• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Říjen 2018
Po Út St Čt Pá So Ne
« Zář   Lis »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Postavy jsou taky lidi

Má vši a smrdí – aneb hrdina (nejen) na cestě

7.10.2018
-
Publikováno Arenga

Zjistili jsme se Sikarem, že se nám celkem dobře píší články ve dvojici, a tak jsme se rozhodli, že se s vámi podělíme o další. Hned na úvod předesílám, že tento NEBUDE o našich dětech.

Dnes si beru kurzívu já! Ano, dětí budete ušetřeni, ale rozhodně ne autorských nešvarů.

 

Představte si totiž situaci, kdy se třeba váš hrdina vrací z bitvy nebo přijíždí do nějakého hostince, útočiště či domů po několikatýdenním případně dokonce několikaměsíčním putování. V jakém asi bude stavu? Nažehlený jako ze žurnálu?

 

Co hrdina, ale hrdinka! Pamatuji si na jednu, která po měsíčním putování pěšky temnými hvozdy měla drahé šaty s bohatou sukní (ta sukně je doslovná citace, mimochodem) stále v dokonalém stavu. Žádné trní je nerozervalo, o žádný špinavý kmen se neotřela…

 

Pokud to byla běžná osoba, která si nevypomáhala magií, je to přinejmenším zvláštní.

 

Autor to rozhodně nezmínil. Jsem rád, že taky nezmiňoval něco jako dokonale upravené nehty a účes za tři tisíce, který jí nejspíš vyčesala moc šikovná veverka.

 

Tyhle asi taky zrovna voňavé nebudou…

Což by na druhou stranu byla docela dobrá zápletka (myslím tu veverku kadeřnici). Ale zpátky k našemu problému. Zkuste si například strávit celý den v jedněch botách, nejlépe neprodyšných, nejlépe trochu ve vlhku a nejlépe na pochodu. Když se večer konečně zujete, oblažíte okolí libou vůní? Nejspíš ne.

 

Já jsem zrovna nedávno po celém dni sundal kanady a… No, páchlo to zhruba jako kvasnice.

 

A nejde jen o zapařené nohy. Hrdina na cestě asi nemá příliš příležitostí dát si pravidelně teplou sprchu, umýt si hlavu a deodorant samozřejmě nejen, že nepoužívá, ale ani nezná. (Anebo zná a okázale ignoruje, i tací jsou. Letní cesta MHD může být dostatečnou ilustrací.)

 

Stačí mi být týden na chalupě, kde sice máme sprchový kout, ale přesto je tam hygienický standard posazený trochu níž, plus navíc se víc věnuji fyzické práci, díky níž se večer odebírám do sprchy obalený prachem a pilinami. I když žádný večer nevynechám očistu těla, přesto se vracím domů například s úplně zčernalými chodidly. Tuhle získanou vrstvu myji obvykle ještě tak týden. A teď si představte kohokoliv ve středověku, který takhle žil pořád.

 

Aneb když je špína zažraná… Ono stačí i pracovat na zahrádce a nejde to dolů hned, i když se člověk snaží. Jsou ovšem i spoluobčané, kteří se ani nesnaží. Určitě jste se už setkali s někým, na kom bylo na první setkání cítit (ano, doslova cítit), že pravidelné hygieně zrovna neholduje. Znávala jsem kdysi jednoho kluka, co se prý plánovitě nemyl (jako dlouhodobě). Pobývat s ním v jedné místnosti nebylo příjemné.

 

Nejhorší je, že ti lidé to obvykle sami necítí.

 

To je logické, protože čichové buňky jsou adaptabilní a časem otupí. To si pamatuji ještě ze středoškolské biologie. Zkrátka jste-li vystaveni delší době nějakému zápachu, přestanete ho vnímat. Za což můžeme být přírodě neskonale vděční.

 

Tak! Ale zpět k našemu hrdinovi. Vrátil se z daleké cesty a celkem logicky by se mohl shánět po něčem tak banálním jako teplé koupeli. Nebo v případě výše zmíněné hrdinky po kosmetickém salónu, protože s hygienou a šaty problém není, ale probůh, musí jí nutně upravit obočí!

