V jednom nedávném článku jsem vzpomínal na dobu před deseti lety. Na mysl mi mimo jiné přišla jedna internetová diskuze, kterou jsem v té době četl. Probíraly se v ní překlady titulků k filmům.

(Odbočka hned na začátku. Asi jsem to už někdy psal, ale tvorba titulků je opravdu skvělý způsob, jak trénovat dialogy.)

Ačkoliv diskutovali Češi a překládali z angličtiny, původním jazykem zde byla japonština. Upřímně, přiblížit neznalému člověku, jak japonština vlastně funguje, to je materiál na celou sérii článků, která by se na tyto stránky příliš nehodila. Téma je to ale rozhodně zajímavé a obsáhlé, i když musím za sebe říct, že já jsem ho sotva poškrábal na povrchu. Z mého osobního pohledu bych japonštinu nazval několika jazyky v jednom balení, protože se dejme tomu mění slovní zásoba v závislosti na tom, s kým mluvíte, a v jakém postavení jste k tomuto člověku. Čeština sice má tykání a vykání, ale to se od sebe liší jen málo a ani trochu se neblíží japonským úrovním zdvořilosti dělícím se na zdvořilou, uctivou a skromnou.

To jsem psal spíš jen tak pro zajímavost. Diskuze se týkala předně toho, jakou používat transkripci, a zda ponechávat některé původní výrazy. Nevím, jaká je situace dnes, ale řekněme, že tehdy amatéři často obhajovali anglické formy přepisu z japonštiny a ponechání některých výrazů (například itadakimasu, což se běžně překládá jako dobrou chuť, ale doslova to znamená děkuji za jídlo, a Japonci to neříkají ostatním, ale sami sobě), zatímco profíci byli pro českou transkripci a úplné vymýcení japonských slov. Jeden člověk dokonce zpola z legrace namítl, že pokud se mají vynechat japonské výrazy, aby text chápal český divák, měly by se nahradit nám méně známé japonské potraviny českými ekvivalenty. Jeden z těch, kdo obhajovali češtinu, pronesl, že to je zajímavý poznatek, nad kterým se zamyslí, a zjevně to bral velmi vážně. To už mi osobně přišlo trochu moc, protože dalším krokem je předstírání, že Tokio je ve skutečnosti Praha. Ne že by se tohle například v amerických lokalizacích nedělo. Tam se předstírá, že suši jsou ve skutečnosti koblihy. Beze srandy, tohle myslím doslova. Něco podobného se děje i opačným směrem, protože pokud to mohu vyjádřit velice zjednodušeně, Japonci mají rádi vše barevnější.

Jdeme na ty slíbené koncovky

Asi nejzuřivější debata se strhla ohledně koncovek. Japonci, když někoho oslovují, tak za jeho jméno dají příponu. Přípon je víc, ale nejběžnější jsou následující čtyři: -čan, -kun, -san a -sama. Překladatelé do angličtiny je buď ponechávají, nebo zčásti předělávají a zčásti ignorují. Čeština má v tomto ohledu výhodu, že je jazykem podstatně bohatším. Co můžete s těmito příponami dělat?

Přípona -čan (či -chan, pokud patříte k druhému táboru) je velmi důvěrné oslovení, v zásadě zdrobnělina. Anna-čan = Anička. Tomáš-čan = Tomášek. Napomáhá tomu i fakt, že se takto oslovují často malé děti. Škoda jen, že s japonskými jmény tenhle proces obvykle provádí něco nepopsatelně strašlivého. Tomiónek? Tomioček?

-kun je kamarádské, ale už ne tolik důvěrné oslovení. Starší dítě byste asi oslovením -čan urazili, takže zvolíte spíš toto. Anna-kun = Áňa, Andula. Tomáš-kun = Tom.

-san a -sama jsou uctivá oslovení. Novák-san by se dalo překládat jednoduše jako pan Novák, Nováková-san by mohla být slečna/paní Nováková, apod. -sama je z mého pohledu už tak přehnaně uctivé, že by se podle mého názoru v současné české společnosti moc neuchytilo. Překladatelé do angličtiny to obvykle řeší pomocí kontextu, takže pokud je Novák-sama například šlechtic, obvykle je z něj lord Novák. V případě současnosti je ale spíš opět pouze panem.

