Prakticky přesně před týdnem jsem seděla v sále Centra současného umění DOX v Praze a poslouchala řečnice na konferenci TEDxPragueWomen. Letošní téma bylo Ukaž se! a přineslo zajímavé výsledky. No a mně napadlo, že nejlepší je bude zpracovat ve formě článku, protože zažíváme fenomén, který je velmi dvousečný. Neustále se totiž někde ukazujeme. Chci konkrétně mluvit o dvou faktorech, ve kterých se takové ukazování se dotýká psaní.

Současná sociální média nemají z kulturního hlediska obdoby. Ještě nikdy jsme neměli tak svobodnou možnost sdílet se světem každou svoji myšlenku a pohnutku, aniž bychom museli vynakládat větší úsilí. Tenhle post bych stejně dobře dokázala napsat z mobilu, aniž bych vylezla z postele, ale jsem polostará škola a nejlíp se mi píše na klávesnici. Ale prakticky všechny své soukromé sociální sítě obsluhuju z utrženého sluchátka, často s ospalkami v očích nebo ve dvacetiminutové pauze, než jdu zase „na plac“.

Zároveň jsme ještě nikdy nenesli za veřejný obsah tak velkou osobní zodpovědnost. Michelle Losekoot, první řečnice a digitální vypravěčka, velmi trefně poznamenala, že mobily jsou jako nový prsa: čuměl by na ně každý a pořád, ale ve společnosti se to nesluší. Zároveň taky řekla, s čímž se plně ztotožňuju, že každý má taková sociální média, jaká si zaslouží.

Rozuměj, jaká si vytvoří.

To je jeden faktor, který se bude psaní týkat.

Celý letošní TEDx Prague Women (mimochodem, T jako technologie, E jako enterntainment – zábava a D jako design; to x znamená, že jsou to nezávisle pořádané akce podle pravidel hnutí) zahrnoval to, že před námi stály řečnice (a řečník), které povětšinou mluvily o dost niterných záležitostech. A některé toto téma zpracovaly řekněme poučně, některé zase jako prosté sdělení.

Agáta Ulrichová, která na pódiu nejen otevřeně mluvila o alopecii, ale také odložila paruku před stovkami lidí v sále, to pojmenovala „aby ostatní třeba věděli, že v tom nejsou sami“. A už to je mocná věc, prostě vědět, že některé věci se dějí.

A tohle je jedna část druhého faktoru pro můj dnešní článek.

Zároveň ale bylo několik řečnic, které ve mě vyvolaly pocit „Proč mi tohle sakra říká? A proč zrovna takhle?“

No a to je druhá strana mince našeho druhého faktoru, totiž pocit, že mi někdo cpe něco velmi osobního pod nos a přesvědčuje mne o nějaké jediné pravdě, která se absolutně neshoduje s mým světonázorem.

Pojďme se na ně teď podívat trochu blíž – a začneme samozřejmě od konce, takže právě od pocitu „Proč mi tohle cpe pod nos?“

Proč se tahle reakce děje? Protože nemáme rádi nic, co nám boří náš zažitý způsob vnímání světa. Jakmile něco vybočí z našich naučených kolejí, je to pro nás přinejmenším alarmující. Je to taky zakódovaný způsob, jak odhalit vetřelce v naší skupině, který by nám chtěl ukrást pracně sesbírané bobule, ulovené kožešiny, které nutně potřebujeme na zimu, nebo nám uhasit oheň tak pracně udržovaný tady v jeskyni.

Daniel Goleman to ve své knize Emotional Intelligence (Emocionální inteligence) popsal následovně: Z hlediska biologické konstrukce základních nervových emocionálních okruhů se rodíme s tím, co fungovalo v průběhu posledních 50.000 lidských generací, nikoli posledních 500 generací – a už vůbec ne jen pro pět posledních.

I když se denně setkáváme s mnoha lidmi, které nemáme možnost poznat, a kteří nebudou mít nikdy možnost převzít naše vzorce chování, dokonce si toho můžeme být vědomi, přesto budeme na lidi, kteří mají jiný názor než my, reagovat záporně. Jestli útočně nebo „úprkně“, to už záleží na naší konkrétní nátuře, ale rozhodně to bude fuj-pocit. A ten fuj-pocit nejde vypnout, jde jen zvládnout.

Odbočka: je velmi zajímavé sledovat, jak je tento fuj-pocit na nesouhlasný postoj zesílený u lidí, kteří se vědomě snaží jiné a cizí věci přijímat otevřeně. Takové vstřícné chování vůči odchylkám ze společenského průměru se tak stává jejich novou normou, na kterou jsou hrdí, a tak jiné postoje považují za dvojité fuj, protože jsou si jisti správností svého názoru…

Je vám tedy jasné, že část toho fuj-pocitu mohou být naučené předsudky, část mohou být vlastní negativní zkušenosti, ale část také může být porušení kulturních pravidel ze strany autora. A to je, s čím budete zápasit prakticky u každé delší práce.

