Jak bylo předem avízováno, tento pátek opět nebude článek od nikoho z Triumvirátu, Melody bandu či některého z našich hostů. Místo toho naleznete o něco níž zadání druhého malého literárního cvičení.
Minulý týden jste se skvěle popasovali s „Temným“ hrdinou v pánském holičství, některé příběhy měly dokonce vánoční ladění, což jsme s Brogem oba ocenili.
Co vás čeká tento týden?
U nás ve městě máme na nádraží podchod (chápu, to není nic překvapivého, to je v mnoha městech). V podchodu může člověk občas shlédnout výsledky lidové tvořivosti, ať už se jedná o kresby či nápisy. 90% z nich je veřejně nepublikovatelných, nicméně občas se zde najde něco docela zajímavého.
Zadáním pro tento týden je nápis v nádražním podchodu.
Tento nápis:
Pokud tak úplně nechápete, co se pisatel snažil sdělit, nic si z toho nedělejte. My také ne.
Buďte kreativní. A jelikož se blíží Silvestr, klidně se nebojte vymyslet něco „šíleného“.
Jakou roli bude hrát nápis ve vašem příběhu, není důležité, ale musí se tam objevit, a to nikoli pouze tak, že ho jen někdo uvidí někde napsaný a příběh bude o něčem úplně jiném. Na druhou stranu není nutné nápis celý doslovně přepisovat, ve vašem textu se z něj mohou přímo objevit pouze části, nebo můžete nápis nějakým způsobem převyprávět, případně se kolem něho může točit děj, aniž se ve vlastním textu vůbec objeví. To už necháme na vás.
Místo, čas, prostředí, postavy apod. jsou libovolné (ale nepište, prosíme, fanfikce). Pokud chcete svůj příběh zasadit do světa, kde neexistují nádražní podchody, nevadí. Klidně se může jednat o nápis na jakémkoli veřejném místě.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem
- délka 200 slov – ano, přesně 200, snažte se to dodržet, protože napsat text tak, aby měl přesně 200 slov (nikoli 199, ani 201) je součástí tréninku
- příspěvky kratší než 195 slov a delší než 205 slov smažeme
- text musí být v českém či slovenském jazyce
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu)
- musí se jednat o originální text, žánr je libovolný, stejně tak i forma
- prosíme, nepište fanfikce
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před vlastním textem
- snažte se, aby váš text obsahoval „minipříběh“ a pokud možno měl pointu
Hodnocení:
- Arenga a Brog opět okomentují první tři příspěvky – pokud tento komentář nechcete, napište před text „komentář T3 ne“. Komentář se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete)
- pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text „prosím bez komentářů“
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- texty si klidně komentujte vzájemně – základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Přerušuji své nepravidelné vysílání o postavách, abych sem z důvodu časové plísně hodila krátkou úvahu. Foto v …
Jak jsem se zmínila už minule (a nejen minule), tentokrát opustíme teorii i praxi, klišé i hnízda a …
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení. …
Cesta z práce bývá většinou naplněna očekáváním věcí budoucích, dnes jsem se však vyděsil. Vykračuji si to k bráně, když mě v podchodu zarazilo nečekané. Už jsem se těšil na laškování s fešnou manželkou, fantazie a představy vyplnily mozek, když mě praštil přes oči nápis na zdi. Bylo to jasné varování, ale hodně zmatené.
Stál jsem před tím vzkazem dobrých deset minut, než mi to došlo. Brácha. To víte, čtyři bratři a každý z jiného těsta. Dva z nich jsem už dlouho neviděl, jeden se drží hor a druhý pátrá v podzemí, kdo ví po čem. Třetího občas potkávám, vyrazil do _světa_ a jako obvykle vyrobil problém. Je důvěřivý až běda, jako by mu nestačila ta katastrofa s první manželkou, ale naděje zůstává. A pak já, starý vůl, co stále pomáhá lidem, i když na to často dojede.
Vytáhl jsem z kapsy mobil a zavolal synovci, jenž se nedávno se výhodně dostal k nějakým zemědělským podnikům, které zbyly po krachu velkého holdingu, neb někdo sel sedět. Dodávka s materiálem dorazila do hodiny a další hodinu mi zabralo _vybílení_ podchodu česnekovou pastou.
Pak jsem odemkl a prošel domů.