Možná se ptáte, proč o tomhle píšu článek. Spíš se ptejte následovně.

Jak můžu tohle využít ve svém psaní?

Začnu spíš rozborem, proč celá ta diskuze vlastně vznikla. Zastánci za každou cenu češtiny chtěli čistý jazyk, zatímco ti bránící občasné úlomky japonštiny chtěli zkrátka a prostě exotiku. Pocit autentičnosti. A to je přesně to, o co tu kráčí.

Vezměte do ruky nějakou sto let starou překladovou knihu. Už dřív jsem tu psal, že tehdy občas nechávali překladatelé v textu nějaké to „well“, „lunch“ a další drobné úlomky angličtiny. (A na druhou stranu pak Henryho přeložili jako Jindřicha, ale Jacka nechali Jackem.) Podobné míchání jazyků mě osobně neuráží. Pokud máte postavu v Čechách žijícího Japonce (Tomiáček? Tomínek?), může se stát, že mu nějaké to Novák-san ujede, případně říká sám sobě před jídlem itadakimasu a nepřeje dobrou chuť lidem okolo, protože je na to prostě zvyklý. Ostatně, když jsme jednou před Mexičanem pronesli „dobrou chuť“, hned se ptal, co to znamená (prohlásili jsme, že se jedná o obdobu „bon appétit“), a pak nám oznámil, že u nich doma podobný zvyk nemají. Dobrou chuť si prostě nepřejí, chutná jim i bez toho.

V rámci literatury podobné míchání jazyků docela funguje a často slouží k oživení textu. Dodává to onu exotiku, ale radši bych to s tím nepřeháněl. A když jsem psal o Mexičanovi, tak pozor na stereotypy! Hovořím o literatuře, ne komunikaci v reálném světě. Například v USA žijícím lidem hispánského původu docela vadí, že si o nich všichni myslí, jak mluví angličtinou se spoustou parazitujících španělských slovíček (za což prý mohou filmy, jak aspoň sami tvrdí).

A pak tu máme takové postavy jako Waltera z Kladiva na čaroděje, který chce působit nóbl, tak občas utrousí něco francouzsky. A ne, on ten jazyk doopravdy neovládá, tady je to zdroj humoru.

Bacha na kulturní rozdíly!

Jak je vidno na přání dobré chuti, co národ, to něco trochu jiného. Vrátím se opět k diskuzi ohledně japonštiny. Problém nastal u konkrétního příkladu, kdy jedna z trojice čtrnáctiletých děvčat oslovovala zbylé dvě s příponou -san, z čehož udělal v tomto případě překladatel do angličtiny slečnu.

Argumenty létaly zleva zprava.

Obhájce češtiny pronesl, že taková děvčata by asi svá jména zkracovala. Ze Simony by byla Simča.

Proti tomu ale letěl argument, že tohle by šlo v případě -kun a ne -san.

Takže prý to má být slečna Nováková.

No jo, ale ona je oslovuje křestními jmény. Takže jako slečno Simono? Nesmysl.

Nejtvrdší oříšek zkrátka spočíval v tom, že v našich zemích by si čtrnáctky těžko říkaly vzájemně slečno. Mladá Japonka mluvila stylem, který u nás neznáme. Jedinou možností by bylo ignorovat její styl mluvy a nechat ji mluvit jako českou školačku. Namísto doslovného překladu tak překladatel musel v podstatě předělat její charakter. Z neskutečně uctivé mladé dámy, která i kamarádkám vyká, se stalo obyčejné děvče svého věku. Mimochodem mi to připomnělo sortu lidí, kteří vás oslovují křestním, ale vykají vám. Na to si nezvyknu snad nikdy.

Jdeme na fantastiku

Vše, co jsem vám tady vypsal, můžete použít jako inspiraci při tvorbě vlastního světa, společnosti a zákonitostí. My máme tykání a vykání, v anglicky mluvících zemích se víceméně buď oslovuje, nebo neoslovuje křestním jménem. (Mimochodem, pokud ke mně na nějakém conu nebo i jinde přijdete na kus řeči, proplcha, tykejte mi, jo? Prosím. Já vím, že už mi bylo třicet, ale nechci se cítit starej.)