Protože porušení kulturních pravidel ze strany autora může být jak „je potřeba tohle zmínit, aby lidi věděli, že se to děje“, ale také samoúčelné „je potřeba lidi co nejvíc šokovat – umění má vyvolávat reakce a negativní emoce je taky emoce“.

Možná ani nevíte, kolik povídek založených právě na druhém principu nám projde rukama. Na kusy to spočítané nemám, ale je jich tolik, že po třetí soutěži porotce nudí. A někde na to musí být nějaká škola nebo aspoň domácí úkoly, protože jejich postup jakoby kopíroval nějakou šablonu. Je schematický, odhadnutelný, často s nepropracovanou stylistikou.

Další podtyp tohoto druhu na definici povídky (krátký prozaický žánr epický) dosáhne jen stěží. Jsou to totiž často velmi popisné scény utrpení hlavní hrdinky (pokročilejší autoři nechají trpět hrdiny), které jsou více či méně týrány, ať psychicky nebo fyzicky, což je alfou a omegou celého dílka. Nic jiného se tam neodehraje. Postava nikam neputuje, nic nedělá, jen trpí. Tady je hlavní postava a má to jako fakt špatný.

Podívejte, tohle je fajn jako cvičení, jako šuplíkovka, jako scéna, kterou později rozpracujete do něčeho, co bude mít alespoň nějaký příběh. Ale jen velmi velmi velmi VELMI málokdy právě vůbec na hranici povídky dosáhne. Doporučuji ponechat pro soukromé ventilace, popřípadě pro úzký okruh známých. Snaha zasáhnout čtenáře lavinou emocí a soucitu s postavou selhává na tom, že čtenář nedokáže ani postavě moc fandit, protože jediné, co o ní ví, je že trpí. Jo a ve většině případů buď je krásná, nebo alespoň krásná bývala a teď je znetvořená. Nebo bývala hodná a milá a teď je cynická. Proč? PROTOŽE TRPÍ! No a tohle sdělení prosté, nerozvité vám jakože musí stačit.

Jako jsem zmiňovala Zlo!TM, tohle je Utrpení!TM – pro porotce též Nuda!TM

Jak se toho zbavit? Vypsat se. Jedině a pouze se vypsat – a pokud vám někdo řekne, že dokola píšete furt to samý, zamyslete se nad tím.

Pojďme se podívat na otevřenost typu „aby o tom lidi věděli“.

Pár let zpátky jsem narazila na článek z pera (klávesnice?) Sarah D. Phillipsové o části historie lidí s handicapem. Odkaz na článek v aj zde, budu z něj volně překládat:

Během moskevské olympiády v roce 1980 se jeden západní novinář zeptal, zda se Sovětský svaz zúčastní prvních paralympijských her, které se měly později téhož roku odehrát v Londýně. Odpověď představitele Svazu byla rychlá, úsečná a zarážející: „V SSSR invalidé nejsou!“

V osmdesátých letech. Čtyřicet let po druhé světové válce. A… v celém Svazu, největší zemi světa, neměli jednoho jediného invalidu?

Spíš nechtěli mít.

A pokud budete psát o něčem, co společnost jako taková nechce mít, budete narážet na fuj-pocity ostatních, a to dost tvrdě. Zároveň, pokud téma dokážete uchopit tak, že se nedopustíte samoúčelnosti, vám budou zástupci toho jevu, který popisujete, docela vděční, že je nikdo nezametá pod koberec.

A teď řeknu svůj osobní názor, se kterým můžete a nemusíte souhlasit, ale překonejte případný fuj-pocit a zamyslete se nad tím: nikdo by neměl být vděčný jen za to, že jste ho přestali ignorovat.

Pokud z něj nemilosrdně ždímete první poslední a u toho se mu vysmíváte, pak rozhodně nejste kontroverzní a lidé vás nemají rádi ne proto, že máte na současnou společnost moc odvahy, tohle vůbec zmínit, ale nemají vás rádi, protože si z jejich často dost citlivé minulosti či současnosti děláte srandu, překrucujete ji a ještě čekáte, že z toho jakou budou hepy jak dva grepy.

No tak určitě.

To je jako byste dnes říkali uprchlíkům, že mají být šťastní z toho, že o nich přispěvatelé listů z jakožeparlamentu vůbec píšou. Ať je váš názor na uprchlíky jakýkoli, asi se shodneme, že názor PL na uprchlíky není lichotivý ani trochu.

