Ve chvíli, kdy pracujete na vydání vlastní knihy, bude vás zajímat pár existenciálních otázek. A protože co je psáno, to je dáno, podíváme se na pár čistě teoretických bodů.

Tohle není návod z pera/klávesnice nějakého konkrétního vydavatele, ale velmi krátká teoretická průprava pro autory, co by měli vědět, než někomu na něco kývnou.

Předně, je to něco, co vůbec jsem schopná napsat? To znamená, mám na to zrovna čas (tj. musím zjistit do kdy to po mě ten člověk chce, a neustoupit při vágním „to nespěchá“)? A na druhou stranu, do kdy to pak vydavatel vydá?

Jak to má být dlouhé – třeba naše Míša píše velké formáty a Sikar prorazil původně na poli mikropovídek. Mně a Eky, pokud se nepletu, vyhovují střední-až-delší formáty. Pokud se po mně chce, abych napsala něco mimo svou parketu, musím si být sama jistá, že to zvládnu. A to se ještě vůbec nebavíme o otázkách žánru.

Pokud se jedná o sdílený svět, měla bych ho, než s něčím budu souhlasit, prostudovat a zkontrolovat si opět, že jsem schopná s ním pracovat a zachovat podmínky.

Pokud mě někdo požádal o článek nebo o recenzi, platí výše uvedená pravidla pořád a bez výjimky.

Zajímá vás také, kdo tomu bude dělat korektury (pokud je někdo vůbec dělá – v případě článku na internetu velmi, velmi, VELMI zřídkakdy). S takovým člověkem chcete být v kontaktu, mimo jiné proto, aby nezaměňoval pro vás typická slova za své oblíbené výrazy, které ale stylově nesedí, nebo taky proto, aby se vás mohl zeptat, co tím bylo míněno. Zajímejte se o to. Ptejte se.

Teď, pokud někdo vydává nějakou vaši povídku, je dobré se domluvit na jejím dalším použití. Autorská práva jsou totiž u nás nepřenositelná (nemůžete je na někoho převést sakum prdum, i kdybyste chtěli), ale můžete propůjčit licenci k užívání. To znamená, že ačkoli vaše autorská práva zůstávají nedotčena, mohli jste souhlasit s tím, že jste svého vydavatele licencovali neomezeně.

V praxi vás bude nejvíc zajímat, jestli, zatímco vaše povídka čeká na zveřejnění v jednom sborníku, ji můžete vydat v jiném nebo zveřejnit někde na internetu.

(Ano, vy jste stále autory a držíte si svá autorská práva, nikdo vám tu povídku neukradne a nevydá proti vaší vůli, ale pokud se cuknete z něčeho, co bylo předem domluvené a jasné, například že výherní povídka nějaké soutěže – ne naší – musí nejprve vyjít ve sborníku soutěže (nebo být vydána vyhlašovatelem, jako v případě Hvězdy inkoustu a podobně), protože si to chcete vydat sami jen tak, pak vydavatel cukne z druhé strany taky. A protože česko-slovenské SFFH je dost provázaná komunita, proslavíte se tak i u ostatních vydavatelů na poměrně dlouhou dobu jako někdo nespolehlivý. Je lepší nejít do kšeftu, se kterým nesouhlasíte, než cuknout těsně před koncem.)

Na to navazuje také, že byste si měli ujasnit, kolikrát vaše dílko smí vydavatel vydat. Jednou? Dvakrát? Desetkrát? V opojení jste kývli na to, že tak může činit neomezeně?

(Tímto bych ráda vyzvala toho, kdo mi šlohl tři díly ze čtyř Divokých a zlých od Kulhánka, ať je laskavě vrátí. Vše odpuštěno – ale ty knížky pořád chci, i když už si léta nepamatuju, kdo mi je ukradl tentokrát…)

Zajímají vás také přenosy licence na třetí stranu. U nás to není až tak úplně obvyklé, ale představte si, že jste udělali díru do světa a teď by vás měli přeložit do několika světových jazyků…

No tak, jsme autoři fantastiky, tohle představování by vám mělo jít!

