Ahoj, já jsem Karel, rád tvořím písmenka a mám problém.
Ahoj, Karle!
Takhle nějak si představuji svoje první setkání AA, neboli anonymních autorů. Já totiž mám problém v tom, že mám rád přepisování. Všichni kolem mě říkají, jak milují psaní a nesnáší předělávání textu, ale upřímně, já se naopak těším na ten moment, kdy po dopsání nechám text uležet, pak si ho přečtu a předělám. A později, když ho dostanu s poznámkami od beta čtenáře. A ještě později, když ho dostanu s dalšími poznámkami od redaktora, nakladatele či jiné odpovědné osoby.
Tak jsem si řekl, nač vám neukázat, jak se naučit mít přepisování rádi.
Můj problém spočívá mimo jiné v tom, že čím víc času strávím u jedné věci, tím menší o ni mám po nějaké době zájem. Možná proto se nijak nehrnu do četby nekonečných ság, jejichž jednotlivé knihy byste mohli použít jako základy domu. Vím, že se ode mě asi nikdy nedočkáte pekelně tlusté knihy. To radši pěti tenkých. Nebaví mě příliš dlouho tvořit jeden příběh, radši se rychle přesouvám někam dál. Nikdy si ode mě nevyslechnete, jak jsem něco tvořil dlouhé roky. Jo, maximálně nad tím dlouhé roky přemýšlel, protože jsem neměl čas to hodit na papír. Někdy dokonce o příběh ztrácím zájem v okamžiku, kdy mám pořádně rozepsané poznámky. Nebýt faktu, že jsem chaotik, který stejně v průběhu psaní nejméně třikrát změní pointu a někdy i prostředí a postavy, asi bych nikdy nic nedopsal. Mám rád překvapení v průběhu tvorby.
Zkrátka a prostě, já ta písmenka za sebe ve správném pořadí dávám rád, ale ne vždy to ubíhá tak rychle, jak bych rád. O intenzivním psaní se chci rozepsat někdy jindy, takže dál mlčím. Přeskočíme do momentu, kdy mi na stole přistane hromada papíru se spoustou poznámek po okrajích. Hned ze začátku roku mi tam přistály tři, mající 17, 66 a 158 stran. A ano, mají termíny, do kdy je musím předělat.
Děs, co?
Jupí! Tohle byla moje reakce. Tak jo, děcka, jak si přepisování užít?
V první řadě si řekněte:
Už je to vlastně hotové!
Přesně tak. Tady přehodit slovosled, jinde škrtnout nějaké slovíčko navíc, tuhle se zamyslet nad lepší stylistikou. Jo, pak se vyskytnou momenty, kdy je ze stolu zcela smetena jedna vedlejší postava a musíte kompletně znovu napsat několik stránek, ale to snad přežijete, ne? Pokud jste požádáni o rozšíření textu, můžete to dokonce brát jako lichotku.
Každopádně si říkejte, že tohle už je spíš mechanická práce. Nemusíte při ní přemýšlet nad příběhem, prostě jen zanášíte do textu drobné úpravy. Většinou. Co je na tomhle všem skvělé?
Ubíhá to rychle, někam se posouváte
I když nemám moc času, obvykle si říkám, že bych rád každý den nadatlil aspoň ty usmolené dvě A4. (Než se někdo ozve, tak mám dvě děti, které občas odmítají usínat před devátou, vstávám v šest ráno a ani teď během těch pár měsíců na rodičovské dovolené nemám moc klidu, natož snad času.) S přepisováním je to jiné. Na jedné stránce pět poznámek, na dalším sedm, jinde jen dvě… Zkrátka sedíte, upravujete text, a pak se na jediný večer práce můžete hrdě dívat klidně na desítky zpracovaných stran.
Najednou máte pocit, že text, která jste původně smolili třeba dva týdny, vám ubíhá před očima rychlostí blesku. S tím souvisí i další skvělá věc:
Zasloužíte si drobné odměny
Co takhle si slíbit, že za každou dvacátou zpracovanou stránku si dáte bonbon? A za každou padesátou malou tabulku čokolády? Doplňte cokoliv, co vám dělá radost. Při přepisování na odměnu dosáhnete dřív a snáz než při psaní. Proč mimo jiné?
