Nové rok, nové knižní výzvy. Protože jsme o Vánocích měli trochu času na čtení, přelouskali jsme zase pár zajímavých titulů. A tentokrát čtěte pozorně až do konce. Máme pro vás nachystané překvapení…
Cirrat
Svátky mi daly docela slušně zabrat, nic moc jsem přečíst nestihla. Ale postavili jsme doma novou knihovnu a udělali si tak místo pro víc knížek (v nové knihovně bydlí mé studijní a pracovní knihy). Na cestě je tímto sága Malloreon od Davida Eddingse, stejně jako jeho Čaroděj Belgarat, Kouzelnice Polgara a Rivanský kodex. Samozřejmě v angličtině. Dalším přírůstkem budou Mortal Engines, na kterých jsme byli s manželem v kině a hodně nás pobavily a pak také další knížky. Nejvíc se ale těším na dvě, které nemají s fantastikou nic společného – tedy kromě toho, že doufám, že budou fantastické kvalitou a svými výsledky, až je použiju: Better than Perfect pro souboj s ochromujícím perfekcionismem (takový ten pocit, že když už to nemůžete udělat pořádně, nemá cenu to dělat vůbec, což je v mnoha případech velká škoda) a Organizing Solutions for People with ADHD, protože když u mě nefungují organizační rady pro lidi s normálním mozkem, třeba zafunguje něco, co je původně určeno pro lidi s poruchou pozornosti, a hlavně díky tomu, že se zaměřuje na funkci a ne na estetiku. Zatím jsem na obě slyšela velmi dobré reference, tak uvidíme… Jinak se teď převážně chystám na 5 × 5 × Triumvirát, do kterého můžete ještě i dnes, 13. ledna, poslat své povídky. Pozor, počet míst je omezen!
Ekyelka
Vánoce! Svátky klidu a míru a nových knížek! No, zase tak slavné to nebylo – netuším proč, ale moji nejbližší mívají problém najít vhodný titul pro jednu malou knihy milující chiméru, takže mi většinou nadělí pod stromeček všechno KROMĚ knížek – ovšem zklamaná jsem nebyla. Těsně před svátky vyšel „nový“ Eco a já po Na ramenech obrů skočila plavmo z osmi metrů. Konečně knížka s obrázky! Nezastírám, že rozumím úplně všemu, o čem Umberto píše, ale o to víc ho mám ráda: dává mi další impulsy, kudy se vydat, co probádat, co se naučit a nač se ptát, o čem přemýšlet. Přestože jeho O literatuře mám stále asi nejradši a Meze interpretace dodnes občas otevřu ze zcela zjevných důvodů, tenhle nový titul nabízí nové, kolikrát nečekané směry, kudy bych se mohla vydat. A obrázky!
Než skončil rok 2018, stačila jsem ještě přelouskat Kapsy Jonáše Ledeckého. Komiks podle vybraných Čapkových povídek z jedné a z druhé kapsy? Sem s ním! Některé příběhy jsem poznala hned, u jednoho jsem si vůbec nebyla jista, jestli jsem o něm kdy slyšela. Plán na letošní rok je tedy jasný: znovu si přečíst Čapka! Čistě jen ze zvědavosti a abych porovnala, nakolik se autorům podařilo povídky převést do formátu komiksu.
Nu a přesun do nového letopočtu se oslavil jak jinak než knížkou. Už jsme tu se Sikarem několikrát zmiňovali KKKb (Klub Konzumentů Knížního braku), nicméně Charlie Chan a černý velbloud od E.D.Biggerse je tentokrát svazek z knihovny mých dobrých přátel. Když jsem stála před jejich obrovskou knihovnou a přejížděla prstem po hřbetech knih, tohle mne upoutalo – svazeček nenápadný o to víc, že šlo o staré vydání, vlastně o svázané přílohy časopisu Ahoj z roku 1972 (tedy žádná vydaná kniha, jak ji chápeme běžně). Raritka svým vznikem a vlastně i obsahem: starosvětský jazyk, zcela odlišný svět i doba, co víc si přát k ukojení touhy po něčem „extra“ na jedno dvě odpoledne? Občas je příjemné narušit strukturu obvyklého čtecího korpusu nějakou obskurditou.
