Poprvé mě to potkalo před mnoha lety, když jsem ještě chodila na střední školu, ve snu. Zdálo se mi, že jsme šli do kina na film, ze kterého se vyklubal příběh velmi podobný románu, který jsem tehdy měla rozepsaný. Sebralo mě to natolik, že jsem se v tom snu rozbrečela… a probudila se s polštářem promáčeným slzami.

Později se mi to stalo i ve skutečnosti, a to tolikrát, že jsem málem začala věřit v kolektivní fantazii. Copak by se dalo nějak jinak vysvětlit, že zrovna když začnu pracovat na nějakém příběhu, najednou začnou vycházet knihy nebo filmy s podobným námětem?

Dalo.

V první řadě, tyto knihy či filmy se mohly objevovat i dříve, ale teprve s vlastním námětem v hlavě nebo částečně na papíře (v počítači) jsem si jich začala všímat víc a začala vidět paralely i tam, kde by si jich nikdo jiný nevšiml.

Za druhé, již koncem 19. století zjistil divadelní teoretik Georges Polti na základě srovnání obrovského množství klasických i soudobých dramat, že existuje pouze 36 dramatických situací *), a to i přesto, že rozlišoval mstu za zločin a mstu na blízkém člověku (kdy viník i mstitel jsou spříznění s obětí), nebo obětování se pro ideál a obětování se pro blízkého člověka atd. Tyto dramatické situace, nebo chcete-li zjednodušeně zápletky, se dají stejně dobře aplikovat i na epickou prózu. Když si uvědomíme, že i prostředí, do kterých lze příběhy zasadit, nebo charakterových vlastností, kterými své postavy můžeme obdarovat, je omezené množství, pak je logické (a nevyhnutelné), že si některé příběhy budou podobné.

Vzdejte se naděje, že v dnešní době dokážete vymyslet příběh, který bude skutečně originální, ale neházejte kvůli tomu flintu do žita — vždyť kolik bylo napsáno úspěšných variací na Romea a Julii nebo hledání Svatého grálu!

Začínající autor po upozornění na dílo podobné jeho rozepsanému nápadu často prohlásí, že o něm nechce vědět nic víc, aby mohl po dopsání svého příběhu s klidným svědomím říct, že veškerá podobnost je pouze náhodná. Avšak bude tato výmluva budoucí čtenáře zajímat? Osobně se domnívám, že je lepší udělat pravý opak — vrhnout se do studia knih na podobné téma. Protože jen tak máte naději najít nějakou skulinu v zápletce, kterou předchozí autoři dosud nevyužili, poučit se z jejich chyb, obrátit často opakovaná klišé naruby, a tím vším docílit, že se fanoušek daného žánru bude kochat novou, avšak neotřelou variací na oblíbené téma, místo aby váš příběh odložil s povzdechem, že tohle četl už stokrát.

Závěrem se chci — nebo spíš pokládám za nutnost, protože potěšení mi to nepůsobí — zmínit o situacích, kdy k ukradení nápadu skutečně dojde anebo vznikne podezření, že by tomu tak mohlo být. Podrobně se tomuto problému věnovala Markéta Dočekalová v Tvůrčím psaní 3**), zaměřenému sice na scenáristiku, ale většinu opatření (uložení díla u notáře nebo u specializované společnosti, zaslaní rukopisu sami sobě v zapečetěné obálce atd.) lze uplatnit i při psaní prózy. Pokud po přečtení výše zmiňované pasáže v Tvůrčím psaní 3 získáte dojem, že svět filmového průmyslu je drsný, paranoidní a bláznivý zároveň, a mávnete nad celou záležitostí rukou, protože vám přijde vysoce nepravděpodobné, že by zrovna váš výtvor chtěl někdo ukrást či okopírovat, nezapomeňte, že se můžete ocitnout i na opačné straně barikády. Třeba vaše dílko po vydání upoutá pozornost slavnějšího autora či jeho právníků, a vy budete obviněni z plagiátorství. Sice je u nás daleko menší pravděpodobnost, že se něco podobného stane, než třeba v Americe, ale pokud k tomu dojde, bude už pozdě bycha honit. Proto bych na tomto místě doplnila Sikarův článek vybízející k archivování o další bod: Archív starých verzí rukopisu může posloužit i jako důkaz, že jste na svém románu začali pracovat dříve, než vyšel “konkurenční” příběh.

Loučím se s vámi s přáním, abyste žádnou z těchto či jiných pojistek proti ukradení nápadu nemuseli použít.

Meridion

*) Mathausová, Milena: 12 pádů scenáristiky, Victoria Publishing, Praha, 1996, s. 65-67; nebo online anglicky: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Thirty-Six_Dramatic_Situations (stručný přehled) a https://archive.org/details/thirtysixdramati00polt (celý Poltiho text v anglickém překladu)

**) Dočekalová, Markéta: Tvůrčí psaní pro každého 3, Grada, Praha, 2010, s. 34-37.