V nedělním článku jsme avizovali, že místo klasického článku od někoho z Triumvirátu, Melody bandu či nějakého z našich hostů můžete tento pátek čekat zadání takového malého literárního cvičení.
Tady je.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
Zadáním pro tento týden je:
„Temný“ hrdina v pánském holičství.
Věnujte pozornost tomu, že slovo temný je schválně v uvozovkách.
Pro inspiraci bych také doporučila Sikarův článek, který se speciálně temným hrdinům věnuje. To abyste se mohli náležitě vyřádit a popustit uzdu své fantazii, které se opravdu meze nekladou.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem
- délka 700 až 1200 znaků
- Pozor: v celém textu je zakázáno užít spojku ALE (jiné odporovací spojky jsou přípustné)
- text musí být v českém či slovenském jazyce
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu)
- musí se jednat o originální text, žánr je libovolný, stejně tak i forma
- nepište fanfikce, jedinou povolenou fanfikcí pro tento týden je kocour Mikeš
- pokud se rozhodnete napsat parodii, tak klidně, ale v tom případě cilte na „temného“ hrdinu obecně a neparodujte žádného konkrétního
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před vlastním textem
- snažte se, aby váš text obsahoval „minipříběh“ a pokud možno měl pointu
Hodnocení:
- Arenga a Brog okomentují první tři příspěvky – pokud tento komentář nechcete, napište před text „komentář T3 ne“. Komentář se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete)
- pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text „prosím bez komentářů“
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Řekl jsem si, že by to chtělo nějaký článek ne přímo o psaní, ale o publikování. Jelikož materiálu, …
Jelikož máme první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale opět zadání malého literárního cvičení.
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení. …
Už mě to fakt nebaví. Celou věčnost čekám na toho svého _správného_ zákazníka. Celou věčnost tvrdnu v tomto zapadlém koutě špinavého světa a mým vším je malé holičství a přilehlý kumbál k přespání, to vše částečně zprivatizované pavouky. Na víc nemám nárok, dokud nesplním misi. A to vše jen proto, že jsem byl drzý na šéfa, tu bestii prokletou.
To víte, u nás se s nikým nemazlíme. Máš nápad na práci? Tak tady máš zaslouženou odměnu. A já vyfasoval za blbé kecy tuhle díru.
Venku se zase smráká brzy, poletují první vločky sněhu a já tajně doufám, že má šance se opět blíží, opět tu bude ten podivný čas vánoční. A taky obrovská šance, že přijde a na mé křeslo usedne ten, na kterého čekám, nechá si zastřihnou plnovous a upravit svou bujnou kštici a právě v té chvíli mi jakoby omylem sjede břitva. V té chvíli budu mít splněno.
Jednou musí Santa vstoupit i zde…
Líbilo se mi, že má příběh vánoční ladění a pointa mě překvapila a pobavila, také mě pobavil obrat „zprivatizované pavouky“ – aneb jak málo slovy říct mnoho.
Co se týče psaní svého _správného_ zákazníka, nepochopila jsem, proč touto formou s podtržítkem mezi slovy. Pokud bych to chtěla nějak zdůraznit, určitě ne takhle. Buď bych zvolila kurzívu (chápu, že v komentářích to tak nejde, to je spíš rada do budoucna), nebo uvozovky, v obou případech by bylo jasné, že to má nějaký zvláštní nebo skrytý význam.
Poletují první vločky sněhu – sněhu se mi v tomto kontextu zdá nadbytečné, ale to je spíš kosmetický detail.
Musí vstoupit i zde – použití příslovce zde jako odpovědi na otázku kam, je zastaralé. Vím, že se to drží v některých krajích (ano, i u nás) a běžně se to používá, ale mně osobně to rve za uši, v textu, pokud nejde o jednoznačnou přímou řeč, kdy postava mluví s krajovými zvláštnostmi, by se to objevit nemělo. Pokud odpovídáme na otázku „kde“, je „zde“ samozřejmě na místě, ale vyjadřujeme-li „kam“, správně odpovídáme „sem“. Takže „musí vstoupit i sem…“
Pochopeno správně, podtžítko=kurzíva, to je tak nějak v komentech implicitní 😉
Prada, závěr mohl být jiný, třeba “Jednou vleze i do mé díry…”
Taktéž oceňuji vánoční ladění příběhu, když jsem ho četl poprvé, pomohlo mi to o stupínek víc se zase dostat na vánoční vlnu. A když s vámi příběh emočně hne, tak je to dobrý příběh. Pointa se mi líbí, i když bych řekl, že jí přece jen chybí ještě kousek textu, který by k ní směřoval. Přidal bych do textu něco o stromku, mlíku a cookies – nebo něčem jiném, co by ho mělo přitáhnout. Protože pokud ne kvůli dárkům, proč by měl razit do cizího holičství, a ne do svého oblíbeného?