A abych to zkrátila: téměř naplno jsem se pohroužila do čtení soutěžních příspěvků Ceny Karla Čapka (takže vlastně si už plním ten plán „přečíst letos Čapka“, i když trochu jinak, než jsem původně zamýšlela). Momentálně přelouskávám novely, povídky budou nejspíš následovat v únoru. Když toho mám nad hlavu, sáhnu po Mitchellovi – sencislo9 je zatím asi tím nejzajímavějším a nejpoutavějším, co jsem od něj četla. Pokud máte rádi magický realismus, vyprávění prolínající se s představami, fantaziemi a sny nebo zkrátka jen mozaikovité příběhy, tohle by se vám mohlo také líbit. A pokud dáváte přednost čisté fantasy, zařiďte se jako já a třeba přepadněte knihovnu kvůli R.D.Knaakovi a jeho sérii DragonRealm, kterou jsem si jako protiváhu v několika svazcích (pro začátek) dotáhla hned v prvním lednovém týdnu domů. Co kdyby mi náhodou došlo čtení, že.
Sikar
Musím říct, že mi teď dává docela fušku vzpomínat, co jsem vůbec četl. A přitom toho moc nebylo! Dřív člověk přes svátky přelouskal hromadu knih, ale dávno tomu.
Konečně jsem dočetl cestopis o putování po stopách doktora Emila Holuba, pokračoval třetím dílem Ality a v rámci hltání nenáročných knih si přečetl i Hildu a pidilidi. K té musím něco málo říct. Jedná se o knižní přepis prvních dvou komiksových příběhů (česky vyšly společně v jedné knize pod názvem Hilda) a místy jsou ty příběhy vzájemně provázanější než v předloze, což je plus. Mínusem je, že ačkoliv je kniha krásně ilustrovaná, prostě ten jednodušší styl psaní zaměřený na dětského čtenáře není úplně ono a nečiší z toho stejná atmosféra jako z komiksu. Taky je mi trochu líto, že hned na obálce vidíme upozornění, že Hilda je také seriál na Netflixu (který jsem neviděl, láká mě, ale nevím, kdy bych se na něj podíval), ale o komiksové předloze tam není ani slovo.
Koupil jsem tři knihy. Pátého Ocelového alchymistu, kterého jsem také hned přečetl, a poté od Terryho Pratchetta dvě knihy pro děti Falešný plnovous vánočního dědečka a Draci na hradě Ruinově. Druhou zmíněnou jsem i lehce nakousl, a ač v předmluvě sám autor uvádí, že to je pro hodně mladé čtenáře a navíc jeho raná tvorba, pocity z toho mám zatím lehce rozporuplné.
Samostatnou kapitolou je kniha A v ní stín od Kateřiny Hurtové. Znám vkus své ženy, tak jsem jí ji daroval k Vánocům. O tom, že se jí líbila, snad svědčí fakt, že ji přelouskala hned během druhého dne.
Na poslední chvíli ještě přidávám Malého Mikuláše: původní komiks, který dostali darem moji synátoři. Jedná se o jednohubku, kterou jsem přelouskal za pár minut (komiksových příběhů o tomhle chlapci opravdu nevzniklo oproti povídkám mnoho), ale za zmínku stojí.
Na čtení teď ale obecně nebude čas. Jsem na tři měsíce na rodičovské dovolené a nepřeji vám vidět můj denní program. Sice teoreticky zvládám si i chvíli v klidu číst, ale v praxi třeba zrovna teď slyším, že pračka se blíží ke konci cyklu, a až tohle dopíšu, jdu vyluxovat.