Neexistuje tvůrčí blok
No dobře, může se vyskytnout, pokud text rozšiřujete nebo nějaký jeho kus zcela přepisujete. Jenže jak jsem už napsal, většinu času jen provádíte drobné úpravy. A text je vlastně už hotový, že ano? To znamená…
Máte čas zatím přemýšlet nad dalším příběhem
Mechanická práce se rovná duševnímu odpočinku. To propojte s tím, že po sobě text opět čtete. Neříkejte mi, že nenajdete zpětně něco, co vám přijde docela fajn a zasloužilo by to víc pozornosti. No, a máte třeba námět na povídku ne? Když už tak mluvím o tom čtení, nezapomínejte na následující:
Další čtení = nový náhled
Text se má nechat uležet, to víme všichni. Čtení opoznámkované verze je čerstvější náhled, takže se může stát, že vás ještě napadne, co by kde šlo vylepšit. Nebo dokonce…
Najdete zpětně nějakou botu, kterou i profík přehlédl!
I mistr tesař se někdy utne. Občas si nevšimne i zjevné chyby, takže vy máte šanci ji po sobě odhalit, provést úpravu a pochopitelně se tvářit, že je vše v nejlepším pořádku a chyba tam nikdy nebyla.
Drobností, kterými si můžete přepisování zpříjemnit, by se jistě našlo víc, ale teď hned mě další nenapadají a…
Omluvte mě, ale ten třetí balík papíru na mě vrhá významné pohledy.
Sikar
Mimochodem, na Pragoffestu teď v pátek budete? Najdete nás v linii Knihovna, tak si přijďte poslechnout nějakou přednášku nebo si trochu literárně zacvičit.
Z článku usuzuju, že tohle se ti nestává, ale co s případy, kdy člověk dopíše povídku, a při snaze o její přepracování si ji natolik znechutí, že by ji nejradši celou skartoval?
Stává. Jedou se jednalo právě o případ textu, u kterého jsem strávil psaním tolik času, že i to přepisování už mě vyloženě otravovalo.
Myslím, že ten článek o intenzivním psaní budu muset napsat taky, asi dovysvětlím druhou stranu problému.
Není to krásné, jak jsou lidé rozmanití?
Já jsem přesný opak. Dávám přednost románům jak při čtení (“Cože? To už je konec povídky, sotva jsem si oblíbila postavy a prostředí?”) tak i při psaní (mám problémy vymyslet jednoduchý a přitom nosný námět pro krátký text). Už dvacet let si hraju s jedním románem a i moje nerománové texty obvykle košatí přes míru (“Ta pohádka by potřebovala seškrtat na polovinu, takhle dlouho děti pozornost neudrží”) anebo mají tendenci tvořit série.
Na druhou stranu chápu Sikarovu lásku k přepisování. Taky někdy (ehm, často) radši vypilovávám už napsaný text, než abych se donutila psát nový. Jenže co dělat v situacích, kdy vím, že určitý text nemůžu prohlásit za hotový, protože jedno slovo, věta nebo odstavec prostě potřebují přepsat, jenže mě ani po hodinách přemýšlení a několika odstupech času nenapadá jak? Pak se přepisování a dodělávání stává noční můrou a rodí se nenávist, když ne k celému textu, tak k téhle pasáži.
Toto poznám tiež, viď môj komentár nižšie. Aj tú nenávidenú pasáž. Ja mám tiež takú jednu prekliatu pasáž, nad ktorou si zúfam už jedenásť rokov. Neostáva mi nič, len čakať. A snáď aj čítať podobné texty, zháňať informácie o téme, aby to mala múza ľahšie. Vďaka tomu som – neplánovane – konečne našla správne slová v inom príbehu, ktorý čakal na prepis už štrnásť rokov!
A nejlepší je, když nočně-můrní přepisovací fáze zaútočí v okamžik, kdy text ještě ani není hotov.
Vynikajúce, nie som divná, konečne niekto, kto má tiež radšej prepisovanie ako tvorbu! 🙂 I keď, ako čítam, som úplne opačný autor. Ja sa naopak rada mágam v ságach, ich pokračovaniach, predkračovaniach, vypustiteľných epizódkach, paralelných zakončeniach… proste ak ma nejaké moje univerzum, postavy, zákonistosti a prostredie chytia, nezberám sa z neho na odchod ani po desaťročí.