Aby to tam mohlo být, vynechal bych větu o šéfovi. Ona vlastně pro příběh není moc důležitá. Následující věty navazují na předchozí text i bez ní.
“že má šance se opět blíží” – pozor na slovosled
“podivný” – osobně bych volil spíš “prazvláštní”, slovo podivný je takové nízké, když uděláš to, že jeden přívlastek je před a druhý za podstatným jménem.
“upravit bujnou kštici” – slovo “svou” netřeba, cizí by si asi upravovat nenechal
Možná bych dal místo jakoby spíš: mi “omylem” sjede břitva. Má to lepší spád.
Jinak souhlasím se vším, co zmiňuje Arenga, jen to zbytečně neopakuji.
Neměl bych tu být. Ježí se mi zbylé vlasy na temeni, když si představím, že mě tu někdo najde. Potmě v cizím holičství na Štědrý den. Na zemi leží spadené naděje. Pro mě to nikdy nebyly jen vlasy. Po každé návštěvě jsem se stal někým jiným. Nikdy to však nestačilo na to, abych se stal sám sebou. Myslel jsem ze dnes to bude jiné. Podívám se poprvé do zrcadla a budu to já. Dnes se přece dějí zázraky.
Zůstal místo toho jen temný stín hlavy bez vlasů. Celý život viním jiné. Viním holiče, že své volné termíny slepě nabízel ostatním a na mě už nezbylo místo. Nikde na mě nezbylo místo. Možná proto sedím v holičství chycen při činu s vražednou zbrani v ruce. Měl bych ty nůžky položit a smířit se s tím, ze jsem právě zabil poslední kousek úcty k sobě. Začínají být zvony. Zase přijdu pozdě na štědrovečerní večeři. V pořádku, manželka si stejně ničeho nevšimne. Už dýchá do vlasů někoho jiného.
Líbí se mi začátek, první věta vtáhne do děje. Závěr je také dobrý, pointa s manželkou je na konec správně úderná. Prostřední část mě ale trochu zmátla – líbí se mi myšlenka, že se hrdina po každém ostříhání stává někým jiným (to mi přijde skoro jako geniální nápad, který by možná zasloužil rozpracování), ale nikdy se nestane sám sebou – proto jde na Štědrý den do holičství a doufá v zázrak. Potud super. Nechápu ale moc tu pasáž, že viní holiče, že na něj nikdy neměl volný termín, že na něj nikdy nezbylo místo a proto šel nyní do toho holičství. Přijde mi, že to trochu protiřečí předchozímu odstavci, protože z tohoto vyplývá, že nikdy stříhán nebyl (pak by se ale po každém ostříhání nemohl stát někým jiným). Ale možná jsem to jenom špatně pochopila.
Pozor, ve slově spadené je patrně překlep, správně má být spadané. Podobně „začínají být zvony“ – správně „začínají bít zvony“.
První věty textu mě zaujaly. Ale pak jsem se záhy ztratil. Na tak krátký text, který by měl být spíš úderný, používáš/používáte spíš hutné vyjadřování (“na zemi leží spadené naděje”, “zůstal temný stín hlavy bez vlasů”,…). Používal bych trochu jednodušší konstrukce. Ono to temné ladění hrdiny k hutnému, náročnému stylu svádí. Přesto bych na něm zkusil ještě trochu ubrat.
Přijde mi, že si poslední tři věty protiřečí. Jak může přijít pozdě k večeři, je-li žena s jiným? Případně pokud večeři chystá někdo jiný, proč se vůbec zaobírá manželkou, která tam stejně nebude, a ne tou danou osobou, s níž večeří? Chápu, že to má být nějak odkaz na celý hrdinův problém s vlasy. Ale myslím, že by ho bylo potřeba rozvést. Obecně bych tudíž řekl, že text potřebuje pro pochopitelnost především rozšířit, spíš než cokoliv jiného. Kromě zmíněného “bytí zvonů” a překlepu “ze jsem právě zabil” je text dobře napsán.
