Ačkoliv bych vám v tomto článku velice rád řekl, jak si poradit s těžkostmi, které leckdy provázejí hledání bety, hovořit budu o něčem trochu jiném. Důvod je prostý – za celých 18 let, co píšu, se mi žádnou nepodařilo sehnat. Takže těžko můžu radit, jak to překonat. S čím vám ale můžu poradit, je, jak to aspoň do nějaké míry zvládat bez ní. A přesně o tom tenhle článek bude. Beta je – z toho, co o nich vím od těch šťastnějších – nenahraditelný zdroj. Ale i to, že máte ochrnutou spodní část těla, se dá do nějaké míry kompenzovat, byť se normálně neprojdete. (Snad tenhle příměr není příliš nevkusný.) Jak tedy na to?

Zkuste ji alespoň nějak nahradit.

Tohle může znít hloupě, ale když už vám nikdo není ochotný dělat přímo betu, najděte si někoho, kdo si to třeba i jen přečte. Nebo vám udělá proofreading (korektury). Když se poštěstí, čtenář utrousí aspoň pár poznámek. Korektor v průběhu oprav zaručeně v komentářích zmíní i něco, co až tak nesouvisí s opravami pravopisných a stylistických chyb. Navíc pokud vám někdo dělá korektora delší dobu, časem se z toho něco aspoň trochu blízkého betě stane. Moje bývalá přítelkyně, která současně sama píše, mi dělává korektury. Sem tam jsem se jí i vyloženě zeptal na pasáž, kterou jsem si nebyl jistý. Nebo na to, co si o textu jako celku myslí. Dost to pomáhalo. A současně to pomohlo i tomu, že časem jsem si troufl ji požádat, ať neváhá takhle klidně text opoznámkovat i během čtení.

Tohle řešení má možná trochu nevýhodu v tom, že daného člověka jste buď z nějakého důvodu nepožádali, aby vám dělal přímo betu, nebo to od začátku nechtěl dělat. Takže existuje hranice, přes kterou jeden z vás nemusí chtít přejít. A někdy bývá těžké uvědomovat si, kde přesně tato hranice leží.  Ale každopádně to pomáhá. Sám jsem takhle díky korektorce vychytal jednu zásadní mouchu v povídce Hlína a nabyl trochu větší jistoty u mnoha povídek, které následovaly.

Najděte si alespoň někoho, s kým si můžete popovídat.

Když jsem se v minulosti zasekl ve psaní tak, že jsem prostě nedovedl pokračovat, obvykle jsem se obrátil na někoho v domácnosti a zkusil si s ním o povídce povídat. Otravoval jsem takhle spolubydlícího i pár bývalých přítelkyň. Tohle sice není zrovna betareading, ale když tomu člověku chcete říct, s čím máte problém, obvykle předestřete, o čem je celý příběh. A tenhle zhuštěný popis dosavadního děje může stačit na to, aby se váš konverzační protějšek začal ptát nebo rozebírat.

Jaké má tohle výhody a nevýhody, je celkem jasné. “Neotravujete” lidi tak dlouho, jako kdybyste po nich chtěli betování. Naučíte se převyprávět váš příběh ve stručnosti, což je důležité třeba pro zkracování, ujasňování osnovy, uvědomění si délky jednotlivých částí příběhu atd. Na druhou stranu se tím dostanete jen k základním věcem, u kterých si případných nutných úprav často všimnete i sami. A nepostihnete věci jako “jak dobře to plyne”, “jak je to napínavé” atd.

Pište si s jinými autory.

Tohle je hodně podobné jako předchozí bod. Rozdíl je v tom, že v blízkém okolí nemusíte mít člověka od fochu. A spisovatel vám často může poradit jiné věci než běžný čtenář. Všimne si jiných věcí. Obojí má tím pádem smysl a kombinovat to je rozhodně kýžené.

Takovýto můj chat se Sikarem (typicky) se dost často ani netýká toho, co zrovna píšu. Občas se stane, že se zmíním. Nadhodím, že mám problém. Že něco hledám. Že zrovna píšu něco takového a makového. A pak to s ním třeba do nějaké míry řeším. (Většinou dosti malé, protože by to třeba taky mohl hodnotit v soutěži.) Ale vůbec to o těchto věcech nemusí být. Stačí si povídat o psaní nebo o nějakém literárním úskalí v textu toho druhého. Mnohdy to pomůže. Jednak odpoutáte mysl od svého problému a nastartujete mozek čerstvými problémy k řešení. A pak je to prostě sdílení společných “útrap”. A to (většinou) pomáhá.

Choďte na workshopy a literární setkání.

