Některé články se píší samy. Nebo je spíš někdo částečně napíše za vás. Než budete pokračovat ve čtení, mrkněte na screenshot diskuze, která se objevila na naší Ksichknize pod odkazem na článek o psaní podle videoher.

 

 

Máte? Fajn. Stručně, ačkoliv se diskuze obratem stočila na fanfikce, v první řadě bych se rád zaměřil na úplně první komentář onoho vlákna. Není psaní podle čehokoliv existující mrháním fantazií?

Ačkoliv si s autorem komentáře celkem aktivně píši (a musím se mu omluvit, že poslední dobou ho poněkud odbývám, protože prostě nemám čas), tak jsem se ho schválně neptal, co tím přesně myslí. Zkusím se nad oním prohlášením trochu zamyslet.

Co to může být mrhání fantazií? Fakt, že než abych si něco vymyslel úplně sám, inspiruji se někde jinde? Škoda, že má fantazie nedošla plného využití a sáhl jsem po externích zdrojích?

Vážení, trochu se tím budu zabývat v dalších dílech výše odkazovaného článku, ale i zde to shrnu pár slovy. Inspirace nemusí být nutně o tom okopírovat děj nebo reálie. Nedávno jsem si znovu zahrál celý Planescape: Torment jen kvůli atmosféře, kterou ta hra má. Většina se jí odehrává ve městě, které je středobodem multiverza, a setkávají se v něm bytostí z různých světů. Nevnímám to až tolik jako hru, ale spíš velmi dobrý příběh, který se hlavně mění v závislosti na vašich rozhodnutích. (Ano, za poslední roky jsem zjistil, že mě dost nebaví jen sedět a zírat na film, já mám opravdu rád, když mohu dění na obrazovce ovlivňovat.) Můžete hrát za rytíře bez bázně a hany, stejně jako za absolutního psychopata. Ačkoliv je ten svět v základu fantasy, nechybí v něm dost prvků science fiction i hororu, hlavně díky faktu, že celé to je místy dost morbidní.

Stručně, z té hry nečerpám její obsah, ale nechávám se ovlivnit náladou, kterou ve mně zanechává.

Co ale skutečná inspirace něčím existujícím? Pouvažoval jsem nad tímto tématem a dospěl k názoru, že mám osobní zkušenosti s více způsoby, jak využít podobné inspirace.

Fanfikce nebo „fanfikce“?

V diskuzi pochopitelně padlo slovo fanfikce. Opět jednou musím zopakovat svůj názor na ně, protože mám pocit, že si o mně asi lidé myslí, jak autory fanfikcí střílím.

Já proti fanfikcím nic nemám. Nikdy jsem je nepsal, a ani cíleně nečetl. Dobře, to není pravda, několik kapitol My Immortal jsem vyhledal velmi cíleně, ale to je prostě jen můj masochismus. Fanfikce mi osobně vadí jen v momentu, kdy mi je někdo podsouvá jako svoje originální dílo a snaží se to za každou cenu obhájit. Vážení, pokud se v povídce objeví postava z vašeho oblíbeného filmu, a vy tvrdíte, že se ve skutečnosti nejedná o osobu, ale halucinaci/hologram/imaginárního kamaráda (a ještě lépe, pokud je jednou z hlavních postav, ne že se jen mihne), stejně máte problém. Autorské právo hovoří jasně. Pokud vaše postava Franta Novák řekne, že si přeje být drsňák jako Han Solo (a je jasné, že mluví o postavě z filmu), neměli byste mít problém. Pokud ale Han Solo vystoupí z výtahu a s Frantou jdou spolu na ryby, už to zavání průšvihem. Tohle vám žádný svéprávný nakladatel neotiskne. Takže, já proti fanfikcím nic nemám, ale jen do momentu, kdy se snažíte o jejich publikaci v tisku. Pak je mi líto, ale zjevně nerozumíte autorskému právu.

