• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Březen 2019
Po Út St Čt Pá So Ne
« Úno   Dub »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Autorské nešvary

Ale u mne je to jinak!

26.3.2019
-
Publikováno Arenga

Aneb o tvorbě vlastních světů, o inspiraci světem skutečným a pár tipů, čeho se raději vyvarovat.

Dnešní článek jednak volně navazuje na Míšin článek Neobjevujte kolo, jednak jej trochu doplňuje zase z jiného úhlu pohledu . Dnešním tématem je tedy opět tvorba vlastního světa (*).   

Mnozí z nás, co píšeme, si rádi vymýšlíme své vlastní světy. Tvořit vlastní svět je koneckonců mnohdy dost zábavné a také, co si budeme povídat, se pak při psaní člověk nemusí cítit nijak vázaný realitou světa našeho.

Ono je to opravdu svým způsobem pohodlné. Co autor potřebuje, to si prostě vymyslí, nemusí si složitě dohledávat reálie, nemusí si ověřovat každou „zbytečnost“. Prostě si to udělá po svém.

Jednodušší je to samozřejmě pouze zdánlivě. Protože v našem skutečném světě je všechno nejen už tak nějak dané, ale hlavně je ověřené, že to v praxi funguje. Mluvím tady např. o říční síti, klimatu, ekosystému, politickém zřízení, hospodářství, systému školství etc. – samozřejmě lze namítnout, že v některých částech světa něco z toho moc nefunguje (třeba to hospodářství), ale pointa je právě v tom, že je známo, že to či ono nefunguje a zpravidla také proč to nefunguje.

Pokud ovšem vymýšlíme svůj svět, předem daného nemáme vlastně vůbec nic a je jen na nás, abychom tento svět stvořili tak, že bude po všech stránkách fungovat. Anebo naopak v některých aspektech schválně fungovat nebude, ovšem pak bychom měli vědět, proč tomu tak je. A hlavně dát čtenáři jasně najevo, že tato určitá nefunkčnost byl náš záměr.  

Vlastní literární svět bychom zkrátka měli vymyslet tak, aby byl logický. Může být úplně jiný než ten náš (i když nevím, jestli jsem se s něčím takovým kdy doopravdy setkala – minimálně podvědomým promítnutím zkušeností z reálného světa a vědomostí o něm se autor patrně není schopný vyhnout), ale musí fungovat. Pokud si stanovíme pravidla, musíme je přesně dodržovat. A pokud se od pravidel odchýlíme, měli bychom alespoň naznačit, proč je něco jinak, než by to dle logiky světa mělo být.

Otázka, kterou bychom si jako autoři měli položit, ovšem zní: Je nutné zasazovat příběh do úplně jiného světa, když by stejně dobře fungoval v tom našem? V čem je můj příběh natolik specifický, že vyžaduje takové zvláštní kulisy?

Námitka, že chceme přece psát fantastiku, neobstojí. Klidně můžeme psát fantastiku z našeho reálného světa. Sice nebudeme mít tak široký prostor k rozletu, protože se budeme muset, alespoň rámcově, držet skutečnosti, fyzikálních zákonů, historických, společenských a kulturních reálií (a s tím je samozřejmě moře práce), ale na druhou stranu to nebudeme muset všechno vymýšlet (s čímž je samozřejmě také moře práce).

Vlastní světy nejsou vždycky nutné, někdy bohatě postačí ten náš skutečný.

Aby nedošlo k mýlce: nemám absolutně nic proti vlastním světům, ostatně sama si jeden pěstuji, ale pokud je příběh zcela nezávislý na tom, v jakém prostředí se odehrává, pak bychom se měli zamyslet nad tím, zda se s nějakým vlastním světem vůbec namáhat, neřku-li piplat. A pokud se s ním namáhat budeme, nestane se z něj svět na jedno použití? Vyplatí se nám to vzhledem k rozsahu plánovaného textu? I když chápu, že odpověď na tyto otázky dopředu občas prostě nedokážeme dát. Ostatně se může stát, že začneme s jedním textem a najednou jich máme pět nebo deset. O tom bych taky mohla něco vyprávět

Nezřídka ovšem úplně jiné prostředí pro svůj příběh bez jakékoli pochybnosti  potřebujeme, někdy se nám zdá vlastní svět vhodnější, občas se nám příběh mezi skutečné reálie „nevejde“, čas od času jednoduše cítíme potřebu většího prostoru, aby se naše příběhy mohly plně rozvinout (i když jinak by v běžném světě třeba i fungovat mohly).

