Při pohledu na název článku jste si možná řekli „Hele, Sikar jde zase rýpat do videoher!“. Rád bych nyní řekl, že vás zklamu, jenže to by taky nebyla pravda.

Dnes totiž nehodlám říkat, jak to nedělat. Naopak chci nadnést, že když už tohle chcete provést, tak jak to udělat správně.

Vážení, ačkoliv jsem to psal už víckrát, stejně se připravte na krutou pravdu:

Dobrodružství vaší postavy ze hry nikoho nezajímá.

Opravdu ne. Nemusím doufám opět do hloubky rozebírat, že ač vás strašně bavilo to hrát, tak číst o tom bývá docela nuda. V akční hře je sice zábavné pomocí tří různých zbraní zlikvidovat padesát nepřátel, ale číst o tom, jak hrdina vyměnil pušku za pistoli, protože nepřítel je teď jen jeden a blíž a protagonista chce šetřit dražší municí a může mířit do obličeje… Ne, opravdu, ač si osobně něco akčního rád přečtu, tohle je ve výsledku docela nuda.

Takže se připravte na pár varování, co nedělat, a naopak i rady, co můžete zkusit, pokud přece jen chcete psát podle hry. Už teď je mi mimochodem jasné, že tohle je téma na několik článků.

Jak to nedělat: Doslovný přepis hry

V zásadě jsem vše důležité shrnul výše. Ve hře hrdina nejprve dvě hodiny loví jeleny, aby měl dost masa na cestu a peněz za prodej jejich kůží. Pochopitelně podle herní logiky uloví jednoho jelena za půl minuty a maso je už nejspíš nasolené či usušené a kůže se dá stáhnout v rámci sekund. Pak si jde za utržené peníze koupit lepší zbraně a zbroj, splní nějaký ten vedlejší úkol apod.

Vážení, vzrušení ze simulovaného lovu naprosto chápu, stejně jako radost, když si vyděláte dostatek peněz na nový meč. Jenže tohle vše jsou drobnosti určené pro hráče, které mohou okořenit i jinak poměrně banální příběh o cestě do věže temného pána. Čtenář z toho příliš mnoho nemá a snad by radši uvítal, kdyby váš hrdina už vyrážel připravený.

Co můžete zkusit: Co by kdyby…

Přiznejte si to, všichni už jsme se někdy inspirovali někde jinde ve stylu, že jsme nad daným příběhem kroutili hlavou a přemýšleli nad vlastní verzí. Nebo třeba jiným úhlem pohledu.

Pamatuji si na misi v Heroes of Might and Magic III, v níž klíčovou schopností vašeho hrdiny byla navigace na moři, protože celá mapa sestávala z velkého souostroví. Cíl mise? Najít konkrétní artefakt.

A mozek šrotoval. Co když to je zatopený svět po kataklyzmatu? Co když se po moři nepohybuje loď nacpaná hromadou vojáků, ale jen malý katamaran s dvojčlennou posádkou? A nemusí hledat konkrétní artefakt. Cílem těch dvou je prohledávat opuštěné ostrovy a vraky lodí a přivážet svému šéfovi cokoliv zajímavého.

Jo, nezní to úplně originálně. Tu povídku jsem nakonec nenapsal, ale námět mám pořád zaznamenaný. Asi by mě napadl i bez hry, ale ta tu zafungovala jako katalyzátor, který mě pošťouchl. A podobal se příběh předloze? Společné měly jen to moře.

Jak to nedělat: Herní reálie

Uchvátilo vás nějaké konkrétní město, podzemí nebo les ve hře? Pro všechno svaté, hlavně ho do detailů nepopisujte ve svém textu! To samé platí u dejme tomu bytostí v tom světě žijících. Nedávno jsem citoval případ, když si autor „vymyslel“ druh magických ptáků, jejichž jméno mi přišlo vtipné, a když jsem jej zmínil v práci před kolegou, tak jen podle něj identifikoval, z jaké hry pochází. Případně si nepleťte mytologii s hrou. Na minotaura nikdo autorská práva nemá, ale s taurenem už se pohybujete na hodně tenkém ledě.

Prosím vás, když už tohle děláte, aspoň buďte té lásky a pozměňte jména, jo?

Co můžete zkusit: Co je tohle za místo a lidi?

Spousta her obsahuje různé drobné bonusy. Dejme tomu nenápadnou postavu, jednoho z mnoha vesničanů, který, když ho posloucháte, pronáší ne generické věty, ale dejme tomu hlášky z nějakého filmu. Případně já se jednou toulal trpasličími doly a našel na zdi nápis „Thorin was here“. Prostě vtípek od tvůrců, nic víc.