Psal jsem o tom nedávno. Pokud chcete použít cizí postavu, tak ať to není tak doslovné. Nechte kolem ní vznášet se oblaka mlhy jak na blatech někde ve Skotsku, a radši ji dovolte hrát jen nějakou hodně vedlejší roli. Osobně jsem si jednou dovolil na okraji zmínit jméno jisté poměrně obskurní fiktivní postavy, přičemž z kontextu vyznívalo, že v daném světě je tento člověk reálnou osobou. Tím to končilo, jméno v příběhu padlo v novinovém článku, postavy samotné jsme se nedočkali. A i tady jsem hodně váhal, jestli je takovýhle skrytý vtípek v pořádku.

Fanfikce jsou podle mě dobré jako literární cvičení. K důvodu proč se v článku ještě vrátím.

Osobně jsem si už takhle vyzkoušel „fanfikci“. Co to je? To tak zahlédnete fanfikci typu postava X vs. postava Y a říkáte si, že tohle bude určitě neskutečná pitomost. Aniž bych ono dílo četl, vzal jsem ty dvě postavy, jednorozměrné charaktery obohatil o něco navíc, změnil vzhled, dal jim jinou motivaci, než „potkali se, tak se rozhodli dát si férovku“, zasadil je do vlastního prostředí a vymyslel kolem příběh, který je donutí se setkat a na konci dokonce i střetnout, ačkoliv na souboj jako takový nedošlo.

Takhle vznikla povídka Spolubydlící. Výsledek osobně za fanfikci nepovažuji, ale netajím se tím, že ne ani tak fanfikce jako její název posloužila jako inspirace. Hmm, myslím, že po těch letech snad i mohu odtajnit, jaký název mě inspiroval. Jeff the Killer vs. Slenderman. A ano, nakonec jsem neodolal a (v okamžiku, kdy Spolubydlící už byl otištěný) ten blábol si přečetl. Hodnocení by se dalo shrnout do slov „je to špatný, je to špatný, je to špatný“.

 

Sdílený svět

V diskuzi výše o sdílených světech psala jako první Cirrat. Tady bych v první řadě rád zmínil, jak to je u televizních seriálů. Epizody obvykle píší různí lidé, mnohdy není autorem scénáře pro konkrétní díl jen jeden člověk, a celá sezóna může mít autorů doslova mraky. Jak se to řeší? Snadno. Ač jsou scénáristi uvedení v titulcích, jsou zaměstnanci studia a/nebo mají smlouvu napsanou tak, že autorská práva z jejich práce automaticky přechází na studio.

Považovali byste povídku z nějakého sdíleného světa za fanfikci? Tvrdím, že ne. Osobně jsem udělal zkušenost s Kladivem na čaroděje. Za prvé, musel jsem se trefit do reálií a charakterů postav. Rámcově nebyl problém, sérii znám dobře, ale přesto se musely ladit některé detaily, stejně jako bylo třeba, abych si oživil informace o konkrétních vedlejších postavách. Stejně jsem musel celý jeden kus přepsat, protože popíral něco, co čtenáři ještě znát nemohli, jelikož jsem povídku psal ještě před vydáním desáté knihy a jednalo se o reálie ze závěrečného dvanáctého dílu.

Zkrátka, získat požehnání od původního tvůrce není úplně jednoduché. Víte třeba, proč Dan Simmons nikdy nenapsal epizodu Star Trek: Voyager, ačkoliv ho o to žádali? Měl v hlavě úžasný příběh, který by ale totálně překopal celý seriál, protože by patrně skončil tím, že by posádku opustilo několik hlavních postav. Tím by narušil celou sérii, takže nakonec radši napsal povídku Sirotci ze Šroubovice, kterou zapojil do svého světa Hyperionu.

