Zjistili jsme se Sikarem, že se nám celkem dobře píší články ve dvojici, a tak jsme se rozhodli, že se s vámi podělíme o další. Hned na úvod předesílám, že tento NEBUDE o našich dětech.

Dnes si beru kurzívu já! Ano, dětí budete ušetřeni, ale rozhodně ne autorských nešvarů.

 

Představte si totiž situaci, kdy se třeba váš hrdina vrací z bitvy nebo přijíždí do nějakého hostince, útočiště či domů po několikatýdenním případně dokonce několikaměsíčním putování. V jakém asi bude stavu? Nažehlený jako ze žurnálu?

 

Co hrdina, ale hrdinka! Pamatuji si na jednu, která po měsíčním putování pěšky temnými hvozdy měla drahé šaty s bohatou sukní (ta sukně je doslovná citace, mimochodem) stále v dokonalém stavu. Žádné trní je nerozervalo, o žádný špinavý kmen se neotřela…

 

Pokud to byla běžná osoba, která si nevypomáhala magií, je to přinejmenším zvláštní.

 

Autor to rozhodně nezmínil. Jsem rád, že taky nezmiňoval něco jako dokonale upravené nehty a účes za tři tisíce, který jí nejspíš vyčesala moc šikovná veverka.

 

Což by na druhou stranu byla docela dobrá zápletka (myslím tu veverku kadeřnici). Ale zpátky k našemu problému. Zkuste si například strávit celý den v jedněch botách, nejlépe neprodyšných, nejlépe trochu ve vlhku a nejlépe na pochodu. Když se večer konečně zujete, oblažíte okolí libou vůní? Nejspíš ne.

 

Já jsem zrovna nedávno po celém dni sundal kanady a… No, páchlo to zhruba jako kvasnice.

 

A nejde jen o zapařené nohy. Hrdina na cestě asi nemá příliš příležitostí dát si pravidelně teplou sprchu, umýt si hlavu a deodorant samozřejmě nejen, že nepoužívá, ale ani nezná. (Anebo zná a okázale ignoruje, i tací jsou. Letní cesta MHD může být dostatečnou ilustrací.)

 

Stačí mi být týden na chalupě, kde sice máme sprchový kout, ale přesto je tam hygienický standard posazený trochu níž, plus navíc se víc věnuji fyzické práci, díky níž se večer odebírám do sprchy obalený prachem a pilinami. I když žádný večer nevynechám očistu těla, přesto se vracím domů například s úplně zčernalými chodidly. Tuhle získanou vrstvu myji obvykle ještě tak týden. A teď si představte kohokoliv ve středověku, který takhle žil pořád.

 

Aneb když je špína zažraná… Ono stačí i pracovat na zahrádce a nejde to dolů hned, i když se člověk snaží. Jsou ovšem i spoluobčané, kteří se ani nesnaží. Určitě jste se už setkali s někým, na kom bylo na první setkání cítit (ano, doslova cítit), že pravidelné hygieně zrovna neholduje. Znávala jsem kdysi jednoho kluka, co se prý plánovitě nemyl (jako dlouhodobě). Pobývat s ním v jedné místnosti nebylo příjemné.

 

Nejhorší je, že ti lidé to obvykle sami necítí.

 

To je logické, protože čichové buňky jsou adaptabilní a časem otupí. To si pamatuji ještě ze středoškolské biologie. Zkrátka jste-li vystaveni delší době nějakému zápachu, přestanete ho vnímat. Za což můžeme být přírodě neskonale vděční.

 

Tak! Ale zpět k našemu hrdinovi. Vrátil se z daleké cesty a celkem logicky by se mohl shánět po něčem tak banálním jako teplé koupeli. Nebo v případě výše zmíněné hrdinky po kosmetickém salónu, protože s hygienou a šaty problém není, ale probůh, musí jí nutně upravit obočí!

 

Anebo se po tom všem shánět vůbec nemusí, pokud… chtěla jsem nejdřív napsat je čuně, ale to by nebylo fér. Mluvme raději o nižším hygienickém standardu. V některých dobách a prostředích se totiž tělesné očistě a pravidelné hygieně příliš neholdovalo, ba dokonce byla pokládána za více či méně škodlivou. Zkrátka jak se říká: jiný kraj, jiný mrav.

Pokud tedy ve světě, v němž se odehrává váš příběh, je hygiena brána jako něco nepříliš důležitého, klidně nechte hrdinu špinavého. K tomu, že on sám (či ona sama, protože toto i vše následující se samozřejmě týká i hrdinek) po očistě netouží, může být klidně i jiný důvod. Může souviset s jeho sociálním postavením – protože různé sociální vrstvy mohou mít různé zvyky a návyky – či náboženským přesvědčením, s nějakou ryze osobní pověrou či osobním závazkem typu „nebudu se mýt dokud nesplním úkol“ a podobně.

