Leonarda máme vážně rádi. Každou chvíli se stane, že ho nějakým článkem inspirujeme k tomu, aby sepsal svůj náhled na dané téma, případně nás doplnil spoustou encyklopedických znalostí. Dnes je to ten druhý případ, připravte se, že po přečtení budete o něco chytřejší.

Sikar

 

Tak jo, víceméně jsem to slíbil už dávno. Jen prosím mějte na paměti, že nejsem živá encyklopedie (byť už jsem se opakovaně setkal s tím, že mne za ni jiní pokládali), tudíž tenhle článeček dané téma zdaleka nevyčerpá. Rovněž připouštím, že většinu toho, co vám chci traktovat, najdete s trochou píle porůznu tady na Triumvirátu buď v článcích jiných přispěvatelů, anebo v komentářích pod nimi. A ještě varování: občas padnou slova mládeži nepřístupná… Leč dejme se do toho.

* * *

Lidé jsou různé a liší se poměrně výrazně i v tom, jak klejí a nadávají. Rozdíly najdete jak zeměpisně mezi etniky (ba i uvnitř nich), tak historicky; co dneska je společensky neúnosné, ještě před dvěma stoletími prošlo bez uzardění a naopak. Například Pavel Eisner, který tomuhle v jedné ze svých úžasných knih věnoval celou kapitolu, připomíná, že jedné pražské uličce (soudě podle popisu, musela to být dnešní Malá štěpánská nebo někde hodně blízko) se zcela oficiálně říkalo „V prdeli“, a předestírá hezký obrázek, co asi tak mohla odpovědět slušně vychovaná dívenka na vlasteneckém plese na otázku: „A kdeže má váš ctěný papínek ten dům, sličná panno?“ Rovněž původ některých slov, jež dnes bereme za naprosto neutrální, kdysi zdaleka tak nevinný nebyl. U jedněch je to posud zřejmé, stačí se jen trošičku zamyslet – třeba taková/takový „třasořitka“ (kromě zbabělce je to i druh ptáka). Nojo, ale co třeba taková „holka“? Tohle mám taky z Eisnera: „holka“ je feminimum od „holec“, což mohlo značit – podle okolností – muže plešatého, oholeného nebo rovněž natolik mladého, že mu ještě vousy nerostou; v ženském rodě to bylo naprosto jednoznačné, znamenalo to dívku předpubertální, „holou“ v jistých ožehavých partiích…

Tuhle vědomost při psaní sotva využijete, já vím; původní význam už je zcela setřený. Stejně jako tuhle perličku, uvedenou v jedné z jeho mnoha švejkologických studií Radko Pytlíkem, ale bylo by škoda vás o ni ošidit:

Jedna ze Švejkových vyprávěnek začíná slovy „To jsem znal jednoho hajnýho a ten měl takový vošklivý jméno Pinďour…“ Pytlík k tomu podotýká, že podle nevímkterého slovníku češtiny „pinďour“ znamená „člověka malého vzrůstu“ a že je tedy s podivem, že různí překladatelé to do cizích jazyků překládali tak a tak (byl tam výčet asi osmi mutací, jediná, kterou si pamatuji, byl „Chujev“), a že jediný, kdo to přeložil správně, byl jakýsi profesor francouzštiny (Čech, podotýkám!), který jej pojmenoval Petit-Homme – se zlomyslným dovětkem, že pak je ale zase záhadou, co má být na onom jméně ošklivého…

Nejsem franštinář, ale tolik vím: ten profesor byl trouba. Nepochybně by s trochou snahy našel nejednu možnost, jak tenhle vtípek elegantně vyřešit (Francouzi jsou velcí sprosťáci), jedna dokonce ihned napadá i mne. Ve francouzštině existuje poměrně frekventované slovíčko „con“; sprosťák je použije jakožto velmi vulgární označení dámského přirození (souvislost s jedním českým slovem od k… je očividná), pro běžného, ba i celkem slušného Francouze znamená „pitomec“…

Čímž jsme se dostali k hlavnímu tématu a já můžu plynule přejít na hlavičku

 

CO BYSTE MĚLI VĚDĚT?