Jelikož je vymýšlení světa tzv. „na zelené louce“, tedy bez jakýchkoli základů úplně od nuly, pro autora-stvořitele nesmírně obtížné – ne-li nemožné, jak jsem naznačila výše – mnozí autoři (včetně mně, klidně to přiznám) si zcela přirozeně vypomáhají tím, že berou větší či menší inspiraci ze světa našeho. Někteří občas přímo kopírují a jen si změní nějaké drobné detaily či pojmenování.

Zaměřme se nyní právě na tu situaci, kdy našim autorským záměrům skutečný svět úplně nevyhovuje a považujeme za výhodnější vymyslet si svět vlastní, nicméně více či méně inspirovaný naším skutečným světem v konkrétním historickém období. Ono to samozřejmě má své výhody. Můžeme si zjistit jen nějaké reálie a volně je použít, nebo využít jen nějakou část reálií, aniž bychom se jich museli striktně držet. Vždyť v našem světě je to přece jinak. Jenže ono to samozřejmě má také háček – a totiž ten, že svět, v němž se náš příběh odehrává, musí být pro čtenáře srozumitelný. Protože i naši čtenáři mají nějaké vědomosti, znalosti a zkušenosti, což bychom rozhodně neměli podceňovat, a je tedy naprosto logické, že si to, co jim jako autoři předložíme, se svými vědomostmi, znalostmi a zkušenostmi budou porovnávat. A pak se jim možná některé námi napsané věci nebudou zdát příliš logické, v horším případě nás budou považovat za jemně řečeno nedovzdělané. Argument, že v našem světe je to přece jinak, neobstojí vždy. Nehledě na to, že se čtenáři většinou nekomunikujeme přímo, ale všechno, co je třeba vysvětlit (nebo aspoň naznačit), musíme nějakým způsobem vtělit do našeho textu.

Jsou samozřejmě věci a jevy, jejichž jinakost je na první pohled rozpoznatelná a zcela nesporná. Takové stačí jednoduše zmínit či ještě lépe ukázat a čtenářům je bez jakéhokoli vysvětlování jasné, že v tomhle světě je to jinak.

Příklady:

Mdlé světlo obou měsíců se rozlévalo po krajině, která získávala až přízračný nádech.
Do konce dne zbývalo ještě celých třicet hodin, Dafné tedy věděla, že nemusí spěchat.
Hudba byla přenádherná, Éwiných dvanáct prstů tančilo po těle flétny v úžasné souhře a Edem byl z jejího umění skoro dojatý.
Fialové listy na dubech a bronzové listy na břízách vytvářely dokonalý kontrast.

Čtenář patrně okamžitě pochopí, že v tomto světě je o měsíc víc, že jsou zde delší dny, případně šestiprsté flétnistky nebo stromy se zvláštními barvami listů. Vezme to jako fakt a nejspíš se tím nebude dále zabývat (anebo to naopak podnítí jeho zvědavost). Je každopádně jasné, že v těchto případech nemůže jít o autorův omyl, ale že je to naopak záměr – vždyť tento svět je prostě jiný

Jsou ovšem věci a jevy méně obecně známé, méně jednoznačné, případně věci a jevy, u nichž je třeba mít něco nastudováno (mnohdy lze spoléhat i na obecné znalosti ze základní školy). V těchto případech nemusí být  jednoznačně jasné, zda se jedná o originální jinakost a autorský záměr, nebo to naopak svědčí o tom, že autor podcenil rešerše. Jde zejména o různé historické či kulturně-sociální reálie, vědecké objevy, fyzikální zákony, koneckonců i „obyčejnou“ biologii apod.

V některých případech bude vysvětlení třeba (ale pozor na to, abychom se do toho jako autoři nezamotali), někdy čtenář sice možná zvedne překvapeně obočí, ale pak si uvědomí, že je vlastně v jiném světě a že je to tedy asi odlišné, než by očekával ve světě skutečném. Prostě je to jinak – a proč vlastně ne?

