jsem, že Čchö je celkem běžné korejské příjmení a zbytek je soustava hlásek, vybraná tak, aby to vypadalo pro Francouze (a vlastně skoro pro kohokoliv) exoticky a nevyslovitelně. Ve druhém díle nikdo takový není, tam to bylo v klidu, zato jsem si to ale užil ve třetím – tamnější padouch používá dvě falešná jména a obě jsou návodná. To prvé, Zeron Nikajevič Kašmarov (je to tam ve francouzské transkripci, ale takhle by to bylo v české), je v ději vysvětleno („Nulák Syn nikoho Nočněmůrák“, doslova), druhé, Boyard, nikoliv, leč i to má význam – dotyčný je nezdárný syn carské rodiny a „boyard“ je francouzský přepis slova „bojar“; docela by mne zajímalo, kolik čtenářů to trklo… Co se týče čtvrtého dílu, i ten má svého černého mága, avšak o tom mluvit nebudu, neb jeho totožnost je součástí pointy. Zmíním jen jedno: malíře-satanistu jsem obdařil příjmením Saint-Croix s potěšením, které cítím ještě teď… (Znamená to „Svatý kříž“, kdybyste nevěděli. A nevymyslel jsem si to, opravdu ve Francii rod toho jména existoval a možná ještě existuje.)

 

* * *

 

Takže takhle to dělám já; teď to víte a dobře mi tak.