Lidé jsou různí a ne všechno všude znamená totéž. Platí to i pro gesta – co Američan vyjádří vztyčeným prostředníkem, na to Francouz ukáže rovnou celé předloktí se zaťatou pěstí (a pravděpodobně se ještě pro zdůraznění plácne druhou rukou do bicepsu), v některých oblastech Středomoří ukážou zvednutý palec (dobře vědět, než se tam vydáte stopovat), zatímco v našich končinách (a obecně u Slovanstva od nás na východ) bývalo dobrým zvykem ve stejném významu ukázat tzv. „fík“ (slovensky – v 1. pádě – „figa“, žije i v odseknutí „figu borovú“), to jest pěst s palcem prostrčeným mezi ukazováčkem a prostředníkem. Tedy, ve stejném významu – u některých národů „fík“ znázorňuje přirození mužské, u jiných ženské. Použití je ale stejné: dáváte tím najevo, že partnera v dialogu posíláte kamsi…

Nebo taky ne. V historickém příběhu pro „fík“ najdete i jiné uplatnění – bývalo to universální gesto na zahánění strašidel, duchů a vůbec nečistých sil. Stejně ostatně fungovalo i stáhnout kalhoty či vykasat suknici a vystrčit na strašidlo holé přirození anebo řiť – tedy činnosti v mezilidském kontaktu podobně neslušné a nepřípustné. (Lidový exorcismus vůbec zdatně splývá s exhibicionismem – zjistěte si, co znamená v britském kostelním stavebnictví „Sheila-na-Gig“.)

Jiné zajímavé gesto učiníte, když pokrčíte prostředník s prsteníkem, palec položíte přes ně a

malíček a ukazovák necháte napřímené. Máte to? Metalisti se tak dneska zdraví, aby ukázali, jací jsou satanisté; historicky to ale – v různých dobách a různých místech – znamenalo jak přivolávání ďábla, tak jeho zažehnávání… A ukažte to Italovi a vytáhne na vás nůž, protože jste mu právě naznačili, že je paroháč, a to je pro něj potupnější než všechny ty vztyčené prostředníky a jejich variace.

Kromě toho v celém Středomoří – a zvlášť v jeho východní části, tam jsou na to hóóódně hákliví – můžete protějšek smrtelně urazit, aniž byste hnuli rukou: stačí povyšpulit rty a naznačit zvuk pouštěných větrů (napsal bych „bzdění“, ale nevím, kolik z vás by mi rozumělo). Což u nás dělávaly – a možná pořád ještě dělávají, leč dávno jsem to neviděl – malé děti pro legraci, zatímco dospělého by ani nenapadlo se něčím takovým zabývat…

* * *

Přejděmež od činů ke slovům. Kdysi jsem na tohle téma četl poměrně vydatnou srovnávací práci, nevzpomenu si už, jestli mi někdo poslal odkaz a bylo to na netu, anebo jestli jsem na to narazil v nějakém časopise, nicméně domnívám se, že když budete usilovně pátrat, buď tu samou anebo jí podobnou někde na síti najdete… V zásadě jde o to, že klení můžete rozdělit na náboženské („Jezusmankote!“, „Zatraceně!“, „Madonna mia!“, „Heavens!“), reflektující přírodní jevy, hlavně počasí a z něj především hromobití (odsud i naše sloveso „hromovat“ – „Tisíc hromů!“, „Donnerwetter!“, „Mille de tonnere!“) a tělesné, které se zase dělí na skatologické (související se zadnicí a výkaly) a sexuální. Každý národ upřednostňuje něco jiného a leckdy je ta hranice patrná i tam, kde se jinak mluví (téměř) stejným jazykem – v Čechách ve vypjaté chvíli voláme nejčastěji „Do prdele!“ (o německém „Scheisse!“, francouzském „Merde!“ a anglickém „Shit!“ ani nemluvě), na Slovensku „Do piče!“ a Morava je v tomhle směru rozdělená (i když i tam převažuje sexuální zaměření, jako na Slovensku).

Jak nábožné, tak tělesné kletby bývají ovšem ze společenských důvodů censurovány. Z původního religiosního „sakra, sakrament“ tak vznikly měkčí „safra“ a „kakra“ (dotažené do dokonalosti rozvinutým tvarem „kakraholte!“); Kipling zase zaznamenal, že britští vojáci v Indii na sklonku devatenáctého století – nejspíš proto, aby se vyhnuli kázeňským postihům za braní božího jména nadarmo – místo „God“ vyslovovali „Gad“. Poláci používají „kurwa“ zhruba stejně jako my v Čechách „vole“ i „do prdele“ dohromady, to jest jako slovní výplň i citoslovce, a Moraváci, hlavně ti na severu, to od nich přejali; protože ale ne všechno se hodí vyslovovat před dětmi, vznikla zakrývací varianta „kurnik“, případně „kurnik šopa“ (a uvážíme-li, že „šopa“ znamená kůlničku, zaklení takto vyřčené už připomíná spíš výčet realitního agenta, co vše je u chalupy v příslušenství). Analogicky si Češi ulevují „do pr…kenný vohrady“ nebo „do pr…kýnka dubovýho“… A tak dále.