A pro případ, že to byl Batman, jsem ke vzkazu přikreslil malý piktogram…
Upozornění na sdílený svět – řecká mytologie, plus otázka za panáka na conu pro T3 – kdo by tak mohl být vypravěč? 😉
Otázka za druhého panáka – otřel jsem se o povídku českého známého autora, kdo pozná?
Pozn.: podtržítka = kurzíva
Oprava chyb + HTML
Cesta z práce bývá většinou naplněna očekáváním věcí budoucích, ale dnes jsem se však vyděsil. Vykračuji si k bráně, když mě v podchodu zarazilo nečekané. Už jsem se těšil na laškování s fešnou manželkou, fantazie a představy vyplnily mozek, když mě praštil přes oči nápis na zdi. Bylo to jasné varování, ale hodně zmatené.
Stál jsem před tím vzkazem dobrých deset minut, než mi to došlo. Brácha. To víte, čtyři bratři a každý z jiného těsta. Dva z nich jsem už dlouho neviděl, jeden se drží hor a druhý pátrá v podzemí, kdo ví po čem. Třetího občas potkávám, vyrazil do světa a jako obvykle vyrobil problém. Je důvěřivý až běda, jako by mu nestačila ta katastrofa se skříňkou manželky, ale naděje zůstává. A pak já, starý vůl, co stále pomáhá lidem, i když na to často dojede.
Vytáhl jsem z kapsy mobil a zavolal synovci, jenž se nedávno výhodně dostal k nějakým zemědělským podnikům, které zbyly po krachu velkého holdingu, neb někdo šel sedět. Dodávka s materiálem dorazila do hodiny a další hodinu mi zabralo řádné vybílení podchodu česnekovou pastou.
Pak jsem odemkl a prošel domů.
Apropó, pro případ, že to byl Batman, jsem ke vzkazu přikreslil malý piktogram…
Musela jsem si na to nechat pár dní, ale myslím, že jsem to rozklíčovala. Vypravěčem je Prométheus, bratrem v průšvihu Epimétheus (podle toho jsem na to přišla – manželka Pandora, nebezpečná skříňka), další bratři jsou Atlas (hory) a Menoitios (svržen do Tartaru). Synovce jsem tedy nerozklíčovala, povídku známého českého autora taky ne.
Tak a teď to hodnocení: obávám se, že minipříběh se v tom tak nějak ztrácí, spíš jde o kvíz s několika skrytými nápovědami v textu, než o příběh, který by si čtenář rád a s chutí přečetl. Pointa se topí v záplavě detailů – které jsou tam, hádám, právě proto, aby napověděly, o co jde a umožnily čtenáři uhodnout protagonisty. Bez upozornění, že jde o parafrázi na řeckou mytologii, by to ale nefungovalo vůbec, po prvním přečtení, než jsem o tom začala uvažovat, co je za tím schované, jsem měla pouze pocit zmatku a kladla jsem si otázku, o čem to vlastně je, do jakého průšvihu se dostal bratr, co tam dělá ten česnek, zmínka o Batmanovi v závěru tomu dodala korunu. Problém je možná i v tom, že neznám povídku, o kterou se to mělo otřít. Za mě osobně ale zkrátka ten text nefunguje.
V první větě je přebytečná spojka odporovací – ale a však se dublují, zřejmě měla být jen jedna, ale při úpravách zůstaly nedopatřením obě. Stane se, i přes důslednou kontrolu.
Trefa, je to Prométheus. Synovcem je myšlen Dionýsos (víno » ovoce-zelenina). Povídka je Úměrná dávka fantazie, Ludvík Souček. Panáček na PGF? Se přihlas 😉
Česnek je myšlen proti upírům, bo netopýr, přímá zmínka mi přišla hodně laciná, průser je myšlen obecný, třeba koketování s nějakou praneteří Vlada.
První věta souhlas, místo však by tam spíše sedlo poněkud.
Já jsem se to pokoušel přečíst 4x a ani jednou jsem se k pochopení nedostal o nic blíž. Easter eggy a reference jsou fajn. Ale těžko stvořit smysluplný příběh z něčeho, co jsou v podstatě jen reference. Mohlo by to být zajímavé, kdybys to třeba o pár řádek rozepsal. Člověk by se v tom nemusel tolik ztrácet, měl by víc času na rozmýšlení, kdo je kdo. Kdyby bylo víc nápověd.
