Polovina měsíce je tu a to jako obvykle znamená již tradiční pohled do našich knihovniček. Jak jsme na tom byli tento měsíc?
Cirrat
Já se jdu stydět, protože za uplynulý měsíc jsem přečetla dvě literární soutěže, New Weird a naše Prázdninové psaní (vyhlášení zítra), zapomněla jsem, že se mám účastnit konference a zařizovala vše na poslední chvíli a většinu času, který jsem netrávila tlumočením, jsem prospala. Takže zatímco všichni ostatní četli, já jsem někde lítala nebo chrněla s hlavou pod dekou. Ale tento měsíc by to mělo být lepší. Jednak mám rozečtené Pirátství, protože chystám článek o duševním vlastnictví, pro osobní potěchu jsem vytáhla z knihovny Hawksmoor v překladu Johany Labanczové a v letadle jsem na mobilu rozečetla Ostré předměty, v originále Sharp Objects, Gillian Flynnové. Zatím je to směs pomalosti a lenosti života v malém městě kontra napětí tak akorát, uvidíme, jak dlouho mi vydrží…
Sikar
Dařilo se, dařilo. Nákupy byly takové skromnější. Původně jsem chtěl jen ženě koupit Žabí polibek od Gartha Nixe, knihu, která v době vydání úplně ušla pozornosti nás obou. Rovnou jsem k ní ale vzal i všechny tři u nás vyšlé knihy o Hildě – Hilda, Hilda se vrací a Hilda a kamenný les. Ač jsou tři, obsahují všech pět dosud vyšlých knih v originálu. Chodil jsem kolem nich už nějaký čas a až trailer na seriál na Netflixu, natočený podle tohoto komiksu, mě přesvědčil, že bych se o to měl zajímat. Pak si stačilo popovídat s jednou příbuznou, který první dvě knihy zná a potvrdila mi, že stojí za to. Komiks rozhodně doporučuji všem,kdo máte rádi například seriál Gravity Falls, plus místy se to stylem kresby (který se během těch pár let značně vyvíjel) trochu podobalo seriálu Adventure Time (což není náhoda, v jednom dílu je věnování mimo jiné Adamu Mutoovi, což byl showrunner Adventure Time). Jinými slovy, celou Hildu jsem celkem obratem zhltal a jednoho dne ji dostanou synátoři ke čtení.
Dál poštou dorazily dvě předobjednané knihy. Já ženě koupil jako dárek Krev teče vždycky červená (a Hanině tímto sděluji, že mi touhle tlustou a hlavně vysokou bichlí udělala čurbes v knihovně, já netuším, kam její knihy přesunout!), zatímco já od ženy dostal Alice Isn’t Dead. Asi bych si měl konečně někdy poslechnout i třetí sezónu stejnojmenného podcastu, protože mám neblahé (nebo spíš blahé?) tušení, že se jedná o románový přepis kompletního příběhu, ne jen první sezóny. Hmm, tak během poslechu autoři tvrdí, že to je v zásadě nový náhled na celý příběh. To jsem zvědavý.
Malá ukázka, jak to i s bonusy vypadá.
Co se dalšího čtení vyjma Hildy týká, v metru jsem přelouskal Upíra z okrsku (a osobně jej hodnotím lépe, než předcházejícího Upíra z činžáku). Pak jsem si řekl, že bych mohl taky konečně přečíst O krok před peklem, což je kniha, kterou jsem úplně zapomněl před půl rokem v našich knihovničkách zmínit. Holt jsem ji nekupoval a donesl si domů autorák, že ano.
Po uspání mladšího dítěte jsem rozečetl S čezetou po stopách Emila Holuba, ale potomkovy nové usínací návyky čtení příliš nepřejí, takže mi to jde pomalu.
Za svým způsobem raritu považuji anglický komiks ze sedmdesátých let Promise Solves the Problem od Babette Cole (o níž jsem posléze zjistil, že loni zemřela) , který se mi dostal do ruky doslova náhodou během návštěvy tchýně. Krátké, milé, hezky nakreslené, ale holt Hilda je Hilda. (Proč vyjde další až příští rok? Proooč?)