* * *

Podobně je to i s nadávkami, v těch ovšem chybí první dvě kategorie (nebo skoro chybí – můžete o někom říct, že je „hovádko boží“ anebo naopak „hromdopolice“, a ani jedno z toho nebude pochvala), a co se týče té sexuální, zase stačí říci, že někde převažuje ztotožnění dehonestované osoby (bez ohledu na její skutečné pohlaví) s ženským ústrojím, jinde s mužským, a někde se mísí obojí, zase podle regionu (Češi jsou v tomhle převážně maskulinní, Moraváci feminní, Slovákům, jak jsem je zažil, je to nestranně jedno.) Zato jsou tu oproti klení některé sorty navrch.

Jednou z nich je označování protivníka za zvíře, v Čechách obvykle za „vola“, „prase“, „krávu“, „slepici“, řidčeji „kozu“ a vzácně „velblouda“. Každé to přízvisko má pro nás specifický význam a prý je to česká specialita (Angličan by nechápal, proč je někdo „ox“ nebo „cow“), ovšem Němci tohle mají taky („schweine“, „hund“, případně složené a zvlášť malebné „schweinehund“, jakož i jiné, ne tak časté výrazy). A ani s těmi Angličany bych si nebyl úplně jistý – zvířecí přízviska tam jsou, jenom možná ne tak pejorativní… (Malý důkaz: V oblíbené „Lady Fuckingham“ při přípravě sexuálního večírku jedna postava praví „Ale bude to jenom taková slepičárna…“ Našel jsem si, jak je to v originále – to jde snadno, jen musíte vědět, že ta dáma je správně „Pokingham“, nikoli „Fuckingham“- a ono tam stojí „hen party“. Nejde tady ovšem o nadávku, pouze o konstatování, že to hejno si bude muset užívat bez kohouta.) Navíc nejen v angličtině, i v mnoha jiných jazycích bývá „kohout“ (nebo obecně „pták“) synonymem pro pánské přirození. V češtině, jak všichni víme, taky. (Obojí; nebo co jste mysleli, že znamená „kokot“? A souvisí s tím i to, že ve středověku bývalo po celé Evropě zvykem označovat symbolem kohouta nevěstince.)

Dalším je označení dotyčného za předmět, obvykle za účelem vyjádření jeho tuposti. Chceme-li o někom pravit, že je hloupý nebo nemotorný, můžeme říct, že je „dřevák“; širší varianty jsou „blbej jako troky“ (necky, pro ty, kdo neví), „jak malovaný sáně“, jako pučtok“ (správně „putzstock“, česky „nabiják“ či „vytěrák“ – šlo o dřevěnou tyčku, určenou k ládování střelné zbraně a k vytírání hlavně). Kupodivu, všechno jsou to dřevěné věci… Čímž se zároveň dostáváme do oblasti malebných přirovnání: o osobě povýšené se říká, že „nese se jak hovno na lopatě“, o osobě levé „šikovnej jak hrábě do kapsy“ (případně „pohrabáč do kapsy“; slyšel jsem obojí). Moc nevím, jak jsou na tom v tomto směru – zvěcnění oponenta – v jiných jazycích, posloužím jen dvěma střípky z němčiny: kdysi jsem v nějakých vzpomínkách vězně z koncentračního tábora četl, že nejčastější nadávkou, kterou je častovali dozorci, bylo „Drecksack“ (doslova „pytel hoven“, ovšem to už vlastně patří do skatologické sféry), a v Remarquově „Černém obelisku“ je pasáž, kde se vypravěč v noci na chodníku srazí s jakýmsi tlusťochem a začnou si navzájem nadávat. Vypravěč zvítězí, když onoho pána nazve „pochodujícím hřbitovem bifteků“ – česky je to trochu krkolomné, ale v originále to nepochybně bylo jedno dlouhé složené slovo… Rovněž do tohoto oddílu patří i slova „prevít“ a „hajzl“ – dneska je vnímáme jinak, ale obě původně znamenají „záchod“ – a celkem měkké přízvisko „trouba“. (K němuž mohu doplnit, že jako dítě věku útlého jsem nepobíral, že to slovo může znamenat i rouru nebo trumpetu, a nešlo mi do hlavy, proč by měl být někdo přirovnáván zrovna k troubě na pečení. Dneska už vím, že kromě variety „trubka“ existuje i „trumpetr“ a že jsem se mýlil – ale proč zrovna dechový hudební nástroj má být erbovním znakem individua naivního, to se mne neptejte.)