Přiznám se, že jsem ani nenašel. Možná je to tím, že mi unikal význam celého textu (dokud ho neodhalila Arenga) a tím, že nejspíš neznám text onoho českého autora. Což je možná o to větší problém – Sikar pár měsíců zpátky napsal článek, ve kterém upozorňoval na to, že určitým stylem a určitými odkazy můžeme docílit toho, že naše texty budou srozumitelné a zajímavé jen pro velice úzké publikum. Mám pocit, že tohle je přesně ten případ.
Pokud jde o podobu textu:
“v podchodu mě zarazilo něco nečekanéHO”
“fantazie a představy…” – zbytečná věta
“manželčinou skříňkou” by se lépe četlo
Možná je to právě způsobené mou neznalostí, ale přijde mi, že ve větách o synovci a materiálu je spousta nadbytečných informací. Zároveň věta “neb někdo šel sedět” vyloženě křičí, že je takhle zvláštně zestručněná kvůli znakovému limitu.
A pokud jde o logiku, nechápu, jak mohl Prometheus zároveň podchod vybílit a zároveň v něm k textu připojit piktogram.
Vypadlo slovo, pardon. Přiznám se, že jsem ani nenašel pointu.
Souhlasím, odkazy a vazby vyžadují specifické čtenáře, to určitě vidíš u té druhé věci… 😉
Více rozepsat by to šlo, ale dali jste limit slov. “Manželčinou skříňkou” jsem tam původně měl, ale nešlo mi to do huby. Sedět šel(půjde) AB, to je záměrné rýpnutí.
Vybílení je kurzívou záměrně, zkus si šťávou z česneku něco natřít, moc se toho nezmění.
Jsem zvědav na další kolo. Ono 200 slov je inspirativní výzva, ale třeba psát odzadu…
BTW: hodil by se k příspěvkům EDIT mód, třeba i se zamčením od admina.
200 slov je ještě docela dost, 100 slov člověka správně vyškolí 🙂 a není ani tak třeba psát odzadu, jako pak začátek intenzivně proškrtat. Ono právě na těchhle krátkých textech se člověk dost naučí, co všechno jde vyškrtnout, aby text stále dával smysl.
Dovolím si nesouhlasit, tyhle extrémně krátké mikro formáty potřebují pořádný zásek na závěr, proto si myslím, že “psát odzadu” je dobrý postup, čili mám to vyvrcholení a jen k němu v několika větách dojít. 😉
Ostatně jako dlouholetý porotce CKČ tohle vidím právě v mikropovídce – mnozí si myslí, že je to krátké a že to zvládnou. Bohužel, opak je pravdou, většinou z toho vyleze štěk do prázdna…
To nerozporuji, v tom máš určitě pravdu. Myslela jsem to tak, ze člověk se klidně může na začátek rozepsat, ale pak je nutné právě ten začátek zase seškrtat, aby nebylo příliš mnoho relativně zbytečného na začátku textu na úkor pointy, či správného vyznění závěru – zejména právě v případě, že má člověk nějaký znakový nebo slovní limit.
Alespoň já osobně mám tu zkušenost, že mnohem víc “přebytečných” slov najdu v první polovině textu než v jeho závěru.
„Vyzvednu bandu na nádru,“ zahlásil jsem šéfovi a vyrazil.
Znáte to, příprava setkání spřízněných duší vyžaduje i určité obětování, třeba návštěvu nádraží. Když dorazí lid z velkoměsta k nám na venkov, kde není MHD, jsou ztraceni jak sirotek v Radhošti.
Nádraží pamatuji z dob studií na gymplu ve vedlejší městě, ale to bylo v minulém tisíciletí a od té doby jsem tam nebyl. Nic moc se však nezměnilo, vše při starém, špína a bordel, jako za bolševika. Parta sedmi kamarádů měla dorazit půlčtvrtým vlakem, akce začíná ve čtyři, to vyjde akorát. Vzal jsem to nezvykle čistým a osvětleným podchodem na druhé nástupiště, když zrovna ohlásili dvacet minut zpoždění. Klasika, prostě náhradní dopravce, či jak to bylo v té reklamě. No nic, sedl jsem si na lavičku, vytáhl čtečku a pokračoval v hodnocení literární soutěže. Byl tam klid, nikde ani noha. Vlak dorazil, dle předpokladu, o půl hodiny později.
„Co to tu máte za dřisty? Nějaký místní folklór?“ zarazil se kolega u nápisu na zdi podchodu.