Bylo by dobré od začátku vědět, jestli můžete vy nebo vydavatel přenést práva a povinnosti ze vzájemného vztahu vyplývající na třetí stranu bez souhlasu protistrany. A to se netýká jen překladu – může jít o situaci, kdy vám někdo slíbí, že vyjdete v jedné sérii a vy se pak objevíte v úplně jiné. Z druhé strany, lehce bizarně, ale i takové věci by se mohly stát, vy slíbíte vydavateli, který si vás vyhlédl na základě vaší práce, že mu tu knížku napíšete vy, ale pak mu dáte rukopis své nejmilejší kolegyně Máni, která je hodně snaživá, ale nikdy nikam nic neposlala… Věřte mi, že tohle si vydavatelé ošetřují dost pečlivě.

Zajímají vás také podmínky odstoupení od smlouvy. Za jakých okolností, jakým způsobem… U nás je jednání většinou dost neformální, ale opět, můžete prorazit na zahraniční trhy, takže se naučte číst smlouvy a číst je pořádně.

(Když už jsme u těch zahraničních trhů, nikdy nepodepisujte smlouvu v jazyce, kterému nerozumíte. Doufám, že je jasné, proč.)

Zajímá vás distribuce a reklama, a to nejen v případě samonákladů. Kdo se tím bude zabývat? Poradím vám, že na rozdíl od drtivé většiny autorů, je dobré to nechat na vydavateli, který už zpravidla má kontakty a je v distribuční síti zavedený. Ale pokud chcete mít v obýváku na konferenčním stolku vyskládaných 500 výtisků své knihy a být zodpovědní za její prodej, užijte si to…

No a samozřejmě, co za to. Ze začátku nečekejte horentní sumy. Vydávání knih je finančně náročné a sázka na nového koně je vždy opatrná. Většinou se používá jako měřítko objem prodeje (prodá se tolik knih, dostanete tolik peněz; prodá se dvakrát tolik knih, dostanete dvakrát víc peněz – ale pokud se prodá jedenapůlkrát víc knih, pořád dostanete první sumu, protože jste nedosáhli na horní hranici).

S tím souvisí záloha. Párkrát se mým známým stalo, že dostali při oznámení, že jejich věc vyjde, nějaké peníze, které považovali za zálohu. Když pak čekali, až dostanou zbytek, zjistili, že ta záloha byla vlastně stoprocentní.

Další takový bod ohledně peněz je, kdy a jak budou vyplacené. To už jsem nakousla v záloze, ale je dobré vědět, jestli je máte čekat po vydání knihy, na konci kalendářního roku nebo potom, co se vyprodají zásoby… Taky je asi budete chtít na účet a ne předané v pytli plném desetikorun na opuštěné proluce mezi domy za úplňku (sice nevím, jaký vydavatel by se do takového podniku pouštěl, ale tohle jsou dost univerzální body, které vám dobře poslouží i při sepisování jiných smluv). S tím souvisí i to, že byste měli vědět nejen, do kdy máte vy dodat rukopis, ale kdy zhruba vaše věc půjde do tisku a na pulty – pokud máte domluveno vyplacení odměny po prodeji knih a vydavatel se nemá k vydávání, pak jste namydlení…

Podívejte, psaním vydělávají ti autoři, kteří píšou a píšou a píšou a k tomu pravidelně vydávají. Ty sumy nebudou, zvlášť zpočátku, nijak světoborné. Ale je dobré vědět, jestli ještě nějaké kapesné přijde, nebo jestli už není na cestě nic.

A proč tady řeším smlouvy? Podívejte, přátelská domluva u piva je jedna věc. Ale po pátém pivu se může vytratit cit pro detail – proto je dobré mít v ruce alespoň nějaký písemný podklad. Poslední, co při vydávání knih chcete, je přijít o přátelství, pokud najednou uprostřed spolupráce zjistíte, že je všechno jinak.

(Jo a na smlouvách vás zajímají taky případné postihy. Pozor, aby zvlášť tenhle bod nebyl jednostranně nevýhodný. Zase, u vydávání české fantastiky asi nikdo nic moc neřeší, ale u smluv obecně je to velmi důležité mít na paměti.)

Neznamená to, že při návštěvě vydavatele vytáhnete reportérský blok, namíříte mu do očí jeho vlastní stolní lampu a budete na něj štěkat otázky jako ochraptělý strážní dobrman, ale nenásilně, mezi řečí se na tyhle věci přece jen zeptejte. Budete pak vědět přesně, na čem jste. A to je vždycky fajn.