Trochu nestálé počasí posledních čtyř týdnů dalo některým z nás víc než dost příležitostí zůstat doma a v klidu si číst, ať už se jednalo o sněhobílé závěje v porcích víc než vrchovatých, mrazivé větry a zledovatělé cesty nebo pošmourné a propršené dny. Některé z nás zase o veškerý čas připravilo, protože se postaralo buď o nemoci nebo o prodloužený čas strávený na cestách. Tudíž je nasnadě otázka: co jsme přečetli tentokrát? A jak se nám daří odškrtávat políčka vlastní knižní výzvy?
Pro zopakování klikněte
Ekyelka
Válčím už na dvou frontách: k Ceně Karla Čapka se přidali Vidoucí. První porce dorazila z kraje února a k dnešnímu pátku mám první desítku přečtenou (CKČ novel je zatím pročtených šest). Jestli to takhle půjde dál, dostanu se na konec svého přiděleného seznamu příjemně brzy a snad ani nedojde k obávané intoxikaci psaným textem (což se mi už jednou přihodilo a není to nic příjemného).
Abych přivedla mozek na jiné myšlenky a také trošku kvůli naší knižní výzvě jsem pro vyrovnání vnímání sáhla po Dějinách čtení Alberta Manguela. Pokud vás zajímá trocha historie lidského rodu a jeho záliby v psaném slovu, chcete si rozšířit povědomí o teorii psaného slova a nevíte, kde začít, případně jen „pasete“ po zajímavém teoretickém čtení, směle do toho. Možná stejně jako já rychle poznáte, že sice až tak moc netápete, ale stále ještě máte co dohánět. Co si budeme namlouvat: každá z kapitol obsahuje odkazy na takové kvantum dalších spisků a děl, že jen pročíst se jimi by zabralo slušnou řádku let. Ale takové knihy mám ráda, protože mne směřují k dalším zajímavým textům.
Pokud jste se poslední tři měsíce důsledně nevyhýbali recenzním portálům, přátelům a celému tomu fantastickému ansámblu, ani vás nejspíš neminuly ohlasy na masivní sbírku Ve stínu apokalypsy. Jestli je to dobré čtení? Přinejmenším. Každý čtenář má sice odlišné preference, ovšem tady si můžete vybírat vskutku z rozličných světů, verzí a zakončení. Já těch necelých šest set stran zhltla za slabých dvacet hodin (proložených spánkem), ovšem bavila jsem se u toho královsky.
Jak vidíte, Dějiny čtení jsou z knihovny. Ovšem s Cirrat jsme se okamžitě shodly, že tohle je titul, který chceme mít obě i ve své sbírce.
U apokalyptických vizí jsem ale nezakotvila náhodou: ještě před sborníkem se mi totiž do ruky dostalo Napětí Naomi Aldermanové. K četbě mne přivedl Čtenářský klub Martinus, do kterého jsem se přidala napůl ze zvědavosti a napůl proto, že tak trochu doufám ve sdílení čtenářských zážitků (což zatím sice funguje pouze částečně, ale snad se to rozvine do zajímavějších debat). A jaký je to román? Rozhodně ne prvoplánový, některé věci si musíte odvodit sami z náznaků, kterých je ovšem víc než dostatek. Naomi vás provede velmi zajímavým světem za zrcadlem.
Co jsem ještě ulovila v knihovně a čeká na poličce: Nestvůra z Essexu od Sarah Perryové (britská kniha roku 2016) a Sestry Makiokovy od Džuničiró Tanizakiho. Zatímco první román ve mně vzbudil zvědavost kvůli recenzím, jméno druhé knihy padlo v už dříve zmíněném snucislo9. A ano, mívám ve zvyku si zapisovat zajímavé tituly, pokud na ně narazím v jiných románech – takže, Eidži Mijake, nepřej si mne, jestli budu zklamaná!
Cirrat
Já čtu s Eky Dějiny čtení, protože mi obzvlášť zajímavé pasáže fotí a posílá Messengerem. Takže čteme spolu a navnadila mě natolik, že si příští týden jdu Dějiny vyzvednout do antikvariátu! Jinak mám teď kalup a moc toho nestíhám. Spíš plánuju a ve volných chvílích spím… No a ještě čtu Vidoucí. A tak mě napadá, že Dějiny čtení jsou kniha o knihách! Yes! Eky, můžeme odškrtnout!
Míša
Tenhle měsíc jsem si udělala radost a přečetla jsem konečně Křivé ostří od Martina D. Antonína. Darion bude knížku vydávat v reedici, na což se strašně těším, a procházela jsem mu text kvůli případným korekturám. Po dlouhé době jsem ale měla pocit, že konečně držím knížku, která se mi naprosto trefila do noty. Klasické fantasy líznuté absurdním humorem mě bavilo vždycky, takže jsem si čtení všech těch bojových scén, pitek s trpaslíky a dvorského pletichaření neskutečně užívala. A ano, našla jsem tam asi tři chyby, takže jsem splnila i tu pracovní rovinu…
Dost v kontrastu oproti tomu bylo čtení A v ní stín od Kateřiny Hurtové. Tahle knížka má nádhernou obálku (čím jsem si splnila bod z naší knižní výzvy), bohužel její obsah mě dost ošklivě zklamal. Bylo by strašně jednoduché říct , že je to s–ka a jít dál, ale ve skutečnosti to prostě není pravda. Jednak se jedná o prvotinu, takže je shovívavost na místě, a zároveň autorka očividně nemá špatné nápady. Spousta motivů je zajímavých a kombinace od pohledu dost nekompatibilních prvků nečekaně funguje. Problém je, že je to celé uchopeno dost nešťastně. Hrdinka působí nesympaticky, příběh cválá kupředu mílovými kroky a pokrývá natolik dlouhé období, že je pro čtenáře dost těžké s postavami soucítit, když jsou víceméně celý děj jen vláčeny hnusnými situacemi. Za mě tedy bohužel palec dolů.
Poslední, k čemu jsem se tento měsíc dohrabala, je tak trochu reklama, protože mi v únorové Pevnosti vyšla povídka. Mám z toho samozřejmě radost, ale ještě možná víc než samotné vydání mě potěšilo, kdo je v té Pevnosti se mnou. Míla Linc totiž napsal povídku Pravý rytíř, pořádnou depresivní jednohubku ze světa Černého hvozdu. Pokud byste si tu Pevnost neměli koupit kvůli ničemu jinému, tahle mikračka vám za to stojí, protože se zadře pod kůži svou syrovostí a beznadějností.
Sikar
Párkrát jsem nahlédl do Draků na hradě Ruinově. Nejsem ještě ani v polovině.
A to je vše. Bez legrace. Jak nejezdím pořád někam hromadnou dopravou, nic nepřečtu. Jedinou výjimkou jsou teď moje vlastní texty, od začátku roku jsem upravil nebo upravuji celkem čtyři od vcelku kratičkého po balík papíru, kterých bych nechtěl dostat po hlavě.
* * *
Připomínáme všem, že čas na odevzdání povídky do Zimního spánku mají do konce března!
Související příspěvky
Když jsem vybíral své knížky do tohoto článkového seriálu, paradoxně jsem zvolil takové, z nichž ani jednu nemám doma. …
Jak to dopadne, když se sejdou Ekyelka, Sikar, Míša a Arenga a zaměří se na literární soutěže? …
Ne každému vyhovuje totéž. Někdo k tvorbě musí mít odhlučněno, dalšímu nevadí sedět v kavárně. Dali jsme proto …