Nasedla na klisnu bílou jak sníh, on na černém hřebci jel, a jeli tak dlouho, až pohasl den a měsíc se na nebi skvěl.

Píseň vypráví o mladé dámě a rytíři, který si ji chce vzít. Přesvědčí krásku, aby vzala z rodného hradu otcovy nejlepší koně a matčiny šperky a následovala jej. Co myslíte – který z dvojice je darebák?

Správně. Rytíř. Hodný člověk neokrade budoucího tchána a tchýni. Nepokusí se v průběhu písničky dívku shodit z útesu a sbalit celý lup pro sebe.

A nejede na vraníkovi.

Černý nebo tmavý kůň je prostě kůň pro ty méně hodné. Černé spřežení má bůh podsvětí Hádés i uhrančivý Strahd Von Zarovich z oblíbené knižní série podle settingu Ravenloft . Na vraníku jezdí v lepším případě tajemní hrdinové s podivnou minulostí (Zorro mstitel), v horším pak přízraky (Bezhlavý jezdec, nazgúlové…) anebo opravdoví záporáci jako Mordred z kultovního filmu Excalibur.

A platí to i opačně. Jistě nebude těžké uhodnout, jakého koně sedlá Lancelot.

Fakt, že kladné postavy jezdí na bělouši, by se mohl směle zařadit mezi oblíbená fantasy klišé. Bílý kůň nosí čaroděje Gandalfa i statečného Theodéna, dlouhou řadu princů (Bajaja, Princ od Večernice nebo třeba Kočičí princ), princezen i Popelek.

Barvě koní je dáván značný význam odjakživa. Nepříliš obvyklá bílá barva symbolizovala v předkřesťanských časech zvíře zasvěcené bohům. U Prusů, Slovanů  i Keltů se bělouši chovali v posvátných hájích. Používali je k věštbám anebo i obětovali, když si bylo třeba vrtkavá božstva naklonit. Tradovalo se, že smrtelník by koně bílé barvy neměl vlastnit, aby nebyl pronásledován neštěstím.

Křesťanským vládcům pak bělouš dodal punc výjimečnosti. Za kněžnou Libuší na něm přijel už Přemysl Oráč. V této pověsti se oba vlivy proplétají. Bílý kůň v duchu pohanské tradice neomylně vyvolí nového knížete. Avšak křesťanský kronikář Kosmas na něj Přemysla už může posadí bez potíží, protože časy se změnily a starých bohů se nikdo nebojí. Bělouše si oblíbili i Oblíbili si je Oto Veliký, císař Zikmund, Fridrich Vilém II nebo Napoleon. Popularita vraníků naopak kolísala. Koně černé barvy byli považováni za vytrvalé a dobře jezditelné. Přesto se dochovalo rčení Na vraníku nejeď do boje. Své by o tom mohl vyprávět Ludvík Jagellonský, který v sedle fríského hřebce zahynul v bažinách u Moháče. Černý kůň se stal osudným i knížetí Poniatowskému u Lipska. A že tisíce válečníků zahynuly v sedlech obvyklejších hnědáků nebo ryzáků – to už bylo riziko povolání.

Velký – a často protichůdný – význam se přikládal i bílým odznakům. Hvězda na čele symbolizovala v Evropě koně s dobrým charakterem. Kůň s lysinou přinášel majiteli štěstí. Naopak u Arabů se koně s odznaky na hlavě vyřazovali z chovu a vraník s bílou hvězdou dokonce prý nosil majiteli smrt.

Co z toho všeho plyne pro autory fantastiky?  Pokud chceme posadit naše hrdiny do sedla, s klidným svědomím můžeme v tradici bílý-hodný/černý-zlý anebo gothicky cool pokračovat. Připomenu jen, že bílý kůň je skutečně koněm pro krále. Aby jej hrdina udržel bílého, bude potřebovat menší armádu štolbů anebo se u toho pořádně zapotí. Na bělouši si jej ve městě každý všimne. V přírodě budou vidět na velkou vzdálenost. A pokud píšete historickou fantastiku, nezapomínejte, že běžný středověký člověk by si koně neobvyklé barvy (nejen bělouše, ale třeba i strakáče nebo žlutou isabelu) jen těžko mohl dovolit.

Jestli se však rozhodneme jít proti proudu, bude to mnohem zábavnější.  Pro zmatení čtenáře nebo diváka úplně stačí barvy prohodit. Toto se pěkně podařilo tvůrcům filmu Jestřábí žena. Aquilský biskup v příběhu má nádherného bělouše. Kapitán Navarre jezdí na vraníkovi. A zpočátku si skutečně nejste jisti, kdo patří ke světlé a kdo k temné straně Síly.

Nemusíme však mít obavy ani z jiných barev. Níže naleznete ty základní:

Ke každému základnímu pak existuje široká škála dalších barevných odstínů. Možnosti jsou takřka neomezené. A když může na statisticky nejobvyklejším hnědáku jezdit Geralt z Rivie – tak proč ne váš hrdina?

Uznávám, někdy to chce mít pořádné koule.

Kdo z vás by měl odvahu posadit proslulého Havrana na klidného, dobromyslného bělouška?

Jediné, na co si jako seriózní autoři pak musíme dát pozor, je správná kombinace barvy a plemene. Pokud zmíníme plemeno, měla by mu odpovídat i barva. Fríský nebo merénský kůň by měl být vždy vraník. Cvalík suffolk se vyskytuje v sedmi odstínech rezaté. Čistokrevný arabský kůň by neměl být strakáč, fjordský kůň se vyskytuje jen jako plavák nebo šedák. Zároveň by – pokud píšete fantasy z planety Země – mělo plemeno koně v dané lokalitě a době existovat. Viking na Islandu nebo japonský samuraj nikdy nepojede na těžkém rytířském koni. Král Richard Lví srdce se nevydá na Jeruzalém v sedle anglického plnokrevníka a císař Karel IV. se  nesveze v kočáře taženém starokladrubským šestispřežím.

A na úplný konec ještě zmíním postavy, ze kterých bílý ani černý kůň vysněné idoly paní a dívek při nejlepší vůli neudělá.

Řekněte sami – který z těch dvou je padouch a který hrdina?

Nevím, zda bych to označil za sérii. Ravenloft je primárně setting Dungeons and Dragons, takže spíš knižní série podle settingu, řekl bych.

Věra Mertlíková