Bratr Rakis, jat hrůzou, pohlédl do temnoty, stisknuv kuši pevně v rukou. Srdce, bušící mu jako zvon, cítil až kdesi v sípavým dechem rozbolavělém krku, jako by se tam panicky přímo tlačilo, chtíc ven, ven z těla! Nevěda, co naň číhati v tenatách tmy mohlo, Rakis učinil ponejprv drobný krůček vzad. Teprve po váhání, dlouhém a strašlivém, rozhodl se vykročiti konečně vpřed a…

A my bychom s tou ukázkou mohli konečně skončit. Kolega Sikar jistě odpustí, že jsem si ho tak nejapně vypůjčil, když navazuji na jeho článek z loňského roku. (No jo, zkrátka mi to vzhledem ke zkouškovému a jiným uzávěrkám trvalo, než jsem se k tomuto dávno chystanému článku dostal.) V daném článku Sikar popisuje, že bizarní způsob psaní a bizarní obsah nemusí jít zrovna ruku v ruce a že bizár je jako radioaktivní záření – ve správných dávkách to může být i zdravotně užitečná věc, jindy to do vás ale pere tak, že byste z toho nejradši dosáhli poločasu rozpadu. Když jsem tehdy Sikarův článek četl, hned mě napadlo (protože patřím k těm, co tímto stylem rádi někdy píší), že by se také hodilo říci, v jakých žánrech má bizarní způsob psaní své místo. Na rozdíl od Sikara, který svůj úvod v kurzívě použil tedy spíše k ilustrování hrůzy, bych ho tedy rád použil jako příklad, který by se mohl objevit ve více různých žánrech.

Kde to funguje

Začněme tím, do jakých žánrů se takový bizár hodit může. Sikar podotýká, že bizarní text může dobře působit na emoce. S tím se zcela ztotožňuji, a proto mě jako první příklad napadá horor. Samozřejmě ne akční horor typu Od soumraku do úsvitu. Představte si spíš lovecraftovský horor, kde na vás ve zdech číhají zvuky, jež lze připodobnit cupitání krys, a kde hudba houslisty jest tak nevýslovně strašlivá a vábivá zároveň, že vás hrůza jímá nejen po celém těle, ale i na transcendentální rovině a ve snech. Lovecraftovský horor vám vlastně příběhově neřekne mnoho, příběh o sobě je často jednoduchý a některé povídky z Cthulhu mythosu lze považovat až za klišé. Což přesně odpovídá tomu, co o bizáru v textech psal Sikar. A vlastně tomu odpovídá i to, že u Lovecrafta (nebo mnohdy i u Kinga, abych nepoužíval jen jednoho autora) často není důležité ani tak to, kam příběh spěje a jaké zvraty se s postavou stanou, ale jak vám to vypravěč řekne. Jak to zapůsobí na vaši představivost. Jaký pocit to ve vás vyvolává. Tyto horory jsou ve své podstatě podobné poezii, jako třeba Zdechlině od Baudelaira – jsou velmi lyrické, i když jde o prózu. Ostatně za mě byl Lovecraft snad i lepší básník nežli prozaik.

Bratr Rakis tedy zcela jistě mohl čekat na nějaké hororové monstrum, třeba na upíra. Nicméně nemusíme se omezovat tak klasicky. Hororová může být i fantasy nebo sci-fi. Bratr Rakis mohl být klidně posledním přeživším členem posádky na vesmírné lodi, kde se pohybuje nějaké neznámé monstrum. Kdybyste se v takové situaci vydali cestou úderných vět, zvratů a rychlé akce, dostanete celkem klasickou akční sci-fi. Ovšem pokud byste se věnovali především plíživé hrůze, již bratr Rakis prožívá během doby, kdy jsou jeden po druhém zpřetrhány hořící knoty životů jeho spolupasažérů… To už je jiná. Přesto se v takové povídce může stát poměrně dost akce. Proto bych se Sikarem úplně nesouhlasil, že tenhle způsob vyjadřování v akčnějším příběhu nelze použít. Je pravda, že by z něj měl autor ubírat tím víc, čím akčnější scénu právě představuje. Ale pokud by “bizár” (byť dočasně) zrušil úplně, bylo by to v takovém textu spíš pěstí na oko.

Když působit na emoce, tak logicky ještě můžeme jít úplně opačným směrem od hororu – k love story. Jenomže my lidé máme evolučně zakódované, že pro nepříjemné věci máme mnohem víc výrazů než pro pozitivní. Nepotřebujeme tolik mluvit o tom, co nám nevadí. Romantika se tak dá popsat mnohem střízlivěji. A její rozvleklý “bizarní” popis by mohl snadno působit pateticky. Přesto v nějakém historickém příběhu o lásce by určitě své místo našel.

A tím se dostáváme k dalšímu žánru, kam se takový bizarní úryvek může hodit – (rádoby) historický text. Když si přečtete či pustíte Vančurovo Rozmarné léto, přesně takové nápodoby – byť z humoristických důvodů – se tam dočkáte (a to dokonce včetně již takřka nepoužívaného českého času předpřítomného, o němž se žáci při angličtině mnohdy mylně domnívají, že ho my Češi vůbec nemáme). Důležité je to hlavně proto, že v případě Vančury tohle bizarní vyjadřování bývá nazýváno “češtinou barokního stylu”. Jinými slovy, pokud byste chtěli v jinak celkem akčním příběhu, kde se rozplétá dávná zápletka, sáhnout po pomalejší pasáži, mohlo by se hodit na chvíli utéct do tohoto stylu. A tak zatímco čtenáři budou spolu s bratrem Rakisem rozklíčovávat tajemství dob minulých, vy můžete připravit zvrat, kterého si čtenář hned nevšimne, protože ještě pořád zpracovává tu nálož. Jen pozor, abyste to nepřehnali, protože tenhle bizár může snadno začít působit přemrštěně.

