Ty tři vykřičníky nejsou v názvu jen tak. Jen s nimi je totiž nadpis pořádně efektní!!!
Tak jo, konec srandy. Ty tři vykřičníky bijí do očí, to je snad bez debat. Někdy i jeden je víc než dost, což mi připomíná spolužačku ze základní školy, která nebyla schopná nic napsat bez vykřičníku. Dejme tomu jsme kdysi měli nakreslit čarodějnici a vymyslet jí jméno. Jméno její čarodějnice? Belzebuba! Ano, s vykřičníkem, který mě docela prudil.
Zkusíme to i jinak. Co takhle nákupní seznam?
Chleba!
Okurky!
Brambory!
Mýdlo!
Máte pocit, že jste tím tyhle obyčejné položky nějak vylepšili? Tak se připravte na to, co na vás celou dobu chystám.
Povídka se zajímavým příběhem, plná morálních dilemat a zabývající se hlavně psychologií postav!
Sice to vypadá jako komentář nadšeného čtenáře na knižní databázi, ale bohužel jsem se takto snažil vyjádřit, jakým způsobem můžete tu povídku zabít.
Každý píše jinak. A každý taky rád čte něco jiného. Někdo radši konverzačky, jiný akčňárny, další má rád, když je text hodně psychologický nebo lehce filosofující. (Samostatnou kategorií jsou humělci píšící pro jiné humělce, u nichž platí, že čím je text nepochopitelnější, tím je zaručeně lepší. To je ovšem taková anomálie, kterou radši pro potřeby článku považuji za statistickou chybu.) Tisíc čtenářů, tisíc chutí, jeden autor sice může potěšit všechny, ale většinou se spíš soustředí na to, co mu jde a co ho baví.
Ale já chci vše najednou!
Někteří jako kdyby se ovšem snažili v jediném textu uspokojit všechny. Ne, že by to nešlo, ale výsledek nemusí skončit podle jejich představ. Problém zejména nastává, když se autor snaží ke konci za každou cenu o efekt.
Ne že bychom to všichni občas neudělali. Zrovna nedávno jsem efektní závěr autorovi sám navrhl jako alternativu. Dozvěděl jsem se, že ač by to bylo ve výsledku možná i údernější, přišlo mu to v daný moment jako klišé. Měl pravdu, ne že ne. Dokonce o tom závěru sám uvažoval, ale zavrhl ho. Důležité však je, že onen závěr by tam navzdory klišé působil logicky.
V tomto případě.
Zahodit totiž logiku nebo například otočit chování postav o 180 stupňů jen kvůli závěru? Může se stát, lidé nejednají vždy rozumně. Důležité je ovšem následující:
Ptejte se sami sebe, zda se to hodí k dosavadnímu příběhu.
Pamatuji si například na příběh o skupince otroků, kterým je vymýván mozek, aby se z nich stali fanatičtí bojovníci. Rozklad jejich osobností autor popisoval dost dobře. Lidé se měnili na nemyslící stroje a závěr byl jasný – nikdo z nich na konci nezůstane tím, kým býval dřív. Očekával jsem poslední pasáž, v níž celá skupina chladně vykonává rozkazy a nikdo v ní už ani nezná své jméno.
Škoda jen, že namísto toho se v doposud silném a psychologickém příběhu autor rozhodl pro efektní závěr. Jeden z otroků se rozhodne nafingovat útěk několika jiných, aby své kolegy posléze zadržel a předal pánovi, protože si myslí, že pak se mu dostane nějakých výhod. Jeho plán však selže a namísto toho je potrestán.
Konec byl snahou o akci a drama. Zrada, útěk, boj, odhalení pravdy.
Je to špatně?
Ano i ne.
Ten závěr působil dobře. Škoda jen, že se hodil k úplně jiné povídce, protože tady vyzněl spíš lacině. Celý text směřoval k tomu, aby nám autor předložil prázdné schránky, které se staly z postav. Ponurá atmosféra, beznaděj, stále větší otupělost hlavních hrdinů, to vše útočilo na čtenářovy emoce. My sice očekávali tragický konec, ale zvědavost nám nedala spát, abychom zjistili, jak moc špatné to pro protagonisty bude. Skutečný závěr pak sice vyzníval na jednu stranu překvapivě, ale k uspokojení toho, co jsme chtěli, jsme nedošli.