A jestliže na celou věc nahlédneme ještě z jiného úhlu: prostředí, kde je určitá úroveň špíny zcela normální, může sama skutečnost, že se hrdina, který právě přicestoval, shání po důkladné koupeli či jiném způsobu generální očisty, vytvořit docela slušnou zápletku. Budou ho místní považovat za podivína? Budou se mu pošklebovat či rovnou smát? Budou jej sledovat s krajním podezřením, případně jej rovnou nahlásí místním úřadům jako nebezpečného špiona?

Je také třeba mít na paměti, že nedostatečná hygiena s sebou může přinášet i další nepříjemnosti jako viry, bacily a parazity.

 

Zvláště pak ve středověkém světě. Jak se váš hrdina dopravoval? Na koni? Je cítit koněm. Kde přespával? Možná ve stáji, že? Nedivil bych se, kdyby v neustálé přítomnosti zvířat získal nejednu blechu, od nemoci šířících hlodavců chytil nějakou nepěknou infekci… Ten seznam může jít do nekonečna.

 

Určitě nejen od zvířat. I spolucestující a ti, které cestou potkal nebo s nimi přespával v jedné místnosti (hromadné přespávání bylo dříve naprosto normální), jej mohli oblažit nejedním parazitem.

Pamatuji se na jeden historický román, kde mě hodně zaujalo, jak hrdinka vyčesává svému manželovi po návratu z dlouhé cesty z hlavy vši (a že jich chudák měl). Říkala jsem si tehdy, že je to úžasně autentické.

 

Hmm, vybavil se mi film Vikingové, v němž si severští válečníci podávají kolem stolu jeden lavor, v němž provádí postupně ranní hygienu, přičemž jeden má rýmu. Kmen kanibalů později ve filmu neměl šanci v nechutnosti předčít tuhle scénu. No nic…

 

Oni se určitě i ti paraziti v takových skupinách šířili docela rychle. Když se vrátíme k těm vším, nenechte se zmást tím, že se tito neroztomilí malí tvorečkové nazývají „veš dětská“. Kdo z vás má dítě či děti ve školních kolektivech, nejspíš už ví, že jakmile přítomnost tohoto zviřátka včas neodhalíte, záhy odvšivujete celou rodinu bez ohledu na věk dotyčných.

I běžný hmyz jako například komáři, klíšťata a muchničky ovšem dokáže docela slušně znepříjemnit život. A pokud se váš příběh neodehrává na téměř sterilní kosmické lodi nebo nejde o nějakou postapokalyptickou vizi, je velmi pravděpodobné ba skoro jisté že se s hmyzem bude váš hrdina v běžném životě setkávat.

 

Postapo? No tam ho trápí přece OBŘÍ hmyz. Ale vraťme se k našemu hrdinovi.

Má vši, je špinavý, páchne. Ale zajisté je po cestě odpočinutý, ne? Nebo možná spíš vyklepaný ze sedla nebo klidně i kočáru jedoucího po hrbolaté cestě v dobách, kdy něco jako pneumatiky nebo pérování ještě nebylo známo.

 

A pokud cestuje pěšky, je třeba zvážit, co má na nohách. Moderní outdoorovou trekingovou obuv lehkosti pírka a pohodlnosti bačkůrek? Anebo jde bos, případně v onucích, či má staré škrpály, které jsou sice hezky rozšlápnuté, ale trochu do nich teče? Nebo má pěkné nové kožené botky – jenže ty tuhle tlačí a tamhle zase dřou? Má puchýře, mozoly, kuří oka, praskají mu paty až do krve? Možná všechno dohromady. Možná je už zvyklý…

 

Hmm, o tom něco vím. Kůží na mých patách byste mohli rozbíjet beton. Prasklina až do krve je děs běs, který se bez péče téměř nehojí a bez pohodlných bot se s ní strašně špatně chodí. Pohodlnými botami pochopitelně myslím nějaké dnešní.

 

Zůstaňme ještě chvíli u hrdinova vybavení: určitě také nemá moderní lehoučkou bundu, která jej ochrání před vodním sloupcem až do XY mm srážek, a když zmokne, stačí ji jen protřepat a je znovu skoro suchá. Samozřejmě, že poctivý vlněný plášť našeho hrdinu také dobře ochrání a zahřeje. Nicméně pokud opravdu pořádně zmokne, máte představu, jak dlouho taková vlna schne? Když jsem s naší dcerou před lety používala jako izolační vrstvu přes plínky vlněné kalhotky napuštěné lanolinem, tak po přeprání schly dva až tři dny (jen tak rozložené, topení ani přímé slunce se na vlnu nedoporučuje). Nemluvě o tom, že namočená vlna je cítit… zkrátka a jednoduše jako mokrá ovce. A teď si představte, že se takových lidí s mokrými vlněnými plášti sešlo v jednom hostinci dejme tomu deset nebo dvacet. To musel být prima odér v nepříliš dobře větrané a někdy i třeba od otevřeného ohně zakouřené místnosti…

 

O dalších těžkostech a nástrahách, které mohou našeho hrdinu potkat na cestách, si však povíme zase příště – ano, hádáte správně, článek nám zase tak narostl, že jsme ho raději rozdělili na dva.