Jakmile vidíte titulek obsahující narážku na jídlo, asi vám je jasné, že to bude další článek od Leonarda. Takže se optejme, zda nám skutečně napíše o chlebu a jeho kůrkách, nebo opět jen mlží a článek se týká něčeho úplně jiného. Ano, B je správně, ale já už nebudu zdržovat, ať si můžete přečíst, co vám chce zlý strýc sdělit.

Sikar

 

Slyšel jsem kdysi (no, kdysi – relativně nedávno, není to víc jak patnáct let) anekdotu: „Víš, že Poláci stavějí pomník Feliksovi Dzeržinskému?“ – „???“ – „No jo, je to polský národní hrdina, který zabil nejvíc Rusů.“ Mám tenhle vtip rád, vlastně jej považuji v jeho stručnosti za úžasný. Samozřejmě, k jeho pochopení musíte zaprvé vědět, kdo byl Dzeržinskij, a za druhé, jaké jsou tradiční vztahy mezi Poláky a Rusy (a proč, i když to už tak nezbytné není).  Proč vám jej tu teď opakuji, vysvětlím za chvíli; napřed ještě přidám pár zbytečných a víceméně namátkou sebraných informací, které vtipy vůbec, ale vůbec nejsou.

* * *

Evžen Savojský byl francouzský šlechtic s částečně italskými kořeny, který poté, co mu francouzský král odmítl dát důstojnickou hodnost, odešel do rakouských služeb; následně bojoval (většinou úspěšně) jako rakouský vojevůdce po boku Němců, Italů a Angličanů proti Italům (částečně i těmže, se kterými předtím spolupracoval), Francouzům (hodně) a Turkům (těm nejvíc). Tím se stal hrdinou pro půlku Evropy, což následně vedlo k tomu, že v době první světové války mělo britské, německé, rakouské i italské námořnictvo každé po jedné lodi, po něm pojmenované. Neb všichni ho měli za vlastního hrdinu.

Ettore Bugatti, jeden z nejvýznamějších konstruktérů (nejen) závodních vozů v první polovině dvacátého století, se narodil v Miláně, řemeslu se vyučil (pamatuji-li se správně) v Turíně, nějaký čas spolupracoval s německou automobilkou v Kolíně a když se osamostatnil, založil si vlastní automobilku v Alsasku poblíž německé hranice. Ta hranice se pak ještě k dovršení všeho posunula, takže když si otevřete italskou knihu o historii automobilismu,  dočtete se v ní, že to byl italský konstruktér, ve francouzské, že francouzský, a v německé, že německý. A všichni mají pravdu.

Když si přečtete Sienkiewiczovo „Ohněm a mečem“, dovíte se, že Bohdan Chmelnický byl vlastizrádce, který odtrhl kozácké Záporoží od polského království a předal je k Rusům. Pro ruské historiky je to ukrajinský národní hrdina, který vyvedl  Záporoží zpod polského jha (o následném ruském jhu se už tolik nemluví). Pro Ukrajince samotné, aspoň pokud vím, platí víceméně totéž, co pro Rusy (oni ti kozáci následných tři sta let měli v carství dost výlučné postavení, takže i když se občas lokálně trochu bouřili, zase si neměli příliš proč stěžovat). Sienkiewiczův polský pohled je nicméně stejně oprávněný jako ten druhý…

Jan Žižka. Všichni ho znáte. Neohrožený husitský vojevůdce, geniální stratég, který neprohrál žádnou bitvu… Jenže až do začátku devatenáctého století, kdy obrozenci zoufale potřebovali české hrdiny, na které by se mohli odkazovat, to byl – i pro Čechy! – kořistný bandita, ničitel kultury a vypalovač klášterů. Zase: obojí je pravda. (O komunistické interpretaci dějin, která z husitů navrch udělala jakési protokomunisty, ani nemluvím; ta už tak pravdivá nebyla a dneska ji máme, doufám, za sebou.)

Dvacátý osmý říjen 1918. Ten teď hojně oslavujeme, že prý tehdy vznikl samostatný československý stát. Což je pravda. (Občas někdo někde plácne, že tehdy vznikl samostatný český stát, ale to nechme stranou, to je ignorant, který si nevidí do huby.) Jenže zrovna tak můžeme i truchlit, protože jiná pravda je, že tu byl český stát s přibližně tisíciletou nepřetržitou kontinuitou, který k tomuhle datu naopak zanikl. (Nenechte se mýlit tím, že České království bylo těch posledních několik set let součástí držav habsburských císařů; právně pořád existovalo.)