K ději se zradou v celém příběhu nevedla jediná věta. Odhalením, co se stalo, příběh končil. Ano, čtenáře to rozhodně překvapilo, ale jednalo se o náhlou změnu nezapadající do zbytku příběhu, která zakryla to, co očekávali.
Závěr byl efektní. A ve výsledku zbytečný, protože nepřinášel skutečné zakončení rozehraného příběhu, nahrazoval ho líbivou akcí, která ve výsledku nikam nevedla.
Autoři podobné závěry páchají často ve spěchu, když už jim uzávěrka dýchá na záda. Nebo jim příběh přišel například málo akční, tak se pokusili to na poslední chvíli napravit. Nebo asi mají pocit, že je podobný zvrat potřeba, aby jejich povídka byla kompletní.
Víte co? A nechcete radši, než se snažit o efekt, šok a údiv, opravdu dokončit to, co jste rozepsali? Napsat konec ve stejném duchu jako zbytek povídky?
Čtenáři to ocení.
Sikar
Související příspěvky
Podobně jako u podivných jmen, líných názvů textů a okoukaných zápletek, se také setkávám s tím, že lidé …
Úplně jednoduše můžeme říct, že zájmena zastupují podstatná a přídavná jména nebo na ně ukazují. V větě mají …
Víte, jaký je rozdíl mezi titulky k filmu a návodem na použití měniče napětí? To první je zábavnější, …
Přiznám se, že já vykřičníky používám docela hojně. Hlavně co se týče v poznámkám rozesetých na stole a také v kalendáři. Když totiž zahlédnu ten do očí bijící vykřičník a u něj malou poznámku, existuje větší pravděpodobnost, že na tuto konkrétní událost nezapomenu.
U nákupního seznamu rovněž. Když totiž už dvakrát přijdu z obchodu bez kuchyňských utěrek, tak si už pomalu začínám říkat, že i ten zatracený vykřičník přestává plnit svoji funkci…
Jinak u literárního textu vykřičníkem označuji v přímé řeči naléhavost v hlase, řev a roztrpčenost hovořícího.
No že jo! Já taky psala Sikarovi, že označení položky v nákupním seznamu vykřičníkem je naprosto logické. A když jde do tuhého, udělám ten vykřičník tlustý a červený 😀 u rodinného receptu na bábovku v sešitě s recepty mám takhle tři vykřičníky a poznámku nezapomeň na sníh. Udělala jsem ji tam poté, co jsem potřetí našla ušlehaný sníh v lednici, zatímco bábovka už byla v troubě. Do svých poznámek k textům si pak píšu vykřičníky úplně běžně.
Ale to jsou všechno takové soukromé poznámky, tam plní vykřičník úplně jinou roli.
Tak vykřičníky používám, jen když někdo vyloženě křičí nebo mluví naléhavě. Zato se mi ale v poslední době roztrhl pytel s trojtečkami… asi mám pocit, že dovedou nahustit atmosféru 😀
Ony ji teda spíš ředí… Ale chápu to, taky mám pro trojtečky slabost. Při seškrtávání textu do finální podoby se je pak pokaždé snažím mýtit, jenže stejně ve dvou třetinách případů nakonec přesvědčím sám sebe, že je tak konkrétní trojtečka zrovna na tom kterém fleku potřebná.
Co se vykřičníků týče, je jasné, že v přímé řeči jsou občas nezbytné (koneckonců proto taky existují). Cpát je do “hlasu vypravěče” už jestiť ovšem zvěrstvo (byť třeba Foglar je používal úspěšně i tam, ovšem literatura pro děti má trochu jiná pravidla). A samozřejmě je dobře mít na paměti, že běžně se používá jeden, pro zesílení důrazu tři (ale s tím už opatrně), a dva že jsou přípustné jen ve výjimečných případech, nejčastěji když člověk potřebuje odstupňovat hlasitost (“Viléme! Hynku!! Jarmilo!!!” – Buch! Buch!! Buch!!!). No, a napsat v řadě čtyři či víc… Chcete-li, můžete, v tom nikomu nebráním. Jenom prosím, buďte ke čtenářům ohleduplní a udělejte to pokud možno už v první větě: čím dřív se dovědí, že autor je pitomec a nemá cenu číst dál, tím líp pro ně.