Tohle osobně nedělám, protože:

1. Praha je daleko, v Brně zas tolik autorů neznám. A necítil bych se komfortně, kdybych měl nehotové dílo řešit s cizími lidmi.
2. Umím číst jen v duchu. Jak to souvisí? V první třídě nás naučili jen slabikovat a od druhé třídy jsem šel na jinou školu, kde už četli ve větách. Dodnes mi tím pádem čtení nahlas dělá problémy, takže kdybych měl druhým číst, co jsem stvořil – kor při své nervozitě před publikem -, byla by z toho katastrofa.
3. Časové vytížení. Už na psaní mám za poslední rok a půl méně času, než bych rád. Natož kdybych měl ještě hledat čas na pravidelná setkání.
4. Píšu nepravidelně. A vážně bych se cítil trapně, kdybych nepřinesl na dalších 5 setkání nic nového.

…ale to neznamená, že to nepovažuji za prospěšné. Naopak jsem přesvědčený o tom, že to člověku může hodně dát. Zvlášť nemá-li betu. Takže pokud jste workshopy a setkání ještě nezkusili a nevidíte v nich tolik komplikací (nebo je na rozdíl ode mě dovedete překonat), doporučoval bych vyzkoušet to.

Opakování je matka moudrosti.

Tohle dělám asi nejvíc a už jsem se o tom zmínil v článku Jsme to, co čteme. Prostě ten text po sobě opravdu, ale opravdu hodněkrát přečtu. Ideálně s hodně dlouhým časovým odstupem, abych si ho co nejméně pamatoval. Typicky ten proces u mě vypadá takto:

1. Napíšu část. Nějakou dobu nepíšu. Přečtu, co jsem napsal (a upravuji). Napíšu další.
2. Opakuji bod 1, dokud nemám první verzi celku.
3. Upravuji, dokud nejsem s verzí dost spokojen na to, abych ji nazval skutečně celistvou.
4. Dělám ještě jednou korektury, zkracuji a hledám chyby.
5. Posílám text korektorce.
6. Pročítám text znovu, zatímco procházím korektorčiny návrhy a úpravy.
7. Nechám to (u)ležet.
8. Vytisknu si text a píšu komentáře tužkou na okraj.
9. Opakuji bod 7.
10. Zanáším úpravy na základě komentářů, přitom text znova čtu, abych chápal kontext všech svých komentářů.
11. Opakuji bod 10, dokud neprojdu celý text a všechny komentáře.
12. Rozhodnu se, že přišla ta správná literární soutěž, do které to poslat.
13. Přečtu text ještě jednou.
14. Když má korektorka čas, požádám ji o ještě jedno pročtení.
15. Opakuji bod 6.
16. Vytisknu “finální produkt” a ještě ho naposledy proletím očima.
17. Posílám.
18. Pokud uspěji, tak další úpravy jsou závislé na tom, jak se s vítěznými povídkami nakládá.
    Pokud neuspěji a mám komentáře poroty, vracím se do bodu 10 a odtud proces jede znova.
    Pokud neuspěji a nemám komentáře poroty, vracím se do bodu 7 a odtud proces jede znova.

…kdyby vás to náhodou ještě nenapadlo, z duše nenávidím dělat po sobě úpravy a korektury. Ostatně, jak řekl Einstein: “Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.”

Často se děje, že mě prostě nic nenapadá. Nebaví mě to. Že text raději nechám být. Že ho začnu zpochybňovat úplně. A pak se do něj třeba raději ani nepouštím, protože vím, že se tohle bude dít. Což je o to horší, že se tím celý proces zpomaluje. A pak člověk na povídku zapomíná. A chuť ji dokončit se ztrácí.

Jestli to má nějakou výhodu, tak je to ta, že vás to naučí se svému textu hodně věnovat. Spoustu z těch kroků (někteří možná i všechny) byste dělali tak jako tak. I s betou, i s redaktorem. Takhle aspoň budete mít po získání bety/redaktora pocit “teď upravuji po komentářích od bety/redaktora, ne jen posté po sobě”, pocit svěžího větru. Trochu to ztratí na všednosti.

Závěrem…

Kdybych to měl celé nějak shrnout, nejspíš by mohlo stačit “dřete se”. Všechny výše zmíněné body jsou totiž někdy (časově i psychicky) náročnější než mít jednu dobrou betu. Navíc většinu z nich můžete používat, i když tu opravdu dobrou betu máte. To nezní zrovna optimisticky, uznávám. Ale stojí to za to i tak. Rozhodně to pomáhá. Navíc si můžete říkat, že pro napsání jednoho díla děláte opravdu hodně. A když uspějete, můžete být hrdí na to, že jste to zvládli i bez bety.

– Brog