Příklady:

(v obou prvních jde o prostředí evokující raný či vrcholný středověk v Evropě)

Rytíři v krčmě s chutí pojedli pečené brambory s fazolemi, načež se vydali na další cestu, v sedlových brašnách uzené krocaní maso.
Velmož odložil rozečtenou knihu, jeden z nejnovějších výtisků známého přírodovědného pojednání, a rychle sáhl po meči.

  • Nad neobvyklým jídlem i tištěnými knihami se čtenář patrně pozastaví, neboť všechny zmíněné potraviny se do Evropy dostaly až po objevení Ameriky; knihtisk začal být v Evropě používán až v druhé polovině 15. století. V obou případech však nepochybně platí, že v jiném světě to klidně může být jinak.

Šperk na jejím krku byl bezpochyby z těch lacinějších, vždyť v něm byly vsazené pouze smaragdy, nic hodnotnějšího. Nadto byl jen z fádního žlutého zlata…

  • V reálu jsou smaragdy dost cenné drahokamy. Pokud se autor rozhodne, že v jeho vlastním světě se bude jednat o relativně běžné, případně až bezcenné kameny, měl by to asi čtenářům nějak naznačit. Stejně tak i to, že žluté zlato není nijak zvláště ceněný kov. Ačkoli není to zcela nutné, lze-li to jednoznačně  pochopit z kontextu.

Vypadal velmi nemocně a jeho tělo sálalo horečkou. Když mu změřili teplotu, zjistili, že má 36,8°C, takže byl nejvyšší čas zavolat lékaře.

  • 36,8°C je samozřejmě zcela běžná teplota lidského těla (což je obecně známá skutečnost) – takže dotyčný buď není člověk, případně je člověk, ale je něčím výjimečný, nebo je to v daném světě prostě jinak. Anebo se autor zkrátka spletl. Možná se také jedná o nevychytaný překlep a správně mělo být 39,8. Takže i zde by to patrně nějaké vysvětlení chtělo. A mimochodem, co ty stupně Celsia? Opravdu se v daném světě používají jednotky soustavy SI a jednotky od nich odvozené? A pokud ano, tak proč?


Poslední skupinou, o které bych se ráda zmínila, jsou věci a jevy obecně známé, u jejichž pozměnění prosté konstatování „Ale u mne je to jinak!“ zkrátka a dobře fungovat nebude.

O čem konkrétně mluvím?

Pár příkladů, které snad ani není třeba podrobněji rozebírat:

Z vyčiněných kůži ušil švec pěkné šaty.
Vedle prasnice leželo deset krásných, růžových telátek, která roztomile kvíkala.
Parní vlak zpomaloval, až zastavil docela. Topič už neměl vůbec žádnou naftu, kterou by mohl přikládat.
Všechno jehličí už ze smrků dávno opadalo, což bylo neklamnou známkou nadcházejícího podzimu.
Byly to bohaté hory, neboť se zde se těžila nejen ocel, ale také mosaz a bronz.

Zdá se to absurdní? Že tohle nikdo napsat nemůže? Já bych si tím tak jistá nebyla (a ne, nebudu ani naznačovat, co jsem se nedávno dočetla). Někteří autoři možná chtějí být velmi kreativní a originální. Ostatně proč ne. Pokud ovšem autor nepodá zcela logické vysvětlení, proč je to či ono v jeho světě jinak, reálně mu hrozí, že bude spíš považován za někoho, kdo nemá tušení, o čem to vlastně píše

Závěrem lze tedy říci, že konstatování, že v daném světě je to jinak, někdy stačí a čtenář je přijme bez dalších otázek. Ale rozhodně ne vždy. Pokud se inspirujeme skutečným světem, je v některých případech třeba opravdu hodně pečlivě zvážit, jaké reálie (věci, jevy, pojmy etc.) měnit či si je přizpůsobovat a jaké raději nechat tak, jak je známe ze skutečného světa. Už jen proto, že čtenář bude našemu textu lépe rozumět.

Arenga


(*) Můj článek není reakcí na ten Míšin, v době jeho publikování byl kompletně napsaný. Přiznám, že je to reakce na to, co jsem „potkala“ při porotcování literární soutěže.

Arenga
kreativita
psaní
realita
skutečnost
tvorba světa
vlastní zkušenosti
26.3.2019
Email
12 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 2: Všichni přeci věděli, že je zlý!

