Díl druhý: psaní čárky ve větě jednoduché – pokračování

 

V úvodním díle našeho společného (jestli si pamatujete, také s tím mívám trable) čárkového opáčka jsme se podívali na to, kdy psát čárky ve větě jednoduché. Probrali jsme oslovení, několikanásobné větné členy, psaní a nepsaní čárky před spojovacími výrazy, jakož i psaní čárky, pokud užijeme dvojici spojovacích výrazů (např. ani – ani).

Dnes budeme pokračovat větami jednoduchými a jevy, s nimiž se v nich můžete setkat, konkrétně půjde o přívlastky, přístavky, doplňky a dodatečně připojené větné členy.

 

Jak je to vlastně s těmi přívlastky?

 

Přívlastek je větný člen rozvíjející podstatné jméno (vždy pouze podstatné jméno).

Z hlediska slovních druhů může být přívlastek podstatné jméno (lov zvěře, krása přírody) přídavné jméno (malý chlapec, vysoký strom), zájmeno (můj pes, naše učitelka), číslovkou (dvojí metr, tři skupiny) nebo i infinitivem (čas splácet, neochota poděkovat).

Přívlastky tedy používáme všichni, zpravidla každodenně a opakovaně – v běžné řeči i písemném projevu. Samozřejmě, pokud má člověk třeba čerstvě vytržené osmičky nebo pořádně rozvinutou angínu, se slovy většinou šetří… Ale to je výjimečný případ a vašeho textu by se to týkat nemělo. Jak nám kdysi na základní škole řekla naše skvělá češtinářka: „Přečtěte si po sobě svou (slohovou) práci a spočítejte si, kolik tam máte přívlastků.“ Pointa byla, že většina třídy na dvoustránkový sloh použila tak tři. Vyvarujte se ale i opačného extrému. Přepřívlastkovaný text také není to pravé ořechové.

Vraťme se ovšem k čárkám.

Kdy před přívlastkem čárku napsat a kdy ji vynechat?

Záleží na tom, o jaký druh přívlastku jde.

 

Přívlastek volný – čárka ANO

Přívlastek, který vzhledem ke kontextu nebo k situaci není pro větu nezbytný. Pokud bychom ho zcela vypustili, smysl sdělení se nezmění. Takovýto přívlastek nezužuje významový rozsah podstatného jména, k němuž se vztahuje.

V psaném textu jej oddělujeme čárkou, případně čárkami z obou stran.

Příklad:

Hanka, narozená v září, šla do školy téměř v sedmi letech.

➝ Zde je přívlastek vložen, proto je oddělen čárkami z obou stran. Jeho vypuštěním by se smysl věty nezměnil: Hanka šla do školy téměř v sedmi letech.

Náš buldoček, starý tři léta, štěká na všechny kolemjdoucí.

➝ Smysl sdělení je, že buldoček štěká na všechny kolemjdoucí. Že je starý tři léta, krémově zbarvený nebo věčně nabručený na smysl tohoto sdělení nemá vliv. (Ostatně, o krémovém zbarvení a nabručenosti ani nebyla řeč, že?)

 

Těsný přívlastek – čárka NE

Vyjadřuje podstatnou skutečnost, která je v dané situaci a kontextu nezbytná pro jednoznačné porozumění větě. Z věty jej tedy nemůžeme vypustit, aniž by se změnil její význam a/nebo se porušil základní smysl celého sdělení.

Čárku zde proto nepíšeme.

Příklad:

Získal jsem do sbírky první československou známku.

➝ Pokud bychom vynechali slovo první nebo slovo československou věta sama o sobě by smysl sice dávala, ale změnil by se smysl sdělení.

Děti narozené v září jdou do školy téměř v sedmi letech.

➝ Téměř v sedmi letech jdou do školy děti narozené v září, nikoli všechny děti.

K včerejší žádosti adresované panu řediteli se připojili všichni kolegové.

➝ Připojili se jen k žádosti podané včera a adresované panu řediteli – přívlastky je žádost jednoznačně identifikována, žádný z přívlastků nelze vypustit.

 

Pozor, čárka je někdy skutečným nositelem významu!

Právě interpunkce může být někdy rozhodující pro to, aby čtenář správně pochopil obsah sdělení.

Můžeme totiž napsat:

Dorty, koupené v místní cukrárně, jsme s chutí snědli.

= Dorty jsme s chutí snědli. Sdělení, že byly koupené v místní cukrárně, je možné vypustit a smysl věty zůstává týž. Čárky zde píšeme, protože jde o přívlastek volný.

ALE: Dorty koupené v místní cukrárně jsme s chutí snědli.