A ještě jedno osmičkové výročí, jednadvacátý srpen 1968. Sovětská propaganda tehdy tvrdila, že zákrok vojsk Varšavské smlouvy v Československu byl nevyhnutelný, neboť u nás plíživě získala moc kontrarevoluce a že se na našem území už houfovaly západoněmecké a americké  ozbrojené síly ke vpádu do Sovětského svazu – a následně, když už tu okupanti byli, že po nich, pokojně se snažících nastolit pořádek, co chvíli zákeřně střílíme… Což tedy není pravda vůbec, ani jedno, ani druhé, ale velká část obyvatel Ruska a ostatních postsovětských zemí obojímu dodneška pevně věří. Dokonce včetně těch, kteří se jako vojáci té invase osobně zúčastnili…

* * *

No, ten poslední příklad k těm ostatním tak docela nepatří, ten je spíš ilustrací goebbelsovského „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Jenže protože tahle „pravda“ vykázala životnost celého půlstoletí (s výhledem ad absurdum), zařadil jsem ho taky. Protože co se vám snažím říct?  Že dějiny píší vítězové? Ale kdepak. To víme všichni, vy i já, a byl by zbytečné je opakovat. Na co chci upozornit, je skutečnost, že leckdy nějakou dějinnou událost lze interpretovat i takřka protichůdně, čistě jenom podle toho, s které strany se na ni díváme, a nemusí jít jenom o to, jestli dejme tomu na konkrétní bitvu pohlížíme očima poražených anebo vítězů. Ono koneckonců u takové bitvy, s výjimkou těch nerozhodných, kdy si oba protivníci pyšně připisují vítězství, většinou bývá celkem jasné, kdo vyhrál. Spory budou nanejvýš o to, kdo do ní vstoupil jako agresor… A ani to ne vždycky. Jenže když už tady jsou, hm a krucinál…

Ano, to je ono, tehdy to začíná být zajímavé. Když příslušníci národa A tvrdí, že vtrhli na území B, aby zabránili jeho anexi národem C, zatímco C mají za to, že oni přece pouze chtěli zabránit expansi A, ani nemluvě o obyvatelích B, kteří utrpěli od obou stejně… Nebo když se pohádá americký a britský automobilový fanda o tom, čí vlastně auto je landrover (na vysvětlenou:  Land Rovery jsou britské, jenže ty první byly postaveny na podvozcích a s motory amerických džípů; tudíž taková hádka by nemusela být naprosto tak nesmyslná, jak to vypadá)…

Už to vidíte? Ať v drobnostech, anebo v záležitostech globální politiky, pravda jednoho národa (nebo i jednotlivce, leč o ty mi teď nejde) se může vylučovat s pravdou druhého, a přitom obě nemusejí ztrácet platnost. Rozhodně ne pro příslušníky oněch národů.

* * *

A teď to hlavní: proč vám to vlastně všecko vykládám? Triumvirátní publicistika je určena především začínajícím a mírně pokročilým psavcům; u těch se předpokládá, že budou tvořit hlavně povídky, a v povídce obvykle na takovéto „pohledy a protipohledy“ nebývá příliš místo, tudíž je sotva využijete. (Leda byste na konfliktu oněch dvou pravd postavili samotnou hlavní zápletku – což ale není sranda. Pokud se to povede, klobouk dolů, právě jste se dostali o level výš; když  ne, vznikne přepjatý paskvil.)

Ovšem může se stát, že se jednoho dne odhodláte k románu. Nebo jste se už odhodlali. V takovém rozsahu je místa dost… A pak máte na výběr. Můžete psát z pohledu jedné osoby – či skupiny – a všechno to, co jsem vám právě říkal, hodit za hlavu; černobílé vidění světa není zas tak špatné, byť vás před ním všichni zrazujeme. Jenom je potřeba mít na paměti, že je dost podstatný rozdíl, jestli černobíle vidí váš hrdina, anebo vy jako autor (a jakmile si tohle uvědomíte, dá se s tím i docela úspěšně pracovat). Můžete psát z pohledu jedné osoby – či skupiny – a střet různých pravd použít jako koření (třeba zrovna na úrovni oné výše zmíněné hádky o landrovery – děj taková scénka nejspíš nikam neposune, nicméně může jej příhodně oživit). Anebo můžete rozjet velké epické vyprávění, kde popíšete snažení a cíle obou protistran, přičemž i tady si lze vybrat – můžete se obejít i bez toho (koneckonců i Tolkien se obešel, a jaké je to čtení), avšak budou-li obě mít své ideály (a nezpochybnitelné pravdy), výsledek bude o hodně plastičtější. Je to jen na vás.

Leonard Medek