 

Anebo se po tom všem shánět vůbec nemusí, pokud… chtěla jsem nejdřív napsat je čuně, ale to by nebylo fér. Mluvme raději o nižším hygienickém standardu. V některých dobách a prostředích se totiž tělesné očistě a pravidelné hygieně příliš neholdovalo, ba dokonce byla pokládána za více či méně škodlivou. Zkrátka jak se říká: jiný kraj, jiný mrav.

Pokud tedy ve světě, v němž se odehrává váš příběh, je hygiena brána jako něco nepříliš důležitého, klidně nechte hrdinu špinavého. K tomu, že on sám (či ona sama, protože toto i vše následující se samozřejmě týká i hrdinek) po očistě netouží, může být klidně i jiný důvod. Může souviset s jeho sociálním postavením – protože různé sociální vrstvy mohou mít různé zvyky a návyky – či náboženským přesvědčením, s nějakou ryze osobní pověrou či osobním závazkem typu „nebudu se mýt dokud nesplním úkol“ a podobně.

A jestliže na celou věc nahlédneme ještě z jiného úhlu: prostředí, kde je určitá úroveň špíny zcela normální, může sama skutečnost, že se hrdina, který právě přicestoval, shání po důkladné koupeli či jiném způsobu generální očisty, vytvořit docela slušnou zápletku. Budou ho místní považovat za podivína? Budou se mu pošklebovat či rovnou smát? Budou jej sledovat s krajním podezřením, případně jej rovnou nahlásí místním úřadům jako nebezpečného špiona?

Je také třeba mít na paměti, že nedostatečná hygiena s sebou může přinášet i další nepříjemnosti jako viry, bacily a parazity.

Sikar: Dovolil jsem si vám připravit ukázku, co například může lézt po a ve vašem hrdinovi…

 

Zvláště pak ve středověkém světě. Jak se váš hrdina dopravoval? Na koni? Je cítit koněm. Kde přespával? Možná ve stáji, že? Nedivil bych se, kdyby v neustálé přítomnosti zvířat získal nejednu blechu, od nemoci šířících hlodavců chytil nějakou nepěknou infekci… Ten seznam může jít do nekonečna.

 

Určitě nejen od zvířat. I spolucestující a ti, které cestou potkal nebo s nimi přespával v jedné místnosti (hromadné přespávání bylo dříve naprosto normální), jej mohli oblažit nejedním parazitem.

Pamatuji se na jeden historický román, kde mě hodně zaujalo, jak hrdinka vyčesává svému manželovi po návratu z dlouhé cesty z hlavy vši (a že jich chudák měl). Říkala jsem si tehdy, že je to úžasně autentické.

 

Hmm, vybavil se mi film Vikingové, v němž si severští válečníci podávají kolem stolu jeden lavor, v němž provádí postupně ranní hygienu, přičemž jeden má rýmu. Kmen kanibalů později ve filmu neměl šanci v nechutnosti předčít tuhle scénu. No nic…

 

Oni se určitě i ti paraziti v takových skupinách šířili docela rychle. Když se vrátíme k těm vším, nenechte se zmást tím, že se tito neroztomilí malí tvorečkové nazývají „veš dětská“. Kdo z vás má dítě či děti ve školních kolektivech, nejspíš už ví, že jakmile přítomnost tohoto zviřátka včas neodhalíte, záhy odvšivujete celou rodinu bez ohledu na věk dotyčných.

I běžný hmyz jako například komáři, klíšťata a muchničky ovšem dokáže docela slušně znepříjemnit život. A pokud se váš příběh neodehrává na téměř sterilní kosmické lodi nebo nejde o nějakou postapokalyptickou vizi, je velmi pravděpodobné ba skoro jisté že se s hmyzem bude váš hrdina v běžném životě setkávat.

 

Postapo? No tam ho trápí přece OBŘÍ hmyz. Ale vraťme se k našemu hrdinovi.

Má vši, je špinavý, páchne. Ale zajisté je po cestě odpočinutý, ne? Nebo možná spíš vyklepaný ze sedla nebo klidně i kočáru jedoucího po hrbolaté cestě v dobách, kdy něco jako pneumatiky nebo pérování ještě nebylo známo.

