Rady pro úplné začátečníky. Jo, tenhle seriál jsme tu už dlouho neměli, až mě překvapilo, kolik dílů v minulosti vzniklo. Filosofická otázka na téma, o čem asi dnes budu psát, snad není třeba, vidíte to v nadpisu.
Škoda jen té spousty lidí, kteří to neví.
Začnu trochou historie. Když jsem chodil na základní školu, češtinářka se jednou optala, zda někdo zkoušíme literárně tvořit. Ve třídě jsme byli dva, k jejímu velkému překvapení oba chlapci. Spolužák psal ručně do sešitu, já do tehdy fungl nového počítače, mé první sestavy, na kterou nevzpomínám zrovna s láskou, na krám jeden. Ano, tohle se dělo ještě v dobách, kdy jsme jako děti k Vánocům dostávali psací stroje, abychom si trénovali potřebné kancelářské dovednosti, protože počítač měl doma zhruba každý pátý. Někdy se mi nechce skoro věřit, že se jedná jen o začátek tohoto dosud mladého stole… (Následoval pohled do kalendáře a uvědomění si, že jsme skoro v pětině. No sakra!)
Ehm, tak nic. Přetočíme film o kousek dopředu, jo? Střední škola. Když jsem se před češtinářkou zmínil, že píšu, optala se, proč nic nečetla. Oficiální odpověď zněla, že to ještě nechci moc prezentovat, neoficiální dodatek zněl, že už teď jsem si vědom, jaké hnoje to jsou. Každopádně stačila zmínka, že píšu a hodně lidí to bralo automaticky tak, že jsem v tom asi dobrý, ač ode mě nic nečetli. Už fakt, že něco takového dělám, asi něco znamenal. Na okraj, ve třídě jsem byl kupodivu jediný.
Stále ještě se pohybujeme v dobách, kdy psát rychle na klávesnici uměl z mých vrstevníků jen málokdo, nebylo běžné mít profil na Facebooku, Youtube jsme znali jako tu divnou stránku s pomalými a nekvalitními videi a internetu pro běžného uživatele celkově ještě pěkně smrděly plínky.
Tehdy psát, ač jen do šuplíku, stále ještě všichni vnímali jako něco, čemu se věnuje pár lidí, okrajovou záležitost. Alespoň v mém okolí tomu tak bylo.
Pak se s psavci roztrhl pytel. Klávesnici má doma každý, blog nebo profil na literárním serveru si může zařídit během chvilky. Hrr zaplavit svět svými písmenky.
Teď bych mohl psát o oblíbeném tématu plácání se po ramenou mezi kamarády a nulové (sebe)kritice, ale myslím, že to není třeba. Vlastně vám mohu říct tři věci:
- Vždy se máte co učit. VŽDY! Vlastní zkušenost, naposledy ověřeno včera.
- Je dost dobře možné, že nejste jedineční. Ne až tak moc.
- Píše kdekdo. Klávesnici má dnes každý, psát můžete i na mobilu. Stejně tak textové editory jsou dostupnější, než kdy jindy. Herdek, tenhle článek píšu na Google Docs!
Píšeme to tu často, milionkrát to ještě zopakujeme. Když chcete vydat knihu, je nejlepší na sebe upozornit nejprve povídkami, ať už za pomocí soutěží nebo publikováním v časopisech či fanzinech. Každý čtenář dobrý, řekl bych.
Následující historka se odehrála poměrně krátce poté, co jsem vychodil střední školu, a druhým aktérem byl můj v ten okamžik už bývalý spolužák. V té době jsem začínal obesílat soutěže a publikovat povídky na internetu (lehce oficiálněji, ne na vlastním blogu nebo literárním serveru, mimochodem). Spolužák se mě optal, proč dělám tohle, když přece můžu přímo zajít do nějakého nakladatelství. Odvětil jsem, že by se se mnou ani nemuseli bavit. Následovala jeho úsměvná vize o hodné paní vrátné, které rukopis předám a ona ho dá šéfovi na stůl.
