Často padají otázky, proč vlastně nepřijímáme do soutěží fanfikce. A to nejen my. Odpověď je prostá: pokud je vlastníkem práv k tomu, co my vydáme a prodáváme na knižních pultech (či eshopech), někdo jiný, pak se my obohacujeme na jeho účet. Ale ono je to ještě trochu zamotanější.

Fanfikce jsou problematické, jakmile se dostanou do veřejného prostoru. A to i když si za ně neřeknete ani korunu. Vlastník práv totiž může, pokud je dostatečně bohatý a dostatečně naštvaný, podniknout právní kroky i proti jednotlivcům, kteří mají prostě touhu si chvíli hrát s bábovičkami někoho jiného a o svá dílka se podělit s ostatními.

Ať si o tom myslíte cokoli, ať jste na straně vynalézavých psavců nebo původních autorů (či vlastníků práv), taková hrozba pro autory tady je neustále – proto jich ostatně tolik fanfikce s časem opouští a tvoří vlastní cesty, které neobsahují nášlapné miny toužící zruinovat vám bankovní konto.

Autorská práva jako koncept vznikla až v 18. století. Když se podíváte vlevo, na graf knih vytištěných v jednotlivých stoletích v Evropě (bez Osmanské říše a bez Ruska) až do roku 1800, nemusíte ani rozklikávat, abyste viděli, jak rychle objem knih ve společnosti od Gutenbergova vynálezu knihtisku v polovině 15. století narůstal.

Do té doby bylo autorství knih jako takové z ekonomického hlediska nezajímavé. Ruční opisování bylo natolik zdlouhavé, že si troufnu zcela nehistoricky tvrdit, že pokud si někdo knihu opsat nechal a nedokázal tomu zabránit, pak si ztrátu exkluzivity rozhodně zasloužil. Stejně tak vyřezávání do dřevěných bloků, či rytí do hliněných či kamenných destiček, které se k obtiskávání používaly již asi tisíc let před Gutenbergem…

Rozšíření rychlejšího knihtisku s sebou ale najednou neslo možnost relativně snadno, rychle a levně vyrobit vícero kopií stejné knihy.

Z hodin dějepisu ve školách víme, že právě tento vynález umožnil sjednocení psané formy jazyků, navíc podpořil rozšíření knih mezi více obyvatel. Necháme stranou, co to znamenalo pro náboženství, soustředíme se na to, že více lidí mohlo číst najednou jedno a to samé dílo. Mohli si ho navzájem doporučovat (nebo také nedoporučovat). A postupně příjmy z prodeje (či uvádění) vlastních děl znamenaly pro mnoho autorů nezávislost na bohatých mecenáších a patronech, kteří mohli svou podporu kdykoli stáhnout.

Odbočka: Strašně se mi líbí, když mladí autoři kategoricky zavrhují nápad, že by za svou práci měli také něco dostat. Tuhle se někdo na těch internetech oháněl argumenty, jak „staří umělci“ také neměli za svá díla příjmy. Pojďme si něco vysvětlit: mnoho ze „starých umělců“ přežilo a mohlo tvořit to, co chtěli, protože buď tvořili díla, která někdo kupoval, nebo rovnou pracovali na zakázku. Michelangelo dostal za vymalování Sixtinské kaple tři tisíce dukátů, což je v přepočtu na dnešní koruny nějakých 175.000 korun českých. Za tu práci a čas pořád pakatel, ale rozhodně nemakal zadarmo!

Pokud byste chtěli vědět, kdo přišel na nápad, že by bylo dobré si na ochranu svého příjmu založit spolek, jeden z prvních byl například Pierre de Beaumarchais. Tohle jméno něco napoví asi jen málokomu, ale když vám řeknu, že to byl autor divadelních her na jejichž základě vznikly opery Lazebník sevillský a Figarova svatba (třetím dílem k nim je Provinilá matka), už budete alespoň tušit. Tak pan de Beaumarchais 3. července 1777 založil jednu z prvních organizací na ochranu autorských práv, a to La Société des Auteurs Dramatiques.

Od 9. září 1886 platí mezinárodní Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, kterou od roku 1967 spravuje Světová organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization; WIPO), založená OSN v Ženevě. Bernská úmluva prosadila, že copyright je automatický a není ho potřeba dále registrovat, a chrání mimo jiné následující práva podléhající autorizaci: právo na překlad, právo na adaptaci nebo úpravy, právo na veřejné představení dramatických, dramaticko-hudebních a hudebních děl, právo na recitaci literárních děl na veřejnosti, právo na sdělování takovýchto vystoupení publiku (přímé přenosy a záznamy), právo na vysílání, právo na reprodukci, či právo na použití díla jako základu audiovizuálního díla (filmové adaptace). Na obrázku vpravo vidíte modře všechny státy, které v roce 2012 Bernskou úmluvu ratifikovaly. Samozřejmě to není jediná mezinárodně platná smlouva svého druhu, navíc se pravidla liší mezi jednotlivými státy, a to i mezi státy Evropské unie.