 

A pokud cestuje pěšky, je třeba zvážit, co má na nohách. Moderní outdoorovou trekingovou obuv lehkosti pírka a pohodlnosti bačkůrek? Anebo jde bos, případně v onucích, či má staré škrpály, které jsou sice hezky rozšlápnuté, ale trochu do nich teče? Nebo má pěkné nové kožené botky – jenže ty tuhle tlačí a tamhle zase dřou? Má puchýře, mozoly, kuří oka, praskají mu paty až do krve? Možná všechno dohromady. Možná je už zvyklý…

 

Hmm, o tom něco vím. Kůží na mých patách byste mohli rozbíjet beton. Prasklina až do krve je děs běs, který se bez péče téměř nehojí a bez pohodlných bot se s ní strašně špatně chodí. Pohodlnými botami pochopitelně myslím nějaké dnešní.

 

Zůstaňme ještě chvíli u hrdinova vybavení: určitě také nemá moderní lehoučkou bundu, která jej ochrání před vodním sloupcem až do XY mm srážek, a když zmokne, stačí ji jen protřepat a je znovu skoro suchá. Samozřejmě, že poctivý vlněný plášť našeho hrdinu také dobře ochrání a zahřeje. Nicméně pokud opravdu pořádně zmokne, máte představu, jak dlouho taková vlna schne? Když jsem s naší dcerou před lety používala jako izolační vrstvu přes plínky vlněné kalhotky napuštěné lanolinem, tak po přeprání schly dva až tři dny (jen tak rozložené, topení ani přímé slunce se na vlnu nedoporučuje). Nemluvě o tom, že namočená vlna je cítit… zkrátka a jednoduše jako mokrá ovce. A teď si představte, že se takových lidí s mokrými vlněnými plášti sešlo v jednom hostinci dejme tomu deset nebo dvacet. To musel být prima odér v nepříliš dobře větrané a někdy i třeba od otevřeného ohně zakouřené místnosti…

 

O dalších těžkostech a nástrahách, které mohou našeho hrdinu potkat na cestách, si však povíme zase příště – ano, hádáte správně, článek nám zase tak narostl, že jsme ho raději rozdělili na dva.

 

Arenga
cestování
historické reálie
hrdina
každodennost
minulost
reálie
Sikar
středověk
tvorba postav
tvorba světa
7.10.2018
Email
25 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Autorské nešvary, Postavy jsou taky lidi

Postavy jsou taky lidi – Jak jim zobák narost

1.8.2014
-
Publikováno Cirrat

Dneska budu stručná, tedy na sebe. Další z mé série o postavách se bude věnovat jednomu jedinému …

Číst více
1.8.2014
Publikováno Cirrat
Autorské nešvary, Postavy jsou taky lidi

Postavy jsou taky lidi – puzzle a lego

25.7.2014
-
Publikováno Cirrat

Pátek, bláznů svátek! Zase se vracím ke své sérii o postavách a zase budu bít přes prsty …

Číst více
25.7.2014
Publikováno Cirrat
Autorské nešvary, Postavy jsou taky lidi

Postavy jsou taky lidi: ZLO!TM

21.8.2015
-
Publikováno Cirrat

Tohle by mohlo skoro patřit i do úsměvných klišé, ale ono to ani není moc úsměvné. Hned …

Číst více
21.8.2015
Publikováno Cirrat
← DALŠÍ ČLÁNEK
Hrdina (stále) na cestě
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
"Ukradený" nápad

25 Komentářů

Má vši a smrdí – aneb hrdina (nejen) na cestě.
  1. Zlý strýc Leonard
    7.10.2018 @ 14:35
    -
    Odpovědět

    Manželka vybírající vši (tedy “vískající”, přesně tenhle význam to slovo původně má, viz např. Děd Vševěd) – to je ze Zrzavého Orma. Až na to, že tam je to naopak – on žádné vši nemá, a když to zjistí, vyděsí se, že je smrtelně nemocný a proto že už se ho ani ty vši nedrží… (Vzpomínám-li si dobře, tenhle úlek stojí i za Ormovým následným přestupem na křesťanskou víru, ale už je to dlouho, co jsem to četl.)

