Varování: článek nepokrytě šťouchá do jisté subkultury, která je ovšem dnes už mrtvější než disko, takže bych řekl, že to snad nebude nikomu příliš vadit.

Mimochodem, toto je jubilejní padesáté klišé, tak jsem si řekl, že to chce něco, co pije celému světu krev pěkně dlouho. A upíři to nejsou. Ne vždycky.

Není nad pořádného temného hrdinu!

To jako záporáka?

Ne, žádného padoucha, hrdinu, povídám!

A jmenoval by se Havran?

Dál tento rozhovor se sebou samotným přerušuji, protože bych asi začal sám sebe fackovat. Dnes si pojďme popovídat o temných hrdinech. A když říkám hrdina, mám na mysli opravdu hrdinu klaďase.

Problém podobných postav je většinou ten, že nemají jediný důvod pro onu temnotu, která se kolem nich vznáší. Původně jsem si chtěl nechat jeden příklad až na konec, ale uznal jsem, že možná bude protentokrát nejlepší začít extrémem. Dovolil jsem si přebásnit vám tu kousek z jedné povídky, kterou jsem kdysi četl:

V šesti letech se v chlapci probouzela temnota, jak jeho rodiče předpovídali. Nebyla to ale zlost. Měl temnotu jen rád. Neměl v lásce světlo, chodil ven jen v noci. Jeho oblíbený den byl pátek třináctého a barva černá.

(Úryvek jsem značně upravil, aby to šlo číst. Ve stejném textu se totiž vyskytla i věta „Venku byli hurykány a vychřice.“)

Na rovinu se vám přiznám, že můj šatník sestává hodně z neutrálních barev, přičemž černá v něm tvoří zhruba čtvrtinu. Stejně tak si ráno doma nerozsvěcím, mám radši tmu. Možná i proto, že vstávám ze všech první, tak nechci rodinu budit světlem. Mám v oblibě pochmurné a morbidní hororové adventury a naše domácí diskografie obsahuje i pár alb, kvůli kterým by někteří kontroverznější jedinci asi bili na poplach (nebojte, pouštím si je jen za vzácných příležitostí, když jsem sám doma). I z mé klávesnice občas vzejde něco temnějšího. K pátku třináctého zachovávám neutrální postoj.

Rozhodně se však necítím jako někdo, v kom se probouzí temnota. V tom chlapci se totiž dle mého názoru neprobouzí temnota, on má prostě takový vkus!

To je zkrátka a prostě případ, kdy autor má rád záporáky, chce mít takového hrdinu, ale také by jaksi nerad, aby vyzníval jako zlý.

Je to snadné, stačí to tak nehrotit. Chcete temného hrdinu? To, že nosí černou, ho temným nedělá, protože pak bychom měli na krku fůru temných hrdinek, kterým se říká jeptišky.

Krá(l) temných hrdinů přichází!

Temný hrdina totiž předně potřebuje temné tajemství. Temnou minulost. Třeba jako má… Havran!

Tento odstavec jsem chtěl začít slovy „beze srandy“, ale ono to moc nejde. Pokud trochu sledujete literární soutěž Vidoucí, určitě jste se už setkali s pojmem Havran. Přerušte na chvíli čtení tohoto článku a klikejte na deset let staré pojednání o tomto hrdinovi.

Hmm, když ho teď čtu, tak si říkám, zda mělo vůbec smysl psát tenhle článek, ale naštěstí mě díky tomu napadly další myšlenky, o které se mohu podělit.

Je Havran emo? A co na to Nemo?

Jak jsem napsal, ten článek je starý deset let. Onu dobu mám docela dobře v paměti. To spojte s faktem, že posledních pár let jsem měl docela hektických a moc nezvládal sledovat, jak se ve světě mění některé trendy. Doufám, že jste si přečetli výše odkazovaný článek, protože teď namísto oslího můstku použiji rovnou oslí teleport.

Pro ujasnění, před těmi deseti lety se na mě a jednoho kamaráda nalepila skupinka slečen ve věku kolem třinácti let. Byli jsme z nich trochu nešťastní, protože jak se kamarád vyjádřil „Já si s nimi nechci psát, vždyť ony se chtějí bavit jen o emařích.“

Poposkočte do loňského roku. Četl jsem nějaký článek o věcech, které jsou už buď definitivně mrtvé, nebo na ústupu. Díky němu si uvědomil, že jsem už hodně dlouho nepotkal žádného emaře, ani jsem nenarazil na internetovou diskuzi o nich, které byly ještě před pár lety všudypřítomné. Vysvětlení je poměrně snadné. Lidé, kteří se ke stylu hlásili, prostě a jednoduše dospěli. Uvědomili si, že křiklavá móda jim možná slušela jako náctiletým, ale v pětadvaceti už je nikdo nebere zrovna vážně.

Zpět k Havranovi. S hodnocením povídek jsem začal v roce 2010, takže jsem si zažil několik módních vln. Do slova a písmene emo hrdiny, na ně navazující upíry, dodnes mnou pořádně nepochopený fenomén ne vlny, ale přímo tsunami dívek cestujících do jiného světa. Takže ano, několik Havranů mi rukama prošlo taky. Přesněji jich bylo vždy n+1 víc, než kolik mi jich přišlo originálních.

Zajímavé je, že zatímco emo víceméně zmizelo, Havran zůstal. A zjevně zapomněl na svůj původ, takže časem se jeho charakter nebo spíš absence charakteru ještě více pokroutila.