6.8.2013
-
Publikováno sikar

Bylo mi asi třináct let, když jsem četl Vládce stínů od Rogera Zelazného (tohle pradávné vydání se dá …

Číst více
6.8.2013
Publikováno sikar
Autorské nešvary, Teoreticky

Základní opáčko 4: pomni, abys nezapomněl…

18.5.2018
-
Publikováno Arenga

Aneb psaní -mě- x -mně- ve slovech   V minulém Základním opáčku jsme se podívali na problematické psaní …

Číst více
18.5.2018
Publikováno Arenga
Autorské nešvary

Problém slepého ucha

27.8.2014
-
Publikováno Ekyelka

Občas se to stane každému. V zápalu boje tříská do klávesnice, hlavu plnou epických scén, krvavých bitev nebo …

Číst více
27.8.2014
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Temné stránky hrdinů
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
O hrdinech a „hrdinech“

12 Komentářů

Ale u mne je to jinak!.
  1. Zlý strýc Leonard
    26.3.2019 @ 12:16
    -
    Odpovědět

    A když se v tom budu rýpat:
    Mdlé světlo obou měsíců se rozlévalo po krajině – tohle je hodně obvyklý způsob, jak naznačit, že jde o jinou planetu; už jsem ale četl texty (i knižně vydané), kde na to vzápětí autor zapomněl a nadále měl měsíc jenom jeden. A taky si vzpomínám na případ, kde to spisovatel rozvedl a popsal, jak je každý z těch měsíců v jiné fázi, čímž na sebe prozradil, že nemá ani sebemenší tušení o elementární astronomii…
    Velmož odložil rozečtenou knihu – meče se používaly souběžně s knihtiskem hodně dlouho. Tohle by mne nezarazilo, dokud bych se nedočetl přesnější údaje o časovém zařazení.
    Fialové listy na dubech atd. – ani tohle by mne bez dalších detailů nezarazilo (považoval bych to za poněkud přepálený pokus o vylíčení krás podzimu)…
    Šperk na jejím krku byl bezpochyby z těch lacinějších – tak na tohle pozor. Smaragdy obecně drahé byly a jsou, ale ohledně zlata i v pozemských dějinách byly končiny, kde nijak ceněné nebylo. (Například – a na to jsem si jednou z neznalosti sám naběhl – Čína. Ještě v devatenáctém století Číňani považovali za nejdražší kov stříbro, zlato je nezajímalo.)
    Z těch dalších věcí je celkem snadno možný švec, co šije kožené šaty (pravděpodobné, pokud je šije pro sebe anebo v nouzi někde, kde není k disposici krejčí; obojí ovšem potřebuje bližší vysvětlení) a parní vlak na naftu (samozřejmě ale bez přikládajícího topiče, místo něj by tam byl akorát kohoutek na trubce od nádrže, a zase – chce to další vysvětlení, proč konstruktéři zvolili zrovna tohle řešení)… Těžbu oceli už tuším kdysi v jednom článku zmiňoval Sikar (nebo jsem na ni před lety v nějaké soutěžní povídce narazil sám, to už si nejsem jistý). Pokud se následně vysvětlí, že jde o postapo svět a ty “hory” jsou bývalé vrakoviště, nic proti tomu. V každém jiném případě je ale autor za blba (a ne, nepomůže tomu ani tvrzení, že tu kovkopové těžili “ocelovou rudu”).
    Takže v souhrnu – zcela správně, Arenga má pravdu. Můžete mít ve svém světě – nebo i v tom našem – něco jinak, leč nezapomínejte, že určité věci platí universálně, a u jiných, když už je posunete, byste měli vědět (a případně čtenáři aspoň naznačit), proč.

    • Arenga
      26.3.2019 @ 13:57
      -
      Odpovědět

      Tak s tou Čínou jsem to nevěděla, díky za rozšíření obzorů.

      • Zlý strýc Leonard
        26.3.2019 @ 15:20
        -
        Odpovědět

        Nojo. Celkem obecně se mezi lidmi ví, že zlato bylo běžný užitkový kov pro Inky, že se na něj dívali asi jako my na měď, ale že Čína jela na stříbrný standard, to už tolik ne. Přitom tohle vlastně byla příčina opiových válek – Číňa byla ochotná prodávat čaj jedině za stříbro, a toho Britové měli nedostatek. Takže museli Číňanům nabídnout komoditu, za kterou budou svolní to stříbro zase vydat… (Já na tomhle ulítl v prvním Dobrodruhovi. Bezstarostně jsem popsal, jak něco střeží sedm lebek čínských vládců, spojených zlatým řetězem, a pak mi známá, co je sinoložka, řekla, že ne-e, že v Číně ten řetěz musí být stříbrný, aby měl správný efekt… A to jsem, prosím, o tom trojcestném obchodu věděl. Jen jsem si to placení stříbrem nevyložil do důsledků.)