    • Meridion
      8.10.2018 @ 7:59
      -
      Odpovědět

      Přesně tak; až na to, že to tehdy byla teprve budoucí manželka. Třeba Arenga myslela jinou knihu. Nápady mají tendenci se opakovat, že? :-))

      • Arenga
        8.10.2018 @ 22:52
        -
        Odpovědět

        Arenga myslela úplně jinou knihu.
        Dokonce to ani nebyla fantasy ani nic příbuzného, ale romantický historický román.
        Na děj to tam vliv nemělo, byl to jen takový malý, dokreslující prvek.

  2. TlusŤjoch
    7.10.2018 @ 17:52
    -
    Odpovědět

    Pravý bojovník vše desinfikuje kouřem táborových ohňů…

    • Arenga
      7.10.2018 @ 19:04
      -
      Odpovědět

      A zevnitř se desinfikuje řádně vysokoprocentním alkoholem…

      • Zlý strýc Leonard
        7.10.2018 @ 19:20
        -
        Odpovědět

        Pokud ho má k disposici – čímž nemyslím jen situaci, kdy už všechno vypil a nová zásoba v nedohlednu, ale taky to, že vynález destilace není zas tak stará záležitost…

        • Meridion
          8.10.2018 @ 8:10
          -
          Odpovědět

          … a dalších pár století trvalo, než se znalost destilace dostala od Arabů do Evropy a rozšířila se mimo výrobu léků a vonných esencí.

        • Sothis
          8.10.2018 @ 18:50
          -
          Odpovědět

          A co vymražování?

        • Měkkýš
          9.10.2018 @ 0:42
          -
          Odpovědět

          Teď jste mě celkem vyděsili (tou destilací, to jest) – Zlý strýče, Meridion, myslíte, že byste mohli případně přihodit nějaký spolehlivý/doporučený zdroj? Naprosto se v tom nevyznám a povedlo se mi jen najít info, co ji zasazuje do 11./12. století. (To mi už celkem “staré” připadá; je to sice relativní pojem, ale např. klasický středověcefantasy hrdina by nějakou tu slivku mít mohl, ne?)

          • Zlý strýc Leonard
            9.10.2018 @ 1:09
            -

            Bez hledání z hlavy přesné datum nedám (taky to bude v různých zemích různě), ale obecně tak asi od šestnáctého století (včetně) výš. Ale i tetička Wiki by měla být schopná pomoct…

          • Měkkýš
            9.10.2018 @ 1:17
            -

            Tetička Wiki právě konkrétně u třeba u slivovice tvrdí doložené 14. století (Bulharsko, kláštery).

          • Zlý strýc Leonard
            9.10.2018 @ 10:27
            -

            To je to důležité slovíčko: “kláštery”… Schválně jsem si projel kromě slivovice taky whisky a vodku. a nenápadně na mne vykukovala všude stejná informace. Ten středověký hrdina by s sebou slivku neměl, dostal by se k ní, leda kdyby ho v těch klášterech kvůli něčemu léčili; ony se sice pálenky vyráběly v malém dřív, než by mne napadlo, ale pouze jako lék. Masivní rozšíření přišlo až s novověkem, právě v tom šestnáctém a sedmnáctém století… A rychle se taky začalo danit, případně, jako v Rusku, se na něj rovnou zavedl státní monopol. (Tam to udělal dědeček Petra Velikého: vybudoval síť státních palíren a hlavně krčem a vylepšil to zákonem, že dokud má piják co propíjet, nikdo, ani nejbližší příbuzný jej pod hrdelním trestem nesmí z hospody tahat. S celospolečenskými následky tohohle vylepšování státního rozpočtu se Rusové potýkají dodnes.)

          • Měkkýš
            9.10.2018 @ 10:53
            -

            Ach takhle. Moc díky, tenhle pohled by mě vůbec nebyl napadnul. (Člověk by neřekl, kde všude na něj číhají úskalí nerealističnosti.)

