Autor, pln nadějí, hleděl vstříc světu u nohou mu ležícímu. Nápad jeho naději má čtenáře osloviti, šokovati je a husí kůži jim nahnati jako mráz valící se z hlubin jeskyní naplněných jen osaměním a zoufalstvím. Zvolil formu sedící geniálnímu jeho sdělení? Sednou si lidé vůkol na zadnice své, uchváceni, zděšeni nebo snad dokonce znechuceni odvahou jeho nesmírnou, že napsat text podobný odvážil se? Ten nápad, který dosud všichni obloukem obcházeli, aby

A dost. Přerušuji vysílání uprostřed věty, protože vám to musím říct upřímně. Opravdu nejsem schopen napodobit takový ten hutně umělecký a poetický styl, který volí někteří autoři. Nejde mi to, neposloužím, asi jsem fakt minimalista. Jedněm se to daří lépe, jiným hůř. Já proti tomu stylu jako takovému nic nemám, pokud tedy jazykové schopnosti autora dosahují jeho poetičnosti. Rovnou si dovolím i překlad: Pokud váš text přetéká hrubkami, je výsledek pokusu o vysoké umění spíš úsměvný. V lepším případě jen úsměvný…

Tak jako tak se ovšem připravte na to, že pokud píšete se spoustou kudrlinek a vzletných obratů, mnoho čtenářů tím odradíte. Chtějí radši snadno čitelný příběh než poezii v próze. (Podobné texty nemusí mít nutně opravdový děj, a když už, tak bývá občas zpola skrytý v jinotajích.) To není kritika, vážně ne. Navíc, když takhle píšete, své čtenáře si rozhodně najdete. Sice půjde o úzce vymezenou skupinku, ale jsou tu. Jen se nesnažte za každou cenu prorazit do mainstreamu, tím myslím i v rámci fantastiky, které se primárně na Triumvirátu věnujeme. Věřte mi, že pokud nenabídnete něco nového a příběhově opravdu zajímavého a úderného, spíš narazíte na nepochopení. Lidi dnes už tolik nezajímá lyrika.

O čem vlastně chci psát? O kontrastu. Opakovaně se totiž setkávám s tím, že se nám autor snaží podobně hutným stylem sdělit nějakou Velkou Myšlenku (tentokrát ta velká písmena nemyslím úplně ironicky). Jak to ale dopadá?

Nehodlám radit, pojďme se nad tím spíš zamyslet, jo?

Začnu totiž dotazem, nakolik je dobré v textu odrážet emoce? Osobně jsem s tímhle svého času docela experimentoval. Měl jsem příběh, v němž se střídal styl psaní podle prostředí. Ta bych jednoduše nazval přírodou a technickou společností. Zatímco v přírodních částech jsem si hrál hlavně s emocemi a popisoval spíše pomocí pocitů postav, u těch technických hrály prim anonymní chladné popisy.

Někomu to může znít jako detail, ale schválně si to zkuste. Najednou zjistíte, že kromě stylu psaní začnete používat i jinou slovní zásobu. Určité termíny se zkrátka hodily jen někam.

Teď si představte, že chcete psát nějaký opravdu bizarní text. Provokativní téma, od něhož se bude odvíjet ne zcela běžný příběh, zkrátka něco nového a nezvyklého. Vaším cílem je donutit čtenáře, aby se na chvíli zastavil, zamyslel. Máte touhu šokovat, uchvátit.

(Odbočka stranou, ale hodí se to čas od času zopakovat. Skutečně se píše bizarní. Bizarní, nikoliv bizarDní. To je to samé jako kamikaze, nikoliv kamikaDze. Co s tím D všichni mají?)

Jak na to?

A tady jsme u zamyšlení jako takového. Věřte tomu nebo ne, ale hutný umělecký styl se mnohdy hodí spíš pro poměrně banální příběh. Nebo dokonce příběh na první pohled téměř surrealistický. I vcelku jednoduchý obsah může díky nezvyklé formě vyniknout. Pamatuji si na povídku, jejíž autor vsadil na umění a současně nejen že velmi stručný, ale také v zásadě nesmyslný příběh. Jednalo se ve výsledku o dobrou ukázku dnes už poměrně vzácného žánru zvaného nonsens.

Četlo se to samo a já se u toho neskutečně bavil. Kroucený jazyk a příběh bez sdělení, v zásadě jen zábavné nesmysly, se k sobě hodily. Taková kratičká jednohubka, skoro básnička.

Jenže jak jsem řekl, vy chcete sepsat něco vážného a s šokujícím poselstvím. A aby to vše vyznělo ještě lépe, zvolíte co nejsložitější a nejkvětnatější jazyk. Když už je bizarní obsah, tak ať forma odpovídá!

Tak hlavně pozor, ať to nepřeženete, jo?