    • Sothis
      26.3.2019 @ 16:57
      -
      Odpovědět

      Počkej – co je špatně na tom, když je každý měsíc v jiné fázi? Jestli to není dvojměsíc, tak by snad měl mít každý z nich svůj vlastní cyklus, jinak dlouhý podle výšky orbity, a fáze naprosto vzájemně nezávislé. Nebo o měsících nevím něco elementárního?

      • Zlý strýc Leonard
        26.3.2019 @ 19:48
        -
        Odpovědět

        Výška orbity udělá svoje, to jo. Rychlost oběhu může (a nejspíš i bude) různá, tudíž vycházet a zapadat bude pravděpodobně každý jinak. Ale fáze je daná postavením vůči slunci, jinak řečeno, pokud je pozorovatel vidí současně, musejí mít oba přibližně stejně vykrojený srpek (“přibližně” proto, že nemusejí být nutně kulaté; kdyby byly, srpek bude pro lidské oko totožný). Není možné, aby jeden byl skoro v úplňku a druhý v poslední čtvrti – a tak nějak to tam bylo.
        Ale renoncy v tomhle jsou běžné. Film “Vlk” s Nicholsonem, se zdánlivě odehrává v New Yorku, že jo? Jenže aby ukázali, jak běží čas od úplňku k úplňku, filmaři mezi děj vrazili detaily právě měsíčních fází. A rázem se ocitáme kdesi na jižní polokouli, neb jsou seřazené přesně naopak, než je našinec zvyklý… Nebo jiný film, “Warlock” dvojka nebo trojka, už se nepamatuju přesně. Zlý čaroděj tam musí shromáždit porůznu rozeseté kouzelné kameny, aby umožnil ďáblovi příchod na svět, a scénář mu na to vymezil šibeniční lhůtu TÝDEN od zatmění Měsíce do zatmění Slunce. Že k jednomu může dojít jen za úplňku a k druhému jen za novu, jaksi nikoho nezajímalo…

        • Adhara
          26.3.2019 @ 22:23
          -
          Odpovědět

          “pokud je pozorovatel vidí současně, musejí mít oba přibližně stejně vykrojený srpek” – nemusia, pokiaľ teda slovo približne neberiete v príliš širokom význame. Pozorovateľ vidí polovicu oblohy, vzájomná uhlová vzdialenosť telies a teda aj mesiacov na nej môže dosiahnuť až 180°. A ak slnko práve zapadá a jeden mesiac je uhlovo tesne pri ňom v tenučkom kosáčiku pred prvou štvrťou, na druhej strane oblohy môže práve vychádzať druhý mesiac takmer v splne. Rovnakú fázu by mali, len ak by boli práve zoradené pod sebou, čo by ale netrvalo dlho. A v príliš rozdielnych fázach by sa tiež oba nedali nad obzorom dlho pozorovať súčasne (kosáčik z môjho príkladu čochvíľa zapadne). Ale v princípe, na krátku dobu, áno.

          Ale inak je fakt, že s Mesiacom autori stvárajú poriadne divy. Naposledy ma zarazil v knižke mýtus, že Mesiac je na oblohe najvyššie vtedy, keď je v splne. Pritom výška Mesiaca nad obzorom od fázy nezávisí.

          • Zlý strýc Leonard
            26.3.2019 @ 22:54
            -

            A protože jeho oběh kolem Země neodpovídá jednomu dni, neplatí ani to, že by nejvýš byl o půlnoci (což si analogicky se Sluncem v poledne lidi občas taky myslívají).
            Hm, s těmi dvěma měsíci dost daleko od sebe jsem to nedomyslel, přiznávám. Jenže pokud ten hypotetický pozorovatel je člověk, sice teoreticky má k disposici až polovinu nebeské báně (a když stojí na vršku dost vysoké hory, i víc), jenže jeho vidění je omezené zorným polem asi devadesát stupňů. Čili vidí-li oba měsíce naráz, tak moc se lišit nemůžou…

          • Adhara
            27.3.2019 @ 10:39
            -

            Nevedela som, že v zadaní bolo, že tie mesiace vidí v jednom zornom poli. V takom prípade áno, rozsah fáz sa nám dosť zúžil.