Míša
Moje vánoční a novoroční čtení nebylo nijak slavné. Pracovně jsem přelouskala novinku Smrtonošův slib od Hany Hozové, ale moc příjemné čtení to tentokrát nebylo. Knížce by bývalo prospělo škrtání, protože je rozvláčná, popisná a místy nudná, což ještě podtrhovaly matné postavy. Vím, že se říká, že když člověk nemůže říct nic hezkého, měl by mlčet, ale tady jsem se prostě vážně nebavila.
Tradičně a rovněž trochu pracovně (byť jinak) se hrabu zase v Keltech, tentokrát jsem si kromě anglické bichle mýtů vzala k ruce ještě publikaci Keltové: Mýtus a realita od Vyšehradu z roku 2017. Je to celkem fajn čtení pro doplnění a vysvětlení různých zvyklostí a pojmů, které člověk nachytá právě z příběhů, a i když historik nejsem ani náznakem, jako laik můžu doporučit.
A poslední knížka, kterou jsem přes Vánoce pročetla, je z kategorie těch zábavnějších. Určitě jste zaregistrovali všechna ta Hygge, Lykke, Lagom a další antistresové knížky o inspirativním životním stylu a hledání štěstí, které k nám přišly z dalekého severu. Já jsem byla v jedné severské zemi na podzim a přivezla jsem si odtamtud také jednu takovou knížku.
Jenže protože Finsko je tak trochu sarkastický ostrůvek vlastní individuality, je i tenhle motivační kousek hodně jiný. Päntsdrunk je o finské zábavě kalsarikänni spočívající v sezení doma v trenclích s pivem. Knížka je přesně tak vtipná a ironická, jak by člověk čekal, s diagramy, které v duchu motivačních infografik rozebírají banální otázky (jako kolik lidí potřebujete pro kalsarikänni) a formulacemi, které si střílejí z dramatických prohlášení v podobných knihách. Pro všechny poťouchlé duše, kterým ta hygge lezou krkem, je to perfektní volba.
A na závěr pro vás máme slibované překvapení. Protože knihovničky vedeme už jeden celý rok, rozhodli jsme se připravit na letošek knižní výzvu, do které se můžete zapojit s námi. Je v ní celkem 12 kritérií pro výběr knih, podle nichž se chceme letoš hecnout. Jdete do toho s námi? 😉
Související příspěvky
Mnohokrát bylo na Triumvirátu napsáno a připomenuto, že chceme-li sami dobře psát (nebo se aspoň průběžně zlepšovat), je …
Vánoce jsou za námi, a tak je čas trochu zrekapitulovat, co jsme během svátků přečetli a dostali za …
Nějaký ten týden zpátky (vážně dlouho mi trvalo, než se mi tenhle článek v hlavě rozležel) se Sikar …
Sedmé kritérium mohu – opatrně – doporučit. Jediné opravdu zelené knihy jsou totiž detektivky ze staré edice Smaragd – ale pozor, musí to být ty opravdu staré, které mají zelený i papír. (Někdy v osmdesátých letech totiž došlo k úsporné změně, kdy sice zůstaly zelené desky a přebal, vnitřek už se ale začal tisknout na obvyklou bílou.) Háček je pouze v tom, že jediná smaragdovka, kterou jsem četl a v rámci žánru neřadím do kategorie “průměr”, je “Hammett” od Gorese, a ten už spadá do bělopapírového období…
Tak to já vím o jedné Zelené, která je od Martina D. Antonína. Poněvadž si ale pamatuji její název, nedá se asi považovat tuto podmínku za splněnou, což…?
To samozřejmě záleží zcela a jen na tobě 🙂 Buď to může být Zelená (podle názvu) nebo podle řady, jak zmiňuje Leonard (mimochodem, na edici Smaragd jsem byla upozorněna v rámci své záliby stran “obskurních žánrů” už na vysoké), nebo se zeleným obalem (kam by spadal třeba před Vánoci vydaný první díl komiksového zpracování Conana v zelené verzi). Anebo s příběhem o něčem zatraceně zeleném 😉
[…] Z knihovničky Triumvirátu | leden 2019 – Triumvirát: 5 × 5 × Triumvirát 2019 […]