Nápad na tento článek ve mně hlodal už hodně dlouho. Původně jsem si myslel, že bude jediný a obsáhnu v něm několik otázek, ale téma začalo jaksi bobtnat, otázky se hromadily, tak jsem nakonec usoudil, že série kratších článků bude ve výsledku lepší.

Celý nápad vznikl kdysi dávno právě touto první otázkou. Svému dvornímu kritikovi jsem nadnesl nápad na příběh. K ději neměl v zásadě co říct, ale jakmile jsem začal mluvit o reáliích daného světa, zarazil mě a položil dost důležitý dotaz:

Odkud berou energii?

Na první pohled se to může zdát jako prkotina. Odkud berou energii? Lidé vždy někde brali energii. Potřebujete mlít mouku? Postavte vodní nebo větrný mlýn. Nebo zapřáhněte vola, který bude chodit stále dokola. Zkrátka, získat energii není až tak složité.

S tím, jak se rozvíjí společnost a narůstá populace, se také zvyšují nároky na energii. Když přejdete ze dřeva na uhlí a později ropu, potažmo parní stroj a spalovací motory, je to značný pokrok.

Teď si ale řekněme naprosto upřímně, že tady, aspoň z pohledu naší současné společnosti, cesta končí. Ano, dnes získáváme energii spoustou způsobů, ale mnoho lidí nemá úplně představu, jak fungují některé technologie.

Jako dítě jsem si vždy představoval jaderný reaktor jako něco, co přeměňuje zelené radioaktivní záření na elektřinu jakýmsi mně nejasným scifoidním způsobem. Zjištění, že se jedná vlastně jen o trochu složitější parní stroj, pro mě bylo zklamáním. My štěpíme atomy, abychom s nimi jen a pouze vytvářeli teplo, nic víc. Řekněme, že moje chybné představy se kdysi také mohly odvíjet od kresleného vtipu, na němž zaměstnanec temelínské elektrárny vždy doma po práci připojí pracovní kombinézu krokosvorkami k žárovce, lednici, televizi…

Co budoucnost? A magie?

Pokud zabrousíte do sci-fi, pochopitelně si můžete pohrávat s myšlenkou na již zvládnutou jadernou fúzi, anihilaci hmoty a antihmoty (otázka zní, odkud tu antihmotu získávají, a zda její výroba není tak náročná, že se ani nevyplatí) nebo dejme tomu biologické reaktory vyrábějící energii pomocí pracovitých mikroorganismů.

Kol a kolem se ale většina z nás zamotá v tom, že onou energií bude nakonec elektřina. Je to jen logické, protože si můžete sice vymyslet kosmickou loď pracující na biologickém základu, v níž jsou základem hormony, enzymy, apod., ale i v živých organismech je toho stejně nakonec spousta řízená elektřinou. Jak funguje váš mozek, co? A srdce? Pokud byste zkombinovali biologii a technologii, stejně potřebujete elektřinu, a je fuk, jak ji vyrobíte.

Jakkoliv je například magie lákavá jako zdroj energie, ve výsledku se někdy ptejte sami sebe, zda to není jen převlečený jiný zdroj energie. K čemu všemu ji mág využívá? Svítí její pomocí? Pohání jí kočár bez koní? Uznávám, že mnoho magických kousků byste elektřinou či spalovacím motorem nenahradili, ale pokud pracujete s motivem magie v moderním světě, kde existuje po boku s elektřinou, nevyplatilo by se nechat nekromancií oživeného křečka běhat donekonečna v kole a napojit ho na generátor? Neříkejte mi, že by pro moderního čaroděje nebyla elektrická energie mnohdy jednodušší alternativou. Kdo má pořád čarovat? Není to únavné? Pohrajte si s tím, kombinace mohou být vtipné.

Když vymyslíte nějaký fiktivní zdroj energie, často narazíte na jeho omezení. Osobně jsem pro potřeby jednoho herního světa vymyslel krystaly, které vyzařovaly zvláštní červené světlo. Pod jeho vlivem se dávala do pohybu rtuť, kterou když jste zavřeli do skleněných trubek a nechali ji proudit, mohla pohánět například lodní šroub. Jenže to bylo tak vše, jedinou výhodou oproti parnímu stroji byla nižší hmotnost, vyvážená faktem, že jakmile vám popraskají trubky, jste upřímně řečeno v háji a ještě se možná otrávíte. Ten stroj byl strašně nepraktický.

Nejen doba, ale i místo

Důležité není jen kdy, ale také kde. Představte si situaci, kdy váš hrdina vyjíždí autem z Hodonína a během cesty si prohlíží ropné vrty.

Zní to legračně? No, tak tímhle hrdinou jsem klidně mohl být já, protože právě u Hodonína jsem ropné vrty viděl poprvé a naposledy ve svém životě. Malé, žádné obry, ale přesto viděl. Ropa se u nás těží, dokonce velmi kvalitní, vhodná například pro výrobu léků.

Pokud ale budete psát čistě podle reality a napíšete, jak je Česká republika díky svým vrtům soběstačná a vůbec nemusí dovážet výrobky z ropy, dočkáte se přinejmenším pobavených úsměvů. Až tolik se jí u nás opravdu netěží. Před časem se sice mihla zpráva o jakémsi novém velkém nalezišti, ale Perský záliv vážně nejsme.

Na tohle pamatujte i v případě fiktivního světa. Jestliže vaši kolonizátoři teraformují planetu, na které se nikdy nevyvinul život, tak na ní asi jen stěží začnou následně těžit uhlí a ropu. Ostatně, když má někdo technologii k cestě vesmírem a teraformaci, tak jen stěží ještě asi potřebuje fosilní paliva. Berte to jen jako příklad. I když, právě mě napadl příběh s tím související…

Při práci s naší realitou by vám klidně mohl stačit obyčejný školní atlas. Nevím jak vy, ale já osobně zrovna mapy s maličkými značkami znázorňujícími, kde se co těží, miloval. Mimo jiné na téhle mapě bývaly zobrazené i elektrárny, takže zase energie.

A co společnost?

To, jaký zdroj energie používáte, má pochopitelně vliv na další aspekty života. Pokud máte malé nároky na energii, které pokryjete několika vodními elektrárnami, dozajista žijete v čistším prostředí, než náročnější sousedé pálící ve svých elektrárnách denně tuny uhlí. Hned lze pracovat s takovými detaily jako nemoci obyvatel měst zahalených v uhelném dýmu.

Věřte tomu nebo ne, ale právě na rozdílném způsobu získávání energie lze založit příběh a ani se nemusí jednat o ekologickou agitku. Jedna země pálí ropu a uhlí, zatímco u sousedů někdo objevil tisíciletí ztracený magický motor, který se posléze naučil úspěšně sám vyrábět. Je výkonný, čistý a nepotřebuje zjevně palivo. Jediný rozsvítí celé město a jím poháněné lokomotivy jezdí několikanásobně rychleji a utáhnou mnohem víc vagónů. Co na to na fosilních palivech závislý soused? Jakým směrem se bude příběh ubírat? Válkou nebo obchodním jednáním?

Zní to jako trivialita, ale…

Otázka, odkud berete energii, může vážně působit jako podružnost, ale zkuste si ji někdy položit, protože upřímně, když jsem na ni byl otázán naposledy já, zjistil jsem, že můj příběh má vlastně ještě jednu rovinu, o které jsem do té chvíle neměl tušení.

Sikar