Jistě jste si všimli, že k tématu částečného psaní podle her jsem si odskočil i v tomto článku, ale přesto jsem se rozhodl se k nejen atmosféře ještě pár slovy vrátit. Každopádně, mám tu pro vás i nějaké další tipy, tak jdeme na to!

 

Jak to nedělat: Hrajte mechanicky

Je zvláštní, že hned první rada se netýká psaní, ale hraní. Jenže, pokud chcete psát podle hry, hodí se vám taky.

Co je to totiž mechanické hraní? Jednou jsem viděl svého spolužáka, který hrál jistou strategii tak, že si nastavil mapu s maximálním počtem nepřátel, zrychlil hru na maximum, získal osvědčeným způsobem v krátkém čase spoustu peněz, najal jednotku o velikosti, o níž si byl jistý, že stačí k porážce nepřítele, poslal ji jedním kliknutím do nejbližší základny, a pak se o ni už nezajímal. Postup opakoval a poslal druhou jednotku do druhé základny.

Musím říct, že po pár minutách koukání přes rameno jsem mu sdělil, že netuším, co ho na tom baví.

 

Co můžete zkusit: Změňte herní návyky

To, co jsem popsal výše, se dost podobá fenoménu powerplayingu versus roleplayingu v hrách na hrdiny. Jedněm jde o výkon, druhým o to hrát situaci. I ve strategické hře to jde. Jasně, že dostatečný počet vojáků často řeší vše, ale já když mám náladu, tak například vymýšlím způsoby ne jak nepřítele co nejrychleji zničit, ale dejme tomu co nejzábavněji ztrapnit. Vymýšlím bláznivé situace, zkouším, s jakým nejmenším počtem vojáků nebo konkrétním druhem vojáka zvládnu nadělat co největší paseku, atd.

Protože právě tohle je to, co vám může vytvořit do příběhu bombastickou akční scénu. Když na nepřítele nakráčí pět set chlápků se samopaly a vše rozstřílí, pokrčíte rameny. Ale když vás baví rychle klikat a zvládáte přeskakovat od jednoho vojáka k druhému, zjistíte, že s vhodným načasováním zvládnete s pouhými pěti odstřelovači vyčistit nepřátelskou základnu.

Dalším vtipným „sportem“, kterému se věnuji, je vykašlat se na cíl hry a jen tak zkoušet, kam třeba se svojí postavou vylezu, ačkoliv to tvůrce rozhodně nezamýšlel. Nebo možná i zamýšlel, protože jak se ukázalo, na tomhle principu je založena celá hra Goat Simulator.

 

Jak to nedělat: Pište, co vidíte

O tomhle jsem vlastně psal minule. Popisujte děj hry nebo její reálie, a někdo to pozná. Pak budete za vola. Tečka.

 

Co můžete zkusit: Pište, co cítíte

Tohle jsem zmiňoval už v článku odkazovaném na začátku ve spojitosti s kultovním Planescape: Torment. Nechte se ovlivnit atmosférou. Zase tečka.

Nebo ještě ne tečka. Víte co? Pokud jste ten typ hráčů, kteří rádi experimentují, zkuste vyhledávat hry, které jsou proslavené hlavně atmosférou a silným příběhem. Osobně takhle mám rád hororové adventury, například před pár dny jsem dohrál Oxenfree.

Dobře, právě jsem se na onom odkazu podíval na recenze a viděl přesně to, co jsem čekal. Jo, je to krátké, jo, je to hlavně o chození a dialozích, jo, vaše postava má po celou dobu v inventáři jeden jediný předmět, což je na adventuru nezvyklé… Ach jo, takhle to dopadá s víc věcmi, které se mně osobně líbily víc než dost. Holt ne každý skousne experimenty, ale já je mám rád.

Zpět k tématu. Oxenfree na mě zapůsobilo hlavně atmosférou, protože se odehrává na ostrově, na němž je bývalá vojenská základna, dnes muzeum. Celý příběh mimochodem zabere jednu jedinou noc. To vše je doplněno poměrně zvláštním soundtrackem.

