Aneb o tvorbě vlastních světů, o inspiraci světem skutečným a pár tipů, čeho se raději vyvarovat.

Dnešní článek jednak volně navazuje na Míšin článek Neobjevujte kolo, jednak jej trochu doplňuje zase z jiného úhlu pohledu . Dnešním tématem je tedy opět tvorba vlastního světa (*).   

Mnozí z nás, co píšeme, si rádi vymýšlíme své vlastní světy. Tvořit vlastní svět je koneckonců mnohdy dost zábavné a také, co si budeme povídat, se pak při psaní člověk nemusí cítit nijak vázaný realitou světa našeho.

Ono je to opravdu svým způsobem pohodlné. Co autor potřebuje, to si prostě vymyslí, nemusí si složitě dohledávat reálie, nemusí si ověřovat každou „zbytečnost“. Prostě si to udělá po svém.

Jednodušší je to samozřejmě pouze zdánlivě. Protože v našem skutečném světě je všechno nejen už tak nějak dané, ale hlavně je ověřené, že to v praxi funguje. Mluvím tady např. o říční síti, klimatu, ekosystému, politickém zřízení, hospodářství, systému školství etc. – samozřejmě lze namítnout, že v některých částech světa něco z toho moc nefunguje (třeba to hospodářství), ale pointa je právě v tom, že je známo, že to či ono nefunguje a zpravidla také proč to nefunguje.

Pokud ovšem vymýšlíme svůj svět, předem daného nemáme vlastně vůbec nic a je jen na nás, abychom tento svět stvořili tak, že bude po všech stránkách fungovat. Anebo naopak v některých aspektech schválně fungovat nebude, ovšem pak bychom měli vědět, proč tomu tak je. A hlavně dát čtenáři jasně najevo, že tato určitá nefunkčnost byl náš záměr.  

Vlastní literární svět bychom zkrátka měli vymyslet tak, aby byl logický. Může být úplně jiný než ten náš (i když nevím, jestli jsem se s něčím takovým kdy doopravdy setkala – minimálně podvědomým promítnutím zkušeností z reálného světa a vědomostí o něm se autor patrně není schopný vyhnout), ale musí fungovat. Pokud si stanovíme pravidla, musíme je přesně dodržovat. A pokud se od pravidel odchýlíme, měli bychom alespoň naznačit, proč je něco jinak, než by to dle logiky světa mělo být.

Otázka, kterou bychom si jako autoři měli položit, ovšem zní: Je nutné zasazovat příběh do úplně jiného světa, když by stejně dobře fungoval v tom našem? V čem je můj příběh natolik specifický, že vyžaduje takové zvláštní kulisy?

Námitka, že chceme přece psát fantastiku, neobstojí. Klidně můžeme psát fantastiku z našeho reálného světa. Sice nebudeme mít tak široký prostor k rozletu, protože se budeme muset, alespoň rámcově, držet skutečnosti, fyzikálních zákonů, historických, společenských a kulturních reálií (a s tím je samozřejmě moře práce), ale na druhou stranu to nebudeme muset všechno vymýšlet (s čímž je samozřejmě také moře práce).

Aby nedošlo k mýlce: nemám absolutně nic proti vlastním světům, ostatně sama si jeden pěstuji, ale pokud je příběh zcela nezávislý na tom, v jakém prostředí se odehrává, pak bychom se měli zamyslet nad tím, zda se s nějakým vlastním světem vůbec namáhat, neřku-li piplat. A pokud se s ním namáhat budeme, nestane se z něj svět na jedno použití? Vyplatí se nám to vzhledem k rozsahu plánovaného textu? I když chápu, že odpověď na tyto otázky dopředu občas prostě nedokážeme dát. Ostatně se může stát, že začneme s jedním textem a najednou jich máme pět nebo deset. O tom bych taky mohla něco vyprávět

Nezřídka ovšem úplně jiné prostředí pro svůj příběh bez jakékoli pochybnosti  potřebujeme, někdy se nám zdá vlastní svět vhodnější, občas se nám příběh mezi skutečné reálie „nevejde“, čas od času jednoduše cítíme potřebu většího prostoru, aby se naše příběhy mohly plně rozvinout (i když jinak by v běžném světě třeba i fungovat mohly).