  3. Teron
    7.10.2018 @ 18:07
    -
    Odpovědět

    Hmm…jak si tak přehrávám v hlavě žánrovky, který jsem četl, tak si obecně nevybavuju, že by tomuhle byla věnována nějaká zvláštní pozornost, pokud to nehrálo v příběhu výraznější roli nebo to autor specificky nevypíchl kvůli atmošce. Hlavně je to pro starší období standard – otupělí byli všichni a všichni byli taky zocelenější, pokud to nebyla šlechta nebo jinak specifická kategorie. Je to stejný, jako když se dneska konaj soutěže v síle – to, co je pro nás zvláštní výkon, bylo ve středověku naprosto normální, protože ty lidi prostě neměli nástroje, který by nahradili lidskou sílu.
    takže celkově – jo, je dobrý mít tohle na paměti a vyhnout se totálním kravinám, ale do značný míry se tahle stránka věci nemusí v textu nijak projevit.

    • Arenga
      7.10.2018 @ 19:04
      -
      Odpovědět

      Já myslím, že právě šlechta, která v tom starším období jednak tvořila páteř zemské hotovosti, jednak se její životní podmínky včetně hygienického standardu až tak dramaticky od života nižších vrstev nelišily, byla zocelená až až.

      A samozřejmě, povídka nemá být o tom, kde všude se hrdina drbe, ale mohou být pasáže, kde tohle bude mít logicky své místo – ať už pro dokreslení atmosféry (stačí pár slov, není třeba se v tom patlat) nebo jako součást zápletky.

  4. Kutsua
    9.10.2018 @ 9:25
    -
    Odpovědět

    Ještě k hygieně v minulosti: nedávno jsem četl knihu Ruth Goodmanové How to be a Victorian. Autorka je historička všedního dne, která věří, že pro výzkum historie je třeba všechno zkusit na vlastní pěst. Její závěry třeba ohledně hygieny (v 19. století – sice ne středověk, ale technologicky v 19. stol. se toho zase tak moc od středověku nezměnilo) jsou zajímavé. Například tvrdí, že si čtyři měsíce nemyla vlasy, jen vyčesávala kartáčem – ve viktoriánské Anglii se mytí vlasů doporučovalo jen velice zřídka, třeba jednou dvakrát za rok. Překvapilo ji, že si toho nikdo v jejím okolí nevšiml. Naopak, tvrdí, mírně mastné vlasy (maz se kartáčem rovnoměrně rozetře po celé délce vlasu) jsou skvělé pro jistý typ účesů – zejména ty viktoriánské. Podobně, jak tvrdí, několik měsíců dělala standardní každodenní ranní očištu za pomoci houbičky, lavoru vlažné vody a kousku neovoněného viktoriánského mýdla. Podle jejích závěrů se člověk dokáže takhle umýt stejně dobře jako ve sprše nebo ve vaně a s koupelnou plnou kosmetiky. Obecně dospěla k závěru, že v dřívějších dobách obecně lidé nepáchli zase až tolik, jak se dneska myslí.

    • Sothis
      9.10.2018 @ 12:35
      -
      Odpovědět

      Mnohem větší logistický problém než mytí je praní – tedy přesněji řečeno sušení. To vyžaduje podmínky (konkrétně nízkou relativní vlhkost vzduchu, ať dosaženou suchem nebo zatopením), čas a možnost danou sadu oblečení na dostatečnou chvíli prostě postrádat.

      • arenga
        9.10.2018 @ 13:39
        -
        Odpovědět

        to je docela dobrý postřeh, nehledě na to, jaká dřina dřív praní bylo

      • Kutsua
        9.10.2018 @ 13:40
        -
        Odpovědět

        To je taky zajímavé téma. Velká spousta parádního oblečení se vůbec prát nedala, člověk prostě musel dbát na to, aby se neušpinil. Parádní oblečení před tělesnou špínou chránilo to, že se nosily dvě vrstvy všeho – svrchní a spodní: košile, kalhoty atd. Pralo se pak většinou jenom to spodní prádlo. Předpokládám, že dobrodruzi si sbalili nějaké náhradní spodní prádlo s sebou a to pak měli na sobě, když jim pradleny ve vesnici přepírali a sušili to špinavé. Praní byla fyzicky velice namáhává a nepopulární práce, nic pro dobrodruhy. Goodmanová zmiňuje, že zejména ve středostavovských domácnostech se pralo jen jednou za půl roku (když vyšlo pěkné počasí) a celá domácnost měla kila a kila náhradního spodního prádla.

