Cirrat
Co? Já… nic. Pořád pokračuju v srpnovém Marshallovi McLuhanovi, když zrovna netlumočím a mám dlouhou jízdu autem, pouštím si Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel (když tlumočím, leze mi na nervy, pokud na mě něco mluví i po práci). Dokonce jsem byla i na CONiáši! A protože jsem nedočetla ani nedoposlouchala nic nového, můžete se alespoň pokochat, co jsem si všechno přitáhla domů. Ano, člověk prostě nepřestane kupovat knížky jen proto, že mu došlo místo v knihovně!
Ekyelka
Budu se opakovat, ale: „Bez souhlasu tajemníka…“ a dál to znáte. Ano, stále mám na stole rukopisy a z nudné černi na bílých stránkách vytvářím místy až spektakulární díla, jen zarámovat. Převládá tyrkysová říznutá fialovou, občas se mihne červená a zcela výjimečně zazáří neonová zelená, zkrátka když opoznámkovat, tak pořádně! Už teď vám mohu slíbit, že až se dostanete k výsledným románům, pobavíte se minimálně stejně jako já.
Dva ze tří aneb čím se bavím po večerech.Nejen kritikou jest Ekyelka živa, proto jsem sáhla po dalších detektivkách a nějakém tom fantasknu. Ken Bruen si to u mne trochu vyžehlil, neb po Kříži a Svatyni, při jejichž čtení jsem chvílemi jen nešťastně vzdychala, jak může být nějaký člověk tak „#*!ej“, jsem se propracovala k Ďáblovi a to hned bylo jiné čtení! Chvílemi jsem už přemýšlela, jestli jsme neopustili žánr a neodskočili si do surrealismu, ale dobře se to četlo a Jack Taylor konečně nebyl úplně marný a na ránu.
Potkalo mne také pár krutě brzkých rán, kdy by sice tělo ještě potřebovalo odpočívat, ale mozek se rozhodl stávkovat a jet na plné obrátky. Jak to dopadlo? Během několika hodin přečtená Hlubinná bouře i Ledová kletba, obojí od Lincolna Childa. Romány na pomezí thrilleru a SF, situované do zajímavého prostředí (první se odehrával na hlubokomořské základně, druhý na zamrzající Aljašce ) a s pointou, kterou by běžný čtenář nedotčený fantastikou označil za „zajímavou a překvapující“. Pro mne to byla spíš zábavná literatura na odvedení pozornosti od mrzutostí, zkrátka odpočinková četba (a klidně i na dovolenou, nejen do postele na jedno dopoledne).
Velice čerstvě vyšlo Město zázraků. Co to znamená? Správně, Božská města se mi z knihovny přestěhovala k posteli na vrchol čtecí hromady. Než se k nim ale dostanu – protože odjíždím a tahat s sebou tolik knížek prý nemohu, vyřešila jsem to přibalením tabletu a e-knih. V lázních mi bude dělat společnost Honza Kotouč s Pokračováním diplomacie a Karin Boye, protože jsem Kallocain četla už velmi dávno a chci si ho oprášit.
Sikar
Teď toho bylo hodně, vážně hodně. Poslední nákup knih obsahoval První a Druhou knihu hřbitovní (komiksové zpracování Gaimanovy Knihy hřbitova), Ocelového alchymistu 4, Odda a mrazivé obry a taky Upíra z okrsku. Během večerů po uspání mladšího prcka, a než usnul starší prcek, jsem z toho přelouskal vše kromě poslední upířiny, která mi zůstává na pořadníku.
Po dočtení hřbitovních knih a Odda jsem stále ještě neměl dost Neila Gaimana, tak jsem sáhl po další bohatě ilustrované knize pro děti Spáčka a vřeteno. Tu sice vlastním již pár let, ale když jsem ji před lety zakoupil, poznal jsem v ní ihned na první stránce povídku z knihy Předběžné varování: Krátké fikce a disturbance. Mezitím mi ale ze vzpomínek prchla, tak jsem si ji přečetl znovu a tentokrát se i kochal obrázky od Chrise Riddella.
Z Coniáše jsem si odnesl Případ ztraceného hledače a Lovce lidí. Následně jsem u stolku s výměnou knih vyhrabal hned dvě knihy od bratrů Strugackých, které jsem ještě nečetl, konkrétně Hotel U mrtvého alpinisty a Vlny ztišují vítr.
Účastníky nyní probíhajících soutěží by mohlo snad zajímat, že jsem dočetl aktuální Zpívající věže a už odevzdal hodnocení, a nyní se prokousávám naším Prázdninovým psaním. New Weird je na pořadníku. Předem bych taky rád světu oznámil, že příští rok si dávám od hodnocení aspoň trochu pauzu, cítím se drobet přetažený, takže vyjma našich soutěží si nechám první půlku roku volnou.
A pozor, zlatý hřeb na závěr! Během víkendu u rodičů mi otec předložil knihu Kamenný chlapec se slovy, že si musím přečíst aspoň kousek. Po uspání dětí jsem ji během chvilky málem vdechl. Musím vám říct, že pohádky o Leninově moudrosti, Stalinově odvaze, házení granátů na kapitalisty a tom, jak dělnictvo zvítězí, byly opravdu maso. Pokud mi nevěříte, že se něco takového dochovalo do dnešních dnů, tady máte vyfocený důkaz:
Míša
Poslední měsíc byl na čtení bohužel poněkud chudší než jindy, protože jsem strávila hodně času betačtením chystaného románu Míly Lince. A k tomu můžu říct zatím jen tolik, že se máte na co těšit, až to vyjde.
Kvůli přípravě na workshop jsem pročetla zase poměrně hodně knížek o psaní a mohu osobně doporučit Fieldovy základy scénáristiky Jak napsat dobrý scénář. Knížka se sice soustředí na psaní filmových scénářů, obsahuje ale hodně zajímavých pouček a pravd, které zužitkuje i autor beletrie. Zejména doporučuji úvodní pasáž o psaní postav, protože jsou v ní celkem zajímavé poznatky, které vás donutí dívat se na vlastní psaní trochu jinak.
Druhá knížka, kterou bych tento měsíc ráda vypíchla, je Leiberovo pokračování Fafhrda a Šedého Myšilova, Meče proti smrti. Osobně jsem se k Leiberovi dostala celkem pozdě, až před pár měsíci, ale jsem ráda, že čtu tohohle klasika žánru meče a magie až dnes. Mám totiž takové tušení že v patnácti bych ho bez zájmu odložila stranou.
Leiber má pro dnešního čtenáře trochu těžkopádnější styl a humor, ale i tak jsou příběhy svižné, přímočaré a dostatečně zábavné.
Související příspěvky
Onehdy jsme napsali o tom, jaké radosti a překážky nám do naší spisovatelské tvorby přináší rodičovství. Během toho …
Jak jsme vlastně našli naše betačtenáře? Kolik jich máme? Jak často je vytěžujeme? Čím je uplácíme a jak …
Únor je v polovině a to je už tradičně čas na to mrknout se do naší knihovny. Mrkněte …
Já teď četl Anthony O´Neill: “Na odvrácené straně” a bylo to super.