Když se otevřely dveře do Roderickova holičství, učedník Nathan vzhlédl od obtahování břitvy a spatřil nového zákazníka. Jeho plášť byl stejně černý jako potemnělá noční ulice za ním. Závan větru dovnitř vehnal chlad a rozčepýřil ebenově černé vlasy nově příchozího. “Vítejte, pane,” začal Nathan nesměle, “budete chtít oholit?” Muž se místo odpovědi posadil do křesla pro zákazníky a rukou v kožené rukavici si přejel po tváři. Nathan cizincovo gesto pochopil a dal se do holení, na mužově tváři byly i přes strniště, které teď skrývalo jeho bledou tvář, vidět obrysy ještě donedávna pečlivě udržované černé bradky. Mladý učedník se dal do práce a zanedlouho zdobil zákazníkovu tvář s výrazným orlím nosem vous upravený tak, že by se za takové dílo nestyděl ani jeho mistr. Nathan očistil břitvu a bílým ručníkem otřel muži z tváře zbytky holící pěny a nesměle se zeptal: “Budete si přát ještě něco?” Zákazník na něj upřel pohled svých onyxových očí a poprvé za dobu, co byl v holičství, promluvil.
“Moc děkuju, ještě bych do vlasů poprosil blond melír.”
Pointa je vtipná. Blond melír jsem nečekala, zvlášť po tom předchozím budování atmosféry.
Nepochopila jsem ale, zda si zákazník přál oholit nebo jen znovu upravit bradku. Z textu to není jasné, lépe řečeno to, že měl pak precizně upravený vous, může být trochu zavádějící – navíc, pokud si zákazník přejel po tváři v gestu, že chce oholit, patrně by to učedník takto pochopil a z vousu by mu nezbylo vůbec nic.
Pozor na správné psaní uvozovek. V česky psaném textu jsou jediné přípustné takovéto „uvozovky“ (případně uvozovky jednoduché nebo špičaté). Uvozovky “…” do českého textu nepatří.
Líbí se mi motiv “hrdina nepromluví, dokud nechce něco, co by člověk vážně nečekal”.
Text má zároveň dobrý spád. Možná bych jen trochu uhladil vyjadřování, místy mi připadá lehce šroubované. Sám si doteď nejsem jistý, zda strniště a obrysy bradky chápu dobře – hádám, že mu jen prostě bylo třeba zarovnat vousy, ale to se dá říct třemi slovy, místo několika větami.
Co se uvozovek týče, ještě bych Arengu doplnil o to, že je také vhodné uvozovky odsazovat na nové řádky. Tedy takto:
Jeho plášť byl stejně černý jako potemnělá noční ulice za ním. Závan větru dovnitř vehnal chlad a rozčepýřil ebenově černé vlasy nově příchozího.
“Vítejte, pane,” začal Nathan nesměle, “budete chtít oholit?”
Muž se místo odpovědi posadil do křesla pro zákazníky a rukou v kožené rukavici si přejel po tváři.
Já jsem si strniště a obrysy bradky musela nechat vysvětlit od manžela, který má s vousy přece jen mnohem víc zkušeností, než mám já 🙂
Zvonek nade dveřmi cink a otevřenými dveřmi do místnosti zavanul chlad. Cizinec vstoupil vzápětí. Lazebník kývl na pozdrav a pokračoval v úpravě vousu předchozího zákazníka. Muž sundal chaperon, plášť a posadil se k malým kamínkům v rohu místnosti. Podle odění ho tipoval na vojáka či žoldnéře. Muž nemluvil, jen seděl a čekal. ticho místnosti tak přerušoval jen zvuk nůžek, praskání polen a dech tří zúčastněných. Pak lazebník skončil, proběhla transakce, zákazník odešel. Cizinec se posadil na křeslo, nechal si kolem krku položit ručník a zarostlou tvář natřít pěnou. Lazebník začal svou práci, když znovek cinkl znova.
Vešla ona. Byl z ní cítit papír, inkoust a síra. Zvláštní kombinace u ženy. Ještě více tady, v lazebnictví, kde se příliš žen neobjevovalo.
„Madam?“
„Klidně pokračujte,“žena přešla k druhému křeslu. Během toho si sundala plášť i čapku. Posadila se. Přes hruď měla kožený postroj, v něm nůž a malé lahvičky. Alchymista – vrah, napadlo lazebníka. Věc co však nejvíce přitahovala pozornost, byly jizvy ve tváři a slepé pravé oko.