        • Arenga
          9.10.2018 @ 20:01
          -
          Odpovědět

          To se mi trochu nezdá, to praní jednou za půl roku. Znám z vyprávění, jak to chodí na českém maloměstě počátkem 20. Století (babička mojí maminky, nemám to z prvního zdroje, ale věrohodně) – prací den bylo vždycky pondělí, to se vypralo všechno prádlo všech členů domácnosti. Ten den se nevarilo, protože na to pro praní nebyl čas, a vždycky byla rajská, která se připravila večer předem.
          Když si pak přečtěte povídku Jana Nerudy Týden v tichém domě, která vyšla roku 1867, tak ten systém pracího dne je tam popsán dost podobně.

          • Zlý strýc Leonard
            10.10.2018 @ 1:44
            -

            Malý odhad: Asi záleželo na sociálním/finančním postavení. Loretta Lynn ve své vzpomínkové písni “Coal Minner’s Daughter” zpívá o tom, že “máma prala denně na valše” (jde o čtyřicátá léta dvacátého století), což může být nadsazené, ale řekl bych, že u chudiny, která si nemohla dovolit obrovské zásoby prádla, na praní docházelo přinejmenším jednou až dvakrát týdně. (Ostatně slyšel jsem, že za nacistů měly jednou za čtrnáct dní pracující ženy nárok na – zřejmě placený – tzv. “prací den”; nevím, nakolik je ta informace přesná.) Ostatně tvrzení, že sušení prádla je závislé na vhodném počasí, neobstojí; jediné, co vadí, jsou vytrvalé deště, jinak není potřeba zrovna sluníčko, vítr (ba i mráz) poslouží taky. Ani nemluvě o tom, že ve starých činžácích bylo obvyklé věšet prádlo na půdě… Bohatší střední třída a vyšší šarže zase neměly problém zadat práci řemeslné pradleně.
            Další věc je materiál prádla. Všichni víme, že vlna schne blbě, ale není vlna jako vlna; nedávno mi někdo vykládal, že tričko z merina stačí občas přemáchat, za půl hodinky je suché a v pořádku. Ovšem, je to informace z druhé ruky, sám ji potvrzenou nemám… Z vlastní zkušenosti můžu dodat jen praxi cestujícího dobrodruha na vícedenním vandru: ponožky vydrbat mýdlem v první příhodné stružce, přišpendlit zvenčí na batoh a druhý den jsou opět k použití (zase: pokud neprší).

          • Josika
            10.10.2018 @ 11:05
            -

            Hlásím, že merino schne o něco rychleji než bavlna, ale výrazný rozdíl v tom není. Podle mě je to ale dané technologií zpracování (tenčí vlákna), a tím pádem se asi na starší doby nedá vztáhnout.
            A za mě je teda kombinace pracího dne a rajské námět na solidní horor:-)

          • arenga
            10.10.2018 @ 13:24
            -

            K pracímu dni: ono to nebylo jenom za nacistů, ale i mnohem, mnohem později – když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, což bylo na jaře 2003, tak ženy v podniku měly jednou měsíčně nárok na den volna, kterému se, patrně pouze ze setrvačnosti, říkalo celkem oficiálně “prací den” (uváděla jsem to tak i do výkazů). Později, myslím, že to bylo na jaře 2005, krátce předtím, než jsem odtamtud odcházela, byl tento “prací den” – patrně v rámci genderové vyváženosti – rozšířen i na mužské kolegy. Vadu na kráse to mělo jedinou: bylo to neplacené volno, nikoli placené.

            V mnou zmíněné Nerudově povídce dochází s praním vypomáhat posluhovačka – panička sama neprala, jen koukala, jestli to posluhovačka dělá dobře.

            Na půdě se věšelo prádlo ještě za mého dětství (Praha Vinohrady) – ale pak jsme od toho upustili, protože na půdě hnízdili holubi. Dál myslím pokračovat netřeba. Ale fungovalo to tak, že každá partaj měla na půdě svoje vyhrazené místo, kde mohla sušit.