S postupujícími roky se jeho představě směju víc a víc. Ano, jsou případy lidí, co ukázali rukopis a už se to tisklo. Jenže to je jeden autor z… Já nevím, ale v řádu pár desítek to bude.
Každý nakladatel to má trochu jinak. Jeden je ochotný si něco přečíst od kohokoliv, kdo už někde publikoval povídku. Další by rád viděl, že se už nějaký čas umisťujete úspěšně v soutěžích. Jiný se rovnou optá, jakou další knihu jste už vydali jinde.
Úplně nový neznámý autor je pro nakladatele riziková investice. Tečka. Jeho jméno nikdo nezná, tak jak má tušit, že se jedná o kvalitní čtení?
Přesná čísla jsem nezískal, ale nakladatelé nabídky rukopisů dostávají dnes a denně. Velké nakladatelské domy jistě několikanásobek, než malé firmy. Vím o takových kuriozitách jako že někdo nabízel normální prózu nakladatelství vydávajícímu výhradně komiksy, případně že v jednom týdnu nakladateli přišly rukopisy dvou autorů v bleděmodrém se stejným příběhem. Někteří autoři píší hromadně mail více nakladatelům a vyzývají je, že kdo přijme první, ten vyhrál a ostatní mají smůlu. Jiní autoři se ohánějí tvrzeními, že jejich první knihu ve formě e-booku si stáhlo pět tisíc lidí a jen třem se nelíbila. Že by to byli ti jediní tři, co ji dočetli?
Člověk se opravdu musí jen usmát, když si od nakladatelů vyslechne nebo přečte podobné historky.
Vážení, konkurence je obrovská. Nejprve se musíte zvidi…
Přerušujeme vysílání. Ne. Ne, fakt se nejprve nezviditelňujte! Potřebujete čtenáře, tak jsem to měl napsat. Chcete čtenáře, kteří budou číst vaše povídky a díky nim zatouží po tom přečíst si i knihu. Svět je přeplněný lidmi, kteří udělají brutální marketing a tak dlouho křičí, že jsou spisovatelé a jejich kniha bude úžasná, až jim to nakonec někdo uvěří. Já radši věřím lidem, o nichž vím, že o jejich kvalitách byli přesvědčeni třeba v časopisu, tak jim tam něco otiskli a já si to mohu nejprve přečíst, abych si udělal názor.
Uf, a je to. Ne že bych to psát musel, na tohle tu máme jako experta jistého Milouše Linců.
Takže, pište povídky. Ale pište je dobře, protože i tuhle cestu volí hodně lidí. Ačkoliv se v tom seznamu museli autoři opakovat, tak dejme tomu PAF zaznamenal v roce 2014 plus mínus osm set povídek zaslaných do soutěží. To není málo, že?
Protože klávesnici má dnes každý. Ale mít klávesnici neznamená umět psát. Mimochodem, všimli jste si, že tu vlastně celou dobu mluvím o fantastice? Vůbec jsem nezmínil lidi, kteří chtějí psát třeba detektivky nebo červenou knihovnu.
Mám vlastně jen jednu radu. Učte se a pište čím dál tím lépe. Pak máte šanci uspět.
Sikar
…a pomněte, že na klávesnici je i tlačítko .
Ja som bola na základne, strednej aj na výške vždy jediná z triedy, čo som písala. Preto som si tiež myslela, že som pomerne výnimočná… a následne som zistila, koľko rovesníkov ma kvantitatívne prekonáva. Viac o píšucich deťoch tu: https://www.adhara.sk/?page_id=1128
Ale mám výhradu k „Jiný se rovnou optá, jakou další knihu jste už vydali jinde.“ Možno je to u nás inak, ale slovenských vydavateľov to fakt vôbec nezaujíma. Po publikácii knihy, dvoch, troch… na vás nereagujú takmer o nič častejšie ani ústretovejšie, ako keď ste boli nevydaní pisálkovia. A detto platí o českých vydavateľoch, ktorých oslovujú autori, čo už majú nejaké tie publikácie v slovenčine.