            Mesiac môže byť najvyššie o polnoci iba vtedy, keď je v splne. To však len v rámci jedného dňa. V niektorých obdobiach býva na oblohe vyššie než inokedy, podobne ako Slnko, akurát ten rozsah možných výšok u Mesiaca je ešte väčší ako u Slnka.

          • Dárková Vovečka
            27.3.2019 @ 10:51
            -

            To je jednoduchý. Jeden měsíc byl ve skutečnosti dílem nějaký jiný civilizace (případně šílených vědců), který ho zkonstruovali tak, aby neodrážel sluneční svit, ale vydával vlastní světlo, každou noc trošku jinak, aby to co nejvíc vypadalo jako opravdickej měsíc.
            (Možná to vůbec nedává smysl, přestože čtu tyhle stránky, tak SF/F nepíšu a vlastně ani nečtu. :D)

          • Sothis
            27.3.2019 @ 12:09
            -

            Tak mi připadá, že spíš než na problematiku planet s vícero měsíci už tady snad spíš narážíme na představu, že Měsíc vychází večer a zapadá ráno – vždycky a bez ohledu na fázi. Někteří lidi by se asi divili, kdyby jim někdo řekl, že za novu Měsíc kulminuje v poledne a vůbec ho to neštve.
            Jinak, zábavně se chovají měsíce na vyloženě nízkých orbitách, s oběžnou dobou srovnatelnou s otáčením samotné planety. Třeba hned vedle na Marsu. Den je dlouhej asi 25 hodin, Deimos má oběžnou dobu nějakých 30 hodin a Phobos dokonce jenom 8. Při pohledu zdola to vypadá tak, že Deimos se courá po obloze tři dny, než konečně zapadne, zatímco Phobos přes ni prosviští dvakrát za den v protisměru. Jestli si to představuju dobře, tak mi přijde, že to znamená, že oba dva budou střídat fáze rychleji, než cestují po obloze – Phobos by měl za jeden průlet nad obzorem protočit asi třičtvrtě cyklu, Deimos rovnou dva a půl. Marťani to všecko očividně považujou za úplně normální a Curiosity se diví. (Tak si říkám, že nějaký podobný uspořádání by bylo docela hezkým prvkem světotvorby. Myslím, že jsem to ještě nečetla.)

  2. Mortis
    27.3.2019 @ 12:09
    -
    Odpovědět

    Výborný článek. Jako čtenář povytahuji obočí často, ale konečný rozdíl je opravdu závislý na dokonalosti vysvětlení nezvyklého faktu.
    Parní vlak na naftu už zmiňoval Leonard, ale já sám jsem si v tomto ohledu dělal před nějakou dobou zvědavostní výzkum a existovalo poměrně dlouhé období, kdy se staré uhložerné parní vlaky přestavovaly či doplňovaly velmi chytrou sítí ventilů a potrubí, které je za nízké náklady měnily na naftopijné. Pořád měly mnohdy topiče, ale ten už plnil spíše funkci palubního technika. Důvodem byla většinou změna v zásobování palivy na jednotlivých stanicích trasy.
    U lodí byl tento trend ještě běžnější, protože správně navržený (a velký) parní stroj dokáže spalovat i velmi nekvalitní ropné zbytky, které jsou problematické v ohledech viskozity a pevných složek, ale nesou na kilogram tekutiny obrovské množství energie. Celá druhá světová válka je na mořích odbojována právě většinou za užití mazut spalujících parních lodí.
    V populárních médiích například nová hra Metro:Exodus zobrazuje, proč a jak přestavěli hrdinové svůj vlak na spalování tekutého paliva.

  3. Originalita se cení? Ne vždy. – Triumvirát
    19.4.2019 @ 11:40
    -
    Odpovědět

    […] článkem bych ráda navázala na nedávný článek Ale u mne je to jinak! Půjde tedy opět o tvorbu vlastního světa a o to, čemu se raději […]

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Ale u mne je to jinak! | Triumvirát