Jak to bude ve vašem světě? Vytvoříte si vlastní systém oslovení a uctivosti? Budou si vykat i malé děti? Není to přece tak dávno, co děti vykaly rodičům a mnohdy si vykali i partneři. Což mě přivádí k tomu, že jsem slyšel o jakémsi manželském páru, který si v dnešní době vyká a manžel začne manželce tykat jedině při sexu a je to pro mě málem obdoba sprosté postelové mluvy. I to je inspirace, tihle dva mi přijdou jako mimozemšťani.

(Ehm, nedá mi to spát, shodneme se na Tomíčkovi?)

Takže, vás fiktivní národ se nějak oslovuje, má nějaké zvyky a s nimi navyklé průpovídky… A stop! Zadržte a hlavně to nepřehánějte. Je svým způsobem roztomilé, když vaše postava používá nějakou zavedenou frázi. Jako příklad mě napadá Asterix, v němž všichni Galové rádi končí svá prohlášení provoláním „u Toutatise“, což je poněkud vtipný bůh, protože se dnes už pořádně neví, co měl být zač. Možná to dokonce prý doslova znamená jen „bůh našeho kmene“.

U podobných výstřelků totiž pamatujte na následující doporučení.

1. Rozumí čtenář tomu, co píšete? Je hezké, když je aspoň z kontextu jasné, co má které slovo znamenat. Pokud vaše postava neustále vykřikuje něco, čemu nerozumíme, je to docela otravné. Nemusí se jednat o cizí slova, ono stačí třeba i „nechť mi vosy požehnají“. Je to ironie nebo tu skutečně uctívají vosy?
2. Není váš text podobnými výrazy přesycený? Dvě tři fráze si člověk zapamatuje snadno, ale když vymyslíte vlastní slova pro „dobrý den“, „nashledanou“, „díky“, „není zač“, „dobrou chuť“ a deset dalších podobných drobností, nečekejte, že si to někdo zapamatuje. Spíš v tom bude mít zmatek. A ne, slovníček pojmů na konci textu skutečně není řešení, když do něj musí čtenář co chvíli koukat. Ruší to od čtení.
3. Nepíšete oslovení tak, že matou? Pamatujte, že v češtině jsou například tituly a hodnosti zásadně s malým písmenem. Je to kapitán, nikoliv Kapitán, leda by Kapitán bylo kapitánovo jméno (očekávám komentář o podobně pojmenovaném majorovi).  Pokud vymyslíte úplně vlastní titul, tak velké písmeno způsobí, že jej budou čtenáři považovat za jméno, dokud tuto skutečnost přímo nevysvětlíte. Já si jednou o dvou postavách myslel, že jsou bratři, než se autor uráčil napsat, že jde o hodnost v armádě.
4. Mají vaše vymyšlené výrazy nějaký význam? Odlišují dejme tomu postavy z různých kultur? Pokud ne, nejedná se ve výsledku o zbytečný a matoucí prvek, který textu v zásadě nic nepřidává?
5. A hlavně prosím vás nepište strašně tajemné postavy, které kolem sebe trousí celé věty v neznámém jazyce, jemuž nerozumí ani postavy, ani čtenář. Možná jim totiž nerozumí ani autor, jak se mi občas zdá.

(Tomíček mi fakt zní jako nejpřijatelnější tvar. Souhlas?)

Co říct na závěr?

Tento článek berte opět jednou předně jako inspiraci. Jazyk je vaším nástrojem, tak nač si s ním trochu nehrát. Jenže jako vždy, všeho s mírou, vážení. Útržky cizí řeči jsou hodně silné koření, snadno to s nimi přepísknete.

Mimochodem, přijde mi, že vám ještě dlužím dokončení příběhu o té internetové diskuzi. I zastánci japonských výrazů museli uznat, že pokud se příběh odehrává v USA (zrovna ve své knihovně hledím na komiks Gunsmith Cats), tak tam ponechání přípon a podobných věcí nemá co dělat. A co je hlavní, oficiální překlady z japonštiny ponechávají v původním znění (ale s českou transkripcí) víceméně jen nepřeložitelné výrazy, například zmíněné názvy jídel. Ono přece jen takojaki je pojem, kdežto chobotnicové kuličky popis, stejně jako ramen je konkrétní druh polévky a ne prostě nudlovka.

To je pro dnešek asi vše.

Fenk jů e orevuár, majne tomodači!

Sikar