= Takto napsanou větou mohu sdělovat, že jsme s chutí snědli právě ty dorty, které byly zakoupeny v místní cukrárně. Jde o přívlastek těsný, pokud bychom jej vypustili, změníme smysl sdělení (protože jiné dorty než ty z místní cukrárny jsme třeba nesnědli s chutí). Čárku zde proto nepíšeme.

Sestra, bydlící v Holešovicích, přijela na návštěvu tramvají.

= Přívlastek volný. Smysl sdělení, tedy že sestra přijela tramvají, se jeho vypuštěním nezmění.

ALE: Sestra bydlící v Holešovicích přijela na návštěvu tramvají.

= Přívlastek těsný, jasně identifikující, že tramvají přijela právě ta sestra, která bydlí v Holešovicích. Mohu naznačovat, že mám ještě jinou sestru, která tramvají nepřijela.

 

Přívlastek několikanásobný – čárka ANO

O přívlastku několikanásobném mluvíme v případě, že mezi jednotlivé členy rozvíjející podstatné jméno, k němuž se váží, lze vložit slučovací spojku – jinak řečeno, že jsou ve vztahu souřadnosti.

Pokud si tedy mezi jednotlivými větnými členy můžeme představit spojku a nebo i, čárku (čárky) mezi nimi píšeme. Pomůckou může být také to, že pořadí jednotlivých členů přívlastku můžeme libovolně zaměnit.

Poslední člen několikanásobného přívlastku od podstatného jména čárkou neoddělujeme.

Příklad:

Představil mi svou krásnou, chytrou sestru.

➝ Sestra je krásná a chytrá, jedná se o přívlastky ve vztahu souřadnosti. Klidně můžeme říci i: Představil mi svou chytrou, krásnou sestru. Přehozením obou přídavných jmen se smysl sdělení nemění.

Náš tři léta starý, krémově zbarvený a věčně nabručený buldoček štěká na všechny kolemjdoucí.

➝ Máme tu znovu uštěkaného buldočka. Tentokrát se všemi charakteristikami, poslední není oddělena čárkou, protože je připojena spojkou a v poměru slučovacím. Opět je jedno, který přívlastek uvedeme první a který poslední, neboť jsou ve vztahu souřadnosti.

 

Postupně rozvíjející přívlastek – čárka NE

Podstatné jméno může být rozvito přívlastkem a celé spojení ještě dalším přívlastkem – pak hovoříme o přívlastku postupně rozvíjejícím. Pořadí jednotlivých členů nelze libovolně změnit a čárku mezi nimi nepíšeme.

Příklad:

Vlastnila původní středočeský kroj.

➝ Podstatné jméno kroj je rozvito přídavným jménem středočeský a celé spojení dalším přídavným jménem původní. Prohozením přívlastků by věta ztrácela smysl.

Zúčastnil se významné mezinárodní pěvecké soutěže.

➝ Podstatné jméno soutěž je rozvito přídavným jménem pěvecké, oboje pak přídavným jménem mezinárodní a celé spojení nakonec přídavným jménem významný. Pořadí opět nemůžeme měnit, kdybychom některý z přívlastků vypustili, smysl sdělení se změní.

 

Pozor na to, že i v případě několikanásobného a postupně rozvíjejícího přívlastku může být (ne)použití čárky zásadní pro správné pochopení smyslu sdělení.

Příklady:

Splnil poslední nebezpečný úkol. (= poslední z nebezpečných úkolů) ALE Splnil poslední, nebezpečný úkol. (= je to poslední úkol a zároveň nebezpečný, předchozí dva patrně nebyly nebezpečné)

Do arény vstoupil třetí statečný bojovník. (= jde o posledního statečného bojovníka – předchozí dva byli také stateční) ALE Do arény vstoupil třetí, statečný bojovník. (= třetí bojovník, tentokrát statečný)

Rozhodla se dát si to druhé zdravé jídlo. (= rozhodovala se mezi dvěma zdravými jídly) ALE Rozhodla se dát si to druhé, zdravé jídlo. (= rozhodovala se mezi dvěma jídly a to první zdravé nebylo)

 

Čárkou z obou stran se oddělují také výrazy řečený, zvaný, rozená, dříve, které stojí za podstatným jménem a připojují k němu přístavek. Bývají většinou chápány jako přívlastek volný, ale může jít i o přívlastek těsný, pokud jsou jedinou identifikací jména, k němuž se vztahují. V takovém případě čárku (čárky) nepíšeme.

Příklad:

Klavíristka Manfréda Veselá, rozená Jáhelná, zajistila na křtu knihy důstojnou hudební vložku.