            A co se schnutí týče, nejvíce opravdu záleží na vlhkosti vzduchu. Může být zataženo, může mrznout a prádlo schne dobře, ale jak je vyšší vlhkost vzduchu (nemusí ani pršet), tak to prostě schne blbě. Sluníčko je samozřejmě ale nejlepší – nejen proto, že prádlo dobře schne, ale má i bělicí efekt.

            A ještě ke schnutí ponožek na vandru – díky Zlému strýci Leonardovi se mi vybavila kouzelná vzpomínka, jak jsme kdysi potřebovali usušit mokré ponožky během cesty vlakem. Za hodinu, kdy vlály pověšené z okénka, uschly celkem dost obstojně.

          • ioannina
            10.10.2018 @ 18:11
            -

            Potvrzuju z vyprávění mojí babičky. Ještě po válce k ní jednou týdně (nebo za dva týdny?) docházela paní na výpomoc a společně praly. Dole v domě prý byla prádelna s pračkou – kotlem: voda se musela nanosit v kýblech, ale pračka sama topila (plynem, tuším; pod tím hrdinovým historickým kotlem by bylo ohniště a jinak by byla procedura stejná). Do vody se nastrouhalo mýdlo s jelenem a prádlo se šťouchalo sem tam kopistmi, aby se otíralo vzájemně o sebe a tím pralo. (Pokročilejší pračky měly k tomuto účelu v kotli zabudovanou vrtuli a kopistmi člověk sundával prádlo z vrtule, aby se nenamotalo kolem jejího středu a nepotrhalo. Moderní pračky za tímtéž účelem otáčejí bubnem a mají v něm ty výstupky, o které se prádlo “míchá”.) Pak se prádlo vytahalo, vyždímalo ručně, hodilo do kamenné vany, nad kterou byl kohoutek se studenou vodou, a tam máchalo. Šlo o velké kusy prádla, ložní a ručníky (a dědečkovy košile a babiččiny spodnice a zástěry, zkrátka prádlo na vyvářku). Drobné babička přeprávala v ruce. (Jak to bylo s barevným, čili se šaty a kalhotami, nevím, ale kamenných koryt bylo v prádelně několik, takže se možná nabrala voda z pračkokotle, zředila na požadovanou teplotu a pokračovalo se na valše. Kabáty a saka se dávaly čistit.) Prádlo uschlo a pak se ty velké kusy mandlovaly. (V historických dobách místo kohoutku putny a putny vody od studny a místo mandlu studený vál na kliku, ne na motorek, jinak princip stejný.)
            Tu prádelnu jsem viděla na vlastní oči. Pamatuju si, že v tom domě byla i (už nefunkční) sušárna vytápěná plynem. Prádlo se pověsilo na šňůry, zavezlo na kolejnicích dovnitř, zavřely se dveře a prý do půl hodiny bylo suché (nebo víc, nevím).
            Z vlastní zkušenosti vím, že vyprat cíchu v ruce je těžké, doslova, jelikož dobrá damašková cícha nacucaná vodou váží pár kilo. V jednom člověku ji vykroutit jde, ale ve dvou je to snazší. Na odstředivku nějaké ruční ždímání zdaleka nemá. (Malé kusy se dají vykroutit v jednom člověku téměř do úrovně suchosti moderních odstředivek, těch na jemné praní, ale musí se to umět dobře poskládat.)
            Tatáž paní babičce prý pomáhala jednou za čtvrt roku s velkým úklidem (vyklepání koberců, záclony, parkety, okna).
            Babička do konce života neměla automatickou pračku (prohlašovala, že ji nechce, že je to na ni složité, že by ji pokazila), takže pak mívala obyčejnou pračku, která uměla vodu ohřát a měla v bubnu vrtuli, a k tomu měla vedle ještě ždímačku. Pračka měla zašpuntovanou hadici, kterou se dala voda vypustit, a nalívalo se do ní sprchou (nebo kýblem). Babička si ji pochvalovala, že je ohromně pohodlná – pro srovnání, jaká dřina muselo být to praní v tom pračkokotli první generace.
            Babička si celý život zakládala na čistě bílém naškrobeném prádle. Takže to těmito primitivními prostředky jde.