O názvosloví, vztahujícím se k duševním, morálním či fysickým vlastnostem protivné osoby („kretén“, „sketa“, „baba“, „kripl“, „pajda“, „švidra“ atd.) ani nemá cenu mluvit, to je universální. Nač už se dnes pomalu zapomíná, je použití křestních jmen jako dehonestujících přízvisek – u mužů „honza“, „matěj“ a „kuba“ pro hlupáka, „franta“ pro opilce a povaleče, u žen „nána“ a „kačena“ pro hlupačku, „dorota“ pro prostitutku nebo rozhoďnožku (taky moc hezké slovo, tahle „rozhoďnožka“; Drda v „Městečku na dlani“ zachoval ještě jedno pěkné synonymum, „vohrňdíra“)… Není to jen česká specialita, francouzský dějepis zná několik selských povstání, označovaných jako „jacquerie“ – „jacques“ bylo přízvisko pro selského troupa, protože Jacques bylo v prostém lidu hojně rozšířené křestní jméno. Podobně funguje rovněž „jack“ v angličtině (a, ehm, také „dick“; tam už je ale význam poněkud jinde).

Tak, to snad stačí. A teď, co z toho plyne pro psavce? Aneb

 

NA CO SI DÁVAT POZOR?

Nu, v první řadě na morálku, hlavně tu vlastní. Mnohdy a leckde jsem si stěžoval, že v posledních třiceti letech se naše společnost strašně zvulgarisovala; můžete mne mít za zapšklého puritána, ale… Ano, já vím, byly a jsou sociální skupiny, pro které byl hrubý jazyk přirozený odjakživa. Asi před patnácti lety jsem na Dejvické ulici potkal Cikánku, která svou (odhadem šestiletou) dcerku oslovovala „ty píčo nakažená“, a ani to nemyslela jako nadávku; no comment. Někde tady vedle byste měli mít fotografii nápisu na zdi; o správném pravopisu vybraných slov od č… už jsem psal jindy, proto dodám jen tolik, že jsem náhodou zpovzdálí přihlížel, když dotyčný nápis vznikl, a proto vím, že tohle prapodivné vyznání psala jedna (dosti mladá, dosti opilá) lesbička druhé a že v něm tedy kromě gramatiky kulhá i logika (navíc obě příslušely k punkové komunitě, tudíž i tady lze předpokládat určitou sociální vyloučenost; budiž). O tom, jakou mluvu jsme používali na vojně, se nechci ani zmiňovat. Ale když jsem – taky asi před těmi patnácti lety – seděl v hospodě a poslouchal, jak se u vedlejšího stolu hlasitě baví čtyři (zřejmě) středoškolačky, z nichž jedna ty ostatní soustavně oslovovala „vole“… Nu, vyvodil jsem z toho pozorování tehdy čtyři logické závěry; všechny už si nepamatuji, ale první zněl „Dáma na sebe prozrazuje, že si není jista pohlavím svých společnic, a pravděpodobně ani svým vlastním“ a vrcholný „Dáma na sebe prozrazuje především to, že není dáma“. A byl jsem smutný, protože navenek to bylo moc pěkné a dobře vyštafírované děvče, ze společenských nížin viditelně nepocházelo. Takže, moc vás prosím – vulgarita projevu může v beletristickém textu posloužit jako charakteristika postavy, může přidat na emotivnosti vypjaté situace, ale zacházejte s tím kořením opatrně, ano? Netřeba všeobecný marasmus vlastní pílí ještě navyšovat…

* * *

Tak, „Varování ministerstva etiky“ máme za sebou, můžeme přistoupit k praktickým radám. Ty se budou mírně lišit podle toho, jaký příběh vlastně hodláte psát…

a) popisujete současnost nebo nepříliš vzdálenou minulost, v našich končinách. Tady máte volné pole působnosti, stačí vám vlastní zkušenost, jen mějte na paměti, že před začátkem devadesátých let se takřka nevyskytovaly přejaté amerikanismy. Takže žádné vztyčené prostředníčky, žádné „fuck“ (oblíbené „fak jó?“ je staré teprve asi dvacet let, dřív se „t“ ve slově „fakt“ nepolykalo), a taky se ještě asi před patnácti lety neříkalo, že někdo je na něco „lama“ – to přinesl až rozvoj internetu.