A tím se vlastně dostáváme k žánru parodie. Ono ani nemusí jít přímo o žánr, stačí parodická postava. Tak jako vždycky u parodií, tohle chce hodně umu a dobré příklady samozřejmě najdeme u Pratchetta (Good Omens, na nichž spolupracoval s Neilem Gaimanem jsou hezkým příkladem v některých pasážích). Pokud bych měl dát nějaká doporučení… Zaprvé, musí být jasné, nač se snažíte odkazovat (v případě Good Omens je tohle postihnuto velice jednoduše, efektně a efektivně). Zadruhé, když už se pro to rozhodnete, dělejte to kontinuálně (v podstatě se hodí mít pravidlo “v tomhle typu situací/u téhle postavy/u věci X se to děje”, jako třeba když se senilní prastrýček, který byl vždycky trochu podezřelý, snaží potomstvu před spaním vyprávět příběhy filmů postavené na hlavu – třeba ten o Vetřelci a jakémsi bratru Rakisovi místo Ripleyové). Zatřetí, neplýtvejte s tím a dejte tomu nějakou logiku (prastrýček by se na scéně neměl objevovat moc a mělo by mít důvod, proč se tohle “blábolení” v příběhu objevuje). Hezkým příkladem toho všeho u postavy je asi Marigold. Jeho květnaté vyjadřování v kontrastu s Geraltovou přízemností mnohdy pobaví. Současně tohle Marigold neprovádí neustále, necpe to, kam se to nehodí. A naopak tam, kde by měl, si samozřejmě květnatě přisadí (a Geralt ho pak většinou usadí).

Žánrů, kde se dá bizarní text použít, je samozřejmě mnohem víc. Takže kdybychom si měli projít všechny, budeme tu dlouho. Věřím však, že těch pár příkladů by mohlo stačit pro pochopení principu.

Kde to (většinou) nefunguje

Jak už jste asi pochopili, použít tenhle “bizarní způsob vyjadřování” většinou dost dobře nejde v ryze akční či dobrodružné záležitosti. A když, tak jen v opravdu, ale opravdu dobře vybrané chvilce. Takováto květnatá mluva brzdí děj. Představte si, že by bratr Rakis byl kolega Van Helsinga z novelizace toho filmu s Hughem Jackmanem. Místy by to sice fungovalo, ale kdybyste tak napsali celou novelizaci (pokud by to tedy nebyla parodie), asi by si to nikdo nijak zvlášť neužil. Takové akční scény by byly nudné.

Tenhle jazyk se také příliš nehodí pro složité texty a zápletky, což podotkl již Sikar. A jak jsem podotkl já, Lovecraftovy povídky jsou v základě často jednoduché příběhy – člověk vleze, kam nemá, něco potká nebo to na sebe zvědavostí přivolá a všecko se to po… Když se Lovecraft naopak snažil popsat něco hlubokomyslného, obvykle v tomhle stylu trochu slevil. Už jen proto, že (tedy… nejspíš) přirozeně toužil, aby jeho sdělení bylo čtenářstvem pochopeno. Filozofické, politické a jim podobné žánry tedy s tímto žánrem spojujte jen na velmi vhodných místech. Ostatně, vezměte si třeba Dunu nebo Píseň ledu a ohně. V obou je hodně postav, ve kterých se čtenář musí vyznat. Obě ságy mají pěkně dlouhé knížky. Obě obsahují poměrně složité politické machinace. A přinejmenším v případě Duny se potkáte také se spoustou filozofického podtextu. I když v obou ságách tento “bizarní jazyk” najdete, rozhodně nebývá dominantní. A když zrovna je, jistě uznáte, že už tak náročný text ještě trochu “osolí”. Takový příběh by byl často těžko stravitelný, až nesrozumitelný.

Trochu na pováženou je to v mysteriózní literatuře. Mysteriózní literatury jsou různé druhy. Třeba u Kingových mysteriózních knih by to často fungovalo. Pokud ale zamíříme k sáze thrillerů o příhodách symbologa Roberta Langdona, asi se shodneme, že tady se takový jazyk hodí jen na specifických místech, jako jsou právě historické odbočky, a u specifických osob. Kdyby Brown vysvětloval hádanku, kterou Langdon právě vyřešil, takovým šroubovaným jazykem, mnozí by nejspíš namísto původní hádanky dostali hádanku novou. Navíc Brownovou hlavní výhodou na poli autorů je, že je jeho dílo napínavé, čtivé. Hrnete to do sebe a zajímá vás, co je to za tu záhadu na konci a jak to Langdon všecko vyřeší. Takovýto jazyk by vás tím pádem jen zdržoval, což by bylo otravné.

Kdybych to měl shrnout, na bizarním jazyku je nejdůležitější uvědomovat si, co s vaším textem dělá. Zpomaluje ho? Komplikuje ho? Vyvolává nějakou představu o jistém místě? Vyvolává emoce? Představuje vyjadřování nějaké postavy?

Jsem optimista a nemyslím si, že by bizarní vyjadřování nutně ztrácelo své místo v dnešní literatuře. Jen musíte vědět, co způsobuje v textu. Protože podle toho ho vaši čtenáři budou přijímat či odmítat. Podle toho budou u textu s takovým obsahem schopni odpočívat, přemýšlet či bavit se. To všechno určí šíři vašeho publika. Kinga čte opravdu hodně lidí, i když tenhle jazyk někdy a v některých textech používá. Jde “jen” o otázku míry, žánru a místa.

– Brog