Některé státy například rozlišují morální právo autora a právo na ekonomický zisk z díla… Taky zajímavá věc k zamyšlení.

Co to znamená pro fanfikce v praxi? Fanfikce je de facto adaptace či úprava díla. Jakákoli fanfikce, pokud ji autor výslovně nepovolí (třeba na svých stránkách nebo při nějakém veřejném rozhovoru) tak Bernskou úmluvu porušuje. Záleží pak na vlastníkovi autorských práv, jak moc ho to bude dřít a jak moc bude prskat. Pokud bude prskat moc, plivne po vás pár právníků. Pokud vás to nezastraší, tak pak prskne soud vaším směrem dost vysokou pokutu.

Odbočka: Mimochodem, fan překlady různých knížek, komiksů, nebo také třeba titulků anime jsou pro Bernskou úmluvu problém. Na tom dojel český překlad Order of the Stick, tedy Hůlkového řádu, který začal s překladem, aniž by si práva zajistil. Proto již jejich web veřejně nenajdete. Zajímavá je také praxe některých tuzemských nakladatelství, která říkají potenciálním literárním překladatelů,  „Přineste nám ukázku svého překladu knížky, na jejímž uvedení do českého jazyka byste se chtěli podílet,“ aniž by je pálilo, že pokud nakladatel nezíská právo na překlad, dopouští se překladatel v této situaci porušení autorských práv a může si svou odvedenou práci strčit leda za klobouk, protože to nesmí zveřejnit nikde, kde by mu z toho plynul nějaký zisk…

Pokud vám připadá, že taková právničina přece nemůže být tak horká, přiložím vám odkaz na seznam těch nejprofláklejších Cease & Desist, tedy výzev k zanechání činnosti, které byly různým fanům a jejich uskupením zaslány.

Velmi známá je tím například Anne Rice, autorka Interview s upírem. Fanfikce na Interview s upírem existovaly už několik let předtím, než byla první kniha Upírských kronik zfilmována (kniha vyšla 1976, film s Bradem Pittem a Tomem Cruisem měl premiéru v roce 1994, první fanfikce na webu byly již začátkem 90. let). V roce 2000 Anne Rice uvedla na svém webu, že absolutně fanfikce nepovoluje, všechny postavy jsou pod copyrightem a jen myšlenka na to, že by někdo o jejích postavách psal fanfikce, ji silně rozlaďuje. Strhla se kolem toho velká debata, včetně nařčení, že Anne Rice sledováním fanfikcí zjistila, co trh chce, načež všechny fanfikce zakázala a napsala si je oficiálně, protože byl o to zájem. Těžko říct. Ale každopádně v té době z mnoha stránek byly do té doby volně přístupné fanfikce staženy, protože nikdo nechtěl riskovat soudní proces.

Vlevo vidíte otevřený dopis z roku 1981 od Maureen Garrett, ředitelky oficiálního fan klubu Hvězdných válek, kterým Lucasfilm zakazuje použití postav z Hvězdných válek v explicitních pornografických situacích.

Někteří veteráni zinů mají dopisy od Lucasfilmu z října 1977. Někdo tuhle citoval jeden z nich, který pravil, že nejsou přípustné ani náznaky nestandardní sexuality, protože „…je potřeba zachovat nevinnost, kterou lze předpokládat i u členů imeriálních posádek“. O tom, jak nevinní jsou členové posádek, kteří pomáhají spáchat celoplanetární genocidu, je možno diskutovat do haleluja.

Oproti tomu Gene Roddenberry, tvůrce Star Treku, se nadšeně účastnil conů, poskytoval fanzinům rozhovory a nebránil žádným fanfikcím. Měl se svým fandomem velmi vřelý vztah, díky kterému se stal jakýmsi ideálem, podle kterého jsou poměřováni autoři a tvůrci dodnes.

Tohle je jen jeden pohled na fanfikce z mnoha – v příštím článku ze série se na ně podíváme zase z trochu jiné stránky.

A jen připomenu, že do neděle ještě můžete zasílat své povídky do 5 × 5 × Triumvirát…