Vsadil bych flašku, že při příchodu tam ještě nebyl. Hleděli jsme na zmatený vzkaz a zamrzli v prostoru i čase.
„Gin? vysvobodila nás otázkou ta nejmladší z nás.
Obratem se zhmotnily tři láhve jehličnatého lektvaru.
Komentář T3 netřeba, vtípek pro Broga, aby příště dorazil 😉
Niki stratila srdce. Bolo to v momente, keď uvidela, že na dverách chýba menovka „Řecký“. Nemohla uveriť, že nielenže sa zbalil a odišiel cez sviatky, ale ešte sa priblíži ako netopier pod rúškom tmy a strhne z dverí svoju menovku. Pred rokom si myslela, že sa jej začala kríza stredného veku. Teraz sa na tom smeje. Ako plynie deň v práci, smeje sa. Smeje sa na tom, že rozmýšľala nad románikom s novým kolegom, ktorý je len trápny čávo. Smeje sa na tom, že sa nemohla rozviesť, lebo neboli zobratí. Smeje sa, že jej synovia povedali, že radšej pôjdu za tatkom, ktorí ich pred pár dňami opustil a ostalo po ňom len pár vianočných darčekov a vyblednutý fľak na dverách po odtrhnutej menovke. Smiala sa aj v momente, keď jej zazvonil telefón a učiteľka jej povedala, že jej mladší syn zmizol. A tak nechala na pracovnom stole smiech, krízu stredného veku aj nie-manželstva a utekala domov. Pred domom našla staršieho syna ako na stenu pod ich balkónom nasprejoval: PS: Mám ťa rád bráško. „Zavolaj políciu,“ povedala suseda manželovi o poschodie vyššie. A Niki sa smiala. A s ňou sa smial jej starší syn a ich slzy im primŕzali na tvári.
Obávám se, že jsme si trochu neporozuměly z hlediska zadání. Cílem cvičení nebylo použít prvky a slova z nápisu do textu, ale využít nějakým způsobem celý nápis (i když nemusel být doslovně přepsán). V tomto textu je použit jen fragment nápisu, ale bez toho, aby bylo řečeno, že je někde nápis celý, jde o vyprávění o ženě jménem Niki a jejích problémech v rodině a v práci. Pointa mi ale asi trochu unikla – pokud pointou není, že se Niki zbláznila. Celý minipříběh tak vyznívá jaksi do ztracena.
Z hlediska formální úpravy by pomohlo, kdyby byl text členěn na odstavce – nová myšlenka = nový odstavec, přímá řeč = vždy nový odstavec.
Pominu-li, že zadání bylo trochu jiné, text je celkem zdařilý – tedy pokud pointou opravdu je, že se Niki zbláznila. Problém bude především v tom, že si tímhle nejsem jistým. Text směrem k pointě graduje jen málo. Navíc se v něm špatně orientuje díky tomu, že jde jen o jeden odstavec, jak píše Arenga. Některé informace jsou v něm (na tak malou plochu) zbytečně několikrát opakované. Chvílemi jsem si dokonce nebyl jistý, jestli opravdu jmenovku strhl manžel, když se tam o strhávání jmenovky záhy hovoří podruhé v trochu jiném kontextu.
Sestavit ten text mi zabralo několik hodin, o listech papíru, které jeden za druhým končily zmuchlané v koši na papír, vůbec nemluvě. Buď mi písmena chyběla, nebo přebývala. Nakonec jsem si vypomohl slangem. Nejsem s výsledkem úplně spokojený, ale co se dá dělat.
Finální verze mě teď pálí v kapse bundy, když se blížím k nádraží.
Po větru se ke mně donese skřípění brzd. Nepatrně zvolním krok, rád bych, aby se na nádraží nemotali žádní opozdilci, až přijdu. Všechno pak bude jednodušší.
Než zabočím za poslední roh, naposledy si zkontroluju, že mám kromě připraveného vzkazu i tužku. Kdybych se musel vracet, všechno by mohlo být nadarmo.
Nádražní budova je malá a oprýskaná. Na nástupišti není ani noha. Potud dobré.
Zamířím ke schodům do podchodu. Zvuk mých kroků se mi vrací ozvěnou.
Projdu podchodem pod kolej číslo dva, obrátím se k levé zdi a vylovím z kapsy tužku. Ryju do bílé omítky písmeno za písmenem, píšu pečlivě, protože záleží na každé čárce. I zdánlivě zbytečné symboly mají svůj přesně daný význam.