Sdílený svět je úžasné literární cvičení. A pozor, tímto se tématicky vracíme k fanfikcím. Pokud ve fanfikci chcete dodržet vše z původního díla, tak vás čeká docela výzva. (Pochopitelně, když se vyhnete takzvanému OOC, neboli out of character. Vážně lituji autory, kteří našli fanfikci na své dílo, po jejímž přečtení měli pocit, že jejich postavu kdosi div že nezneužil.) Trefíte se správně do chování postav? Nebo vaše fanfikce bude jen splněním nějaké vaší fantazie a na zdrojový materiál neberete příliš ohled?

V tom je totiž rozdíl mezi oficiálně uznaným dílem a fanfikcí. U toho prvního vše dodržet prostě musíte, jinak máte smůlu. A proč psát s reáliemi někoho jiného? Proč ne. Protože je to zábava, a pokud to prostředí máte rádi, tak je vážně fajn moci se do něj zapojit. Co je totiž lepší, než konzumovat oblíbenou sérii? Moct do ní přispět a cítit se, že jsem za množství poskytnuté zábavy zaplatil i jinak než penězi.

 

A co náš život?

Myslíte si, že vše, co píšete, si musíte od základů vymyslet sami? Třeba já se rád odrážím od naší reality a nejsem až takovým přítelem zcela fiktivních světů. Ať už je to minulost, budoucnost nebo alternativní současnost, vždy se jedná o Zemi. Nebo se příběh na Zemi neodehrává, ale naše planeta v tom vesmíru rozhodně je, bude nebo kdysi byla.

Opusťme na chvíli fantastiku. Nosíte s sebou neustále notýsek? Nebo si aspoň píšete poznámky do mobilu? Pokud ano, tak se rovnou i optám, kolik jste si zapsali zážitků, útržků dialogů a dalších drobností? Kolikrát jste na procházce vyfotili něco inspirativního? A teď hlavní otázka. Kolik z těch zapsaných a vyfocených věcí se nakonec dostalo do vašich textů?

Realita není nuda, vážně ne. Nikdy nevíte, kdy narazíte na něco, co vám do hlavy nasadí námět k povídce. Ano, i ty útržky dialogů. Stane se, že zaslechnete něco tak vtipného, že to prostě vložíte nějaké své postavě do úst.

Tento postup mám osobně dost rád, protože pokud do textu vpašujete i něco, co se vám osobně stalo, můžete jej tak učinit o něco reálnějším a uvěřitelnějším. A přiznám se vám, že něco se mi nestát, tak by mě to asi samotného nenapadlo.

Ono vážně neplatí, že čím víc elfů, tím víc fantasy.

 

Na motivy

Kdykoliv jsem v televizním programu zahlédl, že nějaký film je na motivy něčeho jiného, bylo mi jasné, že s původní předlohou má dozajista společného jen velmi málo.

V této části se příliš rozepisovat nebudu, ale občas se stane, že vás něco osloví natolik, že byste rádi zpracovali text na motivy té věci. Tak trochu jako poctu původnímu dílu, ideálně ještě, pokud se nejedná o dílo vysloveně literární, ale nějakou jinou formu umění. Nechcete originál přepsat do jiné podoby, spíš z něj jakoby vystřihnout určité kousky, které pozměníte a pospojujete s vlastní tvorbou. Netoužíte psát fanfikci, ale spíš takový amalgám svých a cizích myšlenek. Necháte svoji tvorbu ovlivnit zdrojem zvenčí, abych tak řekl.

Zní to, že se opět pohybujeme na tenkém ledu s autorskými právy? Jaký je rozdíl mezi tímhle a fanfikcí?

Někdy to jde vyřídit poměrně jednoduše. Prosím, z jistých důvodů zatím cenzuruji:

Ne vždy asi budete mít štěstí, že lze autora zkontaktovat takhle snadno.

 

A dál?

Myslím, že teď hned mě víc možných zdrojů inspirace zvenčí nenapadne. Pokud vás ano, klidně se podělte v komentářích. Nebo nám napište článek, to už je jen na vás.

Sikar