Je to spiknu… prokletí!

Proč je Havran tak temný? Protože ho pronásleduje prokletí. Strašlivý osud. Pokud si ale vzpomenu, z jakých autorských poměrů vzešel, musím se ptát, zda tím prokletím není prostě jen jeho smutná existence, převážně pocit nepochopení všemi kolem. Kdo jsme se v pubertě necítili podobným způsobem prokletí?

Hlavně se ale ptám, zda má Havran pro tu temnotu nějaký skutečný důvod, nebo se vážně jedná jen o autorovu touhu po za každou cenu temném hrdinovi?

Víte, který hrdina má temnou minulost dopadající na něj plnou silou?

Nananananananananananananananana… 

Batman

Stručně, to, že mu někdo jako dítěti zastřelil rodiče, mu muselo v hlavě nadělat dost slušný brajgl. (Nechci zabíhat do detailů, Netopýrák jako každá komiksová postava má X různých verzí, a expertem rozhodně nejsem.)

Důležité ovšem je, že tady je původ oné temnoty jasný, zatímco jiní temní hrdinové nemají zdroj své temnoty určený, možná aby působili záhadnějším dojmem. Problém je ovšem ten, že ve výsledku to spíš vypadá tak, že jej autor vlastně ani nevymyslel a teď se snaží mlžit. I prokletí je ovšem stokrát lepší než výše citovaný úryvek, že hrdina v sobě má temnotu, ale ta je tak jako úplně zbytečná. Nač se v něm probouzí temnota, když nemá jiné využití, než že hrdina vypadá kchůl? Tohle je ukázka hodně nevyzrálého psaní, abych tak řekl.

Na jedné straně tu máme Havrana, který vznikl možná stejným stylem, jakým jsou tvořeny Mary Sue, a má vyjadřovat autorovy vlastní nálady zabalené do líbivého pozlátka (počerňátka?) rádoby drsné temnoty. Na druhé straně chlapce, v němž se probouzí temnota jen proto, aby měl rád černou, ale jinak to jeho charakter nijak neovlivňuje.

Pardon, ale v obou případech to je strašná póza.

Co s tím Havranem teda uděláme?

Víte, tady opět jednou narážíme na oblíbené pravidlo „nemluv o tom, ukaž to“. Řekli jste nám, jak je hrdina temný. Fajn, skvěle. Proč je temný? Proč by pro nás jeho temnota měla být zajímavá? Protože je temný, jen aby byl temný? Protože o něm tvrdíte, jak se v něm probouzí temnota, ale chová se jinak jako docela normální člověk?

Co takhle zahodit za každou cenu chmurné chování, nechat ho klidně mít v oblibě černé oblečení, ale jinak z něj udělat, jak to říct… postavu zajímavou tím, čím by mohla být, ne tím, co nám autor vnucuje, abychom si o ní mysleli, i když to nijak neobhájí? My chceme vidět jeho temnotu v akci! Býval žoldákem, který dnes lituje svých činů? Upsal duši ďáblu? Obětoval své kamarády, jen aby si sám zachránil krk? Zažívá posttraumatický stres? Nechte ho projevit, co v něm tohle všechno zanechalo. Řeči o temném prokletí vám nežereme a originální nejsou už… Vlastně nikdy nebyly! Navíc, co když takováto postava své trauma naopak skrývá za maskou zcela rozdílného chování a se vším se svěří jen někomu, komu doopravdy důvěřuje?

Vážení, když píšete o něčem za každou cenu temném, aniž by se vám samotným něco temného stalo, dost často se stane, že jaksi nevychytáte úplně tu empatii. To je ten důvod, proč Havran působí jako smutný náctiletý. Hormonální bouři puberty si totiž zažila většina z nás a s postupujícím věkem a zkušenostmi jsme zjistili, že to opravdu nebylo ani náhodou to nejhorší, co nás potkalo. Víte třeba, proč mimina pořád tolik brečí? Mají krátkou paměť a spousta věcí je pro ně úplně nová, takže vše, co je jim nepříjemné, se pro ně stává dosavadním nejhorším zážitkem jejich života. Teď mluvím o tom, že mají hlad, tlačí je větry nebo se jim prořezává první zub. Kdyby půlroční dítě mohlo psát o hrdinovi, který neskutečně trpí, tak by ho bolely dásně!

Proto opravdu věřím, že Havran vzešel z pera odhadem maximálně šestnáctiletého autora, který zažívá typické problémy svého věku. Můžete argumentovat, že onen člověk mohl mít nějaké opravdové potíže. Šikana, stres ze školy, spory s rodiči, tohle vše mohou být skutečné závažné věci, ale přesto mi přijde, že hrdina jako Havran působí mnohdy až příliš prvoplánově na to, aby se jednalo o skutečnou arteterapii. To by jeho utrpení působilo poněkud skutečněji.

Chlapce, v němž se probouzí temnota, snad radši už komentovat nebudu. Autor prostě tápal.

Málokdy se stává, abych mluvil o deset let starých věcech, jen abych zjistil, že v nich nedošlo k žádnému posunu. Módní vlny přichází a odchází, ale Havrani a jim podobní přetrvávají.

Prosím, když už temného hrdinu, tak ať to kouká mít důvod.

Sikar

Poznámka k autorským právům. Obrázek v záhlaví je pokus o zpodobnění temného hrdiny v editoru postav ve hře Neverwnter Nights 2, patřící Obsidian Entertainment / Hasbro Inc.