Jelikož je vymýšlení světa tzv. „na zelené louce“, tedy bez jakýchkoli základů úplně od nuly, pro autora-stvořitele nesmírně obtížné – ne-li nemožné, jak jsem naznačila výše – mnozí autoři (včetně mně, klidně to přiznám) si zcela přirozeně vypomáhají tím, že berou větší či menší inspiraci ze světa našeho. Někteří občas přímo kopírují a jen si změní nějaké drobné detaily či pojmenování.

Zaměřme se nyní právě na tu situaci, kdy našim autorským záměrům skutečný svět úplně nevyhovuje a považujeme za výhodnější vymyslet si svět vlastní, nicméně více či méně inspirovaný naším skutečným světem v konkrétním historickém období. Ono to samozřejmě má své výhody. Můžeme si zjistit jen nějaké reálie a volně je použít, nebo využít jen nějakou část reálií, aniž bychom se jich museli striktně držet. Vždyť v našem světě je to přece jinak. Jenže ono to samozřejmě má také háček – a totiž ten, že svět, v němž se náš příběh odehrává, musí být pro čtenáře srozumitelný. Protože i naši čtenáři mají nějaké vědomosti, znalosti a zkušenosti, což bychom rozhodně neměli podceňovat, a je tedy naprosto logické, že si to, co jim jako autoři předložíme, se svými vědomostmi, znalostmi a zkušenostmi budou porovnávat. A pak se jim možná některé námi napsané věci nebudou zdát příliš logické, v horším případě nás budou považovat za jemně řečeno nedovzdělané. Argument, že v našem světe je to přece jinak, neobstojí vždy. Nehledě na to, že se čtenáři většinou nekomunikujeme přímo, ale všechno, co je třeba vysvětlit (nebo aspoň naznačit), musíme nějakým způsobem vtělit do našeho textu.

Jsou samozřejmě věci a jevy, jejichž jinakost je na první pohled rozpoznatelná a zcela nesporná. Takové stačí jednoduše zmínit či ještě lépe ukázat a čtenářům je bez jakéhokoli vysvětlování jasné, že v tomhle světě je to jinak.

Příklady:

Mdlé světlo obou měsíců se rozlévalo po krajině, která získávala až přízračný nádech.
Do konce dne zbývalo ještě celých třicet hodin, Dafné tedy věděla, že nemusí spěchat.
Hudba byla přenádherná, Éwiných dvanáct prstů tančilo po těle flétny v úžasné souhře a Edem byl z jejího umění skoro dojatý.
Fialové listy na dubech a bronzové listy na břízách vytvářely dokonalý kontrast.

Čtenář patrně okamžitě pochopí, že v tomto světě je o měsíc víc, že jsou zde delší dny, případně šestiprsté flétnistky nebo stromy se zvláštními barvami listů. Vezme to jako fakt a nejspíš se tím nebude dále zabývat (anebo to naopak podnítí jeho zvědavost). Je každopádně jasné, že v těchto případech nemůže jít o autorův omyl, ale že je to naopak záměr – vždyť tento svět je prostě jiný

Jsou ovšem věci a jevy méně obecně známé, méně jednoznačné, případně věci a jevy, u nichž je třeba mít něco nastudováno (mnohdy lze spoléhat i na obecné znalosti ze základní školy). V těchto případech nemusí být  jednoznačně jasné, zda se jedná o originální jinakost a autorský záměr, nebo to naopak svědčí o tom, že autor podcenil rešerše. Jde zejména o různé historické či kulturně-sociální reálie, vědecké objevy, fyzikální zákony, koneckonců i „obyčejnou“ biologii apod.

V některých případech bude vysvětlení třeba (ale pozor na to, abychom se do toho jako autoři nezamotali), někdy čtenář sice možná zvedne překvapeně obočí, ale pak si uvědomí, že je vlastně v jiném světě a že je to tedy asi odlišné, než by očekával ve světě skutečném. Prostě je to jinak – a proč vlastně ne?