Soundtrack je důležitý. Mám rád, když je ke hře k dispozici ke stažení, protože hádejte, co si pak pouštím u psaní, když se chci nechat ovlivnit atmosférou hry. Ono při psaní budete hrát těžko, že ano.

Snad jen se vyvarujte situací ve stylu, kdy víte naprosto dokonale, jaký pocit půjde z vašeho příběhu, jak strašně epické to všechno bude, výbuchy, dokonalé triky a herecké výkony, ale ve výsledku si představujete opět jen hru nebo film, ale na papíru to prostě ne a ne vyznít.

 

Jak to nedělat: Váš hrdina se musí vypracovat krůček po krůčku!

Na jednu stranu, ano, skutečně by se váš hrdina měl vypracovat z nuly na poloboha, o tom není sporu. Druhým extrémem jsou hrdinové, kteří celý život šili košile, ale jak jim dáte do ruky meč místo jehly, stávají se z nich Conanové na kofeinu. Když už se má váš hrdina vypracovat, ať jsou tyto části příběhu aspoň o něčem, prosím. Chápu sice, že pomyslné postavě na první úrovni jen těžko svěříte zabití draka, ale startovní úkoly typu dojdi mi domů pro lektvar, případně vymlať ze skladiště krysy, jsou už i v rámci herních světů strašné klišé. Takové, že v Icewind Dale II, poslední hře vytvořené ve slavném enginu Infinity, je jim věnován jeden docela dlouhý a poměrně posměšný dialog, přičemž se v něm mluví o úkolech, které jste plnili na začátku Baldur‘s Gate, první hře ve stejném enginu.

V literárním světě jsou takové úkoly s prominutím už úplná pitomost. Koho zajímá podrobný popis hubení krys? Jak moc vzrušující je nějaký úkol ve stylu slepička a kohoutek? Chce někdo číst lov deseti vlků kvůli kůžím?

Nikdo. Věřte tomu nebo ne, ale když si z podobných herních mechanik dělají legraci parodické webkomiksy (z hlavy mě napadají Darths and Droids, Hůlkový řád nebo Shakes a Fidget), tak asi není normální o něčem podobném psát smrtelně vážně.

 

Co můžete zkusit: Ježkovy zraky, vykašlete se na to, jo? Tady radu nemám!

Jelikož výše zmíněné nikoho nezajímá, nač se tím obtěžovat? Hrdina ať klidně začne na pomyslné vysoké úrovni a…

Ne. Ani tak ne. Lidé drazí, představte si, že ve skutečném životě to chodí jinak. To, že se cvičíte v šermu, sice může znamenat, že si zvyšujete v dané činnosti úroveň. Když budete pravidelně posilovat, stanete se silnějšími. Tohle platí u kdečeho. Myslíte si ale, že čtenáře bude bavit číst podobný extra reálný náhled? Jednou z nejnudnějších pasáží, kterou jsem kdy četl, byl trénink lukostřelby, v němž se autor věnoval každému jednotlivému šípu a uznával, že hrdina se zjevně lepší.

Vlastně mám radu. Dokonce dvě.
– Koukejte hrdinovi vymyslet zajímavý příběh, ne historii, jak se z nýmanda stane největší hrdina světa tím, že bude cestovat do stále divočejších zemí se silnějšími příšerami.
– Kniha nepotřebuje tutorial. Opakuji, kniha nepotřebuje tutorial! Ke čtení nemusíte znát nutně úplně o všem, jak to funguje.

Uf. Koukám na poznámky dál a usoudil jsem, že někdy dostanete ještě článek číslo tři. Bude potřeba.

Sikar

Pár poznámek k autorským právům na závěr. Záhlaví je ze hry Majesty, která patří Paradox Interactive. Red Alert 2 patří EA Games. Oxenfree patří Night School Studios. Baldur’s Gate patří společnosti Beamdog.