„Awruk.“
„Branne.“
Břitva stále kosila porost na mužově tváři. On ji ale nevěnoval pozornost. Smrtelné nebezpečí sedělo přímo před ním a mělo oko barvy bouře nad oceánem.
„Máš to?“
Kývl a z kapsy vytáhl malou kazetu.
„Jinak bych tu nebyl.“
Usmála se. Byl to spíš škleb než úsměv.
„Dobře, tak si pospěš. Naše matka nemá ráda neoholené chlapy, pozdní příchody a vánoce bez dárků.“
On opravdu kývl ve chvíli, kdy to lazebník holil? To by, obávám se, kývl naposledy. Každopádně pointa je překvapila a pobavila.
Příště každopádně prosíme o dodržení propozic z hlediska rozsahu. Maximum bylo stanoveno na 1200 znaků. Tento text má 1428 včetně mezer, jelikož bez mezer je to 1210 a v zadání toto upřesněno nebylo, mazat nebudeme. Ale příště prosím o důslednější kontrolu a dodržení zadání. Díky.
Zastavil se na pár vteřin. Hluboký nádech. Pak stiskl kliku a vešel.
„Dobrý večer.“ pozdravil zastřeným, tajuplným hlasem.
V oficíně seděli dva muži. Pohledná blondýnka kmitala kolem holičského křesla.
„Posaďte se. Bude to chvilku trvat.“
Pomalu kývl hlavou a usadil se hned u výlohy. Měl čas na přemýšlení a hlavou se mu honily ty nejtemnější myšlenky. Černé vlasy mu v husté ofině padaly do očí a on hleděl na svět skrze ně. Jeho mysl byla ponurými místem a jistě byl stižen nějakým prokletím, jak sám věřil. Oblečení, černější než tma přesně odráželo stav jeho duše. V příštích několika hodinách ho čekalo peklo a on mu nemohl nijak uniknout. Snad přežije. Musí. Tak jako už tolikrát.
Chtěl utéct, ale nemohl. Jediný pohled na ulici mu potvrdil, že není kam. Stála tam a čekala. Její úsměv byl okouzlující, ale mrazil až do morku kostí. Není úniku.
„Tak pojďte.“ ozval se zvonivý, blonďatý hlas.
Černé vlasy padaly na zem a z pod mizející ofiny se vylouply zářivě modré oči. Mračil se na sebe. Mračil se jak Ďábel, ale nebylo to nic platno.
Zaplatil a vyšel ven vstříc následující bitvě s osudem.
„No vidíš! Tobě to tak sluší Daníku, když nevypadáš jak divous! Tak hurá k babičce.“ zašveholila maminka.
Já blbec zapomněla na tu blbou spojku!!! Uaaaaaa a došlo mi to až po odeslání. No nic. 😀
Správně trpící temný hrdina 😉
Pozor na to, že na konci přímé řeči se v případě, že za uvozovkami následuje uvozovací věta začínající malým písmenem, nepíše tečka, ale čárka. „Takhle,“ upřesnila to Arenga.
Příště také prosím o důslednější kontrolu počtu znaků, text má 1205 včetně mezer (bez mezer jev limitu a vím, že tohle v zadání nebylo konkretizováno, nějak jsem s tím počítala automaticky, že včetně mezer, moje chyba, měla jsem to napsat).
Ale to já jsem taky automaticky počítala, že počet znaků je včetně mezer a zřejmě jsem udělala nějaké drobné úpravy těsně před tím, než jsem to nasdílela a už to nekontrolovala, stejně jako ty spojky:-D Příště si dám pozor…
Nalil do lavoru studenou vodu, potřísněný plášť položil vedle na stůl a s povzdechem přihodil do kamen další lopatku. Uhlí je letos tak drahé… Jenže to se nedalo nic dělat, jinak než nad plotnou mu prádlo včas neuschne. A ten plášť potřeboval – plášť černý jak vampýří křídla, ve stejné noční barvě i košili a kalhoty a k tomu jediný stříbrný šperk. Potřebnou bledost pleti dodá křídový pudr, havraní odstín vlasům trvanlivá barva, obojí z mistrových zásob, to bylo jednoduché. Leč oblečení měl jen jedno a tancovačka u Kotvy a erbu je už za tři hodiny. Temný zjev na holky zapůsobí, to si dávno vyzkoušel, avšak ten zjev musí být bez poskvrnky, jinak to nefunguje.