Takže caveat: pokud se pouštíte do tématu, které si dle vašeho názoru zaslouží zviditelnit, aby se v něm mohli najít i ostatní, máte dle mého názoru (a subjektivitu zde zdůrazňuji, vy si s tím naložte, jak uznáte za vhodné) zodpovědnost za to, abyste si dali na příběhu záležet.

Další poddruh takového povídkového faulu je agitka: feministická, antifeministická, proti- i proočkovací, náboženská, ateistická.

Sikar tu nedávno zmiňoval v knihovničce sovětské pohádky. Je to síla. Je to veliká síla. Je to o dětech, které práskají vlastní rodiče, je to o tom, jak je skvělé hrdinně zhynout s granátem v ruce, pokud to zastaví nepřátelské tanky, je to o malém klukovi, který je oslavován za to, že se nechal umučit náckama, než by vyzradil vojenské tajemství. A ty pohádky jsou mimochodem dost dobře napsané. A nevím, jak je to v překladu, ale v originále pro děcka tak akorát čtivé. Ale teď mě z toho krutě mrazí v zádech, protože tyhle pohádky četly generace dětí, které je čtou teď vlastním dětem a je to perfektně rozjetý vlak, ze kterého se dá vystoupit jen velmi, velmi těžko. No a taky to leccos vysvětluje, že ano.

Samozřejmě, pokud chcete napsat jejich ekvivalent jen na jiné téma nebo v jiném žánru, nikdo vám v tom zabránit nemůže. Ale je to natolik násilné strkání věcí pod nos, že tím lidi asi spíš odradíte, protože jsme stvoření tvrdohlavá a čím víc nám někdo něco cpe, tím víc se bráníme… Těžko říct. Nicméně marketing je daleko lepší agitovací nástroj než literární tvorba.

No a jsme u prvního tématu propojující otevřenost a psaní, totiž u sociálních sítí.

Jsem na facebooku v pár literárních skupinách a často se tam dotazující shání po svatém grálu, totiž jediném pravém a zaručeném způsobu, jak psát.

Prosímvás, nic takového neexistuje.

Terry Pratchett uváděl, že ho tak štvou autoři, kteří si chodí pro radu, jak správně psát, že jim dává rady, jak být dobrým boxerem (pokud jste ještě nečetli jeho With a Slip of the Keyboard, vřele doporučuji – jen nevím, jak to teď je s překladem).

Mohlo by se zdát, že je kontraproduktivní něco takového zmiňovat na webu, který vám radí, jak psát. Jádro pudla je v tom, že vám tu na Triumvirátu radíme naprosté základy, ale stejně jako Terry Pratchett vám spíš řekneme, jak být dobrým boxerem, než jak být dobrým autorem. Co vám tu neustále opakujeme je, že se musíte prostě vypsat. Psát a psát a psát. A ještě psát. No a možná trochu mazat, ale hlavně psát.

Ovšem vaše zkušenosti se prohlubují s tím, co doopravdy děláte. Pokud budete často psát povídky, stanete se lepším povídkářem. Pokud budete často psát blogy, budete se zlepšovat v blogování. Pokud budete často psát příspěvky na některou ze sociálních sítí, stanete se na ni odborníkem. Ale prostě to nefunguje tak, že budete psát hodně příspěvků na sociální síť, u toho trochu psát povídky a čekat, že se budete výrazně zlepšovat právě ve psaní povídek…

Vůbec teď nebudu řešit, jak si máte rozvrhnout svůj volný čas, co si myslím o řešení nabízení ještě nenapsané knihy nakladatelům a podobně. Jde mi jen a jen o základní premisu, totiž že nejvíc výsledků se vám vrátí z takové činnosti, do které vložíte nejvíc úsilí. Já jsem tak dlouho dělala různé rešerše a sháněla podklady pro nové světy a jevy a postavy, až jsem skvělý stopovač obskurních informací, ale nezbývá mi čas na psaní.

A ano, pokud vás vidím neustále viset na facebooku a psát blogísky a fotit na instagram, kde si stěžujete, jak vám to psaní vaší první knihy vůbec ale vůbec nejde, myslím si o vás, že jste velmi otevření v tom, jaké máte priority. Ne tím, co na sítě píšete, ale jak se na nich chováte.

Což mimo jiné zahrnuje, že když si řeknete o zpětnou vazbu, dostanete zpětnou vazbu, což nemusí být nutně jen pochvala. Pokud se pak vzteknete a odejdete z diskuze… No, každý má taková sociální média, jaká si vybuduje, že…

PS: pokud si chcete trochu zlepšit organizaci času nebo podebatovat na téma, co vlastně všechno správný autor potřebuje a nepotřebuje k psacímu životu, přijďte 20. 12. v pět odpoledne do knihovny Lužiny na poslední letošní Triumvirát v knihovně.