Jo tak v trojtečkách bych řekl, že jsem přeborník… I když možné ne zrovna v dobrém slova smyslu. Rozhodně je nadužívám, nejen v přímé řeči, ale i u vypravěče. Nevím, prostě se mi tam pocitově hodí asi tak na 63,4 %. No a zkuste vysvětlit těm 36,6 procentům, že můj pocitový dojem je správný, i když je zcela možné, že se můj dojem zrovna plete…
To jsme kdysi měli takového předsedu domovního družstva a ten miloval trojtečky. Takže se člověk mohl dočíst perly typu:
Zítra v 18.00 je domovní schůze…
Vždycky jsem si vzpomněla na babiččinu definici trojtečky a říkala si, jestli teda ta schůze je, nebo ne, když si tím sám autor vzkazu není jistý.
Nebo ještě líp:
Urguji nutný úklid věcí a květin na chodbách… Kvůli požárním předpisům je tam nesmíte nechávat…
V životě nepochopil, proč mu většina lidí na ty trojtečkové vzkazy kašle. Psal jen další a další, čím dál naštvanější a s větším množstvím trojteček.
(Technicky vzato – v poslední větě jsem měla tendenci udělat trojtečku. Pak jsem tam místo ní strčila slůvko “jen”.)
Co se týká vykřičníků, zjistila jsem, že ve větě, kam by je školou povinné dítě bylo nuceno napsat (tedy kde je z kontextu jasné, že postava zrovna řve) ze stylistického hlediska líp poslouží tečka a žádná uvozovací věta. Kupodivu to působí důrazněji. (Možná jenom na mě, nevím.)
Asi jak kdy (a opravdu záleží na kontextu). Když si udělám jenom takovýhle jednoduchý osloučený vzorkovníček:
“Ne.”
“Ne?”
“Ne!”
“Ne!!!”
“Ne…”
– tak každé to “ne” vnímám úplně jinak. A s prostou tečkou mi připadá celkem neutrální. (Zato s trojkřičníkem jei v tomhle výčtu jak pěst na oko.)
Hezký vzorkovníček. :-)) Zvlášť “Ne?” dovede být krásně dvojznačné.
Měla jsem spíš na mysli situaci typu: “Tak ty nechceš a nebudeš xyzxyzxyz, no to teda uvidíš xyzxyzxyz, jseš úplnej xyzxyzxyz, jak si dovoluješ, takže co, nerozmyslel ses, fakt nechceš xyz?!?”
“Ne.”
Kdyby tady byl vykřičník, zmizí většina švandy, páč by se ti dva dostali na stejnou pavlačovou úroveň. Zatímco tichá, klidná tečka je správnej šrapnel.
Jasně, to je ten kontext. Kdyby tam místo prostého “Ne” byl jen mírný úsměv a zavrtění hlavou – nebo pokrčení rameny nebo bezeslovný odchod -, bude to fungovat úplně stejně (to už pak záleží na konkrétní postavě dotyčného odpůrce – a na tom, jak ji autor dokáže podat). Ovšem pokud má jít opravdu o (oboustranně) pavlačovou hádku, tak se to naopak bez těch vykřičníků neobejde. Prostě jako obvykle, každá situace chce svoje – a dobře zvolená interpunkce je nástroj podobné síly jako výběr slov.
Ne!!! = Ne a ne a ne.
Ano, jedna naše účetní nám jednou v práci napsala důrazný vzkaz opatřený jedenácti vykřičníky. Nejsem si jistá, jestli pak pochopila mou kousavou odpověď a slova kolegy o šikaně odborných pracovníků ekonomickým oddělením…
¡Habla!