Na závěr jsem si nachystal menší quilty pleasure. Když mi bylo zhruba jedenáct, všichni moji vrstevníci četli gamebooky, protože moct mít referát z vlastní četby a ještě k tomu hrát? Paráda. Osobně mi rukama gamebook prošel všeho všudy jeden, když jsme si zhruba v osmnácti s jedním kamarádem ke čtení cíleně půjčovali podivnosti. V jedné knihobudce, kolem které chodím, jsem zahlédl cosi jménem Brány světů od nějakého Matta Craiga. Zdá se, že se mělo jednat o sérii, ale nic jiného od něj u nás nikdy nevyšlo. Takže tenhle tenký svazeček spolu s papírem, propiskou a kostkou tahám všude s sebou, když se někde vyskytne pár minut, kdy není co dělat.
Mimochodem, taky jsem konečně dočetl všechny soutěže zmiňované v předchozích knihovničkách, ale to jste si asi odvodili sami.
Ekyelka
Jsem marná, jsem marná, jsem marná. Nejen, že mi poslední dobou všechno trvá jaksi déle, ale ono to není slavné ani s mým hospodařením časem. Jen se ohlédnu a měsíc je v tahu, aniž bych stihla přečíst všechno, co si nasyslím. Tedy když nepočítám nějakou tu soutěž a rukopis, který se mi podařilo ze tří čtvrtin rozcupovat. Zbytek dodám autorovi snad do konce příštího týdne, půjde-li všechno podle plánu a já se někde nezaseknu.
Lázeňský život může být velmi pomalý a zároveň hektický, zvlášť pokud se dáváte dohromady po plošném náletu chemických jednotek. Jelikož se mi však podařilo ulovit během výletu do Chebu ulovit Simmonsův Terror a Asherův Pradorský měsíc (který jsem také téměř ihned přečetla), nenudila jsem se. Přidala jsem k tomu dvě knížky Edgara Wallace, které mi Sikar při průletu Prahou nacpal do kufru (Zlaté podsvětí a Soudný den – už o nich ostatně psal sám v jedné z předchozích Knihovniček), a zase je poslala dál v rámci KKKb (Klub konzumentů knižního braku).
Protože těch soutěžních textů jsem očividně neměla dost, rozečetla jsem i poslední vyšlé Žoldnéře fantazie: Na stopě zločinu. Jednotlivé texty jsem si dávkovala mezi procedurami a některé jsem i přeskakovala – první povídku jen proto, že jsem ji četla už mnohokrát (zdravím, Sikare!) a pár dalších jsem si speciálně vyšetřila až do klidu a pohodlí domova, abych si je mohla vychutnat. Ale jak občas mívám ze soutěžních sborníků rozporuplné pocity, tady to nehrozilo. Zkrátka se mi zatím všechno četlo moc dobře.
Hotel, kde jsem byla ubytovaná, má jeden velmi sympatický zvyk. Kdekoliv na chodbě, kde se našlo místo pro křeslo nebo kanapátko, byl přistavený i stolek a na něm pár knížek nejrůznějšího žánru a jazyka. Vedle moderních autorů jste mohli najít klasiky, prózu i poezii, Kinga vedle Javořické. Mezi jinými jsem našla i knížku Devatar Sedr od bratrů Harašímových, ale přiznávám, že po třetím nebo čtvrtém pokusu se začíst jsem to vzdala a svazeček vrátila na stolek na hotelové chodbě. Příliš komplikovaný jazyk úvodních stránek mi zkrátka nesedl, i to se stává. Ale ten zvyk nechávat volně k dispozici knížky pro hosty, aby si vybrali dle chutí – báječný!
Nu a že je to na třicet dní málo knížek? Inu, když se po téměř třech letech vracíte zpět k vlastnímu románu…
Míša
Poslední měsíc byl celkem hektický, protože jsem jsem nejen četla a komentovala cizí rukopis (tímto zdravím jako vždy vtipného a skvělého Martina D. Antonína – až tu třetí Daemonicu dodělá, bude to pecka), ale pracovala jsem i na vlastním. V tom bude potřeba ještě pár věcí doladit, a tak mi nakladatel dal k ruce knížku Tygři moře od Roberta E. Howarda jakožto studijní materiál. Útlá sbírka heroických povídek se čte jedním dechem a člověku vlastně vůbec nevadí, že vznikala v sedmdesátých letech minulého století. Kromě pomalejšího tempa vyprávění a archaičtějšího jazyka (a poněkud brakové obálky) na ní ten věk není moc poznat.