b) popisujete totéž období, leč v cizině. To už je o fous složitější, bylo by dobře si zjistit, co kteří národové používají a co ne; protože ale píšete česky a pro české čtenáře, můžete klidně používat i české ekvivalenty a tvářit se, že jde o „překlad“. Pozor ale na klení s náboženským podkladem (nejen že muslim neřekne „Ježíšikriste!“, oni i katolíci a protestanti mají v tomhle mírně odlišnou slovní zásobu) a hlavně na gesta. Viz výše, leč nejde jen o ta vulgární – třeba Angličané nekrčí rameny a považují to za kontinentální přepjatost, víme?

c) pášete dílo historizující, třeba historickou fantasy. Bacha, tady už jste na minovém poli… Jednak pozor na anachronismy věcné (např. před rokem 1923 – a nejspíš i pár let poté – nikdo o nikom neřekl, že „je chytrej jak rádio“, protože Rozhlas ještě nevysílal), druhak na ty kulturní: účastník trojské války ba ani Viking nebude klít „sakra“ a nejspíš ani „zatraceně“, neboť celý koncept křesťanského zatracení je mu cizí; římský legionář před rokem 300 n. l. rovněž ne a po něm jen vzácně (tehdy už bylo v legiích křesťanů dost, hlavně ariánů, ale brali své náboženství velmi, velmi vážně, a navíc byli stále obklopeni prostředím, kde se ze zvyku klelo jmény pohanských bohů).

Na druhou stranu si s tím ale můžete zábavně pohrát. Sám jsem kdysi v jedné povídce měl postavu vandalského piráta (šesté století našeho letopočtu), který nevěří ani ve staré bohy, ani v toho křesťanského, a proto pro jistou kleje tak, že slučuje kletby obou; na kombinaci „Při Kristových hřebech a Thorově kladivu!“ jsem dodnes pyšen a hrd. Podobně lze laškovat v příbězích z historie alternativní či pseudohistorické: třeba v conanovkách funguje pantheon složený z božstev starověkých, občas mírně pozměněných (např. místo Mithry je tam Mitra), což mi dalo příležitost vpašovat do jedné nenápadné zaklení „při Apidině vemeni“… (Dnes už se to skoro neobjevuje, kdysi to bylo ve třech křížovkách ze čtyř: Apis – egyptský posvátný býk. To kdybyste nevěděli, čeho jsem se vlastně dopustil).

d) píšete sci-fi z hluboké budoucnosti. Hm… Zdánlivě se meze nekladou, v budoucnosti je možné cokoliv. Klasičtí američtí autoři čtyřicátých měli jeden čas vkládat astronautům do úst zvolání jako „Tisíc komet!“, „Při fázovém posunu!“ a podobně; pak s tím přestali, neb to sami začali považovat za poněkud patetické a naivní. Zajímavější přístup našel Aldiss v románu Nonstop – jeho zbarbarštělí hrdinové vyznávají náboženství, jež je pokroucenou psychoanalýzou, takže se navzájem zdraví „Prostor pro tvé ego!“, mají svaté proroky, jejichž jména jsou zkomolenými Freud a Jung, a do toho jim občas uklouzne starodávné „provůch“… A takhle nějak si lze představit, že to bude i v reálu: stará klení přetrvají (ostatně Italové, ač hluboce katoličtí, nikdy nepřestali klít „Per Bacco“, u Bakcha), ale pozmění se jejich výslovnost a zapomene význam (další ostatně – kolik z vás, když se praští do brňavky a zařve „Krucifix!“, si uvědomí, že vlastně volá: “Ukřižovaný“?). Je to na vás, hrajte si a vymýšlejte.

e) tvoříte svět, který nemá s tím naším nic, ale vůbec nic společného. Nezáleží na tom, jestli fantasy nebo sci-fi, důležité je, že cizí. Mám zdůrazňovat, že podmínky si udělejte jaké chcete, ale i v nadávkách a kletbách se musíte oprostit od naší reality? Musím, neb tohle je jedna z nejčastějších chyb – autoři (a nejen ti mladí a nezkušení) hrozně rádi zapomínají, že v prostředí, kde nikdy neexistovalo křesťanství, prostě není možné, aby si někdo ulevoval „Sakra!“, a zrovna tak že jestliže jejich svět nezná prostituci, ani ten neotrlejší žoldnéř v okamžiku nejvyššího úřasu neřekne „Kuuuurva“…

A tím bych, hergot himllaudon krucinálfagot, skončil. Už toho bylo, do hrdele a ještě hloub, dost… Nebo ne?