Takže prát, prát poctivě a zavčasu, a stejně zavčasu i sušit, aby nešel v mokrém. A další věc, prát ve studené; to je důležité. Ruce zebou, nicméně jinak tyhle fleky nepustí. Na každé jiné je lepší teplá a mýdlo, jenže tahle špína, potvora, vyžaduje studenou…
Co se dá dělat. Je hrozně těžké udržet si tu správnou temnotu, když jste učedníkem zrovna u Sweeneyho Todda.
Nejsem si zcela jist, jestli tohle patří do kategorie “sdílený svět” nebo ne. Striktně vzato, možná je to i fanfikce… Ale při takovémhle zadání jsem neodolal, to si o to přímo říkalo.
Díky za takový pěkný kousek. Já bych to jako fanfikci nebrala, vzhledem k tomu, jak stará je původní předloha a kolik to mělo od té doby zpracování a adaptací. Mimochodem jsem dneska vygooglila, že tohle představení letos uvádí divadlo v Plzni, bylo tam dokonce varování, že představení je doprovázeno zvláštními efekty. Tak trochu nevím, co si pod tím mám představit – vzhledem k tomu, že to opravdu bylo označeno nápisem varování…
“Pěkný kousek”? Děkuji za chválu, leč nepřeceňoval bych ten text. Je to hříčka s jedním závažným omezením – čtenář musí vědět, kdo to je Sweeney Todd. Což, nebýt onoho Burtonova filmu, by v Čechách věděl málokdo… Bez té znalosti je to jen nicneříkající (polo)popis jedné postavy.
Co se týče toho divadelnického varování, dokud tam nestojí “Pro diváky v prvních řadách igelitová pláštěnka v ceně lístku”, zas bych se tolik neobával.
Na tom muži bylo cosi temného. Vypadal docela obyčejně, jako tucty jiných, kteří denně procházeli těmito dveřmi – metr osmdesát, džíny, košile, hnědé vlasy, hmm, možná trochu delší, než je v dnešní době běžné, ale ani na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Umělců a novodobých hipiku jsou všude mraky. Přesto Janu zamrazilo hned, jak ho spatřila. To pochmurné nebylo na něm, bylo to v něm.
Když prošel okolo jejího křesla bez povšimnutí a usedl k Lence, její nové kolegyni v panském holičství, pocítila téměř živočišnou úlevu.
“Chlapi, ha,” ucedil pohrdavě, když se rozhlédl kolem po čekajících. “Padavky jsou to a ne chlapi. TOHLE vás opravdu baví stříhat? Děláte z nich ještě větší slabochy, než od přírody jsou!”
“Jak si to přejete, pane?” pokusila se Lenka překlenout trapnou chvíli. Oči mužů a chlapců se naplnily tichým děsem, několik slabších povah už opustilo čekárnu.
“To se ptáš ty mě? Neptej se a dělej! To je přece tvá práce , ne? A umíš ji nejlíp že všech, to už přece víme!”
Lenka už raději nic nenamítala, pozdvihla nůžky – a pak Jana náhle spatřila v její ch očích zděšení. Jako by ji až nyní došlo něco nepředstavitelně strašného.
“Tak co? Nečekala jsi mě, viď? Já na tebe ovsem nikdy nezapomněl! Je mi jedno, kolik vtělení jsi prošla, mně jsi nemohla uniknout!”
A pak Lenka vykřikla, upustila nůžky – vlastně ne, nepustila. Spíš je prostě neměla jak držet – krvavým pahylem to jde velmi těžko.
“Už nikdy nebudeš dělat z mužů chudáky, to si pamatuj! Půjdu za tebou třeba celou věčnost! Už žádnému muži nevezmes sílu, Dalilo!”
“Samsone?” vypravila že sebe Lenka tiše – mluvila však už jen k prázdnému křeslu…
Omlouvám se za několik chybějících znamének – psal jsem na tabletu…😕
To by nebyl asi až takový problém, ale vložený text nesplňuje zadání, které bylo, že text má mít 700-1200 znaků – vložený text má 1347 bez mezer a 1625 s mezerami, takže se ani bez mezer nevejde do dříve proklamované desetiprocentní tolerance, kterou ještě považujeme za chybu a ne za spam. Prosíme tedy o opravu (= nové vložení opraveného textu se správnou délkou a všemi ostatními náležitostmi), ideálně do zítřka večer, nejpozději do 25.12., 13:00, pak původní příspěvek smažeme.