Zatímco s Howardem se zatím ještě potýkám, dalšího Gemmella už jsem konečně doklepala. Rytíře temné pověsti jsem měla rozečtené přes půl roku a to prostě a jednoduše proto, že mě nechytli. Gemmella mám moc ráda, ale jeho vampýří sáze jsem vyhýbala, protože mě už před časem nestrhla. A bohužel jsem z knihy měla stejný pocit i teď. Drenajské, riganské i sipstrassi příběhy jsem četla jedním dechem a tahle knížka nebyla stylově jiná, proto je s podivem, že jsem se do ní musela nutit. Od začátku mi ale trochu neseděli hrdinové, se kterými jsem se tentokrát neztotožnila. Snad mě tedy následující Světlonoš potěší víc.
No a na závěr dvě novinky, které jsem zatím neotevřela, ale těším se na ně rovným dílem. V první řadě jsem si pořídila Polovičního krále od Honzy Hamouze, s ním se znám ze Žoldnéřů fantasie. Knížka vyšla u nakladatelství Host a má krásnou obálku, takže kdyby se obsah ukázal jako slabota (což nepředpokládám), minimálně za tu obálku to stálo. Knížka je první díl série z ranku tradičního fantasy, které se u nás tak často nepíše, jsem proto docela zvědavá, jak se s tím Honza popasoval. Na první pohled to působí epicky a rozmáchle v tom nejlepším smyslu slova.
Druhá novinka, pod kterou mi asi brzy rupne polička, je zatím skvěle hodnocený Klub vrahů od Pavla Renčína. K téhle knížce jsem se také ještě nedostala, byť jsem prolog slyšela už dvakrát – jednou na CONiáši a jednou na v Luxoru, kde knihu křtil Miro Žbirka (pokud by to někoho zajímalo, může mrknou na fotky u mě na webu nebo u Pavla na Instagramu). Pavel se už nějaký ten pátek od fantastiky vzdaluje a po Městských válkách (které jsem nečetla – sorry, Pavle, mám je ve výhledu…) obsahují jeho knížky spíš jen pár fantastických prvků jako koření. Jsem tedy zvědavá, jak to bude vypadat v Klubu vrahů, a jestli se při čtení zbavím Pavlovy fistule, když na CONiáši četl postavu důchodkyně…
Související příspěvky
Dokončili jste rukopis a v nakladatelství ho přijali? Hurá, bouchněte šáňo a slavte. Ale zase ne moc, …
Název článku by mohl inklinovat k tomu, že budu zdůrazňovat, jak se má člověk cítit dobře, když vyhraje, …
V tomto článku se budeme věnovat tématu, které otevřel George R. R. Martin, autor Písně ledu a …
Jsem rád, že KKKb stále žije.
Ehm… R. E. Howard a “sedmdesátá léta”? To už byl čtyřicet let mrtvý. Ale fakt je, že jeho styl funguje coby základní žánrový mustr dodnes. Napodoboval ho Kuttner v Elakovi, napodoboval ho Leiber s Fafhrdem a Šedým Myšilovem, stavěla na něm celá první generace conanovských pokračovatelů… (Druhá a třetí už tolik ne, a k vlastní škodě. A ke škodě čtenářů, ovšemže.)
“Tigers of the Sea was first published in 1973 by Donald M. Grant, Publisher, Inc. in an edition of 3,400 copies. The stories feature Howard’s character Cormac Mac Art; the volume was edited by Richard L. Tierney.” Ale beru, že jsem napsala matoucím způsobem, v podobě pro publikaci vznikala v 70. letech – napsaná byla dřív. 🙂
Napsal jsem odpověď a pak to zmršil při odesílání; tak znova… Nejsem si úplně jistý, jestli to, nač odkazuje ta citace, je opravdu shodné s laserovskými Tygry moře – přinejmenším zčásti určitě, ale ten popis vypadá spíš na soubor, který později vyšel (taky v Laseru) pod prostým názvem “Cormac Mac Art”. Což je ale koneckonců vedlejší. Hlavní zrada tkví v tom, že informace o knižních vydáních jsou obecně u těchhle pulpových autorů zavádějící. Rozsívali povídky po časopisech od dvacátých do čtyřicátých let, ale málokterý se dočkal vlastní sbírky dřív než v padesátých… (Trochu líp na tom byla ta mladší generace, hlavně ve sci-fi: Asimov, Bradbury a pár dalších. Poučeni údělem svých předchůdců, taky psali povídkové seriály, ale pak je slepili dohromady a prohlásili za román, čímž se dočkali knižní recyklace dřív… Takto vznikla Marťanská kronika i Nadace, o dalších, ne tak slavných, takže si na ně nevzpomenu, ani nemluvě.)