ALE: Meč zvaný Zabíječ byl jejich rodovým dědictvím. (Jedná se o jeden konkrétní meč, který je svým přívlastkem jasně identifikován.)

 

Tím se dostáváme k přístavkům:

 

Co je to přístavek? A jak je to s čárkou?

 

Přístavek je větný člen, který jiným způsobem označuje to samé jako větný člen předchozí. Je zde tedy vztah totožnosti, čímž se liší od několikanásobných větných členů, u nichž o vztah totožnosti nejde.

Stále se jedná pouze o větný člen, nikoli o (vedlejší) větu. Základem přístavkového spojení bývá nejčastěji podstatné jméno.

Často se jedná o zpřesnění významu, shrnutí, vysvětlení nebo další doplňkové informace.

Přístavek může být jednoslovný i víceslovný.

Vždy jej oddělujeme čárkou, případně čárkami.

Příklady:

Ignác Jáhelný, nadějný objev české literární scény, publikoval svou prvotinu v nakladatelství Vlídná veverka.

→ Přístavek nadějný objev české literární scény identifikuje a částečně hodnotí Ignáce Jáhelného.

Tento mladý spisovatel oslovil dospívající, dospělé i seniory, zkrátka úplně všechny.

→ Přístavek je zde zkrátka úplně všechny a jde o tzv. přístavek shrnující. Takový bývá nezřídka uvozen výrazy typu zkrátka, prostě, jednoduše atd.

Manfréd a Norberta Jáhelní, rodiče Ignáce Jáhelného, bydlí v Mladé Boleslavi.

→ Zde se jedná o prosté vysvětlení, kdo jsou Manfréd a Norberta Jáhelní.

Ani Ferdinand Lucký, šéfredaktor týdeníku Čteme, nešetřil chválou Jáhelného prvotiny.

→ Jestliže je za jménem upřesnění funkce dotyčné osoby, píše se čárka z obou stran. Ale POZOR! Pokud je funkce uvedena před jménem, čárka se nepíše. Tedy: Chválou Jáhelného prvotiny nešetřil ani šéfredaktor týdeníku Čteme Ferdinand Lucký.

Mnozí si cení též Jáhelného kladných osobních vlastností, mimo jiné přátelského vystupování, skromnosti a ochoty každému poradit.

→ Zde se jedná o přístavek tzv. výčtový, který bývá uvozen výrazy například, zejména, jako, mimo jiné, tedy, tj. apod.

Ale POZOR! Pokud jsou spojkou (např. jako) uvedeny nevětné příklady, které nelze vynechat, aby zároveň zůstal zachován smysl věty, čárku zde nepíšeme. (O psaní čárky před spojkou jako ale až přespříště.)

První tři Jáhelného knihy, totiž Chvost nebo skvost, Zrada plyšového námořníka a Tajemství temného jezera, byly nedávno přeloženy do němčiny.

→ Příklad přístavku vysvětlujícího, který podává upřesňující informace či vysvětluje důležité okolnosti. Bývá často uvozen výrazy tj., tzv., totiž, tedy, a to apod.

 

Přístavkem je i titul psaný za jménem, proto jej oddělujeme čárkou. Tituly před jménem čárkou neoddělujeme, neboť jsou chápány jako těsné spojení.

Takže:

MUDr. Norberta Jáhelná ráda vyšívá.

Ing. Manfréd Jáhelný, CSc., vyšívání své ženy nesnáší.

 

Jestliže za přístavkem následuje závorka, je třeba zvážit, váže-li se text v závorce k přístavku – pokud ano, píšeme čárku až za závorkou.

Příklad:

Kniha Omšelé piano starého hudce, nejnovější román Ignáce Jáhelného (napsaný během pouhých šesti týdnů), se stala hitem měsíce listopadu.

 

Doplněk

 

Doplněk se řadí mezi rozvíjející větné členy. Je zvláštní v tom, že se jako jediný větný člen vždy váže na podstatné jméno (podmět nebo předmět) a současně na sloveso (přísudek).

Doplněk může být podstatné jméno (Pavel se stal ředitelem.), přídavné jméno (Přišli jsme domů nadšení.), zájmeno (Děti šly do školy samy.), číslovka (Tonda dorazil první.), infinitiv (Nikdy ho neslyšel křičet.), přechodník (Sousedka, vytírajíc chodbu, hlasitě nadávala.).

 

To, zda u doplňku píšeme nebo nepíšeme čárku, závisí na tom, jak je doplněk rozvitý.