            Dtto mám zkušenost s mytím ve vajndlíku na kamnech ohřívané vody. Jde tak skutečně umýt celý člověk, jenom na vlasy je potřeba si ohřát té vody kýbl, ne pouhé umyvadlo. Jde se tak udržovat ve voňavé čistotě soustavně po několik měsíců – přestože člověk chodí po zahradě bosky. Provozovala jsem to i v zimě a není rozdíl, jen si vlasy myjete v kuchyni místo u kádě (a snažíte se nenacákat moc).
            Pokud někoho zajímá, jak se myjí spodní partie, tak předposlední před nohama (špinavýma z chození naboso) a na umyvadle se přitom sedí. Variantně můžete sedět na umyvadle, které jste posadili na štokrle – když už nemáte nejmladší kolena.

            Náš hrdina na cestě může mít štěstí a narazit na slušný hostinec, kde i slamníky tu a tam vyklepávají, a tam budou mít lázeň. Hrdina bude postupovat podobně jako Japonci, totiž umeje se venku (namočí, vydrhne a opláchne) a pak si vleze do kádě. Za jistý obolos mu mezitím můžou vyprat šaty. Plátno (= spodní prádlo) mu nad kamny uschne celkem rychle; vlnu (=svrchní) prát nebudou, jen ji vykartáčují. On v ní zůstává lanolin, takže se špína nezažírá a vykartáčovat to jde.
            Pamatuju si, že nad vesnickými kachláky v jednom domě, nad nímž by historik zaplesal, bývalo bidlo. Bylo nad tou částí, kde byla trouba a kamnovec, čili mimo tál. Taky si pamatuju, že když jsme v zimě nahřívali / sušili věci u kamen (jiných, bohužel, ten skanzenovitý dům byl známých, ne náš), měly pak jemnou, ale opravdu velmi jemnou kouřovou vůni, spíš voněly dřevem než skutečným kouřem. Promáčená zimní bunda takhle uschne přes noc.
            Pokud náš hrdina žije v době nebo místě, kde nejsou kamna, ale otevřené ohniště, bude si hábky sušit dýl a budou slušně uzené. Nebo použije stodolu, kam neprší a kde bývá bidlo na místě, kudy profukuje. (Taky jsem viděla v jednom skanzenovitém dodnes obývaném domě, jiném. Ostatně – koňské deky se taky musí občas usušit, a o zvířata se člověk postará kolikrát líp než sám o sebe, pokud je chce udržet naživu. Viz článek o chcípání koní.)

            (Hodně jsem to upravovala, kus textu mi zmizel a psala jsem ho znovu, takže jestli se něco někde objeví dvakrát, je chyba na mém stroji.)

  5. Meridion
    13.10.2018 @ 11:41
    -
    Odpovědět

    Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se diskuze pěkně rozjela, takže trochu chaoticky:
    K alkoholu: Zlý strýc Leonard to shrnul dobře. Mohla bych doplnit jen nějaká konkrétní data, a to je v téhle fázi asi zbytečné.
    K schnutí prádla: Neporovnávala jsem rychlost schnutí lnu a tenké vlny, ale mám na vlastní kůži ověřeno, že “vlna hřeje i mokrá”, resp. přinejmenším nestudí. Ve stanu na historické akci vám i v létě za suchého počasí všechno navlhne. Oblékat se ráno do lněné košile nebo v neděli odpoledne do bavlněného civilu se rovná ledové sprše. Oproti tomu vlněné oblečení je naprosto v pohodě.
    K (ne)praní: Někdo už výš zmínil, že se ve středověku (a raném novověku) pralo jen spodní lněné prádlo, zatímco svrchní vlněné oděvy se jen kartáčovaly nasucho. V historických pramenech jsem našla ještě jednu variantu suchého čištění. Starší soukenné oděvy se odnášely k postřihovači, aby ostříhal vlas (svrchní vrstvu chlupů, v níž se drží většina špíny) a pak povrch tkaniny znovu počesal soukenickými štětkami, čímž se vytvořil nový vlas, a oděv vypadal (téměř) jako nový.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Má vši a smrdí – aneb hrdina (nejen) na cestě | Triumvirát