Pak poodstoupím a zkusím po sobě vzkaz rozluštit. Mám ho správně.
U rozvědky slouží nejrůznější blázni, ale ten, který nám vymýšlel šifrovací systém pro naši operaci, byl zaručeně cvoků král.
Oceňuji pointu, kdy se je nápis vlastně šifra. Líbí se mi začátek, který vtáhne do děje. Vlastní jádro textu by ale klidně sneslo trochu víc dramatičnosti – prostor dvou set slov není tak málo, některé detaily by šly ořezat a místo nich vsunout alespoň náznak nějaké akce. Finální verze mě teď pálí v kapse bundy, když se blížím k nádraží. bych navrhovala předělat na: Blížím se k nádraží, finální verze textu mě pálí v kapse. Dále u skřípění brzd a jsem až při třetím čtení pochopila, že jde o brzdy vlaku – tohle by bylo dobré nějak zdůraznit – nemusí se ani objevit slovo vlak, ono přece jen, když vlak brzdí, je to dost specifický zvuk, který se dá dobře popsat i nějakým přirovnáním. Plus jsem nepochopila, proč se skřípění donese zrovna po větru – zvuk se šíří všemi směry, po větru by bylo na místě, kdyby se jednalo o nějaký pach, jinak je toto sdělení nadbytečné. V dalším textu je pro mě příliš mnoho popisů, které trochu zabíjejí napětí – jak jsem psala výše, místo popisů a úvah, jestli má tužku apod., by tam šlo vpašovat náznak alespoň nějaké akce nebo toho, že by mohlo dojít k nějakému negativnímu zvratu. I v krátkém textu se dá docílit toho, aby čtenář držel hrdinovi palce, aby se mu jeho mise povedla – ale tady mi to trochu chybí.
Tento minipříběh se mi líbí. A to hlavně kvůli tomu, že je v něm velice dobře zvládnutý problém nesrozumitelného textu na zdi v podchodě. Dává mu to hezkou pointu, byť by mohla být využita ještě silněji. Také se toho v příběhu poměrně dost stihne seběhnout na to, jak krátký je. Osobně bych ale možná hrdinovi do cesty postavil nějaký problém v podobě osoby na nádraží či problému se psaním. Aby to nebyla jen procházka s ohlížením přes rameno.
Co se podoby textu týče, pracoval bych více s délkou vět. Například věta “všechno by mohlo být nadarmo” se dá říci úderněji. A možná bych také zvážil, jestli by textu nedodalo na atmosféře, kdyby se vypravěč vyjadřoval obecnou češtinou.
Děkuji za komentáře.
Vypravěč nemluví obecnou češtinou proto, že jinak obecnou češtinou píšu téměř všechno a říkala jsem si, že bych pro jednou mohla psát trochu kultivovaněji, ale uznávám, že je to špatný důvod 🙂
Už poněkolikáté zkoumal zeď ve snaze najít něco dalšího. Cokoli, co by vyvrátilo nepříjemnou jistotu obrovského maléru – ale nápis, pro neznalého náhodná směska slov nijak se nelišící od zbytku výzdoby zaplivaného, posprejovaného podchodu, k němu i tentokrát hovořil jasně.
Neklel. Nedokázal totiž najít dostatečnou nadávku, která by vystihovala jeho rozpoložení. Místo toho sáhl po telefonu.
„Tady Bratr,“ ohlásil, jakmile navázal spojení, a bezděky udělal pár kroků – byl to jeho zlozvyk, „Řeka ztracena. Jsem na místě. Ano, Netopýr. Instrukce? Rozumím.“
Telefon oněměl a Bratr se zarazil. Nepřekvapilo ho ani tak to, že ho nohy během hovoru zanesly až ke konci podchodu, jako spíš kovový odlesk, který spočíval na tlumiči na něj mířící zbraně.
“Počkej!” vykřikl a agent Netopýr mu k jeho překvapení vzápětí neustřelil hlavu.
Ani tentokrát nezaklel Bratr nahlas; pomalu zdvihl ruce nad hlavu a v duchu si nadal do idiota. Zbytek nadávek na svou adresu odložil na dobu, kdy bude jisté, že ještě bude kam je doručit.
„Budu spolupracovat.“ Po skráních se mu řinul pot.