Mohu-li vyjádřit své soukromé mínění (a doufám, že se autor neurazí, že se do toho míchám): Zrovna u tohohle kousku mne základní nápad vyloženě uchvátil, nicméně jsem si při čtení říkal, že by ten text potřeboval zhutnit, že je – vzhledem k obsahu – příliš rozvleklý. Takže ano, nejen kvůli požadovanému rozsahu považuji rasantní prostříhání (ha, jak případné slovo!) za správný krok…
A jedna drobná technická poznámka: Buďto je Lenka plnocenná magická bytost, kterou ani náhlá amputace dlaně příliš nerozhází, a pak by neměla ani nijak zvlášť krvácet. Anebo podléhá lidským omezením, v kterémžto případě ji zrovna postihlo masivní tepenné krvácení a krev z ní přímo stříká; slova “krvavý pahýl” ale evokují něco na půl cestě mezi oběma možnostmi (navíc v druhém případě těžko bude zaraženě tiše hlesat)… Jak ale pravím, základní nápad se mi líbí hodně. A dovedl bych si jej představit i rozepsaný do “dlouhé” horrorové povídky, potenciál na to má.
Dveře lazebnictví na Páte Avenue se neslyšně otevřely a dovnitř zavál chladný lednový vítr. „Zvláštní, je srpen,“ pomyslel si holič, který zrovna zastřihával čersvě odbarvenou vlasy mladé dívky sedící v křesle.
„Dob,“ uvítal nového zákazníka. K „rý den“ už se nedostal. Zamrzlo mu to v krku, když se podíval na čerstvě příchozího. Stejně jako mu zamrzlo srdce a krev v žilách.
Ve dveřích stála vysoká štíhlá postava s antracitovými vlasy. Oděna do onyxového pláště, burelových kalhot a obuta do akantitových bot. Nejhorší však byly jeho oči. Byly jako amfibol.
„Je tu John?“ vyslovil onen neznámý. Zčistajasna se objevivše bouřkových mraků se zablýsklo a ulicí prolétlo hejno havranů.
Jeho hlas zněl jako krákorání tisíců vran.
Fíkus v rohu seschnul.
Rádio se samo přeladilo na stanici, které hrálo Tokio Hotel.
Zákaznici v křesle zčernaly vlasy i oční stíny, na rukou a nohou jí vyskákaly jizvy.
„Není, dnes má dovolenou, příjde zítra,“ vykoktal holič.
„Tak příjdu zítra,“ odpověděl temný host a odešel.
Na tom muži bylo cosi temného. Vypadal docela obyčejně, jako tucty jiných, kteří denně procházeli těmito dveřmi. Vlasy měl možná trochu delší, ale co, umělců a hipíků jsou mraky. Přesto Janu zamrazilo hned, jak ho spatřila. To pochmurné nebylo na něm, bylo to v něm.
Když prošel okolo jejího křesla a usedl k Lence, její nové kolegyni v holičství, pocítila téměř živočišnou úlevu.
“Chlapi, ha,” ucedil pohrdavě, když se rozhlédl po čekajících. “Padavky jsou to a ne chlapi. TOHLE vás opravdu baví stříhat?”
“Jak to mám ostříhat?” pokusila se Lenka překlenout trapnou chvíli. Všechny oči se naplnily děsem, pár slabších povah už opustilo čekárnu.
“To víš přece sama nejlíp, ne? Neděláš to poprvé!”
Lenka bez řečí pozdvihla nůžky – a pak Jana náhle spatřila v jejích očích zděšení. Jako by jí až nyní došlo něco nepředstavitelně strašného.
“Nečekala jsi mě, viď? A já na tebe nikdy nezapomněl! Je mi jedno, kolik vtělení jsi prošla, mně jsi nemohla uniknout!”
A pak Lenka vykřikla, upustila nůžky…Vlastně ne, nepustila. Spíš je prostě neměla jak držet – pahýlem bez prstů to jde velmi těžko.
“Půjdu za tebou třeba celou věčnost! Už žádnému muži nevezmeš sílu, Dalilo!”
“Samsone?” vypravila že sebe Lenka tiše – mluvila však už jen k prázdnému křeslu…
Tak, ořezáno, opraveno…:-)