Lenže z tých univerz mi celkom puchne hlava a aby som sa nezbláznila, občas ich opustiť musím. A kam by som šla? Presne tak, do iného univerza! 🙂 Aj z tohto dôvodu ich mám niekoľko. Pri úpravách druhého oddychujem a dávam si odstup od prvého, pri treťom od druhého… a pri prvom od posledného.
A čo ma ešte teší na prepisovaní? Najmä bod „Už je to vlastne hotové“. Predsa len, pred dopísaním prvopisu je človek pod tlakom „ak to nedopíšem, k ničomu to nebude“. Ale pri úprave viem, že ak ju nespravím, bude to len trochu horšie, čo si asi aj tak nikto nevšimne, lebo moje skúsenosti vravia, že korektúry sú dosť preceňované. Inými slovami, úprava je takmer dobrovoľná. A o to väčšiu mám na ňu chuť. Neznášam prácu pod tlakom. Čo sa musí, to sa hnusí…
Už je to vlastně hotové…?
Možná jak u koho. Popravdě by mne zajímalo, jak vypadá Tvoje (ale i všech ostatních) absolutně 1. verze přímo po dopsání. Jestli – jak sám píšeš – stačí jen opravit pár slov, sem tam něco škrtnout, jinde něco dopsat, …
Protože ten způsob, kterým pracuji já, se tomuto opravdu ani vzdáleně nepodobá.
Vidím to stejně.
Celé moje psaní je hrozně zdlouhavé a zbytečně těžké. Píšu rukou, po kapitole přepisuju do počítače. Když je verze 1 hotová, vytisknu ji. Poznámky naflákám přímo do textu a stoprocentně to není jen přehazování písmenek a sem tam nějaké dopsání. Většinou přidávám celé kapitoly, kusy děje, mnohdy postavy. A některé zase vyškrtávám.
A pak to monstrum znovu celé od píky přepisuju do kompu, protože je to pohodlnější, než mazat a upravovat původní text.
No a pak repete několikrát (už ale bez toho přepisování do nového souboru.)
Psaní rukou na papír jsem vzdal od doby, co jsem takto ze sešitů přepisoval do kompu cca 1500 stránek. Navíc, když píšu rychle, moje písmo se stávalo nečitelné nejen mým pedagogům ale posléze i mně samotnému. Takže rukou, ne!
Ale jinak to máme dost podobně. Osobně ty detaily jako je slovosled, sem tam něco škrtnout a přidat u mě probíhají o dost o dost o dooooooost později. A to jsem ještě optimista, poněvadž bych se k tomu později vůbec musel dostat.
Každopádně to pilování detailů a drobností je pro mě snad ještě vysilující, jelikož často vím, že tahle věta zní nějak divně (není přirozená), ale ani za nic nemůžu přijít na to, jak a čím ji vylepšit. A to se to pak píše docela špatně.
Psaní rukou používám jako jeden z receptů na bloky, přece jen jak člověk píše pomaleji a jinak, taky nad tím jinak uvažuje. Ale větší množství najednou jsem asi nikdy do počítače nepřepisovala (nejdelší byl myslím deník z dovolené), dělám to jen nárazově, scéna či dvě a pak to jde buď do počítače nebo do odkládací krabice.
Já píšu způsobem, že začínám u textu, který jsem napsala ideálně předchozího dne, ten proudu, upravím, v ideálním případě pokračuji. Někdy se vracím o dva dny, někdy mám potřebu projet si text od začátku, mám-li tam nějakou delší pauzu v psaní nebo pokud jsem dělala nejsou zásadnější dějovou změnu, kterou musím zpětně zohlednit. Ideálně se metodou kousek dozadu kousek dopředu dostanu až na konec příběhu. Pak to po sobě čtu celé v jednom kuse a prohlásim první koncept za hotový. V ideálním případě pak text nechám nějakou dobu stranou, uležet, pak ho znovu projedu a zanese změny, pak přechodům betactenarum a pak zanese další změny. Třetí až čtvrtý koncept jenpak prohlášen za finální verzi. To je ideál. Praxe občas vypadá trochu jinak. Někdy je těch dílčích konceptů víc, někdy méně.
Rukou poslední dobou už skoro nepíšu, spíš jen dílčí poznámky k ději, co potřebuju mít na papíru vedle sebe.