„Poslouchám.“ Hlaveň se nesklonila ani o milimetr.
„Dám ti všechno. Jména. Místa. Všechno,“ potil se Bratr dál. Doufal, že si agent nevšimne nenápadného stisknutí tlačítka opakování hovoru…
Zazněl výstřel. Na zeď přibylo nové graffiti.
Závěr s graffiti je dost úderný, pěkná špionážní momentka, ale celkově mi trochu uniklo, o co tam vlastně jde, kdo nechal vzkaz a proč. Ale v zásadě to tolik nevadí. Akorát agent Bratr byl trestuhodně neopatrný, když si nevyřídil hovor na bezpečném místě a ještě nekoukal, kam jde. Na jednu stranu to může působit nelogicky, ale nikoli nezbytně, pokud je to pro danou postavu charakteristický zlozvyk, jak je naznačeno. Lépe by se s tím dalo pracovat v delším textu, ale i na tomto krátkém prostoru je to využito dobře.
Dezider dokončil nápis na zdi podchodu. Netušil, jestli má všechno správně, nikdy psaní neholdoval – kdo by také studoval tak primitivní techniku ve světě, kde spolu hovoří samotné duše? Jen hrstka podivínů zamilovaných do archaických uměleckých forem, jenže k těm on ani Niki nepatřili.
Snad jsem to zvládl srozumitelně, bráško. Zastav se tu, prosím. Přečti si to. Zavolej, to přece zvládneš i bez netopýra, na to stačí pažní čip. Jen se mi ozvi. Chybíš mi.
Poodešel do parčíku, usedl na lavičku, rozložil vlastního netopýra na kolenou. Prohlédl boční panely, podle jejichž křídlovitého tvaru dostal přístroj pro dimenzní cesty svou přezdívku. Nic. Žádná zpráva. Dezider cítil, jak mu po tváři stékají slzy.
Potom mimoděk pohlédl na lavičku opodál – a vyvalil oči.
„Hej, raklo,“ oslovil holohlavého mladíka. „Ta věc patří mému příteli, ztratil ji tu. Neviděls ho?“
„Vysmahni, cigoši.“ Raklo schoval netopýra do batohu.
Dezider zaváhal. Možná je Řecko v téhle realitě jen malý státeček a místo Kasteiru tu stojí nějaká Praha, ale Romové jsou Romové. Co zde pobýval, Dezider nikdy nezahlédl romské čhavale při práci, i tady musejí tvořit šlechtu.
„Vyprošuji si takovéhle…!“ začal. Další slova uťalo mladíkovo hvízdnutí.
Tři pálky zasáhly Deziderovu hlavu dřív než poznání, jak špatně tuhle dimenzi odhadl…
Netopýr jako technologický vynález mě dostal. Perfektní nápad!
Ten flek na krku mám odjakživa.
Děckám ve škole se hnusil a já si tehdy myslel, že mě nesnášej jen kvůli tomu. Dvakrát jsem propad a seděl v poslední lavici, sám. Když se na Žižkov odněkud z Tripolisu přistěhoval Nikolaos Dimakis, šoupli ho ke mně. Je fakt, že jsme vypadali jak jednovaječný dvojčata. A byl to Niki, kdo obdivně prohlásil, že si taky nechá na krk vytetovat batmanovský logo. Hned to zkusil aspoň fixama.
To bylo před šesti lety. Za tu dobu jsme toho fůru vyzkoušeli… třeba jak co rozbít, čórnout, nebo se nějak potěšit. Skvrna se mezitím pořádně rozlezla.
Nová sociální pracovnice mě dostrkala k doktorovi. Ten řek, že jdu pozdě. Netopýr? Ne, byl to rak.
Zavřel jsem se na ubytovnu, trochu to tam zdemoloval, trochu brečel. Nikiho zavolám, ale pozdějc. Něčím jsem se našleh.
Přišli v noci. Vypadali jako z filmu. Holý šišoidní hlavy, obří černý voči. Bylo jasný, jak maj všechno totálně zmáklý. Jeden mě chyt za krk. Želatinový prsty jen mlaskly. Zoufalej nádech. Něco mi plesklo o tvář – křídlo? Stín vyklouzl oknem a emzák mě pustil.
Doškrábu tenhle vzkaz, Niki, a jdu za nima. Doufám, že se přidáš. Brána je v Nuslích, nahoře na mostě.