Na jednu stranu se může zdát, že se bizár k bizáru hodí, ale na stranu druhou si to pojďme rozebrat.

Dávají dvě plus dohromady zase plus?

Váš příběh je silný, doslova hutný. Pojednává o něčem naprosto nenormálním, co zahýbá emocemi čtenářů. Každé slovo bude mít při správném dávkování sílu dynamitu. V tom případě se zkuste zamyslet, zda by takovému nápadu spíš nepomohla trocha minimalismu.

Jedná se o onen kontrast. Píšete o něčem šíleném, tak je vaším cílem, aby se čtenář soustředil předně na sdělení. Navíc pojednáváte o něčem, co je v naší realitě naprosto nemožné. Nyní máte dvě možnosti.

Tou první je podobný příběh zpracovat úmyslně na první pohled co nejobyčejnějším způsobem. Strohé reálie našeho světa, v nichž nápad vyzní ještě bláznivěji, než ve fantastickém světě. A do toho navíc běžný jazyk. Nechte ke čtenáři promlouvat text řečí, kterou sám používá. Ukolébejte ho tak ze začátku, načež mu mezi oči vpalte svůj ukrutný nápad. A víte co? Jestliže je to něco skutečně extrémního, schválně zkuste experimentovat s emocemi. Hodí se spíš se od nich oprostit a všechny ty šílenosti čtenáři předkládat pro ještě větší efekt technicky popisně, nebo naopak si zabrnkat na nervy? A co teprve dávkování textu! O tom se rozepíšu později.

Druhou možností je právě hutný umělecký styl plný kudrlinek. Může mít efekt, ale současně s tím hrozí, že někteří čtenáři vaše sdělení ve výsledku lidově řečeno nepoberou. Dalším rizikem je, že obsah se doslova a do písmene skryje ve formě, která jej zadusí. Přehnaně umělecké zpracování přebije šokující sdělení. A hlavně, čím experimentálněji text pojmete, tím se ve výsledku může stát méně osobním pro čtenáře. Je nakonec tak moc fantastický a odlidštěný, až jej čtenář bere natolik jako umělecký pokus nezasazený do reality, že už se ani nezamýšlí nad tím, co mu sdělujete. Zkrátka už tu není efekt „tohle by se mohlo stát“. Ano, umělecký text pracuje obvykle dost dobře s emocemi, ale otázka zní, kam je autor směřuje. Do poetických připodobnění, nebo do obsahu?

Na řadě je slíbené dávkování textu. Hutný styl totiž často spoléhá na dlouhé, velmi rozvité věty a s nimi související o to delší odstavce. Takový styl se dá ovšem použít jak kde. Osobně bych s ním například rozhodně nepsal jakoukoliv akčnější scénu. Na jeden takový případ si pamatuji. Povídka byla psaná z pohledu první osoby a hrdina vše komentoval opravdu sáhodlouze. Jakmile došlo na akci, autor měl podle mě okamžitě změnit styl na méně upovídaný, což ale neudělal. Bojové scény pak zkrátka nefungovaly. Hrdina jejich podrobnému komentování věnoval víc slov, než by si ve skutečnosti během té chvíle mohl byť jen pomyslet.

Věřte nebo ne, ale jestli chcete sdělovat něco šokujícího, funguje to podobně. Vaším cílem je pokud možno údernost. A ta se v upovídanosti ztratí. Dávkujte text v kratších větách, používejte menší odstavce. Nebojte se v klíčových místech klidně i jen jediné věty nebo dokonce osamoceného slova na řádku. Text tak získá na větší dynamičnosti, odsýpá, a dokonce se vám může povést, aby čtenář subjektivně vnímal, že se to prostě výborně čte, protože mu to pod očima běží pořád dál a dál. Ostatně, tím se dostávám k základní poučce, kterou píšu poměrně často. Používejte odstavce. Prostě používejte. Text vypadá i čte se lépe, nekonečný blok slov pohled nepřiláká.

U nezvyklého obsahu je údernost důležitá. Nic nedovede zabít i jinak silnou pointu víc než její rozpuštění v mnoha slovech.

Co teda s tím?

Jak jsem ale řekl už výše, tohle je opravdu spíš na zamyšlení nad tvorbou každého z nás i nad konkrétními texty. Každému se píše lépe něco jiného. Každý text může jednomu člověku přijít zábavný a jinému nudný, jeden autor může stejné téma pojmout tak, druhý onak. Nebo i jeden autor ho klidně uchopí několika různými způsoby.

Jenže vaším cílem by předně mělo být zaujmout čtenáře. K tomu obvykle stačí jedna jediná věc, nemusíte text nutně přepálit tím, že do něj dáte nezvyklých prvků víc, než snese.

Berte to jako námět k zamyšlení, a ne nutně radu, protože tento článek jsem psal předně jako čtenář. Čtenář, který si chce v první řadě u čtení odpočinout a pobavit se.

Sikar