Podobné drobnosti jsou ovšem občas skryté a tvůrci se rozhodnou, že když je najdete, tak vás nějak odmění. Opravdu hezky si s tím vyhráli třeba tvůrci série Eschalon. Začali tak, že do krajiny rozmístili na první pohled nenápadné drobnosti, které ale nutily k zamyšlení. Jen tak jdete lesem a narazíte na oltář. Případně v opuštěné krajině docela daleko od nejbližší vesnice jen tak stojí u řeky lavička. Najednou jste začali nacházet drobné příběhy. Jakému bohovi ten oltář patří? Komu stojí za to až sem chodit na ryby? Některé z těchto detailů ve vás ovšem nevzbuzovaly jen otázky.

Nakonec se vám třeba i vyplatilo prošmejdit celý les a nakouknout za každý strom, zda se tam něco neskrývá. Ne nutně jsme museli najít truhlu zlata nebo mrtvolu svírající kouzelnou dýku. Třeba jste narazili jen uprostřed zasněžené planiny na dům, na první pohled zabydlený (v krbu ještě stále hoří oheň), ale přesto prázdný. Pocitu, že vás někdo sleduje, jste se nemohli jen tak zbavit, načež na stole jste našli svitek, na který někdo zaznamenal recept na lektvar neviditelnosti. Ten dům nemusíte během hry vůbec navštívit, cestou k němu vám hrozí umrznutí a co chvíli narazíte na hladové vlky, ale sám o sobě, v zásadě bez děje, vytvoří maličký bonusový příběh. A otázku, zda vás každým okamžikem nenapadne neviditelný nepřítel, jste ze sebe ještě pár minut nesetřásli.

V třetím dílu jste za objevení podobných míst začali dostávat postupně se zvyšující počet zkušeností, takže jste měli o důvod víc se procházet krajinou. To možná víc hráčů donutilo se na podobné detaily soustředit. Sem tam se na tajných místech dokonce nacházely i detaily, které nepřímo doplňovaly hlavní příběh.

Podobné detaily vás donutí si uvědomit, že i když vy jste hrdinou, žijí tu s vámi další lidé. Takoví, které jste ani nemuseli potkat, ale zamyslíte se nad jejich příběhy. Je rybář od osamělé lavičky knězem od oltáře? Kolik lidí žije v záhadném opuštěném domě?

A co teprve, když sám autor na tajné místo zapomene. V Laxius Power jsem se jednou brodil mělkou vodou na pobřeží a všiml si, že zasahuje až na okraj herní obrazovky. Tušil jsem tam hned tajný průchod dál. Byl tam. Ale autor na něj zapomněl, protože na mě vyskočila hláška, že tady se chystá bonusová lokace, kterou autor doplní až do finální verze hry. Ano, do té pět let staré, kterou jsem právě hrál. Co tam ještě chtěl dát? Podobné bílé místo můžete snadno zaplnit vlastním příběhem.

Stejně tak, pokud se ve hře pohybuje velké množství postav, si zkuste popovídat i s tou nejposlednější z posledních. I když za to nezískáte žádné zlato nebo zkušenosti, někdy vás čeká aspoň životní příběh toho člověka. Na tohle je opravdu skvělý Planescape: Torment. Mnohdy je dokonce na první pohled zbytečná historka od žebráka na rohu zajímavější než úkol, který vám zadá klíčová postava. Jenže když se ženete za co nejrychlejším dokončením hry, nad žebrákem mávnete rukou a běžíte dál.

Co takhle se občas soustředit právě na to? Vykašlete se chvilku na hlavní příběh a svoji postavu a objevujte svět. Můžete tam najít překvapivé věci. (Snad netřeba zmiňovat hry jako Fallout, že ano…)

Jestliže za každou cenu chcete psát podle her, co takhle to zkusit podobným způsobem? Oprostit se od hry jako takové, ale radši přemýšlet nad drobnostmi, které dotváří svět. Vymyslet si vlastní situace od nich odvozené, zkusit se zamyslet nad příběhem postavy na ulici a zkusit ji zasadit do hlavní role. Možností máte neomezeně.

Myslím, že pro dnešek by to stačilo. Pár dalších tipů si nechám na jindy.

Sikar

Informace o autorských právech ohledně screenshotů. Vlastníkem Age of Mythology jsou Microsoft Studios. Série Eschalon patří Basilisk Games. Planescape: Torment patří v současné době společnosti Beamdog. Obrázek v záhlaví článku je ze hry Gabriel Knight: Sins of the Fathers patřící společnosti Activision.

Na závěr mám malé oznámení. Letos jsem definitivně narazil na strop. Nestíhám, času je málo, energie taky, takže si dovoluji ohlásit změnu programu. Dne 6.12. na Lužinách nečekejte oznámenou přednášku, kterou nezvládám připravit, ale reprízu 10 způsobů, jak zabít svoji povídku. Konec hlášení, děkuji za pochopení.