Jedni beta čtenáře doporučují, jiní je zatracují. Osobně chápu oba tábory, ale mám mnohdy pocit, že druhá skupinka měla prostě smůlu na špatné beťáky, o kterých chci v článku taky pohovořit. Někdo, kdo s psaním úplně začíná, by je mít měl určitě. A teď mi nejde o to, že vám z textu mohou vylovit pravopisné chyby a díry v ději. To je samozřejmost, mně jde o úplně jiné důvody.

A ano, najít dobrého beta čtenáře je fuška, a když už, tak nemají čas. Takové komentáře se pod podobnými články vyrojí vždy. Já vím, já vím, sám taky dlužím vyjádření k jednomu rukopisu.

 

Důvod první: mohou vás nakopnout k práci

Na jednu stranu si řeknete, že podobný čtenář by měl vaše dílo především kritizovat, nikoliv chválit do nebes jen proto, že se znáte. Ano, to je pravda. Jako prvního beta čtenáře jsem měl vlastního otce, který mi na textech nenechal nitku suchou. Mnohdy vrátil balík papíru s přeškrtnutými celými stránkami. Jenže pak ukázal prstem na konkrétní odstavec a pronesl, že tohle je dobré, to bych měl rozvést. I navzdory tomu, že k 95 % textu měl výhrady, tohle bylo to, co mě nakoplo.

Také jsme tu měli nedávno na návštěvě Ekyelku. Když děti (a i má žena) usnuly, já seděl u počítače, ona na gauči a oba jsme pracovali. Její práce spočívala v čtení a psaní poznámek do první verze jednoho mého textu. Když po půl hodině mlčení náhle vyprskla smíchy a řekla mi, že tenhle kousek je fakt vtipnej, najednou jsem měl víc chuti do práce. Asi vám došlo, že fotka v záhlaví článku vznikla během toho večera. Abych Ekyelku citoval, tak prý onu v té době ještě téměř holou lebku můžeme vydávat za součást řehole beťáka.

Pak tu máme další beťáky, kteří se vás prostě co chvíli ptají, zda jste něco napsali, protože nemají co číst. Ahoj, Jodide.

 

Důvod druhý: najdou v textu věci, o nichž jste neměli tušení

Pro začátek rovnou zdůrazňuji, že tím teď nemyslím chyby. Ano, zrovna dnes, když článek píšu, jsem si od nakladatele vyslechl, jak mohl hrdina vědět, že mu někdo civí na záda, když mu logicky vzato stojí za zády a on ho tedy nevidí. Na to jsem skutečně mohl odpovědět jedině, že netuším, co jsem pil, když jsem to psal. (A když jsme tak u toho, v první verzi jsem měl omylem dvakrát po sobě kapitolu očíslovanou jako třetí, zatímco v nynější verzi se mi omylem povedlo dvěma kapitolám po sobě nakopírovat stejný název a teď netuším, jak se jedna z nich měla jmenovat doopravdy. No nic…)

Podobné hledání chyb je pochopitelně také důležité. Jenže teď se vrátím myšlenkami zpátky k Ekyelce sedící u nás na gauči. Jak tak seděla a četla, náhle zvedla hlavu a řekla mi, že to s tím povrchovým dolem jsem vymyslel dobře. Já na ni vyvalil oči, protože povrchový důl byl v příběhu víceméně zmíněn na okraji a nehrál žádnou velkou roli.

Vysvětlení mě překvapilo. Kontext by zabral moc prostoru, tak vám tu dám jen zkrácenou verzi. Ten důl je k ničemu, nic se tam netěží, pracuje se tam jen proto, aby se pracovalo. A práce působí lidem v tom podivném městě přece radost. Současně s tím produkuje špínu. Jakého boha zde ve městě uctívají? Boha špíny. Jinými slovy se z poznámky na okraji o zbytečném dolu vyklubal fakt, že se jedná o nejlepší možný svatostánek, který tam mohl vzniknout.

Tohle prosím našla čtenářka, autor to nezamýšlel (čtenářce to dokonce přiznal), ale když už ta slova padla, tento fakt se stal neoddělitelnou součástí příběhu.

 

Důvod třetí: sem tam něco navrhnou

Setkal jsem se s názorem, že beta čtenáře není dobré mít, protože do vaší tvorby vnese vlastní náhled a utlumí tak vše, co je vaše.

JE TO PRAVDA.

Jenže takového beta čtenáře osobně považuji za špatného. Setkal jsem se s nimi. Lidi, kteří vám napíší, že Pepa by měl být vlkodlak, i když to v kontextu nedává vůbec smysl. Nebo že personifikovaná smrt nemá vypadat jako stařena, ale radši jako malá holčička na horské dráze. (Tady se zastavíme, ale každé zpodobnění smrti, s nímž jsem se setkal, mělo něco do sebe. Všechna měla svá plus a mínus. Ale Smrt ze Sandmana by prostě na Zeměploše asi nebyla to pravé ořechové, stejně jako ta zmíněná malá holka v kontextu světa, v němž se příběh odehrával.) Vrcholem se pak stávají případy, kdy si vyslechnete, že příběh nemá být zasazen ve středověku, ale v budoucnosti, a rytíře máte nahradit pilotem stíhačky. Tak jo, no…

Dobrý beta čtenář se zaměří spíš na drobné detaily. Například já si nedávno vyslechl k jedné postavě, že by se k ní hodilo, aby měla ráda lízátka. Stačilo krátké zamyšlení, abych si řekl, že vlastně jo. K té postavě se to opravdu hodí. Navíc mě napadlo hned několik momentů, kdy lízátko můžu použít jako dost silný prvek doplňující mimiku. Jen se nad tím sami zamyslete. Kolika způsoby ho můžete lízat nebo cucat? Umíte jazykem přehodit tyčku z jednoho koutku úst do druhého? Není pomalé rozbalování lízátka perfektní způsob, jak protivníkovi naznačit, co si o něm myslíte, protože je pro vás cukrátko důležitější, než on?

Jedna prkotina, a kolik poskytla ihned materiálu! Tohle byla rada nad zlato a beta čtenáři by podobných měli udílet víc.

Myslím, že pro dnešek by stačilo. Doufám, že ti z vás, kteří je potřebují, najdou své beťáky, a pak taky, že najdou dobré.

Kdyby chtěl někdo navázat svými důvody, prosím…

 

Sikar