Jestliže doplněk není rozvitý, čárku nepíšeme. (Šel jsem domů sám. Tonda dorazil první. Přišli jsme nadšení. Udělala jsem to ráda. Odcházel usmívaje se. Atp.). Pokud bychom doplněk čárkou oddělili, věta by se stala neúplnou, ztrácela by smysl.

 

Rozvitý doplněk čárkou oddělujeme, pokračuje-li věta i za doplňkem, tak z obou stran.

I zde však bývá oddělení čárkou (čárkami) závislé na tom, jak moc rozvitý doplněk je a jak těsně či volně je z pohledu pisatele připojen.

Příklady:

Každý den, zapomínaje na všechny starosti, cvičil hodinu na trubku. Ale: Cvičil každý den hodinu na trubku(,) zapomínaje na všechny starosti.

Kráčel ulicí, klobouk naražený hluboko do čela. Ale: Kráčel ulicí(,) unaven a zcela znechucen.

 

Volný doplněk čárkou oddělujeme vždy. Obvykle je vyjádřen podstatným(i) jménem(y) v 1. nebo 4. pádě, které zpřesňuje či doplňuje obsah věty.

Příklady:

Stál v pozoru, ruce připažené a pohled upřený do dáli.

Doběhla ke kostelu, tváře zčervenalé mrazem.

Číhal za dveřmi stodoly, nůž připravený v ruce.

 

Jestli se vám doplňky zdají dost složité (přiznám bez mučení, že mně taky) a nejste si jistí, zda je v konkrétních případech čárkou oddělit, nezoufejte. Většinou se dá věta přeformulovat tak, abyste otázky být či nebýt… ehm, čárkovat či nečárkovat byli ušetřeni.

 

Dodatečně připojené větné členy a osamostatněná část výpovědi. Co si pod tím představit? A bude tam čárka?

 

Dodatečně či dodatkově připojené větné členy jsou zpravidla rozvíjející větné členy, které jsou připojené na konec již mluvnicky úplné věty. Tedy takové věty, která by již mohla končit a její význam by se nezměnil.

Příklad:

V nemocnici pracovala čtyřicet let, na pozici vrátné.

Můžeme napsat také: V nemocnici pracovala čtyřicet let. Na pozici vrátné.

Dodatkově připojený větný člen je tedy postradatelný. Někdy bývá takovýto zápis zvolen proto, že odpovídá mluvenému projevu, kdy mluvčí klesne hlasem, ale pak dodá ještě nějakou další informaci.

Dobrá zpráva je, že čárka je v těchto případech věcí volby pisatele. Záleží na tom, jaký chce, aby měla věta rytmus, význam nebo stylové odstíny.

Je tedy možné napsat i: V nemocnici pracovala čtyřicet let na pozici vrátné.

Další příklady:

Honza dorazil, na kole. Ale i: Honza dorazil na kole.

Snažila se manželství udržet, kvůli dětem. Ale i: Snažila se manželství udržet kvůli dětem.

 

Osamostatněné části výpovědi oddělujeme od zbytku věty čárkou vždy. Mohou být ve větě zastoupeny buď zájmenným výrazem nebo připojeny výrazem spojovacím – např. a sice, ovšem, i když aj.

Co si pod tím představit? Přejděme nejlépe rovnou k příkladům:

Pro čokoládu, pro tu by udělal všechno.

Ten mladej, ten se teda nezdá!

Hanička, ta se dneska nečekaně zdržela.

Podali jsme odvolání, ovšem marně.

Zvítězil na celé čáře, i když se štěstím.

Už jsem to přece napsala, dokonce dvakrát.

 

Podobně můžeme použít i konstrukci s a to

Příklad:

V nemocnici pracovala čtyřicet let, a to na pozici vrátné.

Honza dorazil, a to na kole.

Snažila se manželství udržet, a to kvůli dětem.

Už jsem to přece napsala, a to dokonce dvakrát.

Pomocí výrazu a to můžeme k větě připojit různé větné členy přinášející další informace. Čárku v tomto případě píšeme. Je-li tato konstrukce do věty vložena, oddělujeme ji čárkami z obou stran.

Příklad:

Navštěvoval ji, a to několikrát do týdne, již mnoho let.

ALE POZOR! Navštěvoval ji několikrát do týdne a to se mu stalo osudným. V tomto případě se jedná o souvětí, kde je spojka a užita v poměru slučovacím a to je zájmenem odkazujícím na obsah předcházející věty. Čárka sem proto nepatří.

 

O souvětích ale až příště.

Arenga

 

Více informací najdete například:

V jazykové příručce

Na stránkách pravopisně a taky tady a tady

Na Diktátoru a tady

Na StudentMag

Na blogu Včeliště

Na nechybujte.cz