Příklady:

(v obou prvních jde o prostředí evokující raný či vrcholný středověk v Evropě)

Rytíři v krčmě s chutí pojedli pečené brambory s fazolemi, načež se vydali na další cestu, v sedlových brašnách uzené krocaní maso.
Velmož odložil rozečtenou knihu, jeden z nejnovějších výtisků známého přírodovědného pojednání, a rychle sáhl po meči.

• Nad neobvyklým jídlem i tištěnými knihami se čtenář patrně pozastaví, neboť všechny zmíněné potraviny se do Evropy dostaly až po objevení Ameriky; knihtisk začal být v Evropě používán až v druhé polovině 15. století. V obou případech však nepochybně platí, že v jiném světě to klidně může být jinak.

Šperk na jejím krku byl bezpochyby z těch lacinějších, vždyť v něm byly vsazené pouze smaragdy, nic hodnotnějšího. Nadto byl jen z fádního žlutého zlata…

• V reálu jsou smaragdy dost cenné drahokamy. Pokud se autor rozhodne, že v jeho vlastním světě se bude jednat o relativně běžné, případně až bezcenné kameny, měl by to asi čtenářům nějak naznačit. Stejně tak i to, že žluté zlato není nijak zvláště ceněný kov. Ačkoli není to zcela nutné, lze-li to jednoznačně  pochopit z kontextu.

Vypadal velmi nemocně a jeho tělo sálalo horečkou. Když mu změřili teplotu, zjistili, že má 36,8°C, takže byl nejvyšší čas zavolat lékaře.

• 36,8°C je samozřejmě zcela běžná teplota lidského těla (což je obecně známá skutečnost) – takže dotyčný buď není člověk, případně je člověk, ale je něčím výjimečný, nebo je to v daném světě prostě jinak. Anebo se autor zkrátka spletl. Možná se také jedná o nevychytaný překlep a správně mělo být 39,8. Takže i zde by to patrně nějaké vysvětlení chtělo. A mimochodem, co ty stupně Celsia? Opravdu se v daném světě používají jednotky soustavy SI a jednotky od nich odvozené? A pokud ano, tak proč?

Poslední skupinou, o které bych se ráda zmínila, jsou věci a jevy obecně známé, u jejichž pozměnění prosté konstatování „Ale u mne je to jinak!“ zkrátka a dobře fungovat nebude.

O čem konkrétně mluvím?

Pár příkladů, které snad ani není třeba podrobněji rozebírat:

Z vyčiněných kůži ušil švec pěkné šaty.
Vedle prasnice leželo deset krásných, růžových telátek, která roztomile kvíkala.
Parní vlak zpomaloval, až zastavil docela. Topič už neměl vůbec žádnou naftu, kterou by mohl přikládat.
Všechno jehličí už ze smrků dávno opadalo, což bylo neklamnou známkou nadcházejícího podzimu.
Byly to bohaté hory, neboť se zde se těžila nejen ocel, ale také mosaz a bronz.

Zdá se to absurdní? Že tohle nikdo napsat nemůže? Já bych si tím tak jistá nebyla (a ne, nebudu ani naznačovat, co jsem se nedávno dočetla). Někteří autoři možná chtějí být velmi kreativní a originální. Ostatně proč ne. Pokud ovšem autor nepodá zcela logické vysvětlení, proč je to či ono v jeho světě jinak, reálně mu hrozí, že bude spíš považován za někoho, kdo nemá tušení, o čem to vlastně píše

Závěrem lze tedy říci, že konstatování, že v daném světě je to jinak, někdy stačí a čtenář je přijme bez dalších otázek. Ale rozhodně ne vždy. Pokud se inspirujeme skutečným světem, je v některých případech třeba opravdu hodně pečlivě zvážit, jaké reálie (věci, jevy, pojmy etc.) měnit či si je přizpůsobovat a jaké raději nechat tak, jak je známe ze skutečného světa. Už jen proto, že čtenář bude našemu textu lépe rozumět.

Arenga

(*) Můj článek není reakcí na ten Míšin, v době jeho publikování byl kompletně napsaný. Přiznám, že je to reakce na to